Ve středu 25. června 2025 rozhodlo předsednictvo SOCDEM na návrh předsedkyně Jany Maláčové a prvního místopředsedy Lubomíra Zaorálka o obnovení jednání SOCDEM s hnutím Stačilo! o umístění několika kandidátů SOCDEM na jeho kandidátce do letošních sněmovních voleb.

Z pohledu veřejnosti, ale i samotných straníků šlo o dost překvapivý obrat. Jelikož předchozí jednání s hnutím Stačilo! a s hnutím ANO za tímto účelem údajně z programových důvodů selhala, předsedkyně Maláčová vyhlásila, že její strana půjde do letošních sněmovních voleb samostatně.

Veřejnost si nejčastěji klade dvě otázky. Za prvé, jak je možné, že se SOCDEM vrátila k myšlence volební spolupráce s hnutím Stačilo! navzdory tomu, že zcela nedávno od takové myšlenky z důvodu závažných programových sporů v některých důležitých tématech ustoupila?

Za druhé, znamená snad uzavření volební spolupráce SOCDEM s hnutím Stačilo!, že v České republice přestává existovat standardní prozápadní a s liberální demokracií srostlá sociální demokracie?

Následný popis událostí týkajících se jednání SOCDEM o volebním spojenectví s hnutím Stačilo! a s hnutím ANO a vyhodnocení jeho nejvýznamnějších momentů se snaží na tyto otázky dát — jistě ne definitivní — odpověď.

Sjezd SOCDEM na podzim 2024

Na říjnovém sjezdu v minulém roce Jana Maláčová kandiduje na předsedkyni SOCDEM s příslibem, že ji za rok ve volbách vrátí do Poslanecké sněmovny v rámci široké koalice levicových stran po vzoru francouzské Nové lidové fronty.

Maláčová delegátům otevřeně neřekla, že na jednání o sestavení levicové koalice je už předběžně dohodnuta s hnutím Stačilo! pod vedením předsedkyně KSČM Kateřiny Konečné, která pod touto novou značkou sdružuje převážně komunisty. Naznačovala, že ve hře je více možných levicových subjektů a má jít o řádnou koalici, do níž SOCDEM vstoupí s vlastní samostatnou kandidátkou, což ji v případě volebního úspěchu umožní v nové Sněmovně ustavit samostatnou poslaneckou frakci.

Na sjezdu vystoupil proti případnému uzavření volební koalice s hnutím Stačilo! protikandidát Maláčové Jiří Dienstbier s argumentem, že hodnotová a programová orientace SOCDEM a hnutí Stačilo! je v řadě důležitých témat — v zahraniční a kulturní politice — neslučitelná a že taková koalice by značku SOCDEM jako demokratické strany nenapravitelně poškodila.

Dienstbier byl o již probíhajících jednání Maláčové a Konečné informován. Maláčová jen kontrovala, že program hnutí Stačilo! obsahuje v sociálně-ekonomické oblasti téměř stoprocentní průnik s programem SOCDEM, který by možnou koalici obou subjektů umožňoval. Pokud jde o sporná témata, ta jsou z jejího pohledu méně důležitá a je možné je upozadit.

Delegáti sjezdu podporující Maláčovou do funkce předsedkyně strany nechtěli, aby o jejím návrhu na vytvoření volební koalice proběhla hlubší diskuse. Zároveň znemožnili hlasování o předloženém usnesení, které by zavazovalo stranu neuzavírat volební koalici s žádným politickým subjektem hodlajícím vyvést Českou republiku z EU a NATO.

Delegáti podporující Maláčovou již také věděli nebo tušili, že jejich kandidátka na předsedkyni strany preferuje, aby základ ohlášené levicové koalice tvořily SOCDEM a hnutí Stačilo! Nechtěli proto schvalovat cokoli, co by mohlo jednání obou subjektů komplikovat. Ostatně bylo všeobecně známo, že Stačilo! má právě vyvedení České republiky z EU a NATO pomocí referenda ve svém programu.

Na většinu delegátů sjezdu nakonec zjevně nejpřesvědčivěji zapůsobil Maláčové argument, že uzavření levicové koalice je jediná cesta, jak se může SOCDEM v příštích sněmovních volbách spolehlivě vrátit do poslaneckých lavic a tento její návrh velkou většinou schválili.

První jednání SOCDEM a Stačilo!

Jakkoli Maláčová na sjezdu tvrdila, že bude usilovat o vytvoření široké koalice s více levicovými stranami — nabízely se například Zelení, Levice, Budoucnost —, své úsilí po sjezdu upnula takřka výhradně na jednání s hnutím Stačilo! Nová předsedkyně strany byla přesvědčena, že jen po boku s tímto subjektem, který již zaznamenal úspěchy v posledních krajských a eurounijních volbách a v preferencích se pohybuje nad pěti procenty, měla její strana největší šanci se do Sněmovny vrátit.

Jednání Maláčové a Zaorálka se Stačilo! trvalo zhruba pět měsíců a nebylo jednoduché. Stačilo! už mělo vypracované základní teze volebního programu s řadou kontroverzních bodů odporujících programu SOCDEM. Kromě záměru uspořádat referendum o vystoupení z EU a NATO program hnutí Stačilo! odrážel jeho ambivalentní postoj k válce na Ukrajině nerespektující rozlišení, kdo je v ní agresor a kdo oběť; navíc sliboval zrušit veřejnoprávní statut České televize a Českého rozhlasu a zavést zákon o zahraničních agentech. V jednání se ukázalo, že Stačilo! nehodlá z těchto bodů ustoupit ani je upozadit, na což Maláčová spoléhala.

Existovaly ještě dvě další komplikace ztěžující průběh jednání mezi oběma politickými subjekty a ty byly zřejmě důležitějším důvodem, proč toto jednání nakonec zkrachovalo.

Maláčová na sjezdu argumentovala ve prospěch vytvoření otevřené levicové koalice, do které budou moci vstoupit jednotlivé politické subjekty s vlastní kandidátkou. Hnutí Stačilo! se ale mezitím už zaregistrovalo jako samostatný politický subjekt s jednotnou kandidátkou a nechtělo se už spojovat se SOCDEM v rámci otevřené koalice. SOCDEM se s ním tedy mohla spojit, jen když její kandidáti přijmou místa na této kandidátce. Tím ale Maláčová logicky nemohla naplnit sjezdový slib, že pokud by levicová koalice prošla do Sněmovny, SOCDEM bude moci mít vlastní politickou frakci.

Druhou komplikací bylo, že Stačilo! už mělo odsouhlasenou kandidátku, s jasně rozdělenými místy pro kandidáty jednotlivých stran, které se v ní sdružily. Tato skutečnost omezovala možnosti SOCDEM vynutit si na Stačilo! rekonstrukci kandidátky tak, aby se na volitelná místa dostalo co nejvíce jejích kandidátů. Ze všech těchto důvodů tak byla nakonec Maláčová nucena jednání s hnutím Stačilo! o volební spolupráci skončit, což oficiálně oznámila 10. února tohoto roku.

Jednání SOCDEM a hnutí ANO

Krach jednání s hnutím Stačilo! Maláčová následně veřejně okomentovala poměrně ostrými slovy, čímž jen více méně zopakovala argumenty, které na sjezdu proti koalici se Stačilo! vyslovil její stranický oponent Jiří Dienstbier.

„Čas ukázal, že hnutí Stačilo! nechce prosazovat levicová témata. Je postaveno na antisystémovém programu….. Cílem Sociální demokracie není vyhlašovat naprosto nerealistické referendum o vystoupení z EU. To je podle našeho názoru totální blbost. Cílem Sociální demokracie není vyhledávání tzv. zahraničních agentů v České republice….“

Nabízí se otázka, proč Maláčová mezi důvody ukončení jednání s hnutím Stačilo! neuvedla nemožnost vytvoření řádné koalice se samostatnými kandidátkami, a tudíž nemožnost vytvoření samostatné sněmovní frakce. Za dané situace by její zdůvodnění, proč skončila jednání se Stačilo!, znělo ještě přesvědčivěji — dala by tím totiž najevo, že nechce porušit své sjezdové sliby.

Maláčová zřejmě neuvedla zmíněné důvody proto, neboť se už definitivně fixovala na ideu, že SOCDEM se může nejspíše vrátit do Sněmovny jen na kandidátce nějakého silnějšího politického subjektu. Pokud jednání se Stačilo! zkrachovalo, jediný takový politický subjekt, který připadal v úvahu, bylo hnutí ANO. Dobře ale věděla, že v tomto jednání už nemůže žádat, aby hnutí ANO a SOCDEM vytvořily řádnou koalici s dvěma kandidátkami, která umožní, že SOCDEM bude mít v budoucí Sněmovně vlastní poslaneckou frakci.

Jinými slovy, Maláčová v tuto chvíli na myšlenku vlastního poslaneckého klubu definitivně rezignovala. Aby si otevřela prostor k legitimizaci této rezignace, začala veřejně a dovnitř strany odkazovat na širší rámec svého dalšího postupu zahrnující čtyři perspektivy: řádná koalice levicových stran s vlastními kandidátkami, účast kandidátů jiných stran na kandidátce SOCDEM, účast kandidátů SOCDEM na kandidátce jiného politického subjektu, samostatná kandidatura.

Nakonec ale i jednání s hnutím ANO zkrachovala, neboť vedení ANO necítilo zvláštní potřebu, proč by na požadavek SOCDEM umístit své kandidáty na kandidátku ANO mělo přistoupit. Průzkumy Babišovi ukazovaly, že jeho hnutí je jistým vítězem voleb, který má dokonce šanci dosáhnout na sněmovní většinu; a pokud ne, může na ni dosáhnout přinejmenším za pomocí hlasů kvazikoalice v čele s SPD, která má velkou šanci ve volbách uspět.

To, že hnutí ANO odmítlo vzít na svoji kandidátku kandidáty SOCDEM, ale neznamenalo, že je mu otázka přítomnosti SOCDEM v nové Sněmovně úplně lhostejná. Naopak, Babiš na ní rozhodně zájem měl, protože si byl jist, že SOCDEM v čele s Maláčovou bude opět ochotna vládu hnutí ANO podpořit, tak jako tomu bylo v předminulém volebním období.

Podle něj se však SOCDEM neměla do Sněmovny dostat na kandidátce ANO, ale na kandidátce hnutí Stačilo! Tím by se totiž zvýšila pravděpodobnost, že hnutí Stačilo!, pohybující se zhruba kolem hranice pěti procent voličské podpory, tuto hranici s větší jistotou překročí. A za přítomnosti hnutí Stačilo! v nové Sněmovně bude mít hnutí ANO pro podporu své vlády větší potenciál.

Zdá se, že krach jednání jak se Stačilo!, tak hnutím ANO Maláčovou přesvědčil, že její strana bude muset jít do voleb přece jen samostatně. Zdůrazněme opět, že Maláčová zdůvodnila rozhodnutí o samostatné kandidatuře SOCDEM principiálně, tedy hlavně odkazem na zásadní programové odlišnosti:

„Dostala jsem od vedení mandát zkusit vytvořit širokou levicovou koalici… Ale kompromisy, které by to stálo, by byly příliš krvavé. Nechceme náš program ředit a ztratit tvář. Proto půjdeme do voleb samostatně a hrdě, s tím nejlepším programem… Nebojíme se kandidovat samostatně. Problémy, které trápí tuto zemi, jsou příliš velké na to, abychom je řešili kompromisně. Je čas nabídnout odvážná řešení — a to SOCDEM umí. Už jsme to dokázali mnohokrát…“

Obnova jednání s hnutím Stačilo!

Že to Maláčová myslí se samostatnou kandidaturou SOCDEM opravdu vážně, nasvědčuje fakt, že okamžitě vyzvala vedení regionů k sestavování regionálních kandidátek. Moc času do jejich podání, tedy do konce července, už nezbývalo. Regiony se do toho pustily a podle plánu měly být tyto kandidátky projednány na předsednictvu strany 25. června.

K tomu však nedošlo. Maláčová se Zaorálkem na něm přítomným zvedli adrenalin, když jim oznámili, že se nakonec přece jen rozhodli, že kandidáti SOCDEM by měli v sněmovních volbách kandidovat na kandidátce hnutí Stačilo!. Za tímto účelem Maláčová předložila návrh memoranda vyzývající českou levici, tedy primárně hnutí Stačilo! k obnovení jednání.

V memorandu Maláčová zdůvodnila tento překvapivý obrat nutností „zabránit rozvratu sociálního státu“, který hrozí v důsledku rozhodnutí NATO, aby jeho členské země zvýšily výdaje na obranu na pět procent. Tomu podle ní může zabránit pouze společný postup levice.

Dále memorandum obsahovalo přímý požadavek na uvolnění čtyř volitelných míst na společné kandidátce hnutí Stačilo! pro kandidáty SOCDEM. Konkrétně pro Janu Maláčovou (volební lídr v Praze), Lubomíra Zaorálka (dvojka v Moravsko-slezském kraj), místopředsedu strany Jiřího Nedvěda (volební lídr v Karlovarském kraji) a pro zatím neznámého kandidáta (volitelné místo v Ústeckém kraji).

Potřebu schválení předloženého memoranda pak Maláčová zdůvodnila tradičním elektoralistickým argumentem, který už uplatňovala od sjezdu: jedině v rámci spojené levice se SOCDEM může vrátit do Sněmovny. Tentokrát však tento argument posunula do osudovější polohy: pokud se strana do Sněmovny nevrátí už v po letošních volbách, v dalším volebním období mimo Sněmovnu přestane existovat. Přesněji řečeno, nechce-li strana zaniknout, nemá na vybranou než se do Sněmovny vrátit už letos, a to je uskutečnitelné jedině na kandidátce hnutí Stačilo!

Zdá se, že to byl právě tento „existenciální“ argument, který nakonec na většinu členů předsednictva nejvíce zapůsobil. Návrh memoranda byl schválen většinou 24 hlasů proti 11. Proti hlasovali někteří významní členové strany jako například bývalý premiér Vladimír Špidla, bývalý ministr a senátor Jiří Dienstbier nebo dlouhodobý starosta Náchoda Jiří Birke.

V důsledku překvapivého a kontroverzního obratu vedení SOCDEM ve věci předvolební spolupráce s hnutím Stačilo! oznámili vystoupení ze strany dlouholetí významní členové. například Jiří Dienstbier, hejtman Martin Netolický, senátor a starosta Bohumína Vícha a další. Rozmnožili tak řady těch, kteří vystoupili již na protest proti paktu se Stačilo! v minulých měsících. A poměrně četná oznámení o vystoupení ze strany se začala ozývat mezi řadovými členy napříč republikou. SOCDEM se začala otřásat v základech.

Samozřejmě, že memorandum, v němž SOCDEM vyzývá hnutí Stačilo!, bude muset být ještě projednáno, jak ve vedení Stačilo! (Konečná, Sterzik), tak ve vedení dalších stran, které tento kvazikoaliční subjekt tvoří. Rozhodně to bude znamenat otevření Pandořiny skříňky, pokud jde o rekonstrukci již schválené společné kandidátky. Lídryně hnutí Stačilo! nemusí mít s memorandem zvláštní problém, ale druhý lídr Sterzik, alias Vidlák, za kterým stojí silné vlivové — ideologické i ekonomické — struktury, nemají ze spojení se SOCDEM žádnou radost.

Těmto strukturám jde primárně o definitivní zničení SOCDEM, a nikoli aby ji tahaly z problémů. Je ale pravděpodobné, že Maláčová se Zaorálkem nakonec získají, co chtějí. Vždyť toho nechtějí tolik — všehovšudy čtyři volitelná místa; a navíc jsou ochotni zavřít oči nad zásadními programovými spory mezi oběma subjekty, což je pro hnutí Stačilo! přímo požehnáním.

Co se to vlastně stalo a proč? Nyní se pokusme tyto popsané události detailněji interpretovat, abychom hlouběji pochopili, co a proč se tu vlastně odehrálo, jaké to má další souvislosti a důsledky.

Vnitrostranický puč

Již na sjezdu Maláčová tajila, že pod „levicovou koalicí po vzoru francouzské Nové lidové fronty“ myslí na prvním místě spojení s hnutím Stačilo!, a v druhém sledu spojení s hnutím ANO. Slíbila sice jednání s několika demokratickými levicovými stranami (Zelení, Levice, Budoucnost), což zřejmě splnila, ale podle řady svědectví vedla tato jednání záměrně způsobem, aby se s nimi na ničem nedohodla.

Záhy po sjezdu si Maláčová vymínila, že bude o průběhu jednání o koalici s hnutím Stačilo! informovat širší vedení a členy strany jen tehdy, kdy ona sama uzná za vhodné. Členové strany tak nedostávali o průběhu jednání žádné informace, takže jeho dílčí výsledky a směřování neměli pod elementární kontrolou. První informaci, kterou členové dostali, byla až ta 10. února, kdy jim bylo oznámeno, že toto jednání zkrachovalo.

Po tomto oznámení se straníci od své předsedkyně nedozvěděli, jaká bude alternativní volební strategie. Maláčová nadále odkazovala na onen výše zmíněný rámec se čtyřmi alternativami. V médiích se spekulovalo, že už probíhají jednání o možnosti umístit několik kandidátů SOCDEM na kandidátku hnutí ANO; ale ani to předsedkyně strany nebyla ochotna oficiálně potvrdit. Nakonec to potvrdila až oznámením, že i toto jednání zkrachovalo a že strana půjde do voleb samostatně.

Avšak v období, kdy regionální organizace strany za tímto účelem pracně sestavovaly kandidátky, Maláčová začala opět tajně jednat o volební spolupráci s Kateřinou Konečnou. Celé jednání Maláčové a Zaorálka — od sjezdového začátku v říjnu minulého roku až po rozhodnutí na konci června, že SOCDEM přece jen půjde do voleb na kandidátce hnutí Stačilo! — je výsledkem jejich kabinetní politiky vyznačující se tajnůstkářstvím a chatrnou demokratickou legitimitou.

Ještě nikdy v historii obnovené sociální demokracie po roce 1989 nerozhodovalo její vedení o důležitých strategických otázkách takto za zády svých členů. Protože toto netransparentní a nedemokratické rozhodování zásadním způsobem ohrožuje dosavadní praxi fungování strany a její hodnotově-programovou identitu, lze o něm bez rozpaků říci, že nese všechny znaky vnitrostranického puče.

Nesplněný sjezdový slib

Zaorálek obhajuje náhlý obrat ve věci jednání SOCDEM a Stačilo!, argumentem, že Maláčová dokončuje pouze to, co slíbila na sjezdu. To je ale lež jak věž. Kromě toho, že nenaplnila slib, že její strana půjde do voleb jako samostatný subjekt v rámci řádné koalice, nenaplňuje z tohoto důvodu ani příslib, že bude v mít v příští Sněmovně samostatný politický klub.

Zemanova koncovka. Nelze pochybovat, kdo Maláčovou a Zaorálka o obratu ve věci jednání se Stačilo! přesvědčil. Byl to Miloš Zeman, který se k tomu záhy veřejně přiznal a ještě proflákl, že jej o to požádal Babiš. Doslova řekl, že této žádosti vyhověl, protože jako „dlouholetý volič ANO“, ví, stejně jako Babiš, že „hnutí ANO bude po volbách pravděpodobně potřebovat koaličního partnera“.

Vzpomeňme si na výše uvedený popis událostí, ve kterém jsem upozornil, že Babišovo zamítnutí kandidátů SOCDEM na kandidátce ANO vůbec nesvědčí o nezájmu, zda se SOCDEM vrátí do Sněmovny. Jako nejlepší řešení se mu ale jevilo, aby se tak stalo na kandidátce hnutí Stačilo! Babiš se v tomhle shodoval se Zemanem, který veřejně i v politickém zákulisí spojení SOCDEM a hnutí Stačilo! dlouhodobě podporoval.

Když však oba viděli, že jednání mezi těmito subjekty zkrachovala, Zeman Maláčovou a Konečnou kontaktoval, aby je přiměl k předběžné dohodě o jeho obnovení. Zeman věděl, že se dohodly a sdělil to den před jednáním předsednictva na autogramiádě svých knih v Bohumíně, na němž byli přítomni i členové SOCDEM. Někteří řadoví členové SOCDEM tak o překvapivém obratu v jednání se Stačilo! věděli dříve než členové užšího vedení.

Zeman bezesporu sehrál při obnově tohoto jednání významnou roli. Nutno dodat — opět velmi smutnou roli. Ta zapadá do jeho letitých a vcelku úspěšných snah manipulovat s touto stranou s cílem podřizovat ji svým soukromým politickým zájmům a ničit její charakter. Maláčová se Zaorálkem se nyní ukázali jako jeho poslušné marionety. A jestliže se nějakému pozornému pozorovateli této fáze vývoje událostí bude vkrádat na mysl pojem „lánský puč“, nelze se tomu divit.

Prošustrovaný čas na nezbytnou reformu strany

To, že se SOCDEM dostala do dnešní krize, kdy musí řešit problém návratu do Sněmovny nanejvýš kontroverzními a riskantními způsoby, je důsledkem prošustrovaného času, který měla věnovat na vlastní reformu. Tato reforma měla přijít nejpozději v roce 2017, kdy se dostala do Sněmovny s odřenýma ušima, respektive ziskem pouhých sedmi procent. Místo toho se strana rozhodla vstoupit do Babišovy vlády; z vládních funkcí se však dělají stranické reformy těžko.

Jak toto angažmá po boku Babiše dopadlo, víme; SOCDEM ze Sněmovny vypadla a octla se v opozici. Není od věci připomenout, že vehementní podporovatelkou vstupu SOCDEM do Babišovy vlády byla právě Jana Maláčová, která si ani na okamžik dodnes nepřipustí, že to byla chyba. Není proto překvapením, že je zjevně připravená vecpat se do příští Babišovy vlády znovu.

Nové vedení strany pod Šmardou se rovněž na žádné reformy nezmohlo, nanejvýš určité kosmetické úpravy, jako byla přeměna názvu strany z ČSSD na SOCDEM. Pokud tato změna názvu straně neublížila, nikterak jí také nepomohla.

Když přišla do čela strany Maláčová, už vůbec o žádné její reformě neuvažovala a vsadila na čistě elektoralistickou strategii vrátit stranu letos do Sněmovny tím, že stranu přilepí na nějaký subjekt, který ji do Sněmovny protlačí. To pohltilo veškerou její energii. Kdyby od počátku paralelně držela ve hře možnost, že strana přece jen půjde do voleb samostatně, musela by pro její atraktivitu udělat více.

Když začátkem června po neúspěšném jednání, tentokrát s hnutím ANO, Maláčová vyhlásila, že SOCDEM půjde do voleb samostatně, její preference byly stále hluboko pod pětiprocentní hranicí a od momentu, kdy byla zvolena předsedkyní se nezměnily. Zesílená kampaň pod heslem „Bydlení je naše zbrojení“ zjevně netáhla. Mimo jiné i proto, že SOCDEM dávala touto kampaní dost arogantně najevo lhostejnost k stále napjatějšímu bezpečnostnímu kontextu v Evropě a ve světě.

Nyní zbývaly do voleb zhruba tři měsíce, jistě málo času na to s tím něco dělat. Přesto stálo za to se o to pokusit. I s vědomím, že to nemusí vyjít a stranu bude třeba připravit na přežití v mimosněmovní opozici, tentokrát s jasným záměrem stranu v duchu jejích tradičních hodnot radikálně reformovat. Vzdát boj o „hrdou“ sociální demokracii, jakou si ji Maláčová přála vidět po selhání jednání s hnutím ANO a Stačilo!, nebylo na místě.

Vyděračská povaha existenciálního argumentu

Pokud se Maláčová se Zaorálkem náhle rozhodli jednání se Stačilo! Obnovit, museli — aby při vysvětlování tohoto obratu veřejnosti a straníkům nevypadali hloupě — posunout význam své tradiční elektoralistické argumentace. Jinými slovy, říci něco víc, než že strategická spolupráce SOCDEM s hnutím Stačilo! je nevyhnutelnou podmínkou, aby se strana letos vrátila do Sněmovny.

Nyní bylo třeba dodat této podmínce nádech existenciální osudovosti: jestliže se letos SOCDEM nedostane do Sněmovny, v příštím volebním období zanikne. Jinými slovy — „teď anebo nikdy“. Jen tento existenciální argument zvyšoval šance, že členové strany nečekaný obrat lídrů strany její členové pochopí a schválí. Ale tímto existenciálním dodatkem se tento argument stal nástrojem zjevného vydírání.

Legitimnost existenciálního argumentu nelze opřít o nějaká empirická data. Maláčová dnes tvrdí, že k tomuto závěru vedení strany dospělo na základě analýzy sociologických průzkumů. To je ale naprostý nesmysl, žádné výzkumy nedokážou nic takového změřit. Existenciální argument je jen fikce, která má vyvolat dojem, že kandidatura SOCDEM na kandidátce Stačilo!, pokud se chce vrátit do Sněmovny, nemá alternativu.

Otázka, zda SOCDEM přežije či nepřežije v příštím volebním období, nezávisí primárně na tom, zda bude či nebude ve Sněmovně. Nelze sice popřít, že pokud se tam podruhé nedostane, riziko nepřežití tu existuje; není však fatální. Například tu byla stále šance, že strana dostane za volební výsledek alespoň nějaký finanční příspěvek, má stále dost členů, kteří ji mohou zafinancovat z členských příspěvků, stále vlastní vcelku lukrativní nemovitosti pro pronájem apod.

Je třeba očekávat, že pravděpodobná budoucí vláda Andreje Babiše, podporovaná konzervativně nacionalistickým táborem, obyčejným lidem mnoho štěstí nepřinese. S předpokládanou budoucí Babišovou vládou lze v zemi očekávat velké problémy, jak sociální, tak s udržením demokratického uspořádání naší země. Poptávka po sociálně demokratických řešení těchto problémů se bude zvyšovat.

Rozhodující pro přežití je, jakou strana zvolí strategii pro řešení krize, ve které se dlouhodobě nachází. Tato krize je hluboká a vyžaduje komplexní reformu. Pokud by se SOCDEM v mimoparlamentní opozici věnovala této reformě a formovala kolem sebe protestní hlasy, reálná šance na návrat do Sněmovny bude stále vysoká.

Když se bývalý předseda strany Vladimír Špidla 10. května tohoto roku obrátil výzvou na sociální demokracii, aby se nesnažila prosadit své kandidáty na kandidátce hnutí ANO, řekl hlubokou pravdu, která neprůkaznost existenciálního argumentu potvrzovala:

„Představa, že jsme nyní v situaci všechno, nebo nic, je mylná. Dělat dobrou politiku pro lidi můžeme dělat za všech okolností. Naše strana byla vždy silná, protože byla hnutím mnoha lidí. Snaha dostat sociální demokraty do Sněmovny za každou cenu je extrémně riziková a sociálnědemokratickou stranu může nevratně poškodit.“

Málo odvahy, málo představivosti

Nabízí se otázka, proč se Maláčová se Zaorálkem nakonec zalekli varianty, že by SOCDEM mohla jít „hrdě“ samostatně do voleb pod vlastní značkou. Zdá se, že jim chyběla jasná představa, co se stranou dělat v případě, že se nedostane do Sněmovny. Kdyby tuto představu měli a jasně ji sdělili, naprostá většina členů strany by to uvítala. Tím více by byli Maláčová a Zaorálek odolnější vůči vnějšímu tlaku, který přišel se zemanovskou koncovkou.

Představivost Máláčové, jak dělat sociálnědemokratickou politiku, byla vždy velmi omezená. V podstatě se vyčerpává sociální politikou důchodů a dávek, o jiné aspekty politiky se nikdy příliš nezajímala. Není pak překvapením, že v politice vyhledává pouze partnery, se kterými se na těchto tématech dokáže shodnout, a příliš si nevšímá neshod.

Její postoj k tomu je veskrze naivní: shodu zvýrazníme, neshodu upozadíme nebo ji budeme ignorovat. Přesně tento způsob uvažování ji přivedl k nápadu spojit se s hnutím Stačilo!

Její chápání sociální demokracie je úzkoprofilové. A už vůbec ji nezajímají obecnější ideové diskuse o základních hodnotách a strategickém směřování SOCDEM. Na adresu těch, kteří o tom chtějí v SOCDEM mluvit a považují to pro praktickou politiku za důležité, arogantně podotýká, že „strana není debatní klub“.

Pochybný argument o „zásadní změně“

Argument o „zásadní změně“ situace, která údajně přinutila vedení strany obnovit jednání o volebním spojení s hnutím Stačilo se opírá o dvě tvrzení. Prvním je, že se zásadně změnil mezinárodní kontext, když se členské země NATO, včetně České republiky, dohodly na zvýšení výdajů na pět procent HDP. V důsledku toho u nás hrozí destrukce sociálního a jedině spojením s hnutím Stačilo! je tomu možné zabránit.

Něco pravdivého je na kritice, že státy NATO příliš rychle naskočily na doporučení amerického prezidenta takto dramaticky zvýšit výdaje na obranu, aniž by provedly řádnou analýzu efektivnosti dosavadních výdajů, a to jak v jednotlivých zemích, tak v rámci celého NATO.

A jistě je na místě se ptát, jak zabránit, aby tyto výdaje neohrozily sociální systémy v jednotlivých zemích a evropský sociální model obecně. Španělský socialistický premiér reaguje přesně tímto způsobem a je zcela správné, že na tento problém chce soustředit pozornost i Maláčová.

Na druhé straně ve světle dramaticky se zhoršující bezpečnostní situace v Evropě v důsledku agrese Ruska proti Ukrajině a imperiální doktríny Ruska usilující o obnovení sfér vlivu z dob Sovětského svazu, je nezodpovědné otázku lepšího zajištění bezpečnosti demokratické Evropy a České republiky jakkoli podceňovat.

Takovým podceňováním, respektive ignorováním tohoto problému jsou hesla typu „Bydlení je naše zbrojení“, nebo omílání výzev o zastavení války na Ukrajině a přistoupení k diplomatickému řešení, aniž by sebralo v úvahu, kdo je oběť a kdo agresor.

První typ argumentace zcela ignoruje mezinárodní a národní bezpečnostní kontext sociálního státu, druhý ignoruje stále zjevnější fakt, že ruský agresor o žádné diplomatické řešení konfliktu nestojí, pokud oběť nevyjde vstříc jeho imperiálním choutkám. Tato ignorance v Zaorálkově podání staví SOCDEM do řady užitečných idiotů Putinova režimu.

Jestliže Zaorálek už dlouho posouvá sociální demokracii v otázce války na Ukrajině k hnutí Stačilo!, potažmo SPD, pak lze vážně pochybovat, že v objetí s ním bude držet jasnou sociálnědemokratickou pozici ohledně členství v NATO a EU. Ostatně jeho stále únavnější kvaziintelektuální rétorické exhibice, sršící síru na „nedemokratickou“ Evropskou unii a zjevně nadbíhající drulákovské nacionálně konzervativní populistické levici, to jasně potvrzují.

S tím souvisí druhá teze o „zásadní změně situace“, podle které hnutí Stačilo! začalo akcentovat socioekonomické otázky, na kterých se s ním SOCDEM shodne a na kterých bude jejich strategická spolupráce postavena. Tady ale není nutné se obelhávat nějakou „změnou situace“; v případě Stačilo! jde pouze o momentální potřebu zdůrazňovat tato programová témata.

Až se bude veřejnost a novináři ptát na zahraničně politická témata, Stačilo! podá odpovědi v duchu svého programu. A půjde o stále stejné odpovědi, které byly ještě nedávno Maláčovou označeny za „totální blbosti“. Jen připomínám, že předseda hnutí Stačilo! pan Sterzik a jeho ideolog prof. Drulák zrovna před pár dny zopakovali, že Stačilo! nadále trvá na vystoupení České republiky z EU a že přes to nejede vlak.

A všimněme si, jak na výzvu SOCDEM obnovit jednání o spolupráci s hnutím Stačilo! zareagovala Jana Turoňová, jedna z jeho předních kandidátek: „Jakákoli spolupráce se SOCDEM je možná pouze za předpokladu, že sociální demokraté přijmou bez výhrad (!) volební program našeho konzervativního levicového hnutí Stačilo!“

Zde je jasně řečeno, že SOCDEM bude muset přijmout „bez výhrad“ stanoviska Stačilo! ve všech sporných — hlavně zahraničněpolitických otázkách. Tento bezvýhradný požadavek vychází nejen z upřímného osobního přesvědčení členů Stačilo!, ale i z přesvědčení, že taková stanoviska budou chtít slyšet jeho voliči. A dokonce lze říci, že jsou to spíše tato stanoviska než ona sociálně-ekonomická, která chtějí voliči od hnutí Stačilo! slyšet a spojují s nimi jeho hodnotovou identitu. SOCDEM jako partner hnutí Stačilo! bude sotva schopná tato stanoviska upozaďovat a už vůbec je nebude moci zpochybňovat.

Liberální zdroje sociální demokracie vs konzervativní zdroje Stačilo!

Maláčová přece jen nemůže nepřiznat, že mezi SOCDEM a Stačilo! stále existují závažné spory, proto pateticky vyzývá: „Odložme staré spory a křivdy, postavme se vedle sebe a postarejme se o to, aby hlasy levice ve volbách nepropadly.“ V této souvislosti se lze zeptat, co znamená fráze „odložme staré spory a křivdy“.

Pokud jde o „křivdy“, požadavek by měl spíše znít „odpusťme si staré křivdy“. Jenže těchto křivd se v dobách svého vládnutí dopustili komunisté na sociálních demokratech, neboť zakázali jejich činnost a všemožně je pronásledovali. Jsou to tedy sociální demokraté, kteří mají komunistům co odpouštět.

Sociální demokraté se naopak na komunistech žádné podobné křivdy nedopustili, takže komunisté jim nemají co odpouštět. Po roce 1989 sociální demokraté komunistům „odpustili“ tím, že jim nebránili působit ve svobodných poměrech a často s nimi spolupracovali na prosazení konkrétní legislativy, jakkoli s nimi neuzavírali strategické partnerství. Hlavním důvodem ale nebyly staré křivdy upomínající na rok 1921 nebo 1948.

O komunistech platí slova kdysi vyslovená levicovým intelektuálem profesorem Šamalíkem. Jejich význam byl zhruba tento: komunisté se definitivně zbaví své minulé stalinské zátěže, když i oni budou považovat listopad roku 1989 za své osvobození. Bohužel mezi dnešními komunisty je stále mnoho těch, kteří to takto necítí. Odráží se to na jejich ambivalentním postoji k liberální demokracii.

Ještě nedávno se zdálo, že se komunisté stále více sžívají s prostředím liberální demokracie, což dávalo šanci na jejich akčnější spolupráci se sociálními demokraty. Kateřina Konečná ale zavedla komunisty do krajně nacionálního a krajně konzervativního tábora, a tím tento trend zastavila. Komunisté sdružení v hnutí Stačilo! už zase mají za cíl boj proti liberální demokracii a — zcela logicky — také proti sociální demokracii.

Zatímco tradiční sociální demokracie stojí na politických základech liberální demokracie, kterou prohlubuje v sociálním směru, hnutí Stačilo!, podobně jako SPD, chce režim liberální demokracie nahradit demokracií iliberální. Tedy demokracií značně pokřivenou, jak ukazuje praxe vládnutí v Rusku, Maďarsku a v poslední době i na Slovensku.

V takovém režimu sice zůstávají formálně oddělené tři institucionální prvky — demokratické moci — exekutivní, soudní, legislativní, pluralita stran a svobodné volby, svobodná média a nevládní občanská sdružení. Je jim ale dovoleno působit v omezeném rámci, neboť všechny tyto prvky jsou funkčně a systematicky podřizovány autoritě a vůli charismatického vůdce a jeho strany.

Ne náhodou hnutí Stačilo! uvažuje o zavedení — zatím — poloprezidentského systému, ve kterém získá prezident významně vyšší pravomoci, aby mohl ovlivňovat chod legislativní, exekutivní i soudní moci. Ne náhodou chce zrušit veřejnoprávní média a podřídit je státu a proti nezávislým občanským sdružením přijmout zákon o zahraničních agentech. Ne náhodou brojí proti europeismu a kosmopolitismu, protože podle nich ničí národní identity a národní státy.

Hnutí Stačilo! nezastává ani tak tradiční komunistické pozice, které byly — alespoň deklaratorně — internacionalistické a univerzálně humanistické, jako pozice spíše krajně konzervativní a nacionalistické. Pro hnutí Stačilo! se už neodehrává zásadní konflikt mezi levicí a pravicí, kapitalismem a socialismem, ale mezi liberalismem a konzervativismem. Základní orientaci hnutí Stačilo! tvoří jak krajně levicové, tak krajně pravicové konzervativní postoje. Pokud bude SOCDEM v objetí s hnutím Stačilo! přebírat tuto optiku, přestává být autentickou sociální demokracií.

Sociální stát je prostředek, nikoli cíl

S tím souvisí otázka sociálního státu, na jehož obranu Maláčová oprávněně mobilizuje levici. Je třeba ale vidět rozdíl, jak se sociálním státem pracuje tradiční sociální demokracie a jak konzervativci a nacionalisti v hnutí Stačilo!

Sociální demokracie bojuje za sociální stát, aby udržela a rozvíjela demokracii. Jak plyne z jejího názvu, sociální stát je pro ni prostředek, demokracie cíl. Pokud se sociální demokracie spojuje s těmi, kteří zneužívají řešení sociální otázky, jen aby demokracii znetvořili nebo pohřbili, dopouští se zrady na svých hodnotách.

Jako prostředek rozbití demokracie používali sociální stát fašisté, nacisté a stalinisté; zkrátka všichni, kteří jím upláceli občany, aby souhlasili s nastolením a uplatňováním autoritářské a despotické moci. Nakonec se stejně vždy ukázalo, že v takových režimech má sociální stát mnohem skromnější podobu než v režimech demokratických.

Nastolení a uplatňování takového režimu nezabrání ani lidová referenda či plebiscity, která zastánci autoritářských systémů vydávají za demokratický prostředek a se kterým šermuje Maláčová jakožto společným programovým průsečíkem SOCDEM a hnutí Stačilo! Naopak referenda lze velmi dobře využívat na jejich podporu. Lidová referenda plní demokratickou funkci jen v kombinaci s funkčními liberálně demokratickými institucemi.

Maláčová a Zaorálek zcela odmítají vidět, že politický subjekt, se kterým chtějí uzavřít strategické spojenectví, může sice hájit sociální stát, na druhé straně ale usiluje nejprve o pokřivení a následně o úplné zničení liberální demokracie. Odmítají brát v úvahu zásadně odlišné hodnotové rámce, v němž lze bránit sociální stát. Myslí si, že jde o nějakou abstraktní akademickou otázku, která je vzdálená od praktické politiky.

Pro českou sociální demokracii by mělo být varující, že na Slovensku vládne strana, která si stále říká „sociální demokracie“ a šermuje s pojmem „sociální stát“, ale které bylo z důvodu neslučitelnosti její politické praxe s hodnotami sociální demokracie zrušeno členství v Evropské sociálně demokratické straně. Nabízí se znepokojivá otázka, zda Maláčová se Zaorálkem nepíšou pro SOCDEM stejný scénář.

Nadějí je občanská společnost

Na začátku jsme položili dvě otázky, které si dnes veřejnost nejčastěji klade v souvislosti s obratem SOCDEM, tedy s výzvou obnovit s hnutím Stačilo! jednání o společné kandidátce pro letošní volby do Poslanecké sněmovny.

Na otázku, jak je možné, že se SOCDEM vrátila k myšlence volební spolupráce s hnutím Stačilo! navzdory tomu, že zcela nedávno od takové myšlenky z důvodu závažných programových sporů v některých důležitých tématech ustoupila, lze podat stručnou odpověď: protože vedení SOCDEM v čele s Maláčovou a Zaorálkem uvažují o SOCDEM úzce elektoralisticky, chtějí ji vrátit do Sněmovny stůj co stůj, bez respektu k jejím základním hodnotám, a naplnění tohoto cíle primárně spojují s ukojením svých soukromých kariérních ambicí.

Na otázku, zda bude uzavření volební spolupráce SOCDEM s hnutím Stačilo! znamenat, že v České republice přestává existovat standardní prozápadní a s liberální demokracií srostlá sociální demokracie, odpověď zní: takřka s jistotou ano, pokud si většina členů nebo strany co nejrychleji neuvědomí, že takové riziko ve spojení SOCDEM a Stačilo! skutečně hrozí, a tomuto spojení zabrání. Boj o Lidový dům by neměl být pouze připomínka minulosti.

Zároveň ale netřeba osud sociální demokracie v této zemi spojovat jen se SOCDEM. Politické strany se rodí z lůna občanské společnosti, z ní nasávají energii a inspiraci. Je třeba dbát, aby se sociálnědemokratické ideje uchovávaly a rozvíjely v jejích pórech.

Mnozí ze sociálních demokratů, kteří byli jejími dlouholetými členy, nyní stranu na protest opouštějí, často se slovy: „Sociálním demokratem zůstávám, ale se stranou, která se spojuje s politickými extrémisty, nechci mít nic společného.“ Nechce se věřit, že v této straně zůstávají jen ti, kteří věří, že to je pro stranu poslední příležitost, jak se vrátit do Sněmovny, a kterým nevadí, jak řekl jeden ze stoupenců Jany Maláčové, že se přitom třeba i „ušpiní“.

Co říci na závěr na adresu autorů tohoto smutného scénáře? Jak se v podobných případech říká: vaše jednání je horší než zločin — je to chyba. A pokud se jako „sociální demokraté“ hodláte špinit s někým, kdo chce v naší zemi znetvořit demokracii, nedivte se, že vaše chování budou mnozí v demokratickém táboře právem považovat za projev zrádného fierlingerovství.