Když se potkají dva Vietnamci, jeden druhého se zpravidla zeptá: „Quê bạn ở đầu?“ Kde je tvá rodná vesnice? A ano, sice se ptá, kde je vaše rodiště, správná odpověď však leží v místě narození vašeho otce — vašeho rodu.

Abych tedy odpověděla na otázku, moje „quê“ je v Nam Định. V tichém městě ležícím v severní části Vietnamu při deltě Rudé řeky. Je hlavním městem stejnojmenné provincie a někdejším domovem dávných bohů a vládnoucích dynastií, hrdinů národa a mé rodiny.

Pro oko Evropana by Nam Định mělo zřejmě stejnou poetiku jako každé jiné asijské město. Dnem i nocí neutuchající troubení motorek a cinkání jízdních kol v absurdní míře obtěžkaných zbožím, plastové pytlíky se zlatými rybičkami v pouličních stáncích, štěbetání dětí bezstarostně běhajících po silnicích a nekonečné vyvolávání podomních prodejců s dvoukoláky plnými mušlí, rýžové kaše a čerstvé mučenkové šťávy s limetkou.

Jen několik minut za městem je ticho. Uprostřed lesů, mezi ruinami starověkých chrámů vládnou duchové. Najdete zde pagody se zakroucenými střechami, tajemné mnohaposchoďové věže, palmové aleje a vodní parky. Evropan by tiše pozoroval obyčejné lidi, kteří dennodenně přicházejí s malými dary v podobě ovoce či sladkostí, aby se tu přimluvili u starých králů, poděkovali nebo si jen přišli povídat se svými předky, k jejichž hrobům mají daleko.

Když jsem poprvé přijela do Vietnamu, prožila jsem jakousi lehkou formu kulturního šoku, pokud se o něčem takovém dá v našem globalizovaném světě vůbec mluvit. Splašený život na ulici, sousedské vztahy, duchovno a bázeň z autorit. Byla jsem onou vyděšenou Evropankou ve světě diametrálně odlišném, než ten, který jsem doposud znala. Cizinkou v zemi svých vlastních rodičů.

Tím by se asi mohl příběh uzavřít a milý čtenář by odtušil: „No jo, a co čekáte, když se narodíte v Praze?“ Asi nic jiného, ostatně pro Vietnamce žijící v zahraničí existuje i samostatný pojem — „Việt Kiều“, neboli v překladu „vietnamský dočasný obyvatel“. Ve Vietnamu skutečně nejsem ničím jiným než dočasnou obyvatelkou.

O to zajímavější byla zkušenost, kterou jsem získala při vstupu do bytů mých příbuzných. Zatímco na ulici panoval chaos a běs, mezi zdmi domu jsem se najednou cítila tak bezpečně, že mě to samotnou překvapilo. Chod domácnosti byl tak důvěrně známý, že jsem navzdory vlhkosti vzduchu a ustavičnému ruchu z ulice zcela zapomněla, že jsem tisíce kilometrů vzdálena od svého přirozeného prostředí.