„Žijeme v pestřejším světě, než nám naznačuje naše okolí.“ Těmito slovy historičky Denisy Nečasové by se daly shrnout výsledky datové analýzy, po kom se v Praze jmenují ulice. Analýza dat probíhá v rámci mezinárodního projektu Mapování diverzity, jejž koordinuje Evropská síť datové žurnalistiky a jehož se za Českou republiku účastní Deník Referendum.

Zatímco analýza celoevropských výsledků dosud probíhá, data o Praze jsou již zpracovaná. Nejenom, že po ženách se v Praze jmenuje pouze necelých pět procent všech ulic pojmenovaných po osobnostech. O pestrosti se v případě osobností, po nichž jsou v Praze pojmenované ulice, nedá hovořit, ani co se týče národnostního složení či doby, v níž lidé, jejichž jména ulice nesou, žili.

Sedmdesát procent z nich se narodilo na území dnešní České republiky, v drtivé většině jsou českého původu a nejvíce z nichž žilo v devatenáctém století. Pouhých jeden a půl procenta z nich se narodilo mimo Evropu, a to nejčastěji ve Spojených státech amerických — svou ulici mají v Praze hned tři američtí prezidenti.

Osobnostem, po nichž se nejen v Praze, ale i ve zbytku republiky, jmenují ulice, dominují vlastenečtí umělci, kteří působili v době národního obrození, jako Karel Havlíček Borovský, František Palacký, Josef Dobrovský nebo Jan Neruda. Své veřejné prostranství má pak v Praze a každém větším městě i Jan Amos Komenský, Jan Žižka, či Tomáš Garrigue Masaryk.

Kromě nich se těší hojnému zastoupení váleční hrdinové: generálové či letci, stejně jako protifašističtí odbojáři a oběti druhé světové války — často z řad pracujících. Významná část ulic se pak jmenuje po vědcích, zvláště po lékařích. Ve srovnání se zahraničím je u nás relativně nízký počet ulic pojmenován po příslušnících šlechty. Mezi ženami, po nichž ulice dostaly svůj název, pak převažují spisovatelky, herečky a odbojářky. Ženu s nejvíce ulicemi v zemi představuje Božena Němcová.

Veřejná prostranství v některých čtvrtích pak nesou jména tematického okruhu osobností: Barrandov se jmenuje po hercích, část Černého mostu po válečných letcích z druhé světové války a ulice na modřanském sídlišti nesou jména po bulharských revolucionářích, aktivních v protitureckém odboji.

S každým politickým převratem přišla vlna přejmenovávání

Jak upozorňuje Václav Ledvinka z Archivu hl. m. Prahy a jeden z autorů knihy Pražský uličník, tedy encyklopedie názvů pražských veřejných prostranství, už od 19. století — tedy od samého vzniku systematického uličního názvosloví — plnily názvy ulic vedle orientační funkce i funkci ideologickou. „Nejprve se pojmenovávalo především po panovnících jako třeba po Františku Josefovi. Po roce 1848, kdy se o slovo začala více hlásit občanská společnost, pak do veřejného prostoru vstoupily názvy vlastenecké,“ vysvětluje.

Vstup ideologie do názvů veřejných prostranství nicméně předznamenal, že s každým politickým převratem se některé názvy staly nežádoucími. Během dvacátého století se proto přes veřejný prostor dnešní České republiky převalilo hned několik „vln přejmenovávání“.

Platí přitom, že čím důležitější prostranství vzhledem ke své velikosti a blízkosti k centru je, tím spíše se jej soudobý politický režim skrze přejmenování pokoušel ovládnout. V případě důležitých tříd či nábřeží je mimochodem genderový nepoměr názvů ulic ještě vychýlenější — v Praze představuje jediné důležité prostranství pojmenované po ženě třída Milady Horákové.

Právo určovat názvy veřejných prostranství získaly obce s vyhláškou v roce 1921, tedy těsně po vzniku samostatného Československa. Ta zároveň zakázala používat názvy po panovnících z habsburského rodu či panovnických rodech nepřátelských států. Republikánské či protiněmecké názvy nicméně už za necelých dvacet let, po okupaci nacistickým Německem, nahradily názvy německé. Ty vydržely pouze do konce války, načež se německy pojmenovaná místa často vrátila ke svým původním názvům.

Další vlna přejmenování na sebe nenechala dlouho čekat. S nástupem komunismu se z veřejného prostoru vytratila jména spojená s náboženstvím, buržoazií, Západem a kapitalismem a veřejný prostor zaplavily názvy, které oslavovaly sovětský vzor a k daným místům neměly úzký vztah. Masarykové či Benešové byli tehdy přejmenováni na Staliny či Leniny. Stalinů ve veřejném prostoru nicméně ubylo kvůli kritice „kultu osobnosti“ už po roce 1956.

Poslední hromadná vlna přejmenovávání se odehrála po pádu komunistického režimu v roce 1989. První přejmenovávání se děla spontánně — lidé vyšli do ulic a bolševické názvy sami přeškrtali. Třeba náměstí Krasnoarmějců se tak přes noc stalo náměstím Jana Palacha.

„Během každé vlny se přejmenovávalo více, než se muselo. Po roce 1989 se z veřejného prostoru vytratilo mnoho dělnických osobností — udrželi se pouze někteří odbojáři, zvláště ti, kteří byli umučeni v koncentračních táborech. Jména jako Julius Fučík, Jan Šverma či Jožka Jabůrková nicméně byla komunistickou propagandou zneužívána natolik, že i ti byli odstraněni, přestože s komunistickým režimem fakticky neměli nic společného,“ popisuje Ledvinka.

Když umře hokejista či fotbalista

Záhy po sametové revoluci nicméně vznikla místopisná komise, která měla přejmenovávání udržet v mezích a která schvaluje přejmenování či pojmenování nových prostranství dodnes. Návrhy jmen zpravidla přicházejí ze strany městských částí, developerů či občanské společnosti.

Každá vlna přejmenování přitom znamená administrativní zátěž jak pro stát, tak pro obyvatelstvo, jelikož si lidé žijící na přejmenovaném místě musejí měnit doklady. „Dnes proto místopisná komise prosazuje názvy neutrální, které vydrží, třeba přírodovědná či zeměpisná,“ dodává Ledvinka s tím, že v Praze tvoří ulice pojmenované po osobnostech pouhou čtvrtinu veškerých názvů — tedy relativně málo v porovnání se zbytkem Evropy.

Z ideologických důvodů se v současnosti přejmenovávají veřejná prostranství jen zřídka — častěji se nové názvy řeší v souvislosti s duplicitou, kterou výslovně zakazuje zákon. Kromě toho pak zákon stanovuje, že se veřejné prostranství nesmí jmenovat po žijící osobnosti. „Občanská veřejnost se dožaduje nového názvu zpravidla, když umře fotbalista či hokejista. Ačkoliv dodnes, když je třeba, se něco pojmenuje po Churchillovi či de Gaulleovi,“ shrnuje lakonicky Ledvinka.

Politická gesta vůči Rusku

I v posledních letech se nicméně odehrálo několik silně politicky motivovaných přejmenování, která jedny nadchla a druhé pobouřila. Nejkřiklavější příklady souvisejí s ruskou zahraniční politikou. V roce 2020 bylo náměstí Pod Kaštany přejmenováno na náměstí Borise Němcova, a to po zavražděném ruském opozičním politikovi. Stalo se tak právě na výročí jeho vraždy. Přejmenované náměstí přitom nebylo zvoleno náhodou — sídlí na něm ruská ambasáda.

V týž den pak byla zároveň jedna z promenád v pražském parku Stromovka pojmenována po zavražděné ruské novinářce Anně Politkovské. Obě změny, iniciované občanskou peticí a schválené zastupitelstvem Prahy 6, byly prezentovány jako „politické gesto vůči Rusku a vyjádření solidarity ruské opozici a hnutí za lidská práva“. Popudily kupříkladu Jiřího Ovčáčka, mluvčího prezidenta Miloše Zemana, který je označil za „klasický projev malé upatlané čecháčkovské snahy někomu to nandat a u toho být schován za bukem.“

Další silně politicky motivované přejmenování se odehrálo letos na jaře po ruské invazi na Ukrajinu. Část Korunovační ulice, která navazuje na náměstí Borise Němcova a v jejímž rohu stojí ruské velvyslanectví, byla přejmenována na ulici Ukrajinských hrdinů. Přilehlý železniční most zároveň dostal jméno po ukrajinském válečném hrdinovi Vitaliji Skakunovi, který zahynul v den počátku invaze 24. února, když ve městě Cherson odpálil most, aby zabránil postupu ruských jednotek.

Místopisná komise zároveň od té doby dostává návrhy na přejmenování veškerých s Ruskem souvisejících jmen, například náměstí I. P. Pavlova. Těmto tlakům se však s argumentem, že lidé, kteří žili v Rusku v 19. století, nemají s Putinem nic společného, brání. Politické vášně pak budí i pokusy pojmenovat více míst po Václavu Havlovi, jednom ze symbolů polistopadové transformace, která pro část společnosti znamenala společenský a ekonomický sesuv.

Každé nové pojmenování je aktem moci

Jakkoliv je nicméně současná nelibost vůči ideologicky motivovaným názvům veřejných prostranství vzhledem k množství „vln přejmenovávání“ v nedávné historii pochopitelná, zůstává otázkou, do jaké míry jsou neideologicky motivované názvy skutečně neutrální.

„Jména sama o sobě jsou samozřejmě ideologizovatelná. Nevinné jméno se v závislosti na kontextu může stát politickým symbolem,“ upozorňuje etnolog Přemysl Mácha a uvádí příklad Těšínska, kde vzhledem k přítomnosti výrazné polské menšiny platí právo na dvojjazyčné názvy. I několik stovek let stará jména se tu tak stávají předmětem boje, protože symbolizují odlišné etnické identity.

S tím souhlasí i akademička Tereza Jiroutová Kynčlová, která uvádí příklad ulic v pražských Vršovicích pojmenovaných po bývalých sovětských republikách — jejichž názvy nám dnes zní jako „nevinně zeměpisné“. „Každý nový název je aktem moci. A my si přeci chceme pamatovat lidi, kteří tvořili svět kolem nás. Myslet si, že nebudeme přejmenovávat, je absurdní. Budeme přejmenovávat, budeme přehodnocovat — a pokud to dělat nebudeme, bude to znamenat, že zapomínáme,“ vysvětluje.

Na ženy zapomínáme dodnes

Jak Jiroutová Kynčlová připomíná, hořkou a ideologicky zabarvenou realitou zůstává především skutečnost, že při hledání nových pojmenování dodnes zapomínáme na důležitost reprezentace žen. V zahraničí je přitom genderový nepoměr v uličním názvosloví tématem jak pro občanskou společnost, tak pro vedení měst. Třeba v Itálii spontánně přepisovaly názvy ulic na jména po ženách guerillové skupiny. V Berlíně či Oslu se některé městské části dokonce zavázaly pojmenovávat nová místa výhradně po ženách, a to dokud se poměr nevyrovná.

Dle Ledvinky se prý i pražská místopisná komise v současnosti snaží jména po ženách „trošku akcentovat“. Pozitivní výjimky představuje třeba Barrandov, kde bylo v květnu 2020 v jeden den osm z deseti nově pojmenovaných ulic nazváno po herečkách, nebo vznikající čtvrť Smíchov City, kde budou nové ulice připomínat ženy, které se podílely na boji proti totalitě. Hlavní třída ponese jméno Madeleine Albrightové, názvy dalších ulic uctí památku mecenášky a sběratelky Medy Mládkové, malířky Toyen, disidentky Jiřiny Šiklové či filosofky Hannah Arendtové.

Přesto však mezi téměř šesti sty novými názvy veřejných prostranství přijatými po roce 2010 najdeme pouze osmadvacet takových, které připomínají ženy. „O čem to vypovídá? O tom, že žijeme v patriarchální společnosti, v níž jsou veškeré hodnoty přizpůsobeny mužům — včetně způsobu, jímž se díváme na minulost. Ve veřejném prostoru, do nějž ženy po většinu minulosti neměly přístup a do nějž mají dodnes přístup pouze omezený, jsou proto stále vyzdvihováni a připomínáni především muži,“ shrnuje historička Nečasová.

Ulice Ukrajinského hrdinství

Jak upozorňuje Jiroutová Kynčlová, patriarchální nastavení společnosti ovlivňuje i způsob, jakým vůbec vnímáme „významnost“ historických osobností: „Významnost si častěji spojujeme s veřejnou sférou, v níž jsme naučeni častěji hledat mužské osobnosti. Ženy jsou v našem prostředí spojovány se sférou domácí a s reprodukční rolí. Jakkoliv by bez těchto funkcí společnost nemohla pokračovat, jsou tyto hodnoty považovány za méně prestižní.“

Jako příklad patriarchálního chápání významnosti uvádí právě přejmenování části Korunovační ulice na Ukrajinských hrdinů: „Přejmenování ulice jsem opravdu velmi uvítala. Ale mrzí mě, že to není ulice ‚Ukrajinského hrdinství‘. Ukrajinská armáda už před vypuknutím ruské invaze čítala kolem dvaceti procent aktivních vojaček. Hrdinkami jsou navíc nejen osoby v armádě, ale i ženy, které se rozhodly své děti a rodiče ochránit tím, že jim najdou domov a sobě práci v zahraničí, třeba u nás.

Generické maskulinum v pojmenování ulice nám umožňuje uvažovat o hrdinství čistě jako o mužské vlastnosti, která se nejlépe demonstruje na válečných polích. Pojmenování ‚Ukrajinského hrdinství‘ by nám ale umožnilo uvažovat nejen takto tradičně, ale vidět a jako význačné uznat i jiné akty hrdinství, aniž bychom zásluhy ukrajinské armády jakkoliv snižovali.“

I v politice, vědě, či umění působilo mnoho žen, které by si svou ulici zasloužily a dosud ji nemají. Musíme je však aktivně hledat, protože vzhledem ke strukturálním překážkám jsou jejich jména a práce méně známá než jména a práce mužů. Deník Referendum již v minulosti sepsal seznam šestice žen, které by si svou ulici zasloužily — po námi navrhované Alici Masarykové a její sestře Anně se bude již brzy jmenovat alespoň park ve čtvrti Smíchov City.

Jak přitom ilustrují příklady promenády Anny Politkovské ve Stromovce, nebo třeba promenády Pavla Adamowicze, tedy zavražděného gdaňského starosty, v Riegrových sadech, která dostala své jméno v roce 2019, pokud si někoho chceme ve veřejném prostoru připomenout, nemusíme kvůli tomu nutně přejmenovávat nebo stavět ulici. I na našem území už se koneckonců objevují aktivity, které se pokoušejí odkaz žen do sdíleného prostoru zasadit alespoň ve formě bust, pomníků či pamětních desek.

Jak nicméně uzavírá Jiroutová Kynčlová: „Neměli bychom se spokojit s tím, že ženy a jejich jména takto do veřejného prostoru jednoduše ‚přidáme‘. Měli bychom se současně bavit o tom, jaké systémové a strukturální chyby jsou obsaženy v předivu naší společnosti, že jsme ulice a prostranství po ženách nepojmenovávali už dávno.“

Pozn. redakce: Výsledky celoevropského projektu Mapovaní diverzity budou zveřejněny na webu Deníku Referendum příští rok.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.