Souhlasím s tím, co napsal pan Poláček. Sociální demokracie ve světě zažila dvě velká období růstu, z nichž jedno jsme kvůli bývalému režimu propásli. Vždycky ale šlo o ona materiální témata. V první fázi o sociální jistoty a zlepšení podmínek dělnické třídy v raném a rozvíjejícím se kapitalismu. Podobná krize jako dnes nastala mezi válkami, kdy její témata převzaly fašistické a komunistické strany. Po 2. světové válce v Západní Evropě se onen narativ zase změnil na to, aby lidé měli sociální stát, který by zabránil vítězství stalinských komunistických stran, jako se tomu stalo na Východě. V 90. letech na Západě rostla opět soc. dem. v reakci na neoliberalismus, v Británii na thatcherismus. Ale byla to již tzv. Třetí cesta, protože proletariát mezitím vymizel. U nás šlo o revizionismus klausovského liberalismu 90. let a reakci na krizi z něj, obnovení nadějí na splnění ideálů po Sametové revoluci. Vše postupně vyvanulo a v západním kontextu soc. dem. a levici podtrhl nohy právě důraz na kulturní témata bez zřetele na ta materiálně-ekonomická.
Dnešní konkurenti jsou nacionální populisté, kteří lidem jednoduše slibují iluzi návratu starého světa. Sociální demokracie by si měla vytyčit delší cíl než jen jedny volby a návrat do parlamentu. Když nás v lese zastihne bouřka, také se nesnažíme sbírat houby nebo borůvky, nelezeme na posed a nečekáme na zvěř... Prostě se schováme a snažíme se na bezpečném místě a v bezpečné poloze bouřku přečkat bez úhony.
Pamatuji si, jak mi Jaroslav Šabata svého času říkal, bylo to už po odchodu Miloše Zemana ze soc. dem., že stranu zanechal v zuboženém stavu a ona ještě neprošla katarzí, kterou bude muset zákonitě projít. Vzpomínám na ta slova a říkám si, zda už ta katarze není nebo jak dlouho bude muset trvat.
Každopádně dnešní postoje nového vedení soc. dem. jsou reakcí na to vedení předchozí, které nedokázalo ona materiální témata zvednout a být konstruktivním, ale nekompromisním kritikem současné vlády a zároveň alternativou k populismu a nacionalismu. Alespoň pro takových 7-10% voličů.
Zároveň nelze opomenout, že od dob starého Rakouska (a politiků jako byl třeba Bohumír Šmeral, byť později odešel do radikálnější KSČ), naše soc. dem. měla vždy určitou významnou nacionálně-laděnou část. Toto zde bylo za 1. republiky, po válce i po Listopadu. Na jedné z debat v 90. letech to podtrhl Ivo Karel Feierabend. Souviselo to se vznikem Československa a také tím, že tu tradičně už od počátku minulého století byl nacionálně-socialistický konkurent, v zemi, kde spojení dvou ideologií - nacionalismu a socialismu v důsledku vymezovacího obrození vzniklo jako první na světě. Sem patřil i tradiční benešovský panslavismus a rusofilství. Je výstižnou ilustrací, kdy v tzv. nové "levicové" koalici mají své místo pohrobci nacionálních socialistů. Vždyť i autorkou kritizovaný statutární místopředseda přišel do soc. dem. z ČSNS, nelze nezmínit další jména bývalých členů s národně-socialistickou minulostí v čele s J. Paroubkem, J. Vyvadilem (mimochodem předsedou spolku Přátelé Ruska v ČR) až po zesnulou H. Orgoníkovou. V dnešní zahraničně-politické rétorice se objevuje právě ona česká nacionální tvář soc. dem, která se staví především proti solidaritě v mezinárodním kontextu, jak to popsal J. Poláček.
Byla by škoda, kdyby tu významnější soc. dem. hnutí (a třeba v jiném organizačním kabátě) nezůstalo do té doby, než se ona nacionalisticko-populistická bouřka přežene. Věřím, že tomu tak nebude.
Je třeba si uvědomit, že tento jev, který se ukazuje dnes výrazně v koalici Stačilo! je historicky zakotven a nevyplývá z polistopadového antikomunismu nebo neoliberalismu. Dokonce i přesahuje existenci samotné komunistické strany. Již na počátku 20. století vznikl tento trend v národně-sociální straně, která se oddělila od soc. dem. I v samotné soc. dem. byl vždy, nejen v podobě lidí blízkých třeba Zdeňku Škromachovi, dříve kolem Miloše Zemana, ale našli bychom ho za první republiky. V tomto, si myslím, Jana Maláčová uvažuje pragmaticky a nechce nyní tříštit již tak roztříštěné levicové síly. Alternativou by byla široká aliance od dnešní soc. dem. doprava směrem k Zeleným a Pirátům, ale je to reálné politicky a ekonomicky s ohledem na to, jaký systém zde máme? Zhodnoťme jednoduše angažmá Pirátů, kteří měli našlápnuto počátkem roku 2021 k vítězství ve volbách. Kde jsou dnes?
Právě proto že ryzí a zároveň úspěšnou sociální demokracii bychom v polistopadové (ale i v předúnorové a v předmnichovské!) české a československé historii těžko hledali, je strategie Jany Maláčové do jisté míry nadějná. Položme si otázku, co vydrží déle? Co je autentičtější? Sociální problémy současného systému, nerovnost, nedostupnost bydlení, nízké mzdy a past středního pro dnešní středovýchodní evropský prostor? A nebo nacionalismus, populismus a všechny tyto odcizené formy reakce na globální kapitalismus? Cítíme, že to první, kdežto nacionalismus je něco druhotného, odcizeného, nepravého, kde vítězství těchto sil problémy společnosti nemohou a priori vyřešit - ani Trump, ani LePen, AfD a už vůbec ne SPD či ANO.
Ve státě, kde je historicky od počátku 20. století (V. Klofáč a národně-sociální strana) spojena levice s nacionalismem, a to nejen v ČSNS, ale samozřejmě KSČ(M) a sociální demokracie jako taková rovněž, je možná spojenectví s nacionalistickou levicí strategičtější. Nejde nyní o to dostat se k vládě, ale dostat se na parlamentní půdu. Tam se může v příštím i následujícím volebním období etablovat silná levicová opozice do budoucna, směrem k dalším generacím, až symptom ve formě nacionálního populismu přirozeně odezní. Potom se v parlamentních lavicích mohou sblížit jak Piráti a s nimi třeba jednou zase Zelení či progresivisté s novými komunisty nalevo, mezi tím pragmatický střed soc. dem. v koncepci Jany Maláčové.
ale spíše nadějnou možností alternativy do budoucna. Že by tu vznikla levostředová progresivní liberální síla a radikální spojená levice. Spíše naděje pro další generaci s tím, že tu bude za pár let střet staré konzervativní generace (Husákovy děti) a s mladší levicově-liberální generací. Ale to se týká spíše voleb 2037 a 2041.
Jsem sociální demokratka. Ale SOCDEM už tyto hodnoty nereprezentuje
Daniela Ostrá
Souhlasím s tím, co napsal pan Poláček. Sociální demokracie ve světě zažila dvě velká období růstu, z nichž jedno jsme kvůli bývalému režimu propásli. Vždycky ale šlo o ona materiální témata. V první fázi o sociální jistoty a zlepšení podmínek dělnické třídy v raném a rozvíjejícím se kapitalismu. Podobná krize jako dnes nastala mezi válkami, kdy její témata převzaly fašistické a komunistické strany. Po 2. světové válce v Západní Evropě se onen narativ zase změnil na to, aby lidé měli sociální stát, který by zabránil vítězství stalinských komunistických stran, jako se tomu stalo na Východě. V 90. letech na Západě rostla opět soc. dem. v reakci na neoliberalismus, v Británii na thatcherismus. Ale byla to již tzv. Třetí cesta, protože proletariát mezitím vymizel. U nás šlo o revizionismus klausovského liberalismu 90. let a reakci na krizi z něj, obnovení nadějí na splnění ideálů po Sametové revoluci. Vše postupně vyvanulo a v západním kontextu soc. dem. a levici podtrhl nohy právě důraz na kulturní témata bez zřetele na ta materiálně-ekonomická.
Dnešní konkurenti jsou nacionální populisté, kteří lidem jednoduše slibují iluzi návratu starého světa. Sociální demokracie by si měla vytyčit delší cíl než jen jedny volby a návrat do parlamentu. Když nás v lese zastihne bouřka, také se nesnažíme sbírat houby nebo borůvky, nelezeme na posed a nečekáme na zvěř... Prostě se schováme a snažíme se na bezpečném místě a v bezpečné poloze bouřku přečkat bez úhony.
Pamatuji si, jak mi Jaroslav Šabata svého času říkal, bylo to už po odchodu Miloše Zemana ze soc. dem., že stranu zanechal v zuboženém stavu a ona ještě neprošla katarzí, kterou bude muset zákonitě projít. Vzpomínám na ta slova a říkám si, zda už ta katarze není nebo jak dlouho bude muset trvat.
Každopádně dnešní postoje nového vedení soc. dem. jsou reakcí na to vedení předchozí, které nedokázalo ona materiální témata zvednout a být konstruktivním, ale nekompromisním kritikem současné vlády a zároveň alternativou k populismu a nacionalismu. Alespoň pro takových 7-10% voličů.
Zároveň nelze opomenout, že od dob starého Rakouska (a politiků jako byl třeba Bohumír Šmeral, byť později odešel do radikálnější KSČ), naše soc. dem. měla vždy určitou významnou nacionálně-laděnou část. Toto zde bylo za 1. republiky, po válce i po Listopadu. Na jedné z debat v 90. letech to podtrhl Ivo Karel Feierabend. Souviselo to se vznikem Československa a také tím, že tu tradičně už od počátku minulého století byl nacionálně-socialistický konkurent, v zemi, kde spojení dvou ideologií - nacionalismu a socialismu v důsledku vymezovacího obrození vzniklo jako první na světě. Sem patřil i tradiční benešovský panslavismus a rusofilství. Je výstižnou ilustrací, kdy v tzv. nové "levicové" koalici mají své místo pohrobci nacionálních socialistů. Vždyť i autorkou kritizovaný statutární místopředseda přišel do soc. dem. z ČSNS, nelze nezmínit další jména bývalých členů s národně-socialistickou minulostí v čele s J. Paroubkem, J. Vyvadilem (mimochodem předsedou spolku Přátelé Ruska v ČR) až po zesnulou H. Orgoníkovou. V dnešní zahraničně-politické rétorice se objevuje právě ona česká nacionální tvář soc. dem, která se staví především proti solidaritě v mezinárodním kontextu, jak to popsal J. Poláček.
Byla by škoda, kdyby tu významnější soc. dem. hnutí (a třeba v jiném organizačním kabátě) nezůstalo do té doby, než se ona nacionalisticko-populistická bouřka přežene. Věřím, že tomu tak nebude.
Buď levice, nebo úpadek. Aneb bez progrese není pokroku
Martin Pleva
Je třeba si uvědomit, že tento jev, který se ukazuje dnes výrazně v koalici Stačilo! je historicky zakotven a nevyplývá z polistopadového antikomunismu nebo neoliberalismu. Dokonce i přesahuje existenci samotné komunistické strany. Již na počátku 20. století vznikl tento trend v národně-sociální straně, která se oddělila od soc. dem. I v samotné soc. dem. byl vždy, nejen v podobě lidí blízkých třeba Zdeňku Škromachovi, dříve kolem Miloše Zemana, ale našli bychom ho za první republiky. V tomto, si myslím, Jana Maláčová uvažuje pragmaticky a nechce nyní tříštit již tak roztříštěné levicové síly. Alternativou by byla široká aliance od dnešní soc. dem. doprava směrem k Zeleným a Pirátům, ale je to reálné politicky a ekonomicky s ohledem na to, jaký systém zde máme? Zhodnoťme jednoduše angažmá Pirátů, kteří měli našlápnuto počátkem roku 2021 k vítězství ve volbách. Kde jsou dnes?
Jana Maláčová a past dějin české sociální demokracie
Jiří Pehe
Právě proto že ryzí a zároveň úspěšnou sociální demokracii bychom v polistopadové (ale i v předúnorové a v předmnichovské!) české a československé historii těžko hledali, je strategie Jany Maláčové do jisté míry nadějná. Položme si otázku, co vydrží déle? Co je autentičtější? Sociální problémy současného systému, nerovnost, nedostupnost bydlení, nízké mzdy a past středního pro dnešní středovýchodní evropský prostor? A nebo nacionalismus, populismus a všechny tyto odcizené formy reakce na globální kapitalismus? Cítíme, že to první, kdežto nacionalismus je něco druhotného, odcizeného, nepravého, kde vítězství těchto sil problémy společnosti nemohou a priori vyřešit - ani Trump, ani LePen, AfD a už vůbec ne SPD či ANO.
Ve státě, kde je historicky od počátku 20. století (V. Klofáč a národně-sociální strana) spojena levice s nacionalismem, a to nejen v ČSNS, ale samozřejmě KSČ(M) a sociální demokracie jako taková rovněž, je možná spojenectví s nacionalistickou levicí strategičtější. Nejde nyní o to dostat se k vládě, ale dostat se na parlamentní půdu. Tam se může v příštím i následujícím volebním období etablovat silná levicová opozice do budoucna, směrem k dalším generacím, až symptom ve formě nacionálního populismu přirozeně odezní. Potom se v parlamentních lavicích mohou sblížit jak Piráti a s nimi třeba jednou zase Zelení či progresivisté s novými komunisty nalevo, mezi tím pragmatický střed soc. dem. v koncepci Jany Maláčové.
Rok před sněmovními volbami: čtyři scénáře politického vývoje
Oto Novotný
ale spíše nadějnou možností alternativy do budoucna. Že by tu vznikla levostředová progresivní liberální síla a radikální spojená levice. Spíše naděje pro další generaci s tím, že tu bude za pár let střet staré konzervativní generace (Husákovy děti) a s mladší levicově-liberální generací. Ale to se týká spíše voleb 2037 a 2041.
Na kultech osobností aneb české trápení s demokracií
Jiří Pehe
Děkuji, (i za vyřízení panu Krupičkovi), to je škoda. Ocením i reakci osobní na e-mail.