Je třeba si uvědomit, že tento jev, který se ukazuje dnes výrazně v koalici Stačilo! je historicky zakotven a nevyplývá z polistopadového antikomunismu nebo neoliberalismu. Dokonce i přesahuje existenci samotné komunistické strany. Již na počátku 20. století vznikl tento trend v národně-sociální straně, která se oddělila od soc. dem. I v samotné soc. dem. byl vždy, nejen v podobě lidí blízkých třeba Zdeňku Škromachovi, dříve kolem Miloše Zemana, ale našli bychom ho za první republiky. V tomto, si myslím, Jana Maláčová uvažuje pragmaticky a nechce nyní tříštit již tak roztříštěné levicové síly. Alternativou by byla široká aliance od dnešní soc. dem. doprava směrem k Zeleným a Pirátům, ale je to reálné politicky a ekonomicky s ohledem na to, jaký systém zde máme? Zhodnoťme jednoduše angažmá Pirátů, kteří měli našlápnuto počátkem roku 2021 k vítězství ve volbách. Kde jsou dnes?
Právě proto že ryzí a zároveň úspěšnou sociální demokracii bychom v polistopadové (ale i v předúnorové a v předmnichovské!) české a československé historii těžko hledali, je strategie Jany Maláčové do jisté míry nadějná. Položme si otázku, co vydrží déle? Co je autentičtější? Sociální problémy současného systému, nerovnost, nedostupnost bydlení, nízké mzdy a past středního pro dnešní středovýchodní evropský prostor? A nebo nacionalismus, populismus a všechny tyto odcizené formy reakce na globální kapitalismus? Cítíme, že to první, kdežto nacionalismus je něco druhotného, odcizeného, nepravého, kde vítězství těchto sil problémy společnosti nemohou a priori vyřešit - ani Trump, ani LePen, AfD a už vůbec ne SPD či ANO.
Ve státě, kde je historicky od počátku 20. století (V. Klofáč a národně-sociální strana) spojena levice s nacionalismem, a to nejen v ČSNS, ale samozřejmě KSČ(M) a sociální demokracie jako taková rovněž, je možná spojenectví s nacionalistickou levicí strategičtější. Nejde nyní o to dostat se k vládě, ale dostat se na parlamentní půdu. Tam se může v příštím i následujícím volebním období etablovat silná levicová opozice do budoucna, směrem k dalším generacím, až symptom ve formě nacionálního populismu přirozeně odezní. Potom se v parlamentních lavicích mohou sblížit jak Piráti a s nimi třeba jednou zase Zelení či progresivisté s novými komunisty nalevo, mezi tím pragmatický střed soc. dem. v koncepci Jany Maláčové.
ale spíše nadějnou možností alternativy do budoucna. Že by tu vznikla levostředová progresivní liberální síla a radikální spojená levice. Spíše naděje pro další generaci s tím, že tu bude za pár let střet staré konzervativní generace (Husákovy děti) a s mladší levicově-liberální generací. Ale to se týká spíše voleb 2037 a 2041.
Velmi souzním s tímto článkem od pana Jiřího Pehe. Českou politiku vnímám jako nevyzrálou a projevuje se nejen tendencí ke kultům osobnosti na úkor identifikace s klasickými politickými stranami. Vedle toho nelze nepojmenovat onu českou "neofilii", jak tento fenomén někdo nedávno nazval, tedy opakované tíhnutí českého voliče k novým a novým stranám a hnutím na jedno či dvě použití, mnohdy ideově naprosto neukotvených. Dalším symptomem je fakt, že česká levice je nacionalistická, tedy není autentickou levicí, a česká pravice není konzervativní, tedy v podstatě není ani autentickou pravicí.
S charakterem politiky států střední a východní Evropy máme samozřejmě hodně společného, navíc je zde pozůstatek a "díra" po kontinuitě domácí šlechty (a s ní spojených dějin), která je i navzdory minulosti totalitního režimu stále zachována v Polsku nebo Maďarsku. Ale to by bylo na další a podrobnější diskusi.
K tomu, co zmiňujete, tedy ke směřování k přesahu nad stranickou a technokratickou politikou, jsme ovšem vůbec nedospěli a ani nemohli dospět. Nesplnili jsme předchozí úkol, tedy dostat se k vyzrálému stranictví.
Masarykovský přesah, přestože ho tak TGM zřejmě nezamýšlel, je jaksi jen v odcizené a neúplné formě. Vy byste to jistě lépe a výstižněji dialekticky vyjádřil... Hledá se "něco nad politikou", ale je to vlastně jen odcizená projekce náboženských představ. Tak to jednou popsal Václav Bělohradský. Češi podle mě hledají ztracenou z podstaty vlastně náboženskou seberealizaci v tom, že vzhlížejí k idealizovanému lídrovi politické strany nebo hnutí, který nutně opakovaně zklamává a selhává v této roli, protože v ní vlastně nejde uspět. Nejde totiž o posuzování rozporu mezi idejemi a praktickými činy, realistické zhodnocení politiků a jejich stran, ale o nepřiměřená očekávání záchrany. V tom spočívá ona nezralost.
Na úrovni hledání něčeho, co by autenticky překonávalo stranickost a technokratismus, prostě nejsme a nemůžeme být kvůli výše popsanému.
Buď levice, nebo úpadek. Aneb bez progrese není pokroku
Martin Pleva
Je třeba si uvědomit, že tento jev, který se ukazuje dnes výrazně v koalici Stačilo! je historicky zakotven a nevyplývá z polistopadového antikomunismu nebo neoliberalismu. Dokonce i přesahuje existenci samotné komunistické strany. Již na počátku 20. století vznikl tento trend v národně-sociální straně, která se oddělila od soc. dem. I v samotné soc. dem. byl vždy, nejen v podobě lidí blízkých třeba Zdeňku Škromachovi, dříve kolem Miloše Zemana, ale našli bychom ho za první republiky. V tomto, si myslím, Jana Maláčová uvažuje pragmaticky a nechce nyní tříštit již tak roztříštěné levicové síly. Alternativou by byla široká aliance od dnešní soc. dem. doprava směrem k Zeleným a Pirátům, ale je to reálné politicky a ekonomicky s ohledem na to, jaký systém zde máme? Zhodnoťme jednoduše angažmá Pirátů, kteří měli našlápnuto počátkem roku 2021 k vítězství ve volbách. Kde jsou dnes?
Jana Maláčová a past dějin české sociální demokracie
Jiří Pehe
Právě proto že ryzí a zároveň úspěšnou sociální demokracii bychom v polistopadové (ale i v předúnorové a v předmnichovské!) české a československé historii těžko hledali, je strategie Jany Maláčové do jisté míry nadějná. Položme si otázku, co vydrží déle? Co je autentičtější? Sociální problémy současného systému, nerovnost, nedostupnost bydlení, nízké mzdy a past středního pro dnešní středovýchodní evropský prostor? A nebo nacionalismus, populismus a všechny tyto odcizené formy reakce na globální kapitalismus? Cítíme, že to první, kdežto nacionalismus je něco druhotného, odcizeného, nepravého, kde vítězství těchto sil problémy společnosti nemohou a priori vyřešit - ani Trump, ani LePen, AfD a už vůbec ne SPD či ANO.
Ve státě, kde je historicky od počátku 20. století (V. Klofáč a národně-sociální strana) spojena levice s nacionalismem, a to nejen v ČSNS, ale samozřejmě KSČ(M) a sociální demokracie jako taková rovněž, je možná spojenectví s nacionalistickou levicí strategičtější. Nejde nyní o to dostat se k vládě, ale dostat se na parlamentní půdu. Tam se může v příštím i následujícím volebním období etablovat silná levicová opozice do budoucna, směrem k dalším generacím, až symptom ve formě nacionálního populismu přirozeně odezní. Potom se v parlamentních lavicích mohou sblížit jak Piráti a s nimi třeba jednou zase Zelení či progresivisté s novými komunisty nalevo, mezi tím pragmatický střed soc. dem. v koncepci Jany Maláčové.
Rok před sněmovními volbami: čtyři scénáře politického vývoje
Oto Novotný
ale spíše nadějnou možností alternativy do budoucna. Že by tu vznikla levostředová progresivní liberální síla a radikální spojená levice. Spíše naděje pro další generaci s tím, že tu bude za pár let střet staré konzervativní generace (Husákovy děti) a s mladší levicově-liberální generací. Ale to se týká spíše voleb 2037 a 2041.
Na kultech osobností aneb české trápení s demokracií
Jiří Pehe
Děkuji, (i za vyřízení panu Krupičkovi), to je škoda. Ocením i reakci osobní na e-mail.
Velmi souzním s tímto článkem od pana Jiřího Pehe. Českou politiku vnímám jako nevyzrálou a projevuje se nejen tendencí ke kultům osobnosti na úkor identifikace s klasickými politickými stranami. Vedle toho nelze nepojmenovat onu českou "neofilii", jak tento fenomén někdo nedávno nazval, tedy opakované tíhnutí českého voliče k novým a novým stranám a hnutím na jedno či dvě použití, mnohdy ideově naprosto neukotvených. Dalším symptomem je fakt, že česká levice je nacionalistická, tedy není autentickou levicí, a česká pravice není konzervativní, tedy v podstatě není ani autentickou pravicí.
S charakterem politiky států střední a východní Evropy máme samozřejmě hodně společného, navíc je zde pozůstatek a "díra" po kontinuitě domácí šlechty (a s ní spojených dějin), která je i navzdory minulosti totalitního režimu stále zachována v Polsku nebo Maďarsku. Ale to by bylo na další a podrobnější diskusi.
K tomu, co zmiňujete, tedy ke směřování k přesahu nad stranickou a technokratickou politikou, jsme ovšem vůbec nedospěli a ani nemohli dospět. Nesplnili jsme předchozí úkol, tedy dostat se k vyzrálému stranictví.
Masarykovský přesah, přestože ho tak TGM zřejmě nezamýšlel, je jaksi jen v odcizené a neúplné formě. Vy byste to jistě lépe a výstižněji dialekticky vyjádřil... Hledá se "něco nad politikou", ale je to vlastně jen odcizená projekce náboženských představ. Tak to jednou popsal Václav Bělohradský. Češi podle mě hledají ztracenou z podstaty vlastně náboženskou seberealizaci v tom, že vzhlížejí k idealizovanému lídrovi politické strany nebo hnutí, který nutně opakovaně zklamává a selhává v této roli, protože v ní vlastně nejde uspět. Nejde totiž o posuzování rozporu mezi idejemi a praktickými činy, realistické zhodnocení politiků a jejich stran, ale o nepřiměřená očekávání záchrany. V tom spočívá ona nezralost.
Na úrovni hledání něčeho, co by autenticky překonávalo stranickost a technokratismus, prostě nejsme a nemůžeme být kvůli výše popsanému.