Jen minimum ulic u nás se jmenuje po ženách. Je čas to změnit
Jan KulišPřestože bychom v naší historii našli nespočet významných žen, nedokážeme je patřičně docenit. Navrhujeme šestici žen, které nepřipomíná svým jménem žádná ulice v České republice. Ale měla by.
Významné ženy naší historie si zaslouží uznání, a to i ve veřejném prostoru. Připomínat by je měly vedle institucí, památníků, bust a parků také názvy ulic. Jenže těch pojmenovaných po ženách máme jen minimum. V Praze, Brně a Ostravě je to jen pět procent oproti těm pojmenovaným po mužích, ukázala dřívější analýza datových novinářů z Českého rozhlasu.
Řada velmi významných žen na svou ulici teprve čeká a šest z nich jsme se vám pro začátek rozhodli zde připomenout či představit. A kdy jindy započít s nápravou než právě nyní, kdy si připomínáme sto let od zavedení volebního práva žen u nás?
Alice Masaryková
O zavedení volebního práva žen se vedle hlavní propagátorky Františky Plamínkové aktivně zasazovala právě Alice Masaryková. Zatímco po Plamínkové se však jmenuje ulice a škola na pražském Pankráci, ulici Masarykové bychom hledali marně. Alice Masaryková, dcera Tomáše a Charlotte Masarykových, se chtěla stát lékařkou, což ale ženám v době končícího 19. století zůstalo zapovězeno. Přesto výuku po dobu dvou let navštěvovala, bez oficiálního statusu studentky, jen ona mezi samými muži.
Později si jako první žena odnesla titul doktorky historie z Filosofické fakulty Univerzity Karlovy. V nově vznikajícím Československu se také nakrátko stala poslankyní Revolučního národního shromáždění a poté v roce 1919 založila Československý červený kříž, jemuž po dvacet let předsedala.
Marie Schmolková
Další přítelkyně Františky Plamínkové má v naší historii snad ještě důležitější místo. Právě na výzvu Marie Schmolkové přijel do Prahy proslulý Nicolas Winton, jenž zachránil stovky životů židovských dětí. Schmolková se angažovala v politice, byla z přesvědčení sociální demokratkou, působila jako sociální pracovnice a také jako předsedkyně Národního koordinačního výboru pro uprchlíky, kde spolupracovala například se spisovatelem Maxem Brodem a novinářkou Milenou Jesenskou, o níž tu bude ještě řeč.
Přestože o Schmolkové mluvil Jan Masaryk jako o ženě, na kterou Československo nikdy nezapomene, stal se opak. Se záměrem, aby se její jméno stalo opět veřejně známým, však nyní operuje nově založená Společnost Marie Schmolkové. V té se potkávají historici Anna Hájková a Martin Šmok se záměrem sesbírat o ní co nejvíce informací a přispět k vybudování památníků Schmolkové v Londýně a Praze.
Milena Jesenská
Novinářka a překladatelka Milena Jesenská příliš nedbala dobových konvencí. Díky tomu se také v době vznikající první republiky seznámila s německo-židovskými pražskými intelektuály kolem kavárny Arco. Znala se tak například s Maxem Brodem či Franzem Werfelem. Překládala zejména z němčiny, postarala se o první překlad Franze Kafky do češtiny, krátké prózy Topič. Se spisovatelem si později dopisovala a navázala s ním platonický vztah. Platila za levicovou intelektuálku a výjimečnou novinářku. Psala do deníku Tribuna, Národních listů, Lidových novin a dalších. Zpočátku přispívala převážně do ženské a módní rubriky.
Až Ferdinand Peroutka se rozhodl nabídnout jí významnější pozici v tisku. Od roku 1930 psala do Přítomnosti, její reportáže a fejetony z té doby se řadí k tomu nejlepšímu, co napsala. Peroutku později vystřídala i na postu šéfredaktora. Za druhé světové války se zapojila do odboje, pomáhala emigrovat zejména řadě židovských německých a rakouských rodin a podílela se na ilegálním časopisu V boj. Stejně jako Peroutku ji nacisté zavřeli do koncentračního tábora, kde v roce 1944 zemřela.
Fráňa Zemínová
Politička, odborářka, feministka, novinářka. To vše platilo o Fráně Zemínové, která působila jako poslankyně od roku 1918 s výjimkou druhoválečného období až do roku 1948. Avšak již před rokem 1900 vyzývala k vytváření odborů a o rok později spoluzaložila Zemskou jednotu pracujících žen a dívek, která se stala centrem ženského hnutí. Byla důležitou postavou národně socialistické strany, a to i v letech, kdy ženám nebylo oficiálně dovoleno účastnit se politického života. Později se stala i místopředsedkyní této minimálně v ženských otázkách velice progresivní strany.
Sama Zemínová byla energická a v parlamentu obávaná pro svůj ostrý jazyk. Snažila se také o přerušení slavného prvního projevu Klementa Gottwalda na půdě parlamentu v Rudolfinu roku 1929, ve kterém se chlubil, jak se komunisté jezdí do Moskvy učit ostatním zakroutit krkem. Tehdy jeho slova nebrali veřejní zástupci příliš vážně. Fráňu Zemínovou však komunisté v roce 1948 odsoudili v procesu s její stranickou kolegyní Miladou Horákovou ke dvaceti letům vězení. V té době jí bylo již 68 let. Po amnestii byla nakonec z žaláře propuštěna po jedenácti letech a po dalších dvou letech na svobodě zemřela.
Charlotta Garrigue-Masaryková
Prvenství na postu první dámy si připsala Charlotta Masaryková. Na její významné působení po boku TGM upozorňuje v našem veřejném prostoru několik památníků a vedle toho také po ní pojmenovaný park na Hradčanech. Ulice jí však chybí od roku 1949, kdy památku na Charlottu Masarykovou přepsala KSČ a na Hradčanech po sametové revoluci už její ulice znovu nevznikla.
„Bez ní bych si nebyl ujasnil smysl života a svůj politický úkol,“ prohlásil Tomáš Garrigue Masaryk o Charlottě. Sblížil je společný zájem o filosofii a Charlotta mu byla vždy oporou. Když Masaryk vážně přemýšlel o tom, že v době sílící hilsneriády emigruje, byla to ona, kdo ho přiměl zůstat. Působila také v sociálně-demokratické straně a v ženském hnutí. Právě na její popud byla do naší první ústavy zanesena rovná práva pro muže a ženy.
Irena Bernášková
Žádnou ulici nesoucí její jméno nemá ani Irena Bernášková, nejvýznamnější žena českého protinacistického odboje. Narodila se v Praze, ale většinu školních let strávila ve Spojených státech se svou rodinou. Jejím otcem byl známý malíř a grafik Vojtěch Preissig. Jejich dům v Bostonu se stal jedním z center zahraničního odboje během první světové války a Preissigovy navštěvovali i Masaryk, Štefánik či Beneš.
Inka, jak Bernáškové říkali, měla v té době na ženu netradiční záliby. Navštěvovala skautský oddíl, lezla po stromech, učila se hrát na citeru, fascinovala ji auta a snažila se získat pilotní průkaz, což jí jako ženě nevyšlo.
Za druhé světové války ona i její otec v ilegalitě vydávali nejvýznamnější nekomunistický list V boj. Když na podzim 1939 většinu skupiny odhalilo gestapo, Bernášková se nezalekla. Dále vydávala ilegální tisk, přestože chodila po Praze s rukama zašpiněnýma tiskařkou černí, a byla jeho redaktorkou, vydavatelkou, tiskařkou, administrátorkou, expeditorkou i kolportérkou.
Když gestapo zatklo i ji, jejího otce a zbytek skupiny, veškerou ilegální činnost vzala na sebe. Byla natolik neoblomná, že jí nacisté do velké míry uvěřili a někteří její spolupracovníci díky tomu unikli jisté smrti. Bernášková se podle záznamů s gestapem dokonce poprala a pokusila se otrávit schovaným jedem, byť neúspěšně. Byla první Češkou popravenou nacisty.
Názvy ulic v českých, moravských a slezských městech a větších obcích stále hodně souvisí s komunistickou minulostí a nacionalismem, nejen s genderovou nekorektností. Zcela absentují ulice pojmenované desítkách a stovkách významných osobností, kteří nepocházeli z ryzího česko-slovanského prostředí (Freud, Mendel, A. Lorenz, Kudlich, Kaplan, Chrobak, Hebra, Kautsky, Bortsch, Weigl a mnoho dalších) nebo se proslavili skrze vídeňské centrum (prof. Škoda, prof. Rokytanský).
Pokud jde o ženy, myslím, že pro Berthu von Suttner, pražskou rodačku a držitelku Nobelovy ceny za mír, je jedna malá pražská ulička dost málo.
Žádnou ulici ani náměstíčko nemá Marie von Ebner-Eschenbach, rodačka ze Zdislavic u Kroměříže, která byla nominována na Nobelovu cenu za literaturu a její knihy jsou situovány do prostředí moravského venkova.
Za pojmenování nějaké ulice by rovněž stála Marie Kristina Habsburská, španělská královna narozená v Židlochovicích u Brna, která se zasloužila o to, že Španělsko nevstoupilo do první světové války (čímž zachránila spoustu španělských životů) a postavila se ve Španělsku vojenské diktatuře Primo de Rivery.
Zatímco vůči developerským aktivitám jsou lidé v praxi většinou bezmocní, takže se okolí jejich domova často v jejich neprospěch proměňuje, tak v případě záměrů na přejmenování ulice ze strany "eráru" nejsou výhrady místních jen tak ignorovány. (Inu, demokracie.) Že těmi místními bývají především firmy, jež si umí náklady na změnu adresy dobře vyúčtovat? Proč by se nakonec měl název ulice měnit, komu tohle vynese? (Na rozdíl od nástaveb, vestaveb, přístaveb a hlavně novostaveb budov.)
Takže vedle Vinohradské, Vršovické, Strašnické či Nuselské ulice nemáme v Praze Žižkovskou, nýbrž Koněvovu. Za dané situace je ještě úspěch, že po Václavu Havlovi byla pojmenována Piazzetta u Národního divadla, či po Franzi Kafkovi jiné vhodné (dobře vymyšlené) prostranstvíčko s minimem postižených strašlivou změnou adresy."
Nová výstavba představuje nové příležitosti pro uplatnění vhodných jmen ulic spíše jen zdánlivě. Nejčastěji to, co vzniká, ulice v pravém slova smyslu nemá. Ani náměstí. Pokud přece jen nějaký trochu důstojný veřejný prostor vznikne, stejně nemá, uznejte, předpoklady nést jméno Marie Kristiny Habsburské ani třeba Lenky Reinerové. Brontosaura mohl nazval Punťou jen humorista (Švandrlík). Mimochodem, pořádnému humoru doba taky nepřeje.
Problém malého zastoupení žen ve jménech českých ulic se ovšem při podrobnějším výzkumu jeví jen jako součást širšího a komplexnějšího problému. Například zastoupení černochů, Romů nebo homosexuálů ve jménech českých ulic je ještě o několik řádů nižší. Už jen proto je nutno se tomuto problému do budoucna intenzivně věnovat.
K Vašemu prvnímu odstavci asi tolik: Nejsem pro změny pravopisu, píši stále "diskuse", "socialismus", "renesance" či "filosofie" (ale už "prezident"). Změnu v psaní názvů jsem však přivítal. Byla potřebná. Bylo opravdu neúnosné rozlišovat, zda v Horní Dolní je ulice U Hájku nebo U hájku (ne z každého hájku se již stal Hájek). Názvy jako náměstí Míru, ulice 5. května nebo 1. pluku vypadaly docela poníženě. Takže Letiště Václava Havla vidím jako v pořádku. Kdybychom udělali při tom Vašem letu do Paříže, pane Nusharte, mezipřistání v Mnichově, zjistili bychom, že i na západ od nás je psaní velkých písmen věcí známou, ba všeobecnou, a že význam osobností až tak neklesá (když letiště nese jméno F. J. Strausse).
se tedy podle českého pravopisu píše s malým nebo s velkým "l"?
Ve vyhledávači elektronického souboru autentických českých textů (korpus.cz) jsem našel letiště Charlese de Gaulla jen s malým "l".
Gender je volitelný.
Necítím-li se dobře ve svém stále narůstajícím věku, mohu být i zcela mladou ženou nebo znovu mladým mužem a každý je povinen to respektovat, jinak riskuje opletačky s policií.
Podíl žen ve světové populaci tedy nelze s narůstajícím pokrokem už vůbec určit, a to ani přibližně.
Jestli on tuhle lavinu, jež Vás tak frustruje, pane Nusharte, nespustil už před skoro 60 lety J. F. Kennedy, liberál jeden, svým divným výrokem o tom, že je Berlíňan.
Slibuji, že zde s rozverností tímto na dlouho končím. (Slušné humoristické časopisy mi tu ovšem docela chybí.)
Hlásím se jako dobrovolník.
Veřejně odmítnu respektovat vámi zvolený věk, kdykoli na to dojde.
Jedna soudní prohra (kdy soud neuznal právo stěžovatele na samostatné stanovení vlastního věku - respektive data narození podle toho, na kolik se on sám cítí) ještě nic neznamená. Absurdistán je země rozlezlá a revoluce není žádná večerní párty (jak řekl náš Velký učitel), pochod bude tedy dlouhý. Holubice s čerstvým olivovým lístkem v zobáčku však už přilétla, a to je znamení, že potopa světa ustupuje a hladina racionality konečně klesá (v Británii byla začátkem prosince za tzv. deadnaming zatčena Kate Scottow).