Na poměry Deníku Referendum poměrně podnětný a zajímavý komentář, pokažený svým závěrem, kde autor mylně přisuzuje liberálům roli možných zachránců současné "demokracie".

Na české neokoloniální a neormalizační periferii zájmů a vlastnictví globálního kapitálu ovšem použití slova demokracie či výrazu právní stát, alespoň pro lidi jako já, nemá přílišného smyslu.

Má první myšlenka při pročítání tohoto článku byla, že jestli to takhle půjde dál, přestanu texty O. Holuba obdařovat svými komentáři. A to prostě proto, že jeho úvahy jsou pravidelně natolik poctivě promyšlené, a především natolik vzácně diferencované, že v zásadě není co k nim ještě přidávat dalšího. Nicméně - především závěr této jeho úvahy je poněkud příliš "odvážný", nežli aby nebylo zapotřebí k němu zaujmout vlastní stanovisko.

Napřed si ale zrekapitulujme, o co se jedná. Ondřej Holub naprosto správně uvádí, že jsou to velmi často právě ti nejhalasnější "demokraté", respektive liberálové, tito nejradikálnější hlasatelé svobody, které vůbec a v nejmenším nepálí, když tato "svoboda" právě v tomto jejím radikálním (respektive extrémním) pojetí pro mnoho lidí znamená pád na existenční, a tedy i sociální dno. Jejich pojetí "svobody" neznamená nic jiného nežli neomezenou svobodu predátora ulovit svou kořist. - Z jakýchsi podivných důvodů nicméně tito apologeti "čisté svobody" stále ještě tvrdí, že takováto svoboda je tím nejvyšším dobrem pro celou lidskou společnost.

Oproti tomu Marx vystoupil se svou klíčovou tézí, že pro člověka je rozhodující jeho "materiální základna", tedy způsob jakým může zabezpečovat svou holou životní existenci. Tato nutnost je natolik esenciální, že podle Marxova modelu pak tato "materiální základna" nakonec ovlivňuje způsob myšlení celé společnosti, tedy i její společenské, státní a politické struktury.

Ať tak či tak, v každém případě lze právem soudit, že když se někdo nachází trvale v prekérní sociální situaci, a když mu přitom někdo neustále káže že si má vážit a cenit výdobytků své "svobody", a že si za svou obtížnou sociální situaci může jen on sám, tím že není schopen být natolik bezohledným dravcem jako ti ostatní - pak je jen pochopitelné, že pro dotyčného se pojem "svoboda" spojí v jedno s pojmem "sociální nespravedlnost". A že začne intuitivně toužit po nějakém jiném společenském uspořádání, které by mu skýtalo větší naději na reálné osvobození - totiž osvobození z jeho bědného postavení.

Potud tedy dobře. A není možno mít námitek ani proti základní intenci Ondřeje Holuba, že tyto prekarizované vrstvy obyvatelstva není možno oslovovat nějakými prázdnými ideologickými floskulemi, nýbrž je nutno je oslovit řečí kterou oni sami rozumí, která je jim blízká, řečí která odráží jejich reálné životní podmínky.

Ale přesto... Nelze jinak, nežli se u slova "populismus" alespoň poněkud zarazit. Ondřej Holub sice argumentuje, že takového sociálně-levicového populismu užívali - legitimně! - i velké osobnosti našeho dělnického hnutí. Může být - jenže rozdíl spočívá v tom faktu, že dnes se už nenacházíme na konci 19. či na počátku 20. století.

Tehdy se jednalo o to, aby velká masa námezdně pracujících vůbec vytvořila, vybudovala své základní povědomí o svých právech, své sebevědomí jako svébytný protějšek strany kapitálu. Šlo tedy nejen o bezprostřední boj za vyšší mzdy a lepší pracovní podmínky, nýbrž zároveň o všeobecné pozdvihnutí, uvědomění třídy pracujících. Za těchto podmínek i určitá míra populismu může být přijatelná.

Ovšem dnes jsou už tato základní práva strany práce vybojována a prosazena, existují odbory, právo na stávku, a všechny další instituty kterými strana práce může (nakolik je to vůbec za podmínek kapitalismu možné) hájit svá práva.

Jinak řečeno: dnes už existuje do značné míry paritní situace mezi stranou práce a stranou kapitálu. Strana kapitálu má sice samozřejmě stále ještě privilegované postavení (díky své ekonomické moci); ale už tomu není tak že strana práce by mohla dalším frontálním bojem proti straně kapitálu získat nějaké substanciální výhody, aniž by to šlo na úkor celé ekonomiky.

Staví se tedy nevyhnutelně otázka, jakou konkrétní formou "levicového populismu" se na dnešní prekarizované vrstvy obracet, aniž by se zároveň jednalo o holou demagogii. Tedy o lákání na sliby, které za daného modelu tržně-kapitalistické ekonomiky nikdy nemohou být splněny. Takovýto levicový populismus by sotva mohl být něčím jiným, nežli snahou o návrat do velkých sociálních, respektive třídních bojů dřívějších časů. Které ale jak řečeno už dávno pominuly, alespoň v našem koutu této planety.

Pravý úkol pro levici spočívá tedy někde jinde: hledat cesty a možnosti, jak od základu změnit, transformovat celý stávající systém. Jak změnit základní parametry jeho fungování, aby neplodil chudobu na jedné, a excesivní bohatství na druhé straně.

Jedním z hlavních prostředků tohoto boje za změnu pak musí být cílený boj proti "svobodě" - totiž proti tomu pojetí svobody jak ho velice trefně charakterizoval Ondřej Holub, tedy jako výlučnou svobodu predátorského, egoistického individua pachtícího se jenom po neustálé maximalizaci vlastního prospěchu, zcela bez ohledu na všechny ostatní.

Nebudu lhát, následují nadčasová slova Gustava Husáka, tak jak je popsal autor této veskrze zajímavé úvahy, mě opravdu dojala:

Zatímco matky a babičky mladých dělnic z Tesly Orava se podle Husáka ještě „před dvaceti třiceti lety motaly někde kolem kraviček anebo koziček a trpěly nouzí i se svými rodinami“, jejich vnučky jsou už schopny vykonávat i složité technické práce. Vydělávají si na sebe samy. Jsou soběstačné.

A jak Husák zdůraznil, „nemusí se obávat žádných zvratů, zítra, za týden či za půl roku. Vědí, že poctivě vydělané peníze budou mít cenu, že mohou plánovat své osobní potřeby, svůj osobní život, život svých rodin, svých dětí, že prostě mohou žít v uspořádaném a hospodářsky zabezpečeném státě“.

Pokud, pane Krupičko, toužíte po Husákově světě „stability a jistot“, představte si to asi takhle:

Plat kolem dvaceti tisíc, litr benzínu osmdesát korun a máslo za stovku. Tedy vlastně takhle: plat kolem dvou tisíc, litr benzínu osm korun a máslo za deset.

„A na bídu, ve které nejspíš žila ještě její prababička, se tahle dělnice dívá už jen jako na dávnou vzpomínku.“

Pokud té dělnici bylo ke třicítce, pak pro ní výrok "Vědí, že poctivě vydělané peníze budou mít cenu ..." v roce 1970 znamenal slib, že nezažije z rozhodnutí "strany a vlády" - do té doby než partaj rozhodně ve své nezbadatelné moudrosti jinak -- další měnovou reformu z padesátých let. Ta byla ještě v živé rodinné paměti.

Nejspíš věděla. Orava byla vždycky chudá, tudíž ideální zdroj ekonomických migrantů. Prakticky každá rodina tam měla někoho v Americe. Jen bych řekl, že člověka, ať už byl z Prahy nebo z Oravy štvaly i v tom nejmateriálnějším ohledu jiné věci než kolik večeří si koupí za svojí mzdu na západ od našich hranic -- nedostupnost řady léků, normalizační vexlácká ekonomika s cenami spotřebního zboží vyššími než ty západní apod.

Celkově je Holubův text pozoruhodný projev levičáckého nafoukaného elitářství -- které potřebuje tu nevzdělanou a spíše pitomou děvečku, co jí Husák vytáhl od kraviček a oveček, aby ji ukázal krásu píchacích hodin a práce u pásu, aby mělo vůči komu uplatňovat svůj soucitný populismus.

Pane Profante, v daném případě je nutno konstatovat, že elitářstvím zavání daleko spíše Váš postoj. Elitářstvím materiálně zabezpečeného pražského intelektuála, který nikdy v životě nemusel zažít, co znamená skutečná bída.

Že ta bývalá děvečka a pozdější dělnice za socialismu nebyla zřejmě nijak nadprůměrně vzdělaná, ví dozajista i Ondřej Holub. On ale proto ještě nevidí důvod k tomu jí pohrdat, respektive ji ignorovat. On klade zcela věcnou otázku, proč lidé - na základě určitých životních zážitků - inklinují k levici; a ptá se jakým způsobem by i dnes bylo možno takto sociálně prekarizované vrstvy získat (respektive probudit) pro věc levice.

Ostatně, mohu přispět zcela konkrétním rodinným příběhem: moje babička byla komunistkou (ovšem až do roku 1969, kdy na protest proti okupaci ze strany vystoupila) - a to právě proto že za První (ach tak demokratické!) republiky poznala nouzi, bídu a doslova hlad, kdy nemohla vůbec (v době nemoci jejího muže, mého dědy) uživit své děti.

Tak tohle jsou, pane Profante, zcela reálné existenční prožitky a zkušenosti, které v životě člověka většinou skutečně váží mnohem více nežli možnost cestovat někam na Západ nebo moci se dívat na (komerční) západní televizi.

K tomu ještě připojím, že ani moje babička neměla žádné vyšší vzdělání; neučinilo by se jí žádné bezpráví kdyby byla označena jako "prostá venkovská žena". Jenže ona měla místo univerzit svou holou životní zkušenost, která jí sdělovala, že za kapitalistické První republiky byl její muž kovář existenčně závislý na libovůli velkostatkářských jemnostpánů; zatímco za socialismu měl svou jistou práci ve fabrice, ze které mohl uživit svou rodinu a ještě si pořídit jednopatrový domek se zahradou.

Ještě poznámka k vlastní intenci Ondřeje Holuba, tedy jak pro věc levice získat současné sociálně prekarizované vrstvy: v určitém ohledu nejde o nic jiného nežli jim vysvětlit, že vlastně má naprostou pravdu politická pravice.

Totiž v tom smyslu, že kapitalismus je a pro všechny časy bude džunglí, kde silnější požírá slabšího. A že pokud tedy chtějí zásadně a natrvalo zlepšit svou životní, sociální situaci, že to nepůjde bez zásadní změny celého společenského a politického uspořádání.

Já jsem jasně psal, že Holub ke svému postoji potřebuje nevzdělanou a spíše pitomou děvečku vytaženou od kraviček k pásu a píchačkám.

Je to odporná redukce. Ta mladá žena v roce 1970 určitě neutvářela svůj vztah k světu jen podle úzce omezeného třídního zájmu (ten je vždy složitá konkrétní abstrakce a lidé neslouží jako jeho holý nosič).

A co ti lidé, kteří mají dnes příjem 20 000 a chtějí z toho platit hypotéku či nájem ve výši 13 až 15 000? Náklady na bydlení byly tenkrát mnohem nižší. Přičemž na rozdíl od dnešní doby každý nějak bydlel, i když si musel často několik počkat, než dostal kvalitnější bydlení. Člověk nemusel před 40 lety potkávat bezdomovce, kteří stáli v mrazu frontu u Armády Spásy, aby na ně už místo nezbylo. A pokud byla hustší síť veřejné dopravy, nebyla taková potřeba vlastního vozu.

Měnová reforma z 53 snížila nerovnost ve společnosti. A rovnost je základním pilířem levice. Přičemž to přerozdělené bohatství, alespoň v první fázi, nikam nezmizelo, na rozdíl od těch stovek miliard, které dnes ročně z naší prudce se zadlužující země odtékají do zahraničí.

Přemýšlím, několikrát jsem se v životě stěhoval a téměř vždy jsem bydlel v paneláku, který byl postaven za minulého režimu, jezdil jsem do práce metrem, které z větší části bylo opět vybudováno před rokem 89 a nebo například čerpám energii, pocházející z jaderných elektráren, opět postavených před rokem 89. Neměli by mě a větší část mě podobného národa zavřít za propagaci "totalitního režimu"?

Ještě štěstí, že se tu toho tolik po roce 89 rozkradlo a nevýhodně zprivatizovalo. To by nás jinak musely zavřít skoro všechny.

Redukce duševního obzoru lidí práce z Oravy i odjinud na čirý materialismus husákovské normalizace je urážlivá. Urážlivá z hlediska všech, kdo vnímali prolhanost komunistického režimu a nechtěli se smířit s jeho projevy, zejména s každodenním vynucováním loajality. Ale jestliže dnes levice vytáhne husákovský populistický slovník, může uspět, protože lidskoprávní étos, jaký poháněl mnohé idealisty, po letech zvadnul. Teď jde o to získat patřičný počet mandátů ve sněmovně a sestavit vládu. Toť cíl. Co ta vláda bude dělat? Vládnout. Obsadí ministerstva, úřady, rady státních firem, uspokojí nekonečnou řadu čekatelů na dotace. Na to všechno není potřeba odvaha. Tak do toho.

Já zase většinu života bydlel v domech postavených koncem 19. století a za 1. republiky. Některé byly postaveny družstevně. Co z toho či onoho vyplývá?

Měnová reforma vyvolala v Československu první větší dělnické bouře po roce 1948, protože zlikvidovala i relativně malé úspory. Ono je celkem jedno, jestli ji považujete za levicové opatření (kromě toho, že tím jako obvykle uráží lidi levicového smýšlení), v souvislosti s tou oravskou dělicí jde o to, že to byla jediná vlastní zkušenost člověka, kterému bylo v roce 1970 do třiatřiceti, na jejímž pozadí mohl číst výrok "Vědí, že poctivě vydělané peníze budou mít cenu ...". Protože nezažil předválečnou inflaci a ani předválečné strmé sociální rozdělení. Bídu znal právě až z poválečných let.

Pokud nemáte sociální jistoty, které se snažil (a často úspěšně) garantovat normalizační režim, těžko můžete usilovat o nějaké hluboké duchovní hodnoty, pokud tedy ony duchovní hodnoty s programem Husákova režimu vyloženě nesplývají.

Na jakých "hodnotách" je postaven svět dnes brilantně popsal pan Holub výše na myšlenkách Miltona Friedmana.

Materialistický byl svět snad vždy. Neřekl bych, že před rokem 89 více nežli dnes.

Pane Profante, je bezpochyby docela dobře možné že mnoho lidí si své politické názory v roce 1970 tvořilo ne pouze na základě své sociální zkušenosti, nýbrž i na základě jiných faktorů. (Jak jsem zmínil, například moje babička ze strany vystoupila na protest proti sovětské okupaci.)

To všechno ale nic nemění na faktu, že pro naprostou většinu lidí je právě otázka jejich materiálního, existenčního zabezpečení otázkou naprosto prioritní. (A tohle věděl už Marx, právě proto vyslovil svou svého času proslulou tézi o prioritě "materiální základny" nad "společenskou nadstavbou".) A nelze odůvodněně pochybovat o tom, že nemalá část české a slovenské populace ještě i v roce 1970 ty sociální jistoty, které jim přinesl (jakkoli politicky a mravně zdeformovaný) socialismus, stavěla nad případné politické svobody (po kterých mnoho z nich necítilo ani nijakou osobní potřebu). Ostatně, i po roce 1989 se asi mnoha lidem kteří existenčně narazili na tvrdou skálu "trhu bez přívlastků" začalo nemálo stýskat po oněch sociálních jistotách dřívějších dob.

Mimochodem, v daném ohledu - tedy abychom pochopili tuto prioritu sociální otázky v životě lidí - není nijak na škodu přečíst si paměti bývalého dlouholetého komunistického předsedy vlády Luboše Štrougala. On zde totiž kromě jiného vzpomínal na svá mladá léta, za První republiky: žil v kladenském kraji, kde nebyla žádná práce, kromě v dolech. Takže oni museli každé ráno jít čtyři hodiny pěšky (!) k šachtě, tam odpracovat svou osmihodinovou směnu, a poté zase čtyři hodiny pěšky z práce domů! Je naprosto zřejmé, že za takových podmínek z vlastního života nezůstane kromě neděle prakticky nic. Musím přiznat, že při pročítání této pasáže jsem dodatečně i tehdejším komunistickým funkcionářům (alespoň těm kteří skutečně prošli takovýmito životními zážitky) leccos odpustil.

Nedá se nic dělat, ale je tomu skutečně tak: lidé jsou zcela zásadně formováni svými vlastními osobními zkušenostmi, zážitky, a především prožitými traumaty. A tak - opakuji ještě jednou - pro mnoho lidí se sociální jistoty jejich životů mohou právem jevit mnohem vyšší hodnotou, nežli nějaké abstraktní politické svobody.

Paní Zemanová hovoří o "idealismu"; jenže idealistické postoje si jen zřídka může dovolit někdo, kdo má prázdný žaludek a nemá střechu nad hlavou.

Lubomír Štrougal pocházel od Veselí na L. a vyrostl v jižních Čechách. A ty čtyři hodiny pěšky ráno do práce na Kladensku? Podívejte se na mapu. I ze Zákolan to jsou nanejvýš dvě hodiny cesty (párkrát jsem to šel a je to v rámci regionu nejvzdálenější vesnice od Kladna).

Jestli Štrougal něco podobného vypráví, můžete tomu věřit asi tak jako údajům o československém hospodářství, které předkládal počátkem osmdesátých let v souvislosti se "Souborem opatření ke zdokonalení ...."

Mimoto -- Štrougal se narodil ve dvacátém čtvrtém a v roce 1970 by jeho vrstevnice určitě nebyla "mladá dělnice". Ta první republiku prostě nestihla zažít a v roce 1948 ji bylo osm, nanejvýš deset let (i když holka z venkova by v roce 1970 ve dvaatřiceti už měla nejstarší dítě končící základní školu a sotva by ji někdo popsal jako mladou).

Zkuste to chvilku bez sentimentální dojetí a k situaci na Kladensku šáhněte spíše po Zápotockém.

A k tomu, že člověk nežije jen chlebem, ale také láskou, záhrádkou, uznáním jako máma a třeba jako dobrá kuchařka, někdy třeba uměním a jindy trochu -- v době čerstvé okupace země a krvavě potlačených demonstrací spíše více -- zájmem o věci veřejné ... K tomu stačí, abyste si šel popovídat do kterékoli hospody v nejbídnějších českých nebo slovenských regionech, pokud už se Vám nechce věřit memoárům a krásné literatuře. Nebo jezdil jako já dvakrát týdně hodinu tam a hodin zpátky vlakem, naši vrstevníci jsou v kupé docela povídaví :-)

Myslím, že je jedno zda za první republiky chodili chudí do práce dvě či čtyři hodiny (pan Poláček psal, že "oni", takže to zřejmě nemusel být Štrougal osobně). Pan Poláček tu zkrátka popsal příběh velké části jedné generace, která zažila bídu první republiky a svůj společenský a materiální vzestup spojila s komunistickou stranou či socialismem. Příběh, který znám z vyprávění i já sám. Vždyť na přelomu roku 1948 a 1949 měla KSČ přes dva miliony členů! Podle některých údajů dokonce 2 600 000.

(Pokud se dobře dívám, tak dnes mají jen dvě strany přes 20 000 členů, více než 30 000 nemá žádná, nejvíce členů mají stále komunisté, i když z hlediska volebních výsledků to samozřejmě podle všeho není až tak podstatný údaj.)

PS: V roce 89 měla KSČ cca 1 700 000 členů a jejich počet neklesal, spíše mírně naopak. Z některých perspektivních komunistů se pak stali zasloužilí ministři a poslanci za ODS. Ještě krátce po "sametu" podle jednoho průzkumu většina lidí chtěla socialismus, i když nějaký ten s demokratický s lidskou tváří. Tak se z bývalých komunistů stávali náčelníci generálního štábu a z jednoho i premiér. Jednoho bývalého předsedu základní organizace KSČ a perspektivního normalizační kádr máme dnes za prezidenta.

"Statistika nuda je, má však cenné údaje..." jak tuším napsal v textu pro jednu hezkou normalizační pohádku Zdeněk Svěrák, muž, který také sloužil oběma režimům a také na tom nemálo vydělal :-)

Bať, pane Krupičko, komunisti kam se podíváte.

Jenom nevím, co tím chcete říct. Snad že takovou úžasnou pozici projeli ti praví, co lid nezradili, až k nulovému zastoupení v parlamentu? Přitom podle všech vašich řečí o současné nuzotě pracujících by měli vítězit bezkonkurenčně.

Pane Profante, tím Kladenskem jsem si - musím přiznat - nebyl tak docela jist, a pro tuto celkem drobnou poznámku jsem nepovažoval za účelné prolistovávat celou knihu Štrougalových vzpomínek, abych nalezl příslušnou pasáž. Netušil jsem, že se této místopisné záležitosti někdo chytne.

To Kladensko mi možná proto přišlo na mysl, protože jsem nedávno četl vzpomínky nějakého disidenta, který byl donucen pracovat někde v tom regionu v dělnické profesi (nevím už jestli na šachtě), a uvedl že jeho kolegové byli v naprosté většině komunisté ("nakonec bylo to na Kladensku"). Ale zároveň zmínil, že na něj byli hodní.

Co se "povídavosti lidí ve vlaku týče": ale jistě, pane Profante, nikdo netvrdí že co Čech (respektive co cestující ve vlaku) to prekarizovaný jedinec. A ostatně, málokdo má asi chuť o své nemajetnosti vykládat před cizími lidmi ve vlaku.

Ona mě tak "nechytla" ta místopisná zvláštnost, ale lhostejnost k historické akribii, pokud se to hodí do krámu. A to ne u vás (tam jsem předpokládal přehlédnutí,které se stane každému), ale u Holuba, který je profesí historik.

Co se toho vlaku týče -- naopak, právě o těch těžkostech se obvykle doslechnete nejdříve nebo alespoň velmi rychle. sociálních i zdravotních. Pak začne řeč o kdečem: o někdejších trojských vltavských ramenech, proměně krajiny kolem Radnic za posledních padesát let a tamější Dientzenhoferově křížové cestě, o pěstování jabloní, vnoučatech, psech -- a slyšíte, že jsou to témata, kterými ti lidé žijí, nejsou jen předmětem jejich úzkosti jako to sociální a zdravotní rozčarování.

Populismus sestává z toho, že kultivuje existenční obavy a dnes (kdy je poprvé skupina lidí na sedmdesát dostatečně velká, aby se v ní vyplatilo populistům těžit) také ze strachu ze světa, kterému přestávám rozumět. Hnusně redukuje lidské bytosti jen na jejich strach, nenávisti a zranění.

A krásné duše -- v hegelovském slova smyslu -- dělají populismu užitečné idioty, když se dojímají samy nad sebou, jak hluboké mají pochopení pro trpící stařenku z Oravy, kterou si předtím vymysleli.

Pane Profante, nemohu se zbavit pocitu, že buďto stále nedokážete, anebo spíše nechcete pochopit, o co se O. Holubovi vlastně doopravdy jedná.

Že by Holubovi šlo o něco jiného, než co ve svém textu napsal? Prozraďte nám to, pane Poláčku. O co jiného, než aby si dnešní levice spolu s liberály osvojila to, čemu říká "jazyk demokratického a pokrokového populismu" a tímto způsobem se dostala k moci?

Váš dojem je jistě správný. Ultima ratio, když dojdou argumenty, dej na dojem.

Pane Profante, uvádíte že Ondřej Holub je historik. Dobrá tedy, máme zde možnost přímého srovnání. O. Holub v tomto svém článku netvrdí konec konců vůbec nic jiného nežli co konstatoval historik Břetislav Rychlík ve své knize o dějinách socialistického Československa: totiž že velké části pracující populace (napřed dělnické třídy, poté i družstevního rolnictva) se ztotožnily se socialistickým/komunistickým režimem, protože v něm pro sebe spatřovaly reálné, hmatatelné sociální a existenční výhody. Zatímco politické okolnosti jim byly celkem vzato lhostejné.

Cítím tu nějakou čertovinu, paní Zemanová. Dnešní levice spolu s liberály si přece nemůže chtít osvojit jazyk „demokratického a pokrokového“ populismu, aby se tímto způsobem dostala k moci (to by byla jasná pomluva) a pan Profant si to docela určitě nemůže myslet (to by byla také jasná pomluva). Může člověk pomluvit sám sebe? Podle exprezidenta Zemana asi jo, názory nemění jenom blbec. (Jenže Zeman je taky blbec...) Safraporte, cítím tu nějakou čertovinu!

Můj děda z matčiny strany tvořil, pane Poláčku, tu velkou část pracující populace (dřel s rodinou na několika hektarech půdy), ale když se moje teta (jeho dcera) hlásila do školy, zjistila, že pochází z rodiny kulaka. Děda jim nakonec těch pár hektarů dal (protože v tom nejen pro sebe spatřoval reálné, hmatatelné „sociální“ a existenční výhody) a se socialistickým/komunistickým režimem se tak ztotožnil, že na něj do smrti nadával a vždycky říkal, že komunisti jsou horší než nacisti, ale nesměli jsme to nikde říkat. Můj otec (z opačné strany) z rodiny kulaka nepocházel, narodil se hned na začátku velké hospodářské krize a z domova si dobře pamatoval vyprávění svých rodičů o tom, jak se jim v té krizi „šťastně“ žilo. Nedlouho po válce, ve svých dvaceti letech proto vstoupil do Strany, aby tak osobně přispěl k těm lepším zítřkům, a o dvacet let později jim s tou rudou knížkou při těch prověrkách zase fláknul před pana předsedajícího na stůl. Jinak se ale za komunistů špatně nežilo, v létě bylo teplo a zimě sněžilo.

dovoluju si vyslovit silné pochybnosti, že Břetislav Rychlík použil slovo "ztotožnily" pro vztah velkých částí pracující populace ke komunistickému režimu.

Mohu ještě /co se týče ztotožnění/ navázat na příběhy pana Nusharta a přidat jeden z naší rodiny: Moje sečtělá a tudíž uvědomělá prateta, povoláním učitelka, se po zralé úvaze odhodlala po válce k vstupu do komunistické strany. Vyplnila poctivě přihlášku a kráčela s tím papírem v ruce ke stranickému sekretariátu. Na náměstí míjela výlohy obchodů a v jednom spatřila židli a na ní sedícího člověka s nápisem na ceduli zavěšené kolem krku. Ten potupný obraz s ní otřásl. Zmačkala přihlášku, hodila ji do nejbližšího koše a šla domů. "Nechtěla jsem mít nic společného se stranou, která takhle zachází s lidmi," vysvětlila nám po letech.

A to tenkrát ještě nic nevěděla ani o tom, jak komunisti zametou s mým strýcem, kterého vyhodili ze studia a poslali k PTP, ani o týrání, jakého se dopustí na mém otci. Stačil jí tenhle náznak.

Snad nemusím dodávat, že v mé rodině nejen že všichni během nastupující normalizace stranickými prověrkami prošli, ale byli během nich i povýšeni. Je to tak jasné, jako že socialismus se jednou vrátí.

Podle jednoho prominentního polistopadového historika se protestů proti peněžní reformě účastnila jen malá část populace a důvěru v komunistický režim to nějak zvlášť nenarušilo. Ta se ale (samozřejmě) začala drolit později. V polovině 50. let ale KSČ měla stále velmi silnou pozici.

Samozřejmě, že se protestů proti měnové reformě zúčastnila jen malá část populace. Ovšem shodou okolností byli dělníci jedné z největších fabrik v zemi. Naivně si mysleli, že mohou právě jako dělníci donutit dělnickou stranu k dialogu. Zatímco ty ostatní byli už poučeni procesy a pracovními tábory, nuceným vystěhováváním z měst atd. Tudíž drželi hubu a krok.

Pane Poláčku, rozdíl je právě v tom, že Rychlík píše jako historik. Popisuje určitá období vlády komunistické strany v Československu, kdy se tato strana opírala o poměrně širokou podporu části dělníků a později, v době normalizace v prvé řadě o podporu družstevních rolníků.

Nevím, zda napsal také tu větu, že jim přitom byly dost lhostejné politické okolnosti -- ta už je povážlivější, tvrdě se potírala v zárodku reprezentace dělnických zájmů mimo Národní frontu (a připouštěla stejně málo vyjádření spontánního souhlasu jako odporu). Takže bychom museli vycházet z mikropolitických příběhů a to je metodologicky velmi náročně. A jinak už jen pár událostí -- škodovácké bouře proti měnové reformě, vysočanský sjezd pod záštitou dělníků z ČKD, vypískání Štěpána. A k letům 1969/1970 počty vrácených dělnických legitimaci (on to opravdu nebyl jen otec pana Nusharta).

Zatímco Holub si vmýšlí abstraktní mátohu naprosto omezené dvacetileté dívky, která v srpnu 1970 poslouchá zcela nedotčena událostmi posledních dvou let Husáka, který ji v dvanáctým rokem fungující fabrice slibuje, že bude mít i nadále práci (nezažila jinou práci než v době pracovní povinnosti), že si za vydělané peníze bude moct něco koupit; vzhledem ke mzdám žen v lehkém průmyslu po celou dobu budování a trvání reálného socialismu u nás sice o něco míň než kdyby zůstala jako máma a babička u těch kraviček a oveček, ale je to stabilita a o tu přece člověku jde.

Napřed omluva: jedná se samozřejmě o historika Jana Rychlíka, nikoli Břetislava (sám nevím jak se mi v tu chvíli onen "Břetislav" v hlavě vynořil).

Paní Zemanová, zda J. Rychlík ve své knize použil termín že se velké vrstvy obyvatelstva s komunistickým režimem "ztotožnily", či termín že ho "přijaly za svůj", po tom v tuto chvíli skutečně nehodlám pátrat. Holým faktem který nemůžete popřít (a proti kterému nic nezmohou ani jednotlivé případy odporu vůči režimu které uvádíte), je to že k tomuto souhlasnému postoji velké části československé populace s komunistickým/socialistickým zřízením skutečně došlo.

Samozřejmě - poměrně brzy došlo k nemalému vystřízlivění (což historik Rychlík ve své knize samozřejmě také uvádí). Nicméně je stejně tak skutečností, že i v samotném roce osmašedesátém část populace se zásahem armád Varšavské smlouvy souhlasila - neboť v reformním procesu sama spatřovala kontrarevoluci, cestu ke kapitalismu (ostatně naprosto právem), a tedy ohrožení těch sociálních jistot které jim přinesl socialismus (taktéž naprostým právem, jak ukázal vývoj po restauraci kapitalismu v r. 1989).

Pan Profant: stále nejsem schopen nahlédnout nějaký zásadní rozdíl mezi Rychlíkem a Holubem. Ondřej Holub vytváří modelový příklad pro tu samou skutečnost, pro kterou Jan Rychlík uvádí reálná historická data. Když už bychom ani nesměli myslet v modelech (které samozřejmě vždy mají alespoň do jisté míry abstraktní charakter), pak bychom se mohli vzdát jakýchkoli náročnějších forem myšlení vůbec.

Napsal to myslím Zdeněk Mlynář ve své knize vzpomínek "Mráz přichází z Kremlu", že komunističtí funkcionáři v padesátých a šedesátých létech (a to i ti nejvýše postavení) vůbec nebyli schopni myslet v abstraktních kategoriích, nýbrž v polemice pouze neustále žonglovali jednotlivými případy ("tihle dělníci mi ve fabrice řekli..."). Tak to snad takto po nich nebudeme opakovat.

Mráz přichází z Kremlu i dnes. Myslím, že Ficovu poklonu u Husákova hrobu je třeba vidět, jak už to bývá, v souvislosti se současností, ne s minulostí. Spolu s premiérovými skandálními výroky na adresu sousední země tvoří logický celek, jehož motivací není sociální citlivost. Na nikoli jen černou barvu socialistické reality je možno (a třeba) poukazovat adekvátními způsoby. Třeba na způsob prezidentky Čaputové, když vyznamenala historika Jana Rychlíka...

a) Rozdíl je v čase, Rychlík nepíše o přechodu k normalizaci.

b) Nejde o model, ale o ahistorický sentimentální kalendářový obrázek.

Pane Profante, normalizace sem nebo tam, zde se jedná o to že pro určité (nemalé) vrstvy populace je jejich reálná sociální situace principiálně přednější nežli jakákoli politika. Ať už to bylo v létech sedmdesátých, v létech padesátých anebo v dnešní době. A přesně na to chce O. Holub upozornit - že nemá smysl se tyto části populace pro levici získávat lacinými hesly o výdobytcích liberalismu (které jim většinou nic neříkají), nýbrž reálným zájmem o jejich sociální situaci.

Jak vyplývá z mé prvotní reakce na jeho text, nejsem s ním v tomto ohledu zcela stejného mínění, totiž jakýkoli jednostranný důraz na (pouze) sociální otázku vždy nese nebezpečí sklouznutí k sociální demagogii. Nicméně v hlavním ohledu má O. Holub naprostou pravdu: sociálně prekarizované vrstvy nelze oslovit tím, že je začneme přesvědčovat o tom jak se jim ve světě liberálního kapitalismu žije přece tak krásně "svobodně".

rozhodněte se. o čem chcete diskutovat. To, co použil Holub byla kalendářový doják, který ale předstírá, že se váže na determinující zkušenost části slovenské generace, která byla mladá v roce 1970 a kterou oslovuje vzpomínka na Husáka, který ji tehdy poskytl krasnou vizi života ve stabilitě. A kterou proto oslovuje Dankova a Ficova poklona u Husákova hrobu.

Nebo o tom, že pro naprostou většinu lidí je jejich reálná sociální situace důležitější než kecy politiku -- což je sice do jisté míry pravda, ale populismus staví právě na tom, že tuto reálnou sociální situaci sublimuje.

Ona ta poklona Husákovu hrobu přece nijak neprospěje konkrétní sociální situaci oravské důchodkyně, jen pohýčká její zatrpklost -- nejde o racionální vyjádření a prosazování konkrétního, racionálně rozpoznatelného zájmu nějaké skupiny lidí.

Počet členů KSČ nikdy během normalizace neklesl pod jeden milion, během normalizace se zvyšoval a v roce 89 jich bylo cca 1 600 000.

Během povstání a protestů proti měnové reformě se komunisté s dělníky dialog snažili vést a některým v rámci možností i její dopady kompenzovat.

Komunisté autoritativně ovládali odbory a jistě je možné diskutovat o např. náročnosti práce či mzdách v lehkém průmyslu před rokem 89. Nicméně dnes osobně znám lidi, kteří kvůli nízké mzdě musí pracovat třeba 300 hodin měsíčně. Znal jsem lidi, kteří se doslova upracovali k smrti, protože si nemohli dovolit výpadek příjmů, aby řešili své dlouhodobé zdravotní problémy. Jednou jsem dělal fyzicky ne úplně jednoduchou práci se starým pánem, který měl zlomená žebra a v práci usínal. Bál se, že nebude mít na nájem...

V mnoha i velkých firmách nejen že žádné odbory nejsou, ale zaměstnanci se bojí slovo odbory jen vyslovit. Ale i tam, kde odbory jsou, tak někdy vyjednají málo.

KSČ měla snahu a ideály, které často úspěšně realizovala. Např. v rámci bytové politiky prováděla nevídanou masovou výstavbu, pokud vím, tak nikdo nemohl vlastnit dvě bytové jednotky (určené k celoročnímu bydlení). Pokud žil např. ve velké vile, musel tam v některých případech ubytovat za malý nájem nájemníka. Atd. Dnes? Jedinec či podnikatelský subjekt může mít bytů kolik chce a pronajmout je za libovolnou, často vysokou, cenu či je ponechat prázdné, což se také často děje. Kolik lidí tento rok zase zmrzne na ulici? Veškeré "ideály", které jsou nám oficiálně předkládány dnes, slouží jen krutému a nelidskému neoliberalismu bohatých, jež nám popsal autor komentáře výše.

"Strana " měla, jak už bylo řečeno, vždy minimálně milion členů a v rámci ní fungovala alespoň nějaká demokracie. Dnes svět v podstatě řídí hrstka bohatých prostřednictvím svých médií, podniků, loutek v politice, neziskovek, právníků, soudů, exekutorů atd., ba i tzv. nezávislých médií, které často financuje solventní střední třída, pracující pro ty superbohaté.

Proč zvítězil ve volbách Petr Pavel? Protože ho předvybrala média superbohatých a prostřednictvím svého marketingu pečlivě nažehlila.

Demokracie? Tu mají např. V Izraeli také, ale nebránilo jim to srovnat pásmo Gazy se zemí a povraždit tam tolik žen a dětí, že už o tom naše média raději ani nepíšou. Kdo ví, možná kdyby v roce 1940 vyhlásil Hitler volby, vyhrál by je zas, protože by se Němcům nechtělo navracet židovský, český, polský atd. majetek.

A liberální demokracie? Pod tím si mám představit co prosím? Že si bohatí, kteří mají nárok na svá "lidská práva" mohou (ne)dělat co chtějí, třeba dobývat rentu, zatímco ti chudí pro ně budou dřít a někdy se i, viz výše, udřou k smrti?

a) "Dalo by se diskutovat ..."

To má banální podmínku, pokud chcete diskutovat o historických jevech, musíte o nic něco vědět. Vy o nich nevíte nic a já -- přiznávám se, o nízkých mzdách v pozdním reálném socialismu tam, kde se sešel lehký průmysl, feminizovaný obor a fabrika umístěná kvůli lokální mobilizaci pracovní síly nevyučených žen, vím -- kromě pamětnické zkušenosti -- jen to, co jsem se kdysi dověděl v souvislosti s výzkumem katedry, na které jsem studoval (v novinách ani odborných publikacích jste ta data nenašel).

Nevím, o kolik v tomto ohledu postoupilo od poloviny osmdesátých let poznání našich historiků a třeba v roce 1970 byla v Tesle dělnice placená líp než kdyby dělala v kravíně. O deset let později to už určitě neplatilo, po započítání naturálních benefitů byl rozdíl už velmi zřetelný. Ženské dělnické mzdy byly v podobných podnicích tak bídné, že byly dokonce srovnatelné se mzdami zdravotních sester.

b) Zla současného režimu nelze omlouvat tím, že je lepší než ten minulý -- bylo by únavné, ale nikoli těžké ukazovat Vám nepravdivost tvrzení, že by za Husáka byla reálně vyšší kupní síla průměrné mzdy, dostupnější bydlení že by procento vyloučených nebylo podstatně jiné než dnes, prostě, že i tehdy žila spousta lidí v bídě.

A byl by to zbytečné, od té doby uplynulo přes tři desítky let a bylo by to stejně absurdní jako srovnávat poměr ceny stolního počítače v roce 1987 k tehdejší průměrné mzdě s dnešním.

c) Zároveň se ten minulý hnusný režim nestává o nic snesitelnější jen proto, že ten současný vypadá tak, jak vypadá.

D) Chápu staré ženy -- a občas, byť se vyskytují méně často, i muže -- vzpomínající na na dobu, kdy byly(i) plní sil a měly(i) bohatou síť známých, kolegů, přátel, milenců(ek). Arnošt Lustig říkával, že na stáří je nejhorší to, jak často se přistihne, že vzpomíná v dobrém i na koncentrák, protože byl tehdy mladý. Dnes se ty ženy a starci cítí opuštěny, děti občas zaskočí, ale "to víš mami, mám toho hodně" a chybí společná témata, vnoučata jsou někde ve světě, media plná katastrof a zpráv, jak chtějí Piráti starým lidem přít volební právo.

Znám to, jsem také starý a když si přečtu úvahu o tom, že by se důchodci měli vystěhovat z Prahy, aby uvolnili trh s byty pro ty, kteří vydělávají, jsem chvíli zatrpklý já.

Ale u nás, starých, se jedná o selektivní vzpomínkový optimismus a obrácení do minulosti, protože z budoucnosti už moc nezbývá a to co zbývá, nevypadá příliš přitažlivě. Ale u lidí pod šedesát -- tedy těch, kteří už reálný socialismus zažil jen filtrovaný rodinou -- je to defétismus

Pane Profante, nejde o to o čem chci či nechci diskutovat já; jde o to o jakém tématu pojednává úvodní článek. A v tomto ohledu trvám na tom, že se fakticky nijak nejedná o demonstrativní a falešný akt bezskrupulózního slovenského politika u hrobu svého času bezskrupulózního slovensko-československého politika (to vše je pouze úvod, kulisy pro vlastní text), nýbrž právě o to že pro naprostou většinu lidí je jejich sociální situace mnohem prioritnější nežli jakákoli politika.

Pane Krupičko, Vaší stálou chybou zůstává - v rámci Vašeho rozohněného boje proti démonům kapitalismu - že nepřiměřeně přeháníte. Čímž se pak sám zbavujete věrohodnosti, a to i tam kde byste jinak mohl mít pravdu.

"Demokracie v KSČ"?!... Ale proboha, pokud vynecháme rok osmašedesátý, kde pak by v této totalitní, striktně centralistické partaji mohly být nalezeny i sebemenší stopy nějaké skutečné demokracie? A socialistické odbory? - Ještě mnohem bezzubější nežli ty současné.

Bytová výstavba za socialismu? - No ano, ta byla masivně prováděna (a nájmy byly vysoce subvencovány); nicméně holým faktem zůstává, že v Praze (nevím jak jinde) se na přidělení bytu muselo čekat 10 let. A ty byty byly většinou mizerné kvality, kromě jiného znovu a znovu netekla teplá voda (pokud tekla vůbec).

Na straně druhé jste zcela opomněl zmínit jeden skutečný výdobytek socialismu, který by i dnes mohl mít svou přitažlivost: totiž jistotu zaměstnání. (Pokud člověk nebyl zrovna politickým disidentem.)

Jistě. A proto lidé opakovaně volí proti svým zájmům zkorumpované asociální lumpy, podporují válku vedenou diktátorem se suitou superbohatých oligarchických stvůrek, hlasují pro brexit.

byla za minulého režimu jištěna taky tím, že šlo o zákonnou povinnost. Jinak hrozil trest.

Velmi jednoduše: ze zemí, které na tom byly v roce 1950 stejně jako my, co do technologické, vzdělanostní a ekonomické úrovně, jsme jen my znali bytovou nouzi ještě v sedmdesátých letech (s výjimkou NDR, kde ale byla mnohem slabší), za to u nás náklady spojené s bydlením tvořily téměř stejný díl spotřebního koše jako v SRN. Ano , bydlení bylo dotované a stavěla se spousta bytů, jen nebylo kde bydlet (pokud jste nepodepsal na deset let šachtu V Chomutově nebo Mostu).*

A pracovní povinnost opravdu není o nic lepší než nezaměstnanost.

Ale jak už jsem napsal, porovnání životní úrovně a jistot roku 1983 a 2023 není příliš zajímavé, proběhla mezitím v celém světě obrovská změna.

Nicméně, aby uvedl něco, v čem byla ta doba lepší -- byť spíše v důsledku dědictví po první republice -- a co mi chybí: Měli jsme tu školy, které dokázaly vzdorovat různosti sociálního původu žáků (bohužel nikoliv také různosti etnického původu, vyloučení romské a části maďarské dětské populace fungovalo výrazněji než dnes). Přístup do vyšších pater vzdělání byl sice blokován podle kádrového klíče, ale jednak fungovala korupce (díky té jsem se nakonec po několika pokusech na gymnázium dostal i já, ač syn emigranta pracujícího v jaderném výzkumu), kulturní kapitál rodiny a vstřícnost reálných příslušníků dělnické třídy -- nezažil jsem tehdy brigádu, na které by mi po měsíci nenabízeli, ať tam zůstanu dva roky, že pak mě mohou doporučit jako dělnického kádra.

Dneska se statisticky dá u žáka podle výsledků testujících jednotlivé gramotnosti (čtenářkou, matematickou atd.) určit pravděpodobný sociální a regionální původ. A ten pán, co je z vůle zvolenců ministr školství dělá vše proto, aby se propast ještě rozevřela. (Ač se to v tomto případě nezdá, ani vůle ani zvolenec nemají stejný slovní základ jako vůl.) Ale to znamená bojovat o novou školskou politiku, ne si idealizovat školství osmdesátých let.

* Pozn. U bytové nouze nemá smysl argumentovat jejím omezením na Prahu a několik dalších měst. Stačí se podívat na dynamiku růstu těchto měst v porovnání s republikovým růstem populace, aby bylo jasné, proč se bytová nouze rozvíjela právě v nich.

Pane Profante, docela zajímavá shoda: i můj otec byl v emigraci, když jsem se hlásil na gymnázium; a i v mém případě bylo zapotřebí tuto kádrovou skvrnu neutralizovat "speciální přímluvou". (Nejednalo se ovšem o přímou korupci, nýbrž o dobré známé na příslušných místech.)

- Že mě už po pár měsících z gymnázia málem zase vyhodili, poté co jsem měl dost dramatický konflikt s tamější normalizační soudružkou ředitelkou, je už zase poněkud jiná historie.

Mimochodem, proč lidé volí tak a ne jinak (mnohdy - z hlediska zdravého rozumu respektive fundamentální morálky - naprosto nepochopitelně), to by bylo téma na velmi rozsáhlou diskusi.

"Volit proti vlastním zájmům" - problém je v tom že člověk je velice složitý tvor, může mít velice různorodou škálu zájmů, které se mohou navzájem překrývat či spolu kolidovat. Navíc: tyto zájmy (či spíše motivace) jsou mnohdy zcela nevědomé, pocházejí z hlubin psychiky daného jedince. Nelze proto nijak udělat kauzální linii ve smyslu "objektivní sociální zájem - volební preference".

Já osobně jsem se už dávno vzdal iluze že současná populace bude ve své většině schopna své volební preference utvářet na základě rozumu a morálky; proto také k volbám zásadně nechodím, abych svou účastí tento teátr lidských marností, nevědomostí a mravních selhání ještě dodatečně nelegitimizoval.

Pro hrubší pochopení situace žen v lehkém průmyslu či reakce dělnictva na měnovou reformu si stačí zajít do knihovny a přečíst třeba něco od Pernese. Není tak špatný, jak jsem myslel. Pochopitelně ale že nečtu jen Pernese.

Pokud podle mých informací chtěl tenkrát někdo rychle bydlet, stačilo se upsat na několik let nějakému podniku. Pak mohl dostat bydlení velmi rychle. A opravdu to nebylo jen na severní Moravě. Na rozdíl od dnešní doby ale nějakým způsobem bydlel každý a výrazně levněji. Vyrůstal jsem v 80. letech v paneláku jednoho většího okresního města a teplá voda tam netekla jen cca 14 dní každé léto, podle toho co vím, tak až zřejmě na nějaké na výjimky to bylo všude podobné. Panelová sídliště dosahovaly mnohdy srovnatelné, ba i lepší úrovně, nežli dnešní běžná bytová zástavba. Alespoň podle mých zkušeností nechyběla např. zeleň oddělující bytové jednotky od komunikace pro pěší a zajišťující určitou míru soukromí. Nebo lidem hned pod okny nestartovalo auto na parkovišti.

Srovnávat spotřební koš bez ohledu na další životní náklady a dobový kontext nemá, myslím, smysl. A jak už jsem psal, např. náklady na bydlení, které dnes pro lidi nevlastnící nemovitost mohou být enormní, byly tenkrát nízké. Navíc pokud byla před rokem 89 nižší i produktivita práce, takže si mohl člověk spíše např. postavit rodinný dům, protože na to měl více času a energie. A když v tom uměl chodit, tak si i levně sehnat např. část stavebního materiálu nebo řemeslníka, který se ulil z práce. Nebo něco(někoho) jiného. Bylo méně stresu, více času na koníčky, sex, rodinu atd. Potraviny v onom spotřebním koši byly kvalitnější (srovnáváme neluxusní potraviny dnes běžně dostupné v supermarketu), na vše byly přísné normy. Je ale pravda, že některé základní potraviny, jako je máslo či mléko se snad ani šidit nedají, některé byly před rokem 89 obtížně k dostání, ale to platí i obráceně. Některé potraviny už dnes k dostání nejsou a nebo jsou, ale v kvalitě, ve které se je příliš nevyplatí kupovat. Pokud si někdo běžně kupuje v českém supermarketu např. vlašský či jiný salát, ať už předbalený či nikoli, paštiku typu Majka, limonády, ovocné a jiné sirupy, klasické české sušenky typu Fidorka atd., gratuluji mu, pravděpodobně nemá podle mě téměř žádné chuťové buňky. Či má to štěstí, že si nepamatuje, jak dané potraviny chutnaly před 40 lety.

Zkrátka srovnávat život v odlišných systémech a s časovým odstupem třeba 40 let je velmi obtížné. A pak, historii píší většinou vítězové, nesmyslů o době před rokem 89 jsem si i od historiků, natož novinářů, přečetl dost. Vymýt mozek mně je ale obtížné, onu dobu jsem ještě částečně zažil a znám ji i z vyprávění, nepochybuji ale o tom, že mnohým z mladší generace se ten mozek vymýt úspěšně daří.

Levice by měla hájit zájmy nejslabších, např. manuálně pracujících s nižší kvalifikací. Komunisté bránili třídnímu boji, který vedou bohatí proti chudým. Dnes se nejslabší mají často hůře, nežli by se měli před rokem 89. Neustále probíhá privatizace, která chudým bere jistoty týkající se jejich sociálního a důchodového zabezpečení, přístupu ke zdravotní péči, bydlení nebo i dostupnosti potravin. Lidé jsou za své názory opět vyhazováni ze zaměstnání (Ševčík, Drulák) a nebo zabíjeni (bezdomovci mrznoucí na ulici) Žijeme v nové totalitě, v rámci níž jsou práva chudých a slabých systematicky pošlapávána. Chudí lidé se už dávno bojí řici svůj názor, protože ví, že by mohli být vyhozeni ze zaměstnání nebo dokonce bydlení a zemřít na ulici.

Normalizace v Československu byla jen jednou z mnoha levicových etap a nemá smysl se na ní příliš upínat. Pochopitelně je však ale určitou reálnou srovnávací základnou a co se týče životních zkušeností, pro mnohé prakticky jedinou dostupnou. Od té doby bylo rozpracováno mnoho levicových konceptů, které se týkají jak ekonomiky, tak ideologie. Mnohé z nich i na stránkách Deníku Referendum. Pokud na to někdo zapomněl a je jeho cílem levici hlavně dehonestovat, mohu se tomu jen usmívat.

Cílem levice je hájit zájmy slabých a chudých, ba těch nejslabších a dnešní společnost v tomto selhává čím dál více.

Zájmy slabých a chudých už hají silný miliardáři. Zájmy chudých důchodců hájí Andrej Babiš, zájmy utiskovaných menšin hájí George Soros.

https://www.seznamzpravy.cz/clanek/tahle-schuzka-zachranila-cesko-vime-o-cem-jednal-babis-se-sorosem-168476

(Šídlo – 7. minuta videa)

Velkou naději spatřuji v kontaktu s mimozemskými civilizacemi. Díky své vyspělosti budou jistě levicové. Předají nám také cenné technologie. Ve spolupráci s nimi vybudujeme svět, kde se lidé budou mít rádi a nebudou žádné peníze. Špatně se budou mít jen nynější bohatí, kteří žijí na úkor chudých. Vstoupil jsem do husitské církve a modlím se za to. Jelikož jsem optimista, očekávám přílet marťanů zhruba do roku 2038.

Včera uplynulo 100 let od úmrtí jedné z nejtemnějších postav světových dějin, která v praxi realizovala dílo jedné z největších a nejsvětlejších postav světové filozofie.

Miliardy lidí uvěřily v jeho učení a byly ochotné trpět pro budoucí spásu lidstva. I dnes je stále mnoho lidí ochotno trpět pro budoucí spásu světa. Jestli mezi ně, pane Krupičko, patříte a jste skutečně ochoten se pro budoucí spásu světa (nikoli ovšem již lidstva) maximálně uskromnit, dřít bídu s nouzí a dávat si přitom pozor na hubu (nenadávat na režim), nic není ztraceno a stále je tu ta naděje na budoucí spásu světa (nikoli samozřejmě lidstva).

Já k té oběti ochoten nejsem, je to tedy už teď na vás – na všech těch, kteří se pro spásu světa chtějí maximálně uskromnit a držet přitom hubu a krok.

Vhodíme svůj majetek do kádí, jako husité v Táboře. Ale adamity Žižka potírat neměl. Budeme se oddávat nezřízenému sexu, jako tito předchůdci hippies. Ano, naše těla budou patřit všem, i to je socialismus.

Znal sem vám, pane Krupičko, jednoho primáře ve cvokárně a ten se prej taky oddával nezřízenému sexu jako tehdá ti pokrokově levicoví děti květin. Časově vzato byl vlastně skoro jejich generace, je teda možný, že z toho úplně zblbnul a myslel si, že v socialismu budou těla patřit všem. Dneska ovšem ta pokroková levice u těch těl už zase prosazuje to tradiční soukromý vlastnictví. Akorát nenarozený děcko nepatří samo sobě, nýbrž tý matce, která si s ním teda může dělat co chce, klidně se ho třeba může i zbavit. Vod tý doby, co příde na svět, už mu ale nesmí lísknout ani jednu přes zadek. Prostě „moje tělo – moje volba!“ Pokroková levice proto teďka bojuje za to, abychom svoje tělo mohli třeba svobodně pronajímat nebo prodávat, ale pochopitelně jenom tomu, komu chceme. Když se třeba někomu budou echtlovat černoši, tak s nima jako za prachy podle tý pokrokový levice nic nemusí. Nevím ale, jestli to zas neporušuje nějaký ty zásady podnikání a rovnýho poskytování služeb a jestli by to teda nakonec nemoh bejt třeba rasismus. Svět se prostě k těm lepším zítřkům řítí takovým tempem, že už vlastně žijem v zemi, kde zítra již znamená včera. Jeden by z toho nakonec úplně zblbnul, jako prej tehdá ten primář.

Pardon, jedna z nejtemnějších postav světových dějin zemřela 21. ledna, nikoliv 24. Dvacátý čtvrtý to byl samozřejmě rok.

Taky jste mě, pane Krupičko, mohl opravit – to datum určitě znáte lépe než já.

Pavel Kolařík, informatik

25. ledna 2024 v 10.27

Krupička by mohl z fleku dělat redaktora zdejšího portálu. Perfektně by do zdejší linie zapadl, ještě spolu s Václavů.

P.S. Toto není kompliment.

Možná, pane Kolaříku. Tím víc mi připadá zvláštní, že zrovna vy, coby jakási pitoreskní karikatura neocona, jste se zde tak důkladně usalašil. :)

Hádám se tady s Pavlem Kolaříkem dost často -- a občas i dost tvrdě. Většinou s potěšením -- proč bych to také jinak dělal -- , protože i tvrdá diskuse tříbí názory a umožňuje jejich lepší formulaci, někdy i jejich obsahové zkvalitnění.

A na rozdíl od Vás by mi ve zdejších diskusích chyběl. Asi to bude dáno tím, že mě obecně se*ou lidé, kteří místo aby diskutovali o věci - a třeba přitom trochu nesli kůži na trh -- nálepkují a vytvářejí absurdní čučala (Kdybyste tomu slovu nerozuměl, on vám ho nějaký Rus jistě vysvětlí.): Ať je to čučelo mladá holka z Oravy, která je dva roky po okupaci nadšená žvaňěním režimní svině, která pohrdá prací její mámy a babičky, nebo groteskní neocon.

Jděte s tím kádrováním tak, kam kadrování patří.

Martin Profant

Vzpomněl jsem si dodatečně na jednu událost, která může zcela názorně a konkrétně ilustrovat téma, o kterém se zde jedná.

Před časem v jedné televizní dokumentaci o jihomoravském folklóru kdosi vzpomínal na legendárního primáše Slávka Volavého. Kdysi už dávno - a pokud mě paměť neklame, bylo to právě někdy na počátku 70. let - spolu jeli autem moravskou krajinou, zřejmě někde přes Vrchovinu. Náš vypravěč se tehdy S. Volavého zeptal, proč je vlastně ještě pořád u komunistů. A tento mu odpověděl s povzdechem: "Ty nevíš, jak to tady dřív vypadalo!"

Přičemž ono "dřív" se evidentně vztahovalo na dobu před nástupem socialistického režimu; zatímco onen výraz "jak to tady vypadalo" byl zjevně připomínkou tehdejší chudoby - kruté, beznadějné chudoby venkovského lidu.

Dnes, po porážce komunismu, se vždy znovu připomíná pouze to, co všechno komunisté komu sebrali; a zcela se opomíjí, že pro velmi mnoho lidí tehdy socialismus znamenal pozdvižení, záchranu z těžké chudoby a životní nouze. Ať to bylo prací ve fabrice, anebo členstvím v družstvu.

Tak tohle byly zcela reálné důvody toho, proč mnoho lidí ještě i v době normalizace přijímalo socialistický režim a důvěřovalo jeho představitelům. Ať ti sami byli v oné době už jakkoli morálně a charakterově pokleslí.

Točíme se pořád dokola. Slávek Volavý se narodil v roce 1922, v roce 1948 mu bylo 26 let a prožil okupaci už ve věku rané dospělosti.

Ponechme stranou společenskou podporu selektivity paměti u člověka, jeho komunistické přesvědčení se utvářelo s jasným negativním vymezením: už nikdy nacismus (spolu s důvěrou, že právě tomu je byrokratická diktatura dělnické strany schopna zabránit), prostě tu byla žitá zkušenost, ze které vycházel (a které se mohl jako bolševik a funkcionář vzdát jen za cenu velmi riskantního přehodnocení své biografie).

Zatímco ta hypotetická holka z Oravy nezažila ani první republiku, ani okupaci. Možná už chodila do první třídy, když v tamější Tesle začali vyrábět televizory (1958), spíš ještě ne ("mladá" v roce 1970 v dělnickém prostředí znamenalo něco jiného než dnes). Sotva by ji napadlo, že by fabrika, která byla samozřejmou součástí světa kolem ní, mohla zmizet v důsledku nějakého politického zvratu.

Prostě generační zkušenosti se lišili i na počátku normalizace.

Kýč té oravské dělnice je o to pitomější, že Holub měl k dispozici přítomnou a popsanou zkušenost.

Tesla Orava byla už počátkem osmdesátých let zralá na modernizaci, její výrobky byly na počátku 90. let nekonkurence schopné, nicméně se pokládala až do roku 2000. Tedy do doby, kdy byla mladá dělnice z roku 1970 při troše smůly ještě v těsně předdůchodovém věku, nicméně nejspíš by se jí týkalo už první velká propuštění jsou ještě o pár let dříve. Chudá Orava schytala transformaci opravdu tvrdě, práce tam nebyla. Trauma rozpadu žitého světa, nejen ekonomických jistot, zúžené možnosti stáří (to do té oravanky projektuji vlastní zkušenost), možná opuštěnost, protože děti a vnoučata žijí jinde, kde je z čeho žít atd. Ano, tuhle zkušenost lze dokumentovat a modelovat, dokonce lze i pochopit, proč se rozčarování ze současnosti projevuje vzpomínkovým optimismem a zkratkou "za Husáka bylo líp".