Profil čtenáře:
David Unger

DU
Profese: null

i tak je nutné si otevřeně přiznat, že antizemanovská a antibabišovská strana, tedy "Pražská kavárna", můžeme-li to tak nepřesně a zkratkovitě nazvat, svou roli nezvládla stejně jako ta zemanovsko-babišovská. Obojí není profesionální (pokud jde o média), ale hlavně obojí není pro liberální demokracii standardní. Jsou to dvě strany jedné mince nezralé české demokracie.

A celkově volba Pavla, který překvapivě získal hlasy i mnoha disidentů a z rodin pronásledovaných komunistickým režimem, je jistě historickým průlomem.

Sám jsem tu psal, že mi nevadila komunistická minulost dnes již zvoleného prezidenta jako taková, ale její reflexe, jak z jeho strany tak ze strany jeho příznivců. Vlastně jakoby se nic nedělo, jakoby to bylo přirozené a normální, a proč na to vůbec někdo dnes poukazuje, proč se vlastně ptá, "koho to zajímá" - věta z rozhovoru P. Pavla s Markétou Sedláčkovou.

Ivan Štampach to hezky popsal, ilustroval a zarámoval, jde o symbol konverze, který jsme učinili jako celek a jinou možnost po nešťastné normalizaci ani neměli. Stejně jako si Rakušané v 80. letech zvolili bývalého registrovaného člena SA Kurta Waldheima, který ovšem také vykonal mnohé pro stát něco na mezinárodním poli již v demokratických poměrech jako ministr zahraničí a generální tajemník OSN. Myslím, že mnozí v Rakousku si za svou volbou stojí, a příběh rakouských prezidentských voleb z roku 1986 je součástí rakouského příběhu, byť jsou tam rozdíly oproti současným volbám u nás.

Petr Pavel by ale výrazně pomohl společnosti, kdyby jako prezident minulost a (ne)vyrovnání či vyrovnávání s ní dále pojmenovával, nebránil se další diskusi. Například lze mnoho udělat u státních vyznamenání. Otázka třeba Třetího odboje a bratrů Mašínů stejně jako opomenutí mnohých osobností Pražského jara atd. atd. Je toho ještě mnoho, co je potřeba v tomto státě rehabilitovat.

V něčem ale zdaleka neprošel úplnou konverzí, jako ten Pavel z Tarsu. Tím, že Petr Pavel šel ve šlépějích svého otce a v podstatě se především změnila doba a struktury kolem něj, vyvolává otázku, jak to má vlastně uvnitř. Jak moc je to otázka vnitřní disciplíny a co se děje s jeho vnitřní částí odporu proti tomu otcovskému: V roce 1979 se nechtěl upsat armádě, ale otec ho k tomu přiměl, donutil.

Čím více to pojme autenticky a klidně (má "klid" ve svém volebním heslu), tím více prospěje k vyrovnávání a k hledání autentičtější cesty celé společnosti a státu.

Ten Madagaskar je opravdu zastaralý plán, spíše bych byl pro vystěhování do Ruska, lépe to odpovídá dnešním podmínkám. Škoda že nežije generace, která byla po válce v produktivním věku a měla zkušenosti s vyháněním Němců a osidlováním pohraničí. Zkušenosti rodů Hamrů by se dnes k tomu hodily ideálně. Ale co už naděláme...

Problém je, koho na jejich místo. Z Prahy a dalších velkých center by se snad kromě nejvyšších hřebenů Jeseníků, kdyby se tam taky přivedly dvě dálnice jako do Krkonoš, nikomu extra nechtělo. Nezbývá než se obrátit do zahraničí. Co příslušníci vyšších Indických kast, hinduisté nejsou muslimové a v Indii je na počet docela dost křesťanů. Mohli bychom pokračovat v normalizaci, tentokrát našeho pohraničí i nových ostrovů, již ne jazykových, ale na ekonomické periferii.

Nad klausovsko-zemanovsko-babišovským populismem, této postmoderní formě českého plebejství, zúčtujeme těmito volbami jen jakousi roční uzávěrku. Již za dva a tři čtvrtě roku nás čekají volby sněmovní, za rok a půl volby krajské a senátní, dříve evropské. Pokud se něco nestane s rozevíráním nůžek mezi centry a periferiemi, systémovými problémy české politiky a veřejné správy, tak se sem budou vracet další Babišové, Zemanové, Klausové tak, jak tomu bylo již krátce po revoluci. Normalizace, bohužel, nekončí.

Ale je to smutná zpráva o stavu české stranické politiky. Vemte si demokraticky zvolené středoevropské prezidenty od druhé světové války dodneška. Najdete představitele politických stran nebo významných politických sil, bývalé ministry zahraničí, ministerské předsedy či místopředsedy, předsedy parlamentu, případně starosty hlavních měst. Politické změny v roce 1989 sice přinesly do nejvyšších úřadů pár výjimek typu Václava Havla, Lecha Wałęsy či Joachima Gaucka, ale při vší úctě ke kandidátu Pavlovi zde šlo opravdu o výjimky.

Měnit strany za nové či nová hnutí není řešením. Dojde k dalšímu "propalování elit", jak se ukazuje hlavně u nás a ještě výrazněji na Slovensku. Až bude normální běžná účast na životě normálních politických sil s normálními lidmi, může být politika pomalu oživována. Prezidentská volba nešťastně změněna na přímou prozatím zůstává jen symptomem chronické nemoci české politiky.