Na nedávném udílení výročních cen České filmové a televizní akademie (známějších pod názvem Český lev) získal film Hořící keř polské režisérky Agnieszky Holland drtivou většinu udílených ocenění.

Konkrétně dostal „lva“ za nejlepší film, režii, scénář, kameru, střih, zvuk, hudbu, výpravu, kostýmy, masky, plakát a herečku ve vedlejší roli. Kromě toho ještě obdržel cenu filmových fanoušků. Vypadá to tedy, že vznikl asi jeden z nejlepších českých filmů v dějinách. Nebo snad úspěch tohoto filmu spíše odráží potřebu české společnosti si Palachův čin stále připomínat?

Hořící keř určitě není špatný film, ale rozhodně také není zase tak vynikající a výjimečný, aby získal dvanáct či třináct „českých lvů“. Mezi nominacemi totiž bezesporu byly i jiné filmy s hlubokým či zajímavým námětem a zpracováním (například „Klauni“ nebo „Jako nikdy“), na které už ovšem mnoho cen nezbylo.

Hořící keř mi především připadá příliš „didaktický“. Možná byl určitý popularizační ráz filmu záměrem tvůrců s cílem oslovit především mladou generaci. Nepopírám, že film je také plný „silných“ emocí, ale tato emotivní atmosféra působí jaksi nepřirozeně a uměle. Snaha vzbudit u diváků pochopení a obdiv k Palachovu činu je až příliš čitelná a zjevná.

Nejlepší nebyly podle mého soudu ani herecké výkony. Především Táňa Pauhofová v roli advokátky Burešové působila příliš stylizovaně a možná až nežensky tvrdě. Také role studentů mi přišly dost schématické a často jen jaksi „do počtu“ a „pro ilustraci“. Zkrátka něco ve stylu „ten, který přináší informaci o Palachově smrti“.

Naopak velmi přesvědčivě a civilně hrála roli Palachovy mámy Jaroslava Pokorná, která si také svou cenu bez pochyby zasloužila. Každopádně jsem přesvědčen, že „nejlepší film roku“ by měl celkově vykazovat poněkud výraznější kvality.

Letos uplynulo již čtyřicet pět let od Palachova sebeupálení. Ohlas filmu Hořící keř je jasným signálem, že ve společnosti toto téma stále rezonuje. Palach se zkrátka již stal součástí národních dějin a paměti. Britský bohemista a slavista Robert Pynsent ve své knize „Pátrání po identitě“ uvádí, že český národ má do jisté míry potřebu vytvářet kult hrdinů, kteří jsou zároveň mučedníky.

Vedle kultu tradičních historických postav sv. Václava, Jana Husa a Jana Nepomuckého také zmiňuje třeba dnes už méně známého legionáře plukovníka Švece, „komunistického mučedníka“ Julia Fučíka, či právě Jana Palacha. Nemá samozřejmě smysl tyto postavy nějak srovnávat. Společné mají pouze to, že v různých dobách byla jejich smrt předmětem národní či přímo státní adorace. V zájmu objektivity je také třeba dodat, že míra a forma jejich uctívání se často výrazně lišila.

Palachův kult vznikl spontánně bezprostředně po jeho sebeupálení a samozřejmě vygradoval jeho smrtí a pohřbem. Komunisté se neúspěšně pokusili vymazat Palacha z kolektivní paměti. Po dvaceti letech však v lednu roku 1989 přišel Palachův týden. V nové porevoluční době se  Palach stal symbolickou ikonou boje (českého národa) za svobodu.

Intenzita Palachova kultu v dnešní civilní a pragmatické době se samozřejmě nedá srovnávat s pompézními obrozeneckými nebo komunistickými komemoracemi. Přesto se však domnívám, že Palachův kult skutečně stále existuje. Za jeden z jeho posledních projevů může být považován i Hořící keř a především pak nekriticky nadšené přijetí tohoto filmu většinou společnosti.

Někdy mám také dojem, že Palachovo sebeupálení se prezentuje jako výjimečný a jedinečný akt, který nemá obdoby. Jakoby se poněkud zapomnělo, že Palach nebyl jediným, kdo tehdy zvolil tuto extrémní formu protestu. Jen velmi málo se všeobecně ví, že nebyl ani první, kdo se v souvislosti s okupací Československa upálil.

Už v září 1968 to na varšavském stadionu udělal Polák Ryszard Siwiec. Následovali Jan Zajíc, Evžen Plocek, maďarský občan Sándor Bauer a několik dalších. Jejich činy nejsou o nic méně opravdovější a závažnější, ale zůstávají v Palachově stínu. Památka těchto lidí se zkrátka připomíná mnohem méně.

Palach se tedy stal soudobým národním hrdinou, mučedníkem a symbolem. Symbol ovšem vždy „něco“ reprezentuje a představuje. Obvykle má to „něco“ blíže ke sféře idejí než k realitě. Symbol také často zjednodušuje a zkresluje, protože se od něj čeká jasné, srozumitelné a výrazné poselství. Není dobré, když se z lidí stávají symboly, protože se pak vytrácí jejich lidskost.

Asi bych měl konečně otevřeně přiznat, že s Palachovým činem nesouhlasím. Daleko zajímavější ovšem je, co vlastně znamenalo souhlasit s jeho činem v dané době? Upálit se také jako další „živá pochodeň“ v řadě? Několik lidí to skutečně udělalo. Mělo by smysl, kdyby se třeba upálily stovky či tisíce dalších? Změnilo by to něco?

Probudilo by to „národ“ a došlo by k nějakému masovému povstání či odboji? Přišly by pak konečně „západní“ státy na pomoc, jak si mnozí toužebně přáli? A pokud snad náhodou ano, nevedlo by to nakonec k obrovskému konfliktu s nedozírnými katastrofálními následky? Jsou jen hypotetické otázky bez odpovědí.

Domnívám se, že Palachův čin měl velký symbolický význam, ale o reálném smyslu lze pochybovat. Palach se především upálil proto, aby vyburcoval z letargie většinu společnosti, která se postupně smiřovala se sovětskou okupací. To se mu však tehdy nepodařilo. Někdo může namítnout, že „Palachův týden“ o dvacet let později dodal společnosti odvahu k odporu, který vyvrcholil listopadovými událostmi.

Každý racionálně uvažující člověk ovšem musí uznat, že „sametová“ změna režimu v Československu a dalších státech střední a východní Evropy souvisela především s mezinárodně politickou situaci. Jednoduše řečeno, kdyby Gorbačov nezačal „uvolňovat dosud pevně utažené šrouby“, žádná listopadová změna režimu by neproběhla.

Palach se vlastně do jisté míry stal také černým svědomím národa: „Mohli jsme udělat to co on, ale nenašli jsme k tomu odvahu.“ Většina lidí se i v nových „normalizačních“ poměrech snažila nějak (pře)žít. Řada osob s alespoň trochu dobrodružnou a kosmopolitní povahou nebo kontakty v zahraničí se rozhodla emigrovat.

Ti, co zde zůstali, pak většinou emigrovali alespoň symbolicky do mikrosvěta svých rodin a do sféry osobních zájmů (například oblíbené chalupaření). Část populace také samozřejmě normalizační komunismus přivítala a (obvykle s vidinou vlastního prospěchu) se podílela na jeho budování. Jiná část naopak později vytvořila disidentské hnutí.

Při intimním pohledu na Palachův, Zajícův nebo Plockův čin cítím především smutek a lítost nad tím, že v dané chvíli neviděli jiné východisko. Nepochybuji o opravdovosti a upřímnosti jejich osobních pohnutek. Na rozdíl od jiných se nedokázali vnitřně smířit a vyrovnat s tehdejší situací.

Hodně to určitě souviselo i s jejich věkem, protože idealistické mládí nesnáší kompromisy. Neviděli jinou možnost, jak by oni sami mohli danou situaci změnit, ale změnit ji za každou cenu chtěli. To však ještě neznamená, že jiná možnost nebyla. Za několik let mohli třeba podepsat Chartu a zapojit se do již zmíněného disentu.

Palachův čin byl a je často interpretován jako „oběť“. Vážím si nasazení či obětování vlastního života pro záchranu života jiného člověka či lidí. Pokud ovšem jde o konkrétní osoby v konkrétní situaci. Jinak mám ale stále intenzivnější pocit, že obětovat svůj život za „národy, státy, ideologie a všechny ty zaručené pravdy“ nemá smysl. Těm, kteří své životy nasazují ve jménu vlasti a národa, se až příliš často vlast i národ později nepěkně odvděčí.

Problém je totiž v tom, že příslušníky národů, občany států a nositeli a šiřiteli nejrůznějších idejí a pravd jsou vždy bohužel „jen“ lidé. S malou mírou nadsázky a zjednodušení lze konstatovat, že dějiny světa jsou plné krásných, vznešených a vysněných představ o životě lidské společnosti a zároveň skutečného vraždění, mučení, vyhánění, násilí a válek. Namátkou stačí třeba připomenout „velkou“ francouzskou revoluci, která volnost, rovnost a bratrství utopila v lidské krvi.