Jiří Malenovský, profesor mezinárodního práva se zkušeností soudce Soudního dvora Evropské unie, československého i českého ústavního soudce a diplomata, se nikdy nedržel při zdi, neusiloval o lacinou popularitu, nepokoušel se životem jen tak proplouvat. Rozhodně od něj tedy nelze očekávat potvrzování příjemných národních sebeklamů.

Vzpomínám si třeba na jeho texty vyzývající k přepracování naší Ústavy mimo jiné i proto, že původní ústavní text z roku 1993 nebyl dostatečně konzultován s lidmi, a i proto mnoho českých občanů náš ústavní systém nepovažuje za součást své identity a kultury. Rovněž v souvislosti s rozdělením Československa Malenovský vyžadoval větší particitaci občanů a kritizoval, že do procesu rozdělení státu nebyl nijak zapojen tehdejší federální ústavního soud, což ostatně opakuje i v aktuální publikaci.

Kniha Osudová setkání Československa s velmocemi na poli mezinárodního práva — 1918, 1938 a 1968 poutavě a srozumitelně, a to i pro neprávníky, vysvětluje, jak vnímáme v mezinárodním právu definici a roli velmocí, jaké mají postavení a odpovědnost v mezinárodním právu. A zejména jak zásadně se od sebe liší demokraticky fungující velmoci a diktatury.

Čeští historici se už dávno vypořádali s předlistopadovou doktrínou ve vztahu ke zlomovým okamžikům československých dějin, i v beletrii nacházíme relativizaci našich tradičních narativů. V české teorii mezinárodního práva se však tato témata obcházela obloukem, respektive pokračovalo se ve vyučování a obhajování tezí z doby komunismu — zjednodušeně se vše vysvětlovalo tak, že nás zlotřilé velmoci zradily a my za nic nemůžeme a na ničem jsme se nepodíleli.

Nepřipouštíme si odpovědnost za chyby při vzniku Československa, které už při samém vzniku v sobě neslo zárodky budoucích národnostních konfliktů, což však naši politici té doby vytěsňovali.