↗

Rakouští sociální demokraté využili rozpadu starého světa habsburského mocnářství a na jeho troskách začali budovat svět nový. Foto Matěj Moravanský, DR

„Stáli jsme na správné straně historie,“ zněla potemnělým náměstím slova vídeňského starosty Michaela Ludwiga. „Zatímco jedni byli pro diktaturu, druzí byli pro zachování demokracie, na to by nikdo neměl zapomínat,“ pronesl starosta k přítomným.

Na vzpomínkové akci v jednom z ikonických sídlišť, jež patří k takzvané „Rudé Vídni“ — Goethehofu — si rakouští sociální demokraté připomínali devadesáté výročí „Februarekämpfe“ roku 1934, kdy se ozbrojené dělnické milice sociálních demokratů postavily sílící fašistické pravicové vládě kancléře Dollfusse. Příběh odporu dělníků a sociálních demokratů roku 1934 skýtá mnohá poučení i pro ty, kteří se o spravedlivou a demokratickou budoucnost chtějí zasadit dnes.

Proti fašismu

Únorové boje byly vyvrcholením pomalého rozpadu rakouské parlamentní demokracie, která trpěla vyhroceným střetem mezi křesťansko-sociální stranou a sociálními demokraty. V situaci hospodářské krize a rostoucí moci nacistů v Německu se v roce 1933 rozhodl nový křesťansko-sociální kancléř Engelbert Dollfuss rozpustit parlament.

Prakticky jedinou politickou sílu, která ještě obhajovala zachování parlamentní demokracie, byli sociální demokraté. Dollfussův režim a na nacisty napojené milice Heimwehru začaly provádět zátahy na dělnických sídlištích a v odborových centrálách. Rostoucí tlak, prohlídky bytů a zatýkání dovedlo milice sociálních demokratů k rozhodnutí, že musí vůči Dollfussově režimu začít klást ozbrojený odpor.

Ten začal 12. února 1934 a skončil po čtyřech dnech bojů, kdy se rakouské armádě a fašistickým milicím za použití kulometů a děl podařilo dobýt všechna dělnická sídliště ve Vídni. Spisovatel a pacifista Stefan Zweig ve svých pamětech napsal: „Tři dny se prudce bojovalo o každý dům; bylo to před Španělskem naposledy, kdy se demokracie v Evropě bránila proti fašismu. Tři dny dělníci vzdorovali, než podlehli technické přesile.“

Dodnes se v Rakousku vedou diskuze, kolik dělníků se skutečně do únorových bojů zapojilo. Oběti bojů na obou stranách však jdou do několika set. Na popravištích či ve vězení a po Anšlusu i v koncentračních táborech skončily stovky členů a členek sociální demokracie.

Aktuální i po devadesáti letech

Odpor sociálnědemokratických milicí v únoru 1934 si Rakušané připomínají v době, kdy v Evropě hrozí další pravicový obrat. V samotném Rakousku jsou již více než rok v průzkumech nejsilnější rakouští Svobodní — strana konzervativně-pravicového populismu, která se otevřeně hlásí k radikálně antiimigrační politice a má na kontě řadu skandálů kvůli kontaktům na ruský režim a ruské oligarchy.

V Německu pak investigace portálu Correctiv popsala schůzku pravicových politiků a byznysmenů na zámku nedaleko Postupimi, na které účastníci plánovali strategii odsunu milionů obyvatel Německa podle rasového klíče. Podobnost s nacistickou konferencí o „konečném řešení“ na zámku Wansee, který je od hotelu, ve kterém se současní pravicový radikálové sešli, jen několik kilometrů daleko, je více než mrazivá.

Připomínání sociálnědemokratického odboje a obrany parlamentní demokracie proti pravicovému autoritářství je proto vysoce aktuální. „Únorové boje“ roku 1934 jsou ale jen vyvrcholením příběhu, který skýtá řadu zcela konkrétních a poučných lekcí pro současné sociální a demokratické hnutí.

Dlouhé stíny Rudé Vídně

Rakouští sociální demokraté byli a stále jsou jednou z nejsilnějších a nejvíce organizovaných sociálnědemokratických stran v Evropě. Po první světové válce se chopili příležitosti a stvořili to, co historik Helmut Gruber označil za „sociální experiment“ Rudé Vídně.

V meziválečném období dosáhli sociální demokraté zcela dominantní politické pozice jak ve Vídni, tak v několika dalších rakouských městech a regionech. Základem jejich politické moci byla moc sociální: budováním rozsáhlých infrastrukturních staveb, tisíců bytů a zavedením sociálních programů sociální demokraté upevnili moc dřívějšího dělnického a odborového hnutí, silného již za habsburské monarchie.

Pokrok byl sociálními demokraty spojován s pozvednutím všech lidí z chudoby a nastolením spravedlivého sociálního blahobytu. Vznikala bohatá dělnická kultura, sociální zařízení od školek a škol po veřejná koupaliště a bazény. Zároveň byla tato touha po sociálnědemokratickém pokroku spojena s disciplinací v dělnických domech včetně tvrdého potlačování alkoholismu. Vše s cílem vytvořit „nového člověka“.

Tento „sociální experiment“ sice skončil ve víru evropských krizí, které vyústily v diktaturu nacistického fašismu a ve světovou válku, přesto však jsou základem poválečného úspěchu Vídně. Podle nejrůznějších žebříčků je rakouská metropole jedním z nejlepších, ne-li nejlepším městem k životu na světě. Svůj nezanedbatelný podíl na tom má i rozsáhlý městský bytový fond čítající 220 tisíc bytů, což je téměř čtvrtina všech bytů ve městě.

Ač je i Vídeň zasažená rapidním zdražováním bytů a fenoménem krize bydlení známým z celého světa, udržuje si relativně dostupné ceny nájmů a také kvalitu života. Na meziválečnou Rudou Vídeň a komunální bydlení se navíc nezapomíná ani dnes a vznikají různé instituce a veřejné společnosti, které dostupné byty staví i v současnosti.

Není proto náhodou, že od roku 1945 do dnes patřili všichni vídeňští starostové do sociálnědemokratické strany. Lekce je tedy jednoduchá: organizování pracujících a budování infrastruktury je jedinou zárukou trvalé politické podpory.

Odpověď na rozpad světa

Fráze o tom, že žijeme v době mnoha krizí, již nikoho neburcuje. Spíše nás přivádí do apatie. Dopady válek a ekonomických problémů pociťuje většina z nás a místo touhy po lepším světě sílí hlasy, které chtějí bránit svět starý. Tváří v tvář neoddiskutovatelnému nárůstu pravicového konzervativního populismu v Evropě a krizím, jako je válka na Ukrajině, konflikt v Gaze a tvrdě dopadající klimatický rozvrat, se může mnohé zdát naprosto neřešitelné.

Zároveň žijeme ve světě, v němž je tak samozřejmá věc jako stavba obyčejného činžovního domu s dostupným nájmem doslova utopií. Laťka je zkrátka děsivě nízko. A v takové době může být zcela revolučním a zásadním krokem i zdánlivě malý čin. Není namístě glorifikovat nevýznamné věci, mnohem spíše jde o to si uvědomit, že ty významné neleží za naším horizontem.

Rakouští sociální demokraté využili rozpadu starého světa habsburského mocnářství a na jeho troskách začali budovat svět nový. Jejich „revoluce“ nespočívala v budování barikád nebo heroické smrti v boji proti reakci, nýbrž v tom, řečeno s licencí, že prostě stavěli byty.

Prostřednictvím budování infrastruktury, organizováním pracujících, posilováním kulturního života a podporou emancipačních snah ženského hnutí spojovali společnost zasaženou poválečnou bídou a rozpadem staletých habsburských jistot.

Co si z toho vzít pro dnešek? Jaká může být odpověď na krize a rozpad toho našeho světa?

Za lepší svět nemusíme jen demonstrovat

Příklad meziválečné Vídně ukazuje, že svět, kde se, jak zpívá Soffie, u „stolu najde vždycky místo“, nemůžeme na mocných získat jen skandováním hesel na náměstích a na demonstracích. Je třeba ho — tak jako kdysi ve Vídni — začít budovat.

Chceme-li položit stejně jako vídeňští sociální demokraté základy, které přetrvají vichřice válek a krizí, zřejmě se neobejdeme bez budováním společenských institucí a struktur, které samy představují jiný svět a které se nakonec bez mocných starého světa obejdou. Daniel Křetínský nám zkrátka dostupnou a čistou energii nedá. Jeho plynové elektrárny budou dál pálit budoucnost příštích generací za účelem zisků. Tak dlouho, jak nejdéle to půjde.

Co ale může nám všem dostupnou a čistou energii alespoň zčásti dát, je budování komunitní energetiky a účast na úsilí budování takových struktur, jako je například energetické družstvo Hnutí Duha nebo města po celé republice, která chtějí na domech, obecních a veřejných budovách a pozemcích stavět solární a větrné elektrárny.

Samozřejmě že nakonec bude nutné jít v úsilí za spravedlivější a demokratičtější budoucnost dál. Pokud ale tyto změny mají vést ke spravedlivé budoucnosti, bude nezbytné podpořit politické změny širokou sociální základnou: prostě tu musí být lidé, pro něž je udržení takového světa hlubokým zájmem. Jen tak bude za devadesát let možné říct i o nás, že jsme „stáli na správné straně historie“.