Jiří Malenovský, profesor mezinárodního práva se zkušeností soudce Soudního dvora Evropské unie, československého i českého ústavního soudce a diplomata, se nikdy nedržel při zdi, neusiloval o lacinou popularitu, nepokoušel se životem jen tak proplouvat. Rozhodně od něj tedy nelze očekávat potvrzování příjemných národních sebeklamů.

Vzpomínám si třeba na jeho texty vyzývající k přepracování naší Ústavy mimo jiné i proto, že původní ústavní text z roku 1993 nebyl dostatečně konzultován s lidmi, a i proto mnoho českých občanů náš ústavní systém nepovažuje za součást své identity a kultury. Rovněž v souvislosti s rozdělením Československa Malenovský vyžadoval větší particitaci občanů a kritizoval, že do procesu rozdělení státu nebyl nijak zapojen tehdejší federální ústavního soud, což ostatně opakuje i v aktuální publikaci.

Kniha Osudová setkání Československa s velmocemi na poli mezinárodního práva — 1918, 1938 a 1968 poutavě a srozumitelně, a to i pro neprávníky, vysvětluje, jak vnímáme v mezinárodním právu definici a roli velmocí, jaké mají postavení a odpovědnost v mezinárodním právu. A zejména jak zásadně se od sebe liší demokraticky fungující velmoci a diktatury.

Čeští historici se už dávno vypořádali s předlistopadovou doktrínou ve vztahu ke zlomovým okamžikům československých dějin, i v beletrii nacházíme relativizaci našich tradičních narativů. V české teorii mezinárodního práva se však tato témata obcházela obloukem, respektive pokračovalo se ve vyučování a obhajování tezí z doby komunismu — zjednodušeně se vše vysvětlovalo tak, že nás zlotřilé velmoci zradily a my za nic nemůžeme a na ničem jsme se nepodíleli.

Nepřipouštíme si odpovědnost za chyby při vzniku Československa, které už při samém vzniku v sobě neslo zárodky budoucích národnostních konfliktů, což však naši politici té doby vytěsňovali.

Do doby, než vyšla Malenovského kniha, nikdo nenabídl skutečně komplexní alternativní či konkurenční interpretaci starých mezinárodně právních teorií, protože se považovaly jednak za bezpečné a jednak za užitečné.

Je možné, že důvodem nedostatečné diskuse o tématech zlomových momentů československých dějin bylo také to, že konkurenční výklad by znamenal postavit se mocným starým profesorům a jejich epigonům v otázkách interpretace minulosti, když bylo důležitější vybojovat bitvy přítomnosti a budoucnosti. Jenže historie je učitelka života a není dobré stavět vyprávění o mezinárodně právních základech našeho státu na názorech komunistických právních doyenů, založených na sebeklamu a odmítání naší spoluodpovědnosti za to, co se stalo.

Sám Malenovský označuje svou knihu jako heretický projekt, jako snahu zhodnotit chování Československa i velmocí nikoli v emocionálních účelových aprioristických kategoriích vlastního hrdinství a zrady jiných, ale se snahou o objektivní posouzení dějinných situací. Autor tedy argumentuje, že už vznik Československa v roce 1918 provázel celý vějíř nedostatečně reflektovaných ústavních a mezinárodněprávních otázek.

Z pohledu velmocí se s nově založenou existencí Československa obnovil historický český stát, který nově poskytl přístřeší i Slovensku. Pojetí československé státnosti se bohužel v politickém vyprávění a právním zakotvení změnilo od politického k etnickému konceptu státu.

Německé obyvatelstvo v Československu ale nikdy neakceptovalo roli loajální národnostní menšiny a Slováci nikdy nepřijali neústrojný koncept československého národa. To společně vedlo k nedostatečné kohezi obyvatelstva Československa a nedostatečnému přijetí státu za svůj.

Malenovský popisuje okolnosti, které předcházely oddělení částí státu většinově obývaných občany německé národnosti. Popisuje, jak tomu napomáhalo i chování československých politiků, kteří prosperitu 20. let a slabost tehdejšího Německa nevyužili k rozumnému a legitimnímu řešení postavení Sudetských Němců v Československu.

Malenovský poukazuje ve vztahu ke všem třem klíčovým datům 1918, 1938 a 1968 na kompenzační stereotypy, založené na tom, že mezi interpretací československých historických okamžiků panují stereotypy a podivuhodné podobnosti ve způsobech uvažování, jednání a jejich interpretace. Objevují se účelové pokusy o kombinaci konceptu právní kontinuity a diskontinuity, což Malenovský popisuje jako „snahu uložit smutnou realitu poraženého a rozvráceného národa do gigantických hermeticky uzavřených právních závorek a nahradit ji imaginárním pokračování právního stavu, který tu byl před osudovým činem“.

Tradiční stereotypní právní fikce o tom, že se má hledět na právní akty přijaté národní reprezentací jako neplatné od samého počátku, jak ve vztahu k akceptování Mnichova, tak i ve vztahu k uzavření smlouvy o pobytu sovětský vojsk v roce 1968 se snaží naši politickou reprezentaci zbavit odpovědnosti, vyřešit problém pomocí tvrzení o plné mezinárodněprávní diskontinuitě: pojďme se tvářit tak, že daná právní jednání nemají a ani nikdy neměla žádné účinky.

A to bylo doprovázeno alibistickým a paušálním vyvozením výlučné odpovědnosti zúčastněných velmocí, a naopak obcházením skutečnosti, že k dobyvačnému chování Německa nebo Sovětského svazu zjevně přispívala kolaborace nebo selhání československých elit. Ve vztahu k okolnostem vzniku Mnichovské dohody, a hlavně reakce československé reprezentace na ni, Malenovský znovu promýšlí, zda a jak Československo závazky navazující na Mnichovskou dohodu přijalo.

Zdůrazňuje, že jeho úvahy už mají výlučně povahu akademického problému, který nemůže mít žádný vliv na současné německo-české vztahy či majetkové a územní poměry v České republice. Doktrína nulity Mnichovské dohody od samého počátku se nám hodí hlavně proto, že se pak už nemusíme konfrontovat s tím, jak postupně představitelé našeho státu před smlouvou, uzavřenou velmocemi, kapitulovali a jak ji svými kroky nejen akceptovali, ale i prováděli.

Mlčení o těchto selháních stejně jako rozhodnutí nebránit se silou lze interpretovat jako rozumné a racionální, ale určitě mělo vliv na to, jací jsme — vrací se mi v té souvislosti zlidovělý veršík „pořádně to chlapy změní, když opouštějí opevnění“ i „wow efekt“, který pro mne měly Tesařův Mnichovský komplex nebo Podivenovi Češi v dějinách nové doby.

Již zmíněný kompenzační stereotyp je vidět i ve snaze o závěr o vnucenosti a neplatnosti smluv spojených s okupací Československa sovětskou armádou. Chápání dohod jako výlučně vnucených a neplatných komplikuje fakt, že uzavření smlouvy, která snížila počet okupačních vojáků z půl milionu na 75 tisíc, může být také projevem racionálního posouzení, čeho je v dané chvíli možno dosáhnout.

Malenovský napsal podnětnou knihu, která stojí za přečtení zejména v době, kdy se mezinárodní právo, role velmocí i mezinárodněprávní angažmá a odpovědnost České republiky zase stává velmi aktuální. Současně je to připomínka pozoruhodného intelektuála — Jiřího Malenovského, který píše a diskutuje o tom, co považuje za důležité, a nehledí jen na to, co je užitečné nebo právě populární.