Někdejší dlouholetý poslanec Jiří Dolejš byl minulý týden vyloučen z KSČM. Členem strany byl pětatřicet let a polovinu z toho času též jejím místopředsedou. O ukončení jeho členství rozhodl výkonný výbor, který je tvořen celostátním vedením strany i nominanty regionů.

Důvodem kroku mělo být údajné Dolejšovo porušování stanov, jehož se měl dopustit, když veřejně kritizoval splývání strany s konspirátory a krajní pravicí v rámci subjektu STAČILO! a vystupoval proti některým jejím programovým bodům, jako je vystoupení z EU a NATO, čímž měl odrazovat voliče od volby KSČM.

Dolejš vedle někdejšího europoslance Miloslava Ransdorfa dlouhodobě patřil k nejvýraznějším postavám reformního křídla v rámci strany, když odmítal její programové a rétorické lpění na ortodoxních východiscích a prosazoval její otevření po vzoru moderních radikálně levicových uskupení.

S dnes už bývalým členem české komunistické strany jsme hovořili o důvodech jeho vyhazovu z KSČM, o slepé cestě spolupráce s nacionalisty a dezinformátory i o tom, proč se české komunisty nikdy nepovedlo plně reformovat.

Je to několik dnů, co jste byl vyloučen z KSČM. Byl pro vás tento krok stranického vedení překvapením?

Tu informaci jsem sice neočekával, ale šokovaný jsem také nebyl. Poměry v KSČM jsou už delší dobu problematické a jejich veřejná kritika z mé strany samozřejmě budila nelibost, padaly i různé výhrůžky a objevovaly se snahy mě umlčet. Proto mě to spíš rozesmutnilo, vnímám to totiž jako nelichotivou diagnózu toho, kam KSČM bohužel došla.

Ty výhružky byly ze strany členů vedení?

Nechci to rozebírat a nechci to ani brát osobně. Výhružky a obvinění, že jsem škůdce a rozvraceč, jsem zažíval už i dříve, třeba v roce 2003, kdy jsem byl čerstvě poslancem a místopředsedou KSČM a veřejně jsem uvedl, že budu hlasovat pro vstup do Evropské unie. Ve stranách jsou holt různé názory a někteří vnitrostraničtí odpůrci tuto odlišnost vyhrocují až do agresivních poloh.

Co říkáte na odůvodnění vašeho vyloučení?

Po rozhodnutí výkonného výboru mi dorazilo oficiální zdůvodnění, vůči němuž jsem se veřejně ohradil. Hlavním argumentem bylo, že vyslovením některých svých názorů v jednom z rozhovorů pro Český rozhlas jsem porušil stanovy.

Řekl jsem, že STAČILO! je hnutí populistické, a nikoliv levicové, a že neplní úkol vrátit levici na politickou scénu. To je myslím legitimní poznámka. Není to kritika strany, ale politiky našich spojenců kolem populistů typu Vidlák (blogger Daniel Sterzik, pozn. red.), kteří se hlásí ke konzervativní politice. Naším partnerem by měla být Sociální demokracie, což ale blokují ještěři uvnitř KSČM pro reminiscence a archivní úvahy typu, že SOCDEM dostatečně nevnímá úlohu proletariátu.

A poslední vytýkanou věcí byl můj postoj k Evropské unii a NATO. Mně je samozřejmě jasné, že KSČM na tyto organizace nahlíží skepticky. Ale nemyslím si, že by to nebylo vydiskutovatelné. Především proto, že odchod České republiky z Evropské unie by bezpochyby byl krok hloupý a oslabující. NATO kritizujme, ale není rozumné chtít z něj odejít, pokud k němu nemáme alternativu, abychom nespadli do nějakého bezpečnostního vakua ve vyhrocené mezinárodní situaci, kdy v čele USA stojí Donald Trump a válku vůči Ukrajině vede Vladimir Putin.

Z této veřejné kritiky ustupovat nehodlám, a pokud se mě kvůli tomu chtějí zbavit, tak to beru, jak to je. I když s určitým smutkem.

Váš konec ve straně je definitivní?

Dali mi v souladu se stanovami možnost se odvolat k rozhodčí komisi, moje členství by potom bylo zatím jenom pozastavené. Teoreticky bych se s nimi dokonce mohl hádat o paragrafy ve stanovách až do sjezdu v roce 2026. Upřímně v tom ale smysl nevidím, protože z mého pohledu není moje vyloučení věcí nějakého porušení stanov, ale věc politického rozhodnutí většiny výkonného výboru. Současná strana a její vedení zkrátka nechce snášet veřejné diskuse o jejím programu a postojích. A já si myslím, že pokud jde o tak zásadní věc, jako je budoucnost levice, tak by diskuse měla být veřejná.

Ano, kurz strany jste kritizoval stále zřetelněji. Nechystal jste se vystoupit sám?

S KSČM jsem byl po dobu celé její existence, a to i na zodpovědných místech. V 90. letech se rozhodla transformovat ze státostrany v demokratickou levici, přičemž mojí ambicí bylo, aby také byla levicí moderní. V tomto duchu jsem se snažil vystupovat na stranických i veřejných fórech.

Měl jsem v tom myslím i podporu veřejnosti, protože voliči v Praze mě opakovaně preferenčními hlasy posílali do sněmovny, i když jsem lídrem kandidátky zvolen nebyl. Vnímám to jako určitý závazek a nechtěl jsem utíkat z boje. Transformační proces sice v letech vázl, ale vnímal jsem ho jako pro českou levici stále velmi důležitý, když byla KSČM ještě jedna ze dvou parlamentních levicových stran.

V posledních dvou až třech letech se potom transformace strany úplně zastavila. Moje vyloučení už byla jenom tečka za ní. Ve vyjednávání o koalici pro sněmovní volby jsme obešli sociální demokracii. Po loňských evropských volbách předsedkyně Kateřina Konečná po dvaceti letech opustila frakci evropské levice a zůstala raději nezařazená. V prezidentských volbách 2023 jsme nominovali Josefa Skálu, zástupce konzervativních normalizačních poměrů ve straně.

A potom je tu postoj k dalším sněmovním volbám, které budou o souboji Petra Fialy (ODS) a Andreje Babiše (ANO). Fialu určitě kritizovat máme, i když já osobně bych vládním politikům nevyhrožoval kriminálem, jak občas slyšíme. Skepse k Fialově politice ale neznamená, že máme zavírat oči před hrozbou populistické pravice a oligarchie. Andrej Babiš se ze středu posunul doprava a dnes zasedá v evropské frakci s Viktorem Orbánem, Marine Le Penovou nebo Matteem Salvinim.

V neposlední řadě jde o postoj k ruskému imperialismu. Měli bychom bezpodmínečně uznat, že Rusko je agresorem a Ukrajina má právo se mu bránit. To mi u KSČM chybí, a přitom by to nepochybně mělo být součástí levicové výbavy.

KSČM se tedy dnes podle vás posunuje k nacionálnímu konzervatismu?

Celá levice je dnes na křižovatce: nejnázorněji to je vidět právě na KSČM, ale projevuje se to také u SOCDEM a dalších levicových subjektů. To, na čem stála česká levice v 90. letech a kolem vstupu do Evropské unie, se vyčerpalo, a my si musíme utříbit, kam dále. Buď nacionálně konzervativním směrem, nebo směrem evropským, pokrokově emancipačním.

Obojí spojit nejde a podle mě bychom měli jednoznačně upřednostnit ten pokrokový, který v okolních zemích slaví úspěchy: viz návrat sjednocené polské levice do tamního parlamentu před několika lety nebo růst Die Linke a neúspěch proruského hnutí Sahry Wagenknecht v právě proběhlých německých volbách. V obou případech úspěch vyplynul z pokrokového zaměření, omlazení vedení a z oslovení nejmladší voličské generace. Spílání progresivistům zastanou národovci, není důvod, proč by jej měla přebírat levice.

Do zvolení Kateřiny Konečné předsedkyní KSČM koncem roku 2021 jste tedy původně vkládal jisté reformní naděje?

Ano. Mně se v té době začala blížit šedesátka, tehdejší předseda strany Vojtěch Filip byl ještě starší, celkově jsme byli stranou přestárlou. A ač členskou základnu omladit nelze, nová generace mohla přijít alespoň do vedení. Kateřinu Konečnou jsem podporoval proto, že mladých lidí se zkušeností jsme tehdy neměli mnoho. Navíc jsem doufal, že angažmá v evropském parlamentu jí dalo patřičnou perspektivu toho, co moderní levice znamená, a že bude obeznámena s jejími novými tématy, jako je ekologie nebo informační svobody. Toto se však nenaplnilo a konzervativní vliv na vedení strany naopak roste.

Jak si to, že tuto vaši naději Konečná nenaplnila, vysvětlujete?

To se už dostáváme do roviny spekulací. S její vizí představenou koncem roku 2021 jsem byl srozuměn, ale postupně z ní nové vedení sešlo. Pokládám to za příčinu toho, že jsme neměli moc času na strategické debaty, a tento prostor vyplnil sílící nacionálně-konzervativní tábor vně strany. Vidíme tu stopu lidí, kteří dříve k levici patřili, ale posunuli se někam úplně jinam.

Mám na mysli například (politologa a diplomata, pozn. red.) Petra Druláka nebo (sociologa a bývalého europoslance, pozn. red.) Jana Kellera. Dále pak lidi ze spolku Svatopluk, jenž hledá průniky mezi levicí a nacionálními konzervativci s cílem společného tažení proti liberálům, nebo některé postavy, které mají blízko k SPD. Kateřina Konečná bohužel těmto lidem naslouchala, zvala je na naše akce a naši lidé zase chodili třeba na akce spolku Svatopluk. Tehdy se KSČM začala posouvat do pozice béčka SPD.

Různých reformních nadějí napříč lety bylo v KSČM nepočítaně, třeba po zvolení Vojtěcha Filipa předsedou v roce 2005. Proč se reformní proud za celou polistopadovou historii strany neprosadil?

Politologicky a analyticky to je komplikované téma. Jedním z faktorů byla vyčerpanost strany, průběžný odchod stranických mozků, eroze odborného zázemí a malý vnitřní tlak na reformy, mimo zakládající období na počátku 90. let za předsedání Jiřího Svobody, kdy strana řešila svou polistopadovou identitu.

Dalším neblahým faktorem bylo prohlubování příkopů a pálení mostů k sociální demokracii coby konkurenční straně na levici, stejně jako malá vůle dořešit historické křivdy, které bližší spolupráci se sociálními demokraty znemožňovaly. Samozřejmě, problémy byly na obou stranách, ale ze strategického hlediska bylo na místě se nad ně povznést.

Od vašich oponentů nezřídka zaznívá, že koalice STAČILO! je minimálně volebně úspěšná, v uplynulém roce s ní upadající KSČM dosáhla na výsledky, jaké by před pár lety nikdo nepředpokládal. Co na to říkáte?

To si ovšem musíme nejdřív říct, zda nám jde o vzkříšení levice nebo o to propašovat pár jednotlivců do parlamentu, aniž bychom měli kontrolu nad tím, co tam budou dělat a kam se postaví za situace hrozící orbanizace země? Je legitimní strategií lovit bezprizorní protestní voliče, ale musíme si také stanovit, k jakým řešením je chceme vést: my jim zatím jenom ustupujeme v nenávistné davové argumentaci.

Obavy, že značka STAČILO! slouží spíše jako výtah k moci několika konkrétním jednotlivcům, a ne ke vzkříšení levice, existovaly i v rámci členské základny. Proto jsem také loni v listopadu prosadil na ústředním výboru usnesení vyzývající, aby bylo pokračování koalice spojeno s programovým posunem doleva. Od té doby se vedení k tomu tématu nesešlo, přitom podoba formátu pro příští volby je takřka hotová.

Členové pak mají pocit, že jsou postaveni před hotovou věc, a nechtějí ty své obavy artikulovat nahlas, aby straně volebně neškodili. Proti samotnému formátu STAČILO! a tomu, že jsme se kvůli hrozbě zvýšené uzavírací klauzule nebo z finančně-organizačních důvodů rozhodli utvořit nové samostatné volební hnutí, nic nemám. Pouze mi vadí, že taková koalice nemá levicový obsah a stojí na dohodě Konečné s Vidlákem.

Koho by tedy měla levicová koalice v ideálním případě podle vás obsahovat?

Na českém politickém trhu bohužel výrazné jasně levicové strany chybějí. Část Pirátů sice k levici inklinovala, dnes se ale pod novým šéfem Zdeňkem Hřibem hlásí jasně ke středu. Podobná situace je u Zelených, kteří jsou navíc slabí. A pak je řada menších skupinek, jež jsou důležité v akademickém milieu a které jsou tvořeny aktivními a chytrými lidmi, ale nemají za sebou masovou podporu. To jsou Idealisté, Budoucnost nebo Socialistická solidarita, případně mladá strana Levice, která historicky vznikla odštěpením od KSČM.

Co budete dělat nyní? Zamíříte do některé z menších levicových stran?

Určitě nechci dávat za pravdu těm, kdo říkají, že zrazuji komunisty pro lepší trafiku. Po té totiž netoužím. Jsem v důchodovém věku, moje síla je v tom, že už nemusím nikomu skládat účty. Mohu nabídnout svoje zkušenosti a názory komukoliv, kdo je v rámci moderní demokratické levice bude potřebovat. Vzhlížím teď spíše za horizont nynější přípravy na sněmovní volby a probíhajícího skládání kandidátek. Obávám se, že ať už dopadnou volby jakkoliv, nedořešená budoucnost levice tu na podzim bude určitě na stole. A to je práce, do které bych se rád zapojil s ještě větší vervou. Pořád ještě věřím, že česká levice zachránit jde.

VOJTĚCH PETRŮ