Konzervativním nacionalismem levicovou alternativu nevzkřísíš
Jiří DolejšPosun části české levice k nacionální pravici je příznakem doby. Nejde o žádný vývoj. Jen o směs zapšklosti, strachu a ústupků oligarchii. „V takovém pohřebním průvodu české levice bych jít nemohl,“ píše ve svém komentáři Jiří Dolejš.
Někteří jednotlivci, kteří se dříve hlásili k intelektuální levici, se dnes posouvají ke krajní pravici. Typický je pro tuto tendenci například spolek Svatopluk. Ten mluví o dialogu, ale prakticky spojuje lidi, kteří se jen ohánějí konzervativními tradicemi a nesnášejí pokrokáře.
A současně vytvářejí manipulativní iluzi o šanci na konzervativní restart levice. Sociální pokrok ale z podstaty konzervativní být nemůže. Autentická levice chápe, že evoluce humanismu znamená, že „člověk je tím, čím se stává“ a ne tím, čím byl. Nic než národ je atavismus.
K zakladatelům spolku Svatopluk patří katolický novinář Michal Semín (Akce D.O.S.T.), ale také bývalý diplomat Petr Drulák, dnes zapálený hlasatel úpadku Západu. Štítivost Druláka vůči tzv. kulturní levici jde tak daleko, že by ji nejraději vzal do kleští spolu s nacionální pravicí.
Lidé jako on se bojí víc kulturní levice než krajní pravice, a autentickou levici už proto opustili. Tu nepřekonatelnou nenávist ke kulturní levici s nimi v tomto spolku bohužel sdílí už i další postavy s levicovým zázemím, jako je Ilona Švihlíková, Jan Keller nebo Jana Turoňová.
Jde jen o moc
O sjednocování levice zde vůbec nejde. Ani však o obranu řádu, národa a rodiny. Je jen zneužíván strach ze změn. Zastánci modernizace jsou obviňování z překračování hranic přirozeného řádu a z odcizení hodnotám plebejského lidu. Hlásá se, že neprivilegovaná většina je vlastně hodnotově konzervativní, a přitom se podporuje tzv. Hufeisentheorie, tedy konstrukt, že pravý a levý extrém mají spolupracovat v boji se shnilým středem (to ta metafora podkovy). Tomuto schématu mimochodem odpovídala například smlouva Molotov Ribbentrop.
Samotný pojem „konzervativní levice“ proto vnímám jako ukázkový oxymóron, jako rezignaci na ducha modernity a na boj za vše pokrokové. S vaničkou boje proti nedomyšlenému aktivismu se vylévá dítě pokroku a emancipace vůbec. Z boje populistů za staré tradice se stává zpátečnická karikatura. Přenášení tohoto přístupu do politiky je jen sázkou na protestní hlasy, nástrojem je sociální demagogie bez jasného řešení. Vtažením nemyslícího davu do hry o moc politická inkluze levicových myšlenek nevzroste.
Tvorba antiliberální alternativy ve spojení se silami minulosti, dokonce se silami krajně nacionálními, přeměnu přežilých poměrů jen brzdí. V době, kdy je klíčové využít evropské hřiště, je krátkozraké hrát hry na národní stát.
Na vedlejší kolej
Je v tom takový nový druh „chvostismu“, přicmrndavání východním oligarchům i nátlaku Trumpa na Evropu, což znamená dostat se do vleku jiných zájmů a sil. Obchodníci se strachem děsí zánikem „normálního“ myšlení a destrukce tradiční identity, ve skutečnosti ale jde o taktiku sabotáže určitých civilizačních procesů.
Součástí komunikace je samozřejmě práce s emocemi, rozhodující je však skrytý obsah. Lidi je třeba v tom nejlepším smyslu slova vést, a ne je sugestivně debilizovat přes sociální bubliny. Jsou sycení panikou, mixem smyšlenek, alternativních faktů a ve finále zájmovou slepotou. Homo desolatus (z latinského desolatus, opuštěný, zpustošený) je člověk odsunutý na vedlejší kolej, spojený s jinými pouze projekcí nenávisti. Pokud vyměním hodnoty za „infotainment“, vytvářím jen hypnotizovaný dav, a ne aktivní demos.
Řekněme si, jak se dnes věci mají, napřímo. Konzervativním nacionalismem vzkřísit levicovou alternativu prostě nelze. Populistické projekty žijí z emocí davu, a ne z rozumu a odpovědnosti. Tento současný posun od levice k nahnědlému populismu je hrozba pro budoucnost. A mám na mysli i neochotu držet si odstup od politického byznysu oligarchů, kteří si na patrioty jen hrají. Cesta, kterou se v Evropě už vydal Orbán či Fico, je pro evropskou moderní levici likvidační. A v takovém pohřebním průvodu české levice bych jít nemohl.
Předem všeho je nutno pozdravit skutečnost, že pan Dolejš si na nás opět jednou vzpomněl. Jeho - vždy rozvážný a rozmyslný - hlas ve zdejší zbytkové mase levice dosti citelně chyběl.
Co poznamenat k jeho dnešní úvaze na téma (ultra)konzervativní levice? Totiž: ano i ne.
Bezpochyby je možno (a nutno) bezvýhradně souhlasit s jeho kritikou tohoto politicko-ideového směru, který se z jakýchsi jen stěží pochopitelných důvodů sám stále pokládá za levicový, a snad dokonce za "jedině autenticky levicový", ačkoliv jeho reálným sdělením je sotva co jiného nežli ventilování, vyžívání vlastní životní zapšklosti a zatrpklosti tím, že se vyhlásí boj celému jsoucímu světu. A aby tento soukromý džihád proti zkaženému světu nepůsobil příliš okatě jako ventilování vnitřních frustrací, pak se zabalí do ušlechtileji vyhlížejícího hávu radikálního boje za sociální práva.
Jiří Dolejš ve své polemice proti ideologickému sebezdůvodnění této "konzervativní levice" naprosto správně konstatuje, že takovéto slovní spojení je fakticky oxymorón, protimluv v přívlastku. Ano, bylo to vždy základním znakem dějinné levice, že hleděla vždy vpřed, k vývojově vyšším, vyspělejším, humánnějším a sociálně spravedlivějším formám uspořádání lidské společnosti. Jakýkoli návrat (či přesněji: regres) k jakýmsi atavistickým formám kmenového či národního společenství, ostře a nevraživě (ne-li přímo nenávistně) se vymezující a vyhraňující vůči všemu cizímu (v prvé řadě samozřejmě proti všem potenciálním imigrantům) - to je postoj, který autentické levici nejen nesluší, ale s jejím podstatným určením je principiálně neslučitelný.
- Ovšem, na straně druhé je nutno vyslovit i určité pochybnosti ohledně až příliš apodiktického tvrzení Jiřího Dolejše, že "autentická levice chápe, že evoluce humanismu znamená, že 'člověk je tím, čím se stává' a ne tím, čím byl." Tento výrok je sice bezpochyby správný v onom principiálním směřování světové levice; ale z obecnějšího hlediska je nutno konstatovat a uznat, že člověk jako aktuálně zdejsoucí bytost se vždy pohybuje na hranici, na hraně mezi svou minulostí a svou budoucností. Nelze odpovědně a vědomě budovat (potenciálně lepší) budoucnost, pokud nedokážeme pevně stát na hodnotovém fundamentu, který nám zde zanechala činnost, práce, ideové zápasy našich předků. Jinak řečeno: člověk - a to i člověk levicový - žije netoliko svým progresivismem, nýbrž stejně tak je i - rozumnému a uvážlivému - konzervatismu nutno přiznat jeho práva. Kterážto věta má pak svou platnost nejen v rovině obecné úvahy, nýbrž i v bezprostřední praxi: ne každého (potenciálně levicově smýšlejícího) člověka je možno zatratit jenom proto, že inklinuje ke konzervativnějšímu smýšlení. Takto nesmiřitelné kádrování by pak tento segment populace zcela zbytečně hnalo do rukou, do demagogického vábení reakcionářů všeho druhu.
-------------------------------------
Ale - proč jsem v úvodu jako hodnocení úvahy J. Dolejše vedle zásadního souhlasu připojil i určité "ne". Totiž - v této kritice mi poněkud schází jmenování příčin toho, proč k takovému vzestupu populistického reakcionářství (ať na pravici anebo na levici) vlastně dochází. Shodou okolností jsem právě v minulých dnech víceméně právě tuto otázku probíral v komentáři pod jiným textem na DR. https://denikreferendum.cz/clanek/237068-co-semuzeme-naucit-aodnaucit-odkrajni-pravice
Má klíčová téze zněla, že současný vzestup populistických hnutí především na pravici je nutno přičítat (kromě jiných příčin) především tomu, že naprosto ztroskotala, vysloveně implodovala svého času natolik agilní radikální antikapitalistická hnutí, typu Occupy nebo Ya basta. Tato hnutí se zhroutila, neboť se ukázalo že její antikapitalistický radikalismus sám o sobě nemá potenciál kapitalistické zřízení odstranit, neboť nemá k dispozici žádný reálný, promyšlený koncept jeho změny, jeho alternativy. Mé tvrzení je, že nemalá část takto frustrovaných radikálních levičáků se pak přesunula do sektoru konzervativního populismu, ve svém jádru pravicovému. Který si nicméně uchovává jeden ze základních znaků klasické levice, totiž moment pospolitosti, generující útěšný pocit vzájemnosti, skupinové identity.
O co se zde jedná? Jiří Dolejš tedy právem z ideových pozic kritizuje počínání (křečovité až exhibicionistické) konzervativní levice, a sám to jedině správné řešení, jediný legitimní postoj autentické levice spatřuje v (sociálním) progresivismu. Jenže co zde zůstává stranou jeho pozornosti: i tento sociální progresivismus se historicky a systémově vyčerpal. Stejně jako radiálně antikapitalistická hnutí, tak i tento umírněný sociální progresivismus nemá naprosto žádný koncept komplexní systémové změny, žádnou alternativu ke stávajícímu modelu tržního kapitalismu. Za daných okolností dost dobře není možno se divit tomu, že určitý segment levice - neschopen unést tuto trvalou frustraci z ideové dezorientovanosti současné světové levice - se pak obrací k jakémusi radikálně-vzornému postoji, kde (když už není možno prosadit sociální humanismus univerzální) si chce zřídit alespoň určitou míru socialismu na svém vlastním národním dvorečku, kde se domnívá mít svět kapitálu lépe pod kontrolou.
Ještě jednou tedy: z principiálního hlediska je kritika Jiřího Dolejše na národovecké, konzervativní (pseudo)levici naprosto oprávněná. Ale druhá stránka věci je ta, že my si musíme uvědomit, musíme přiznat objektivní příčiny které k takovýmto postojům vedou. A dokud nedokážeme odstranit tyto příčiny (to jest: dokud nedokážeme vytvořit nějaký přesvědčivý, realistický projekt lepší, humánnější budoucnosti), pak se nemůžeme příliš divit, že i v táboře levice dochází a bude docházet k této reakcionářské regresi.