Vždyť česká soc. dem. a levice obecně má ve své podstatě nacionalistický základ. K tomu se dlouhodobě přidala nevůle bossů strany k reformě, kterou navrhoval již v roce 2007 Jiří Paroubek. Dále devastační mise Miloše Zemana, způsob účasti v Sobotkově vládě a vstup do Babišovy vlády. Stockholmský syndrom k nesociálnímu populistovi Zemanovi. A nakonec fiasko vedení necharismatického Šmardy, který nedokázal být opoziční stranou. Maláčová a Zaorálek teď opravdu nejsou viníci, spíše zoufalí hledači naděje.
S panem Roučkem souhlasím v tom, že snaha SOCDEM o to být vlastně light-nacionální a light-antisystémová jí hlasy nepřinese, občané stejně zvolí originál populisty z ANO, SPD a STAČILO!. Rovněž druhé angažmá ve vládě ANO bylo jednoznačně strategickou, až fatální chybou.
Sebechvála ale panu Roučkovi příliš nesluší, neoháněl bych se "zradou" v tom smyslu, že nezůstal na kandidátce, to se v politice přece stává. Spíše bych reflektoval neúspěch v prvních eurovolbách, kdy byl pan Rouček lídrem, a to kvůli tristnímu výsledku v tehdejším kontextu (třicetiprocentní ČSSD nezískala ani 9%). Následoval pád asi nejlepší (Špidlovy) vlády v polistopadové historii. I když příčinou byla také zpackaná prezidentská volba a tanečky Zemana a kolem Zemana.
V příštím volebním období, za případné vlády Babišova ANO s kýmkoli, je možné obnovit autentickou (nenacionální a nepopulistickou) levici skrze současné členy SOCDEM, možná by se někteří, kteří odešli, mohli vrátit, společně s těmi levicovými, kteří odešli od Pirátů, Jiřím Dolejšem a případně se Zelenými. Bude to tím těžší, že to bude opět z mimoparlamentní opozice, ale není to nemožné. Budou další volby, komunální, senátní, zase krajské, však se volí každý rok a někdy i víckrát.
Souhlasím s tím, co napsal pan Poláček. Sociální demokracie ve světě zažila dvě velká období růstu, z nichž jedno jsme kvůli bývalému režimu propásli. Vždycky ale šlo o ona materiální témata. V první fázi o sociální jistoty a zlepšení podmínek dělnické třídy v raném a rozvíjejícím se kapitalismu. Podobná krize jako dnes nastala mezi válkami, kdy její témata převzaly fašistické a komunistické strany. Po 2. světové válce v Západní Evropě se onen narativ zase změnil na to, aby lidé měli sociální stát, který by zabránil vítězství stalinských komunistických stran, jako se tomu stalo na Východě. V 90. letech na Západě rostla opět soc. dem. v reakci na neoliberalismus, v Británii na thatcherismus. Ale byla to již tzv. Třetí cesta, protože proletariát mezitím vymizel. U nás šlo o revizionismus klausovského liberalismu 90. let a reakci na krizi z něj, obnovení nadějí na splnění ideálů po Sametové revoluci. Vše postupně vyvanulo a v západním kontextu soc. dem. a levici podtrhl nohy právě důraz na kulturní témata bez zřetele na ta materiálně-ekonomická.
Dnešní konkurenti jsou nacionální populisté, kteří lidem jednoduše slibují iluzi návratu starého světa. Sociální demokracie by si měla vytyčit delší cíl než jen jedny volby a návrat do parlamentu. Když nás v lese zastihne bouřka, také se nesnažíme sbírat houby nebo borůvky, nelezeme na posed a nečekáme na zvěř... Prostě se schováme a snažíme se na bezpečném místě a v bezpečné poloze bouřku přečkat bez úhony.
Pamatuji si, jak mi Jaroslav Šabata svého času říkal, bylo to už po odchodu Miloše Zemana ze soc. dem., že stranu zanechal v zuboženém stavu a ona ještě neprošla katarzí, kterou bude muset zákonitě projít. Vzpomínám na ta slova a říkám si, zda už ta katarze není nebo jak dlouho bude muset trvat.
Každopádně dnešní postoje nového vedení soc. dem. jsou reakcí na to vedení předchozí, které nedokázalo ona materiální témata zvednout a být konstruktivním, ale nekompromisním kritikem současné vlády a zároveň alternativou k populismu a nacionalismu. Alespoň pro takových 7-10% voličů.
Zároveň nelze opomenout, že od dob starého Rakouska (a politiků jako byl třeba Bohumír Šmeral, byť později odešel do radikálnější KSČ), naše soc. dem. měla vždy určitou významnou nacionálně-laděnou část. Toto zde bylo za 1. republiky, po válce i po Listopadu. Na jedné z debat v 90. letech to podtrhl Ivo Karel Feierabend. Souviselo to se vznikem Československa a také tím, že tu tradičně už od počátku minulého století byl nacionálně-socialistický konkurent, v zemi, kde spojení dvou ideologií - nacionalismu a socialismu v důsledku vymezovacího obrození vzniklo jako první na světě. Sem patřil i tradiční benešovský panslavismus a rusofilství. Je výstižnou ilustrací, kdy v tzv. nové "levicové" koalici mají své místo pohrobci nacionálních socialistů. Vždyť i autorkou kritizovaný statutární místopředseda přišel do soc. dem. z ČSNS, nelze nezmínit další jména bývalých členů s národně-socialistickou minulostí v čele s J. Paroubkem, J. Vyvadilem (mimochodem předsedou spolku Přátelé Ruska v ČR) až po zesnulou H. Orgoníkovou. V dnešní zahraničně-politické rétorice se objevuje právě ona česká nacionální tvář soc. dem, která se staví především proti solidaritě v mezinárodním kontextu, jak to popsal J. Poláček.
Byla by škoda, kdyby tu významnější soc. dem. hnutí (a třeba v jiném organizačním kabátě) nezůstalo do té doby, než se ona nacionalisticko-populistická bouřka přežene. Věřím, že tomu tak nebude.
Jak se SOCDEM rozhodla nebýt sociální demokracií
Oto Novotný
Vždyť česká soc. dem. a levice obecně má ve své podstatě nacionalistický základ. K tomu se dlouhodobě přidala nevůle bossů strany k reformě, kterou navrhoval již v roce 2007 Jiří Paroubek. Dále devastační mise Miloše Zemana, způsob účasti v Sobotkově vládě a vstup do Babišovy vlády. Stockholmský syndrom k nesociálnímu populistovi Zemanovi. A nakonec fiasko vedení necharismatického Šmardy, který nedokázal být opoziční stranou. Maláčová a Zaorálek teď opravdu nejsou viníci, spíše zoufalí hledači naděje.
Ideový i morální kolaps SOCDEM a KSČM otevírá prostor k obnově skutečné levice
Jakub Patočka
že tu roli levicové opozice příští populistické vládě mohou hrát i tři poslanci za SOCDEM zvolení na kandidátce Stačilo! Anebo i pár z těch Stačilo!
V SOCDEM se rozšířily ještě horší jevy než malost a nenávist
Libor Rouček
S panem Roučkem souhlasím v tom, že snaha SOCDEM o to být vlastně light-nacionální a light-antisystémová jí hlasy nepřinese, občané stejně zvolí originál populisty z ANO, SPD a STAČILO!. Rovněž druhé angažmá ve vládě ANO bylo jednoznačně strategickou, až fatální chybou.
Sebechvála ale panu Roučkovi příliš nesluší, neoháněl bych se "zradou" v tom smyslu, že nezůstal na kandidátce, to se v politice přece stává. Spíše bych reflektoval neúspěch v prvních eurovolbách, kdy byl pan Rouček lídrem, a to kvůli tristnímu výsledku v tehdejším kontextu (třicetiprocentní ČSSD nezískala ani 9%). Následoval pád asi nejlepší (Špidlovy) vlády v polistopadové historii. I když příčinou byla také zpackaná prezidentská volba a tanečky Zemana a kolem Zemana.
Obdivuhodná partie bohumínského šachisty
Lukáš Jelínek
V příštím volebním období, za případné vlády Babišova ANO s kýmkoli, je možné obnovit autentickou (nenacionální a nepopulistickou) levici skrze současné členy SOCDEM, možná by se někteří, kteří odešli, mohli vrátit, společně s těmi levicovými, kteří odešli od Pirátů, Jiřím Dolejšem a případně se Zelenými. Bude to tím těžší, že to bude opět z mimoparlamentní opozice, ale není to nemožné. Budou další volby, komunální, senátní, zase krajské, však se volí každý rok a někdy i víckrát.
Jsem sociální demokratka. Ale SOCDEM už tyto hodnoty nereprezentuje
Daniela Ostrá
Souhlasím s tím, co napsal pan Poláček. Sociální demokracie ve světě zažila dvě velká období růstu, z nichž jedno jsme kvůli bývalému režimu propásli. Vždycky ale šlo o ona materiální témata. V první fázi o sociální jistoty a zlepšení podmínek dělnické třídy v raném a rozvíjejícím se kapitalismu. Podobná krize jako dnes nastala mezi válkami, kdy její témata převzaly fašistické a komunistické strany. Po 2. světové válce v Západní Evropě se onen narativ zase změnil na to, aby lidé měli sociální stát, který by zabránil vítězství stalinských komunistických stran, jako se tomu stalo na Východě. V 90. letech na Západě rostla opět soc. dem. v reakci na neoliberalismus, v Británii na thatcherismus. Ale byla to již tzv. Třetí cesta, protože proletariát mezitím vymizel. U nás šlo o revizionismus klausovského liberalismu 90. let a reakci na krizi z něj, obnovení nadějí na splnění ideálů po Sametové revoluci. Vše postupně vyvanulo a v západním kontextu soc. dem. a levici podtrhl nohy právě důraz na kulturní témata bez zřetele na ta materiálně-ekonomická.
Dnešní konkurenti jsou nacionální populisté, kteří lidem jednoduše slibují iluzi návratu starého světa. Sociální demokracie by si měla vytyčit delší cíl než jen jedny volby a návrat do parlamentu. Když nás v lese zastihne bouřka, také se nesnažíme sbírat houby nebo borůvky, nelezeme na posed a nečekáme na zvěř... Prostě se schováme a snažíme se na bezpečném místě a v bezpečné poloze bouřku přečkat bez úhony.
Pamatuji si, jak mi Jaroslav Šabata svého času říkal, bylo to už po odchodu Miloše Zemana ze soc. dem., že stranu zanechal v zuboženém stavu a ona ještě neprošla katarzí, kterou bude muset zákonitě projít. Vzpomínám na ta slova a říkám si, zda už ta katarze není nebo jak dlouho bude muset trvat.
Každopádně dnešní postoje nového vedení soc. dem. jsou reakcí na to vedení předchozí, které nedokázalo ona materiální témata zvednout a být konstruktivním, ale nekompromisním kritikem současné vlády a zároveň alternativou k populismu a nacionalismu. Alespoň pro takových 7-10% voličů.
Zároveň nelze opomenout, že od dob starého Rakouska (a politiků jako byl třeba Bohumír Šmeral, byť později odešel do radikálnější KSČ), naše soc. dem. měla vždy určitou významnou nacionálně-laděnou část. Toto zde bylo za 1. republiky, po válce i po Listopadu. Na jedné z debat v 90. letech to podtrhl Ivo Karel Feierabend. Souviselo to se vznikem Československa a také tím, že tu tradičně už od počátku minulého století byl nacionálně-socialistický konkurent, v zemi, kde spojení dvou ideologií - nacionalismu a socialismu v důsledku vymezovacího obrození vzniklo jako první na světě. Sem patřil i tradiční benešovský panslavismus a rusofilství. Je výstižnou ilustrací, kdy v tzv. nové "levicové" koalici mají své místo pohrobci nacionálních socialistů. Vždyť i autorkou kritizovaný statutární místopředseda přišel do soc. dem. z ČSNS, nelze nezmínit další jména bývalých členů s národně-socialistickou minulostí v čele s J. Paroubkem, J. Vyvadilem (mimochodem předsedou spolku Přátelé Ruska v ČR) až po zesnulou H. Orgoníkovou. V dnešní zahraničně-politické rétorice se objevuje právě ona česká nacionální tvář soc. dem, která se staví především proti solidaritě v mezinárodním kontextu, jak to popsal J. Poláček.
Byla by škoda, kdyby tu významnější soc. dem. hnutí (a třeba v jiném organizačním kabátě) nezůstalo do té doby, než se ona nacionalisticko-populistická bouřka přežene. Věřím, že tomu tak nebude.