Nikdo by to nepovažoval za možné, a přece se to stalo. Kateřině Konečné s její platformou Stačilo!, poněkud pitvornou koalicí komunistů, agropodnikatelů a národoveckých politiků, se podařilo vehnat krev do žil domněle mrtvé politické koncepci českého národního socialismu.

Co se jevilo jako exitus jedné ideje, ukázalo se být jen dlouhým kómatem. Pacient však překvapivě žije a jak se zdá, má se čile k světu. Má dokonce směle vykročeno do parlamentních lavic. Jen některé jeho orgány, zdá se, vynechávají. Zejména ty, které mají na starost vyvážený chod ideologického metabolismu a produkci progresivních a demokratických hormonů.

Může se tak snadno stát, že pacient do parlamentních lavic příští rok skutečně usedne, jenže chudokrevný a postižený nepřehlédnutelnou anatomickou vadou. Zleva se mu pomoci zřejmě nedostane, a s potřebnou infuzí politických živin tak nejspíš přispěchá někdo na politické pravici. Dost možná zapřisáhlí a dieselovou energií nabití Motoristé.

To všechno je teď samozřejmě pouhou úvahou a v politické kuchyni Stačilo! se možná vaří i ledacos lepšího. Nakonec i český národní socialismus byl pro své současníky, a především pro své oponenty pravým ideologickým eintopfem — antisemitismus i ženská práva, tvrdý postup vůči domácím Němcům i Masarykovy „ideály humanitní“ byly jeho ingrediencemi — navrch trochu slavjanofilského zásypu a jako koření mýtus o vrozeném českém demokratismu, který nakonec uskuteční ideály Jana Husa v éře fabrik a bank.

Národní socialismus považovali za nestravitelný jeho kritici na pravici i levici, dodejme, že s mnohdy oprávněným poukazem na jeho poněkud mdlý intelektuální základ. Faktem však je, že mix národně socialistických ideologických chutí imponoval nějakým šesti stům tisícům voličů (podle výsledků voleb z roku 1925) a že zejména pro takzvanou drobnou městskou inteligenci — dnes bychom řekli nižší střední třídu — byl i denním chlebem.

Seznamy popravených národních socialistů v době nacistické okupace odhalují jména učitelů, úředníků, železničních zřízenců, policistů i starostů obcí a měst — neumírali pro nesourodý ideový „mišmaš“, daleko bližší jim byl příslib uskutečnění sociálního pokroku na národním a patriotickém základě, jakkoli někdy mlhavý a udržitelný jen jako zavazující politický mýtus o demokratických tradicích malého národa.

„Padesátiletá děva, způli pravá, způli levá!“, křičí roku 1947 pouťový vyvolavač na stránkách poválečného satirického časopisu Dikobraz a předvádí nepříliš lichotivě vypadající pouťovou artistku, metaforické zpodobení českého národního socialismu.

Čtenáři porozumí — složité lavírování národních socialistů mezi pravou a levou částí politického spektra se po roce 1945, kdy do strany vstupují mnozí bývalí sympatizanti a členové nepovolených pravicových stran, stává nepřehlédnutelným. V této době jsou to také především komunisté, kdo si v duchu „nejlepších národních tradic“ nárokují pozici těch, kdo naplní a dovedou do konce národní i sociální program.

Ve složitých poválečných letech a v době politické krize těsně před únorem 1948 se snadno zapomíná, že roku 1897 vznikala strana „národních dělníků“, později národních socialistů, jako populistická a progresivní odpověď na krizi klasického stavovského liberalismu a na globální nástup masové politiky — a také jako populistická a socialistická alternativa vůči marxistické sociální demokracii.

Příběh národních socialistů se nečte právě lehce — nechybí v něm korupce, papalášství, sympatie k autoritářské vládě pevné ruky, ani ty nejhloupější výzvy k národní očistě od Němců i Židů. Je v něm ale i plamínek — či spíše Plamínková — naděje: úsilí o rovnoprávnost, sociální spravedlnost, pokrok a kultivaci nosných etických principů demokratického nacionalismu, odvozeného od sociálně a politicky angažované protestantské víry.

A přes všechnu poněkud do sebe zahleděnou starost o národní „organismus“ a národní bytí neschází českým národním socialistům i mezinárodní rozhled — pošilhávají po britské levici, imponují jim američtí prezidenti Wilson i Roosevelt, možná by sami chtěli být českou obdobou britské Labour Party a americké Demokratické strany — jenže ambice, vyjadřované v programu z roku 1947 už nenaplní. Smete je únor 1948 a z českých národních socialistů se na dalších čtyřicet let stanou pouze českoslovenští socialisté, loajální partneři „na uzdě“ dominantních komunistů.

Strany mizí, ale ideje zůstávají

Po roce 1989 se tak jako řada jiných chtějí vrátit na scénu. Rychle však zjišťují, že v době „návratu do Evropy“ a přechodu k principům neoliberální tržní ekonomiky, kdy se společnost osvobozuje od komunistických struktur a sní o podnikatelských úspěších, liberálních svobodách a rychlé transformaci, není pro jejich vize místo — zvláště když se sami nedokážou na těch vizích příliš dohodnout.

Tak dlouho a nerozhodně se potácejí mezi neoliberalismem, národovectvím a myšlenkami na humanitní demokracii a sociální pokrok, až voliči rozhodnou za ně a národně sociální alternativu hlasovacími lístky zkrátka vyřadí.

Ostatně doba přeje pravici a pod jejím emblémem zkoušejí uspět i národní socialisté — také jako součást koaličního subjektu středopravicové Liberálně sociální unie, která ve volbách v roce 1992 dostane něco přes šest procent hlasů. V polovině devadesátých let však český národní socialismus fakticky mizí z politické scény. Zůstává po něm jen hořká pachuť frakčních sporů i krachu kdysi úspěšného stranického nakladatelství Melantrich.

Kateřina Konečná pochopila, třeba i mimoděk a nezáměrně, že strany i koalice vítězí a mizí, ale ideje zůstávají. Často skryté pod povrchem denních událostí, pod vrstvami kolektivní historické paměti a živené mezigenerační zkušeností, jejíž pojivo, tkané v soukromí domácností, leckdy uniká sociologům, politikům, i jakýmkoli snahám o přístup takzvaně zvenčí. Tak se ukazuje, že i český národní socialismus byl a zůstává něčím víc než jen zapomenutou levicovou a populistickou alternativou z první poloviny 20. století.

Daleko více je matricí, sociálním a psychologickým vzorcem pro širší kolektivní zkušenost, základem pro vědomí charakteristické spojitosti nacionalismu a levice, které v Čechách překonává stranické i frakční hranice a bariéry a stává se opakovaně výrazem kolektivních ambicí i převládajících ideových tendencí: v roce 1918, stejně jako v roce 1945 či 1968.

Neoliberální dekády devadesátých a nultých let sílu této matrice přechodně utlumily, přinejmenším do té doby, kdy neoliberální příslib soukromého štěstí, ekonomického výkonu a prosperity zdánlivě fungoval. Od chvíle, kdy je jasné, že neoliberální éra je minulostí, je jasné, že kromě řady jiných ideových matric — tradicionalistické, náboženské nebo fašizující — se hlásí o slovo také ta národně sociální.

Škoda, že je dnes jen fragmentem, že se na scénu vrací její amputovaná, neúplná podoba, chudší o svůj progresivní a demokratický étos. Řečeno s Antoniem Gramscim, skutečně žijeme v apokalyptickém čase nestvůr, jakou je i nepovedená a neúplná rehabilitace českého národního socialismu v podobě Stačilo!

Přiznejme si však rovnou, že tento nepovedený resuscitovaný padělek je tak trochu i naším nepovedeným dítětem a odrazem toho, že českého národně sociálního odkazu se nedokázal včas ujmout nikdo, komu by lidská důstojnost, sociální spravedlnost a pokrok byly bližší než laciné xenofobní a národovecké proklamace.

Takto nezbývá než doufat, že v řadách Stačilo! nestraší jen nacionalistický a xenofobní přízrak někdejšího primátora Karla Baxy, ale že v něm zůstane i cosi z ducha Františky Plamínkové — té, která stála v prvních řadách boje za spravedlnost a rovnost.