Na přínosu této osobnosti (mimochodem s rodinnými kořeny z jižní Moravy) po válce především na diplomatické rovině, kdy se mu podařilo společně s vicekancléřem a pozdějším prezidentem, rodákem z Mikulova, sociálním demokratem Adolfem Schärfem a dvěma lidovci - kancléřem Juliusem Raabem a ministrem zahraničí Leopoldem Figlem vyjednat "splendid" neutralitu Rakouska. Zatímco my slavíme výročí dvakrát rozpadlého státu, který už více než třicet let neexistuje, Rakušané si státním svátkem připomínají právě tento diplomatický úspěch, který zrodil moderní rakouský národ, dal mu svobodu a možnosti rozvoje.
Autor zde rozebírá jeho další přínos sociálně-politický.
Ukazuje to, kam se mohla posunout československá politika, kdyby více vnímala realitu a vsadila na osvědčené místo planého nacionalistického vymezování, což byla její past po roce 1918 i 1945. Jedna kulturní a politická tradice s Rakouskem je v důsledku společných formativních let v 19. a na počátku 20. století nezpochybnitelná.
V knize Přemysl Janýr st. vzpomíná, jak Kreisky ještě jako opoziční politik věděl o hrozící invazi v roce 1968 a jak skončí nešťastně naivní reformní proces v Československu. Koneckonců to vědělo více lidí nejen s diplomatickou zkušeností napříč světem.
Bohužel, dnes má Rakousko jiné problémy, stejně jako my. Tu cestu už nedoženeme a handicap přerušení reformní kontinuity, která mohla navázat na zrozenou občanskou společnost a právní stát bývalého mocnářství, je patrný nejen u nás, ale v Polsku, Maďarsku, na Slovensku samozřejmě.
Další cesta pro sociální demokracii, bohužel, ale nevede opakováním stejného úseku, kterým jeden prošel efektivně a druhý jen tak tak s mnohými šrámy. Je třeba jít dál a trasa už je jiná.
Jak již bylo uvedeno v některém diskusním fóru, Praha potřebuje hned dvě dálnice do Krkonoš, proto se staví D11 od Hradce Králové na Trutnov a nikoli kolem Náchoda, kde vedla stará stezka do Slezska, Polska a Pruska. Ale to píšu s nadsázkou.
Pokud jde o dálnice, zcela váznou projekty, které se Prahy netýkají, např. zcela byla opuštěna důležitá dálnice D43 Brno-Moravská Třebová, přestože je připravena již od Protektorátu a po její trase měla vést německá dálnice Vídeň-Vratislav. O dostavbě D52 nehovořím, teď se orientuje na stavbu jihočeské D3 k rakouským hranicím tak, že Pražané budou moci jet do Chorvatska po dálnici a část odvěké jantarové stezky mezi Brnem a Vídní jistě počká...
Jak řekl svého času bývalý jihomoravský hejtman Stanislav Juránek (KDU-ČSL), "v Praze je dlouhodobě nevůle budovat dálnice ze severu na jih".
Velmi pomalu také postupuje stavba D55 kolem Moravy, která by propojila Ostravu, Olomouc a Přerov s Bratislavou a Vídní. Slíbený tunel pod Červenohorským sedlem, který shora vytvořený nepřirozený Olomoucký kraj slíbil okresu Jeseník je zcela u ledu. (Hlavně že Jeseník není pod Ostravou, ale řeči se vedou, voda teče, v Jeseníkách někdy hodně).
Poláci již chystají dostavbu dálnice od Vratislavi přes Kladsko až k hranicím s Čechami a Moravou. U nás neexistuje ani projekt navazující dálnice z Králíků do Zábřehu na Moravě, k Moravské Třebové nebo případně více na západ k Lanškrounu, aby došlo k dalšímu žádoucímu a přirozenému propojení české a polské dálniční sítě.
O železnicích bych pomlčel, je ostudou, že železnice po jantarové stezce mezi Brnem a Přerovem se zdvoukolejňuje až ve třetině 21. století, a ještě se tomu říká první vysokorychlostní trať v Česku. Že jde fakticky jen o zkapacitnění trati desítky let po jiných tazích, je velká ostuda českého státu. Zkusme si představit, že by tak Berlín postupoval v Porýní, Paříž v Okcitánii nebo Řím na trase mezi Benátkami a Milánem.
Vždyť česká soc. dem. a levice obecně má ve své podstatě nacionalistický základ. K tomu se dlouhodobě přidala nevůle bossů strany k reformě, kterou navrhoval již v roce 2007 Jiří Paroubek. Dále devastační mise Miloše Zemana, způsob účasti v Sobotkově vládě a vstup do Babišovy vlády. Stockholmský syndrom k nesociálnímu populistovi Zemanovi. A nakonec fiasko vedení necharismatického Šmardy, který nedokázal být opoziční stranou. Maláčová a Zaorálek teď opravdu nejsou viníci, spíše zoufalí hledači naděje.
S panem Roučkem souhlasím v tom, že snaha SOCDEM o to být vlastně light-nacionální a light-antisystémová jí hlasy nepřinese, občané stejně zvolí originál populisty z ANO, SPD a STAČILO!. Rovněž druhé angažmá ve vládě ANO bylo jednoznačně strategickou, až fatální chybou.
Sebechvála ale panu Roučkovi příliš nesluší, neoháněl bych se "zradou" v tom smyslu, že nezůstal na kandidátce, to se v politice přece stává. Spíše bych reflektoval neúspěch v prvních eurovolbách, kdy byl pan Rouček lídrem, a to kvůli tristnímu výsledku v tehdejším kontextu (třicetiprocentní ČSSD nezískala ani 9%). Následoval pád asi nejlepší (Špidlovy) vlády v polistopadové historii. I když příčinou byla také zpackaná prezidentská volba a tanečky Zemana a kolem Zemana.
Kreiského Rakousko: dotovaný tisk a plánovaná tržní ekonomika
Martin Pleva
Na přínosu této osobnosti (mimochodem s rodinnými kořeny z jižní Moravy) po válce především na diplomatické rovině, kdy se mu podařilo společně s vicekancléřem a pozdějším prezidentem, rodákem z Mikulova, sociálním demokratem Adolfem Schärfem a dvěma lidovci - kancléřem Juliusem Raabem a ministrem zahraničí Leopoldem Figlem vyjednat "splendid" neutralitu Rakouska. Zatímco my slavíme výročí dvakrát rozpadlého státu, který už více než třicet let neexistuje, Rakušané si státním svátkem připomínají právě tento diplomatický úspěch, který zrodil moderní rakouský národ, dal mu svobodu a možnosti rozvoje.
Autor zde rozebírá jeho další přínos sociálně-politický.
Ukazuje to, kam se mohla posunout československá politika, kdyby více vnímala realitu a vsadila na osvědčené místo planého nacionalistického vymezování, což byla její past po roce 1918 i 1945. Jedna kulturní a politická tradice s Rakouskem je v důsledku společných formativních let v 19. a na počátku 20. století nezpochybnitelná.
V knize Přemysl Janýr st. vzpomíná, jak Kreisky ještě jako opoziční politik věděl o hrozící invazi v roce 1968 a jak skončí nešťastně naivní reformní proces v Československu. Koneckonců to vědělo více lidí nejen s diplomatickou zkušeností napříč světem.
Bohužel, dnes má Rakousko jiné problémy, stejně jako my. Tu cestu už nedoženeme a handicap přerušení reformní kontinuity, která mohla navázat na zrozenou občanskou společnost a právní stát bývalého mocnářství, je patrný nejen u nás, ale v Polsku, Maďarsku, na Slovensku samozřejmě.
Další cesta pro sociální demokracii, bohužel, ale nevede opakováním stejného úseku, kterým jeden prošel efektivně a druhý jen tak tak s mnohými šrámy. Je třeba jít dál a trasa už je jiná.
Pro vládu jsou prioritou dálnice, nikoli udržitelná doprava
Karel Havlíček
Jak již bylo uvedeno v některém diskusním fóru, Praha potřebuje hned dvě dálnice do Krkonoš, proto se staví D11 od Hradce Králové na Trutnov a nikoli kolem Náchoda, kde vedla stará stezka do Slezska, Polska a Pruska. Ale to píšu s nadsázkou.
Pokud jde o dálnice, zcela váznou projekty, které se Prahy netýkají, např. zcela byla opuštěna důležitá dálnice D43 Brno-Moravská Třebová, přestože je připravena již od Protektorátu a po její trase měla vést německá dálnice Vídeň-Vratislav. O dostavbě D52 nehovořím, teď se orientuje na stavbu jihočeské D3 k rakouským hranicím tak, že Pražané budou moci jet do Chorvatska po dálnici a část odvěké jantarové stezky mezi Brnem a Vídní jistě počká...
Jak řekl svého času bývalý jihomoravský hejtman Stanislav Juránek (KDU-ČSL), "v Praze je dlouhodobě nevůle budovat dálnice ze severu na jih".
Velmi pomalu také postupuje stavba D55 kolem Moravy, která by propojila Ostravu, Olomouc a Přerov s Bratislavou a Vídní. Slíbený tunel pod Červenohorským sedlem, který shora vytvořený nepřirozený Olomoucký kraj slíbil okresu Jeseník je zcela u ledu. (Hlavně že Jeseník není pod Ostravou, ale řeči se vedou, voda teče, v Jeseníkách někdy hodně).
Poláci již chystají dostavbu dálnice od Vratislavi přes Kladsko až k hranicím s Čechami a Moravou. U nás neexistuje ani projekt navazující dálnice z Králíků do Zábřehu na Moravě, k Moravské Třebové nebo případně více na západ k Lanškrounu, aby došlo k dalšímu žádoucímu a přirozenému propojení české a polské dálniční sítě.
O železnicích bych pomlčel, je ostudou, že železnice po jantarové stezce mezi Brnem a Přerovem se zdvoukolejňuje až ve třetině 21. století, a ještě se tomu říká první vysokorychlostní trať v Česku. Že jde fakticky jen o zkapacitnění trati desítky let po jiných tazích, je velká ostuda českého státu. Zkusme si představit, že by tak Berlín postupoval v Porýní, Paříž v Okcitánii nebo Řím na trase mezi Benátkami a Milánem.
Jak se SOCDEM rozhodla nebýt sociální demokracií
Oto Novotný
Vždyť česká soc. dem. a levice obecně má ve své podstatě nacionalistický základ. K tomu se dlouhodobě přidala nevůle bossů strany k reformě, kterou navrhoval již v roce 2007 Jiří Paroubek. Dále devastační mise Miloše Zemana, způsob účasti v Sobotkově vládě a vstup do Babišovy vlády. Stockholmský syndrom k nesociálnímu populistovi Zemanovi. A nakonec fiasko vedení necharismatického Šmardy, který nedokázal být opoziční stranou. Maláčová a Zaorálek teď opravdu nejsou viníci, spíše zoufalí hledači naděje.
Ideový i morální kolaps SOCDEM a KSČM otevírá prostor k obnově skutečné levice
Jakub Patočka
že tu roli levicové opozice příští populistické vládě mohou hrát i tři poslanci za SOCDEM zvolení na kandidátce Stačilo! Anebo i pár z těch Stačilo!
V SOCDEM se rozšířily ještě horší jevy než malost a nenávist
Libor Rouček
S panem Roučkem souhlasím v tom, že snaha SOCDEM o to být vlastně light-nacionální a light-antisystémová jí hlasy nepřinese, občané stejně zvolí originál populisty z ANO, SPD a STAČILO!. Rovněž druhé angažmá ve vládě ANO bylo jednoznačně strategickou, až fatální chybou.
Sebechvála ale panu Roučkovi příliš nesluší, neoháněl bych se "zradou" v tom smyslu, že nezůstal na kandidátce, to se v politice přece stává. Spíše bych reflektoval neúspěch v prvních eurovolbách, kdy byl pan Rouček lídrem, a to kvůli tristnímu výsledku v tehdejším kontextu (třicetiprocentní ČSSD nezískala ani 9%). Následoval pád asi nejlepší (Špidlovy) vlády v polistopadové historii. I když příčinou byla také zpackaná prezidentská volba a tanečky Zemana a kolem Zemana.