Samo o sobě je to vždy pozitivním počinem, když se ještě (dnes už velmi zřídka) najde někdo, kdo při výkladu společenských procesů nezůstane stát u jejich povrchní, jevové stránky, tedy pouze ve sféře politiky, nýbrž za těmito politickými fenomény spatřuje hlubší, materiální příčiny. Takovýto materialistický pohled je tradičně doménou levicového, především marxisticky orientovaného sektoru politického a ideového spektra.

Ovšem - pokud už jednou opustíme onen povrchní pohled pouze politický respektive politologický a ponoříme se o něco hlouběji do pravých, systémových příčin společenského dění, pak se před námi rozevře velmi složitý komplex, celý vesmír vzájemně se podmiňujících faktorů. A jen málokdo z těch, kdo vůbec dokáží udělat tento první krok od fenoménu k podstatě, si dokáže s touto systémovou komplexitou v plné míře poradit.

Z tohoto důvodu se onen materialistický náhled v naprosté většině případů velice rychle redukuje na pouhou otázku bezprostředně sociální, majetkovou, vlastnickou. Což je sice náhled legitimní, ale jak řečeno postihuje jenom jednu jedinou dimenzi z toho velmi složitého komplexu systémových příčin. V konečném efektu je tento materialistický pohled zúžený, a proto nepříliš přesvědčivý.

Tuto zúženost materialistického náhledu si můžeme demonstrovat na konkrétním příkladě. Autor článku píše: "takový systém, který považuje hlad, absenci střechy nad hlavou, vykořisťování celých mas a hromadění majetku v rukou několika za něco přirozeného, ba žádoucího, je živnou půdou krajně pravicových myšlenek."

Tento výklad napohled může (za dané politické situace) působit přesvědčivě; nicméně holým faktem je, že tyto jmenované faktory (chudoba versus hromadění majetku, vykořisťování atd.) daleko spíše vede k aktivizaci myšlenek krajně levicových, nežli pravicových.

Zkrátka: onen poukaz na materiální příčiny společenských procesů je sice jak řečeno sám o sobě legitimní a pozitivní; ale pro vysvětlení současného nástupu fašistoidních hnutí a trendů zjevně nepostačující.

-----------------------------------

Jaké jsou tedy pravé příčiny tohoto trendu? Ze všeho nejblíže pravdě se jeví ten výklad, že tento obnovený nástup fašistoidních hnutí je především reakcí na krizi liberalismu. A to sice jak v rovně politicko-ideové, tak v rovině materiální. Tímto výkladovým vzorcem bychom obešli onu dichotomii kterou vytváří autor článku, tedy zda se jedná o krizi demokracie a n e b o ale o krizi kapitalismu; při tomto pohledu se ukazuje, že se ve skutečnosti jedná o krizi obojího. Jak o krizi kapitalismu, tak o krizi liberální demokracie.

Proč by se mělo jednat o krizi liberalismu? - Připomeňme si: liberalismus znamená nevázanost autonomního individua. Nevázanost jak hodnotovou (ideální), tak ale i materiální (komerční). Tato osobní nevázanost se napohled jeví být absolutní "svobodou"; ale ve svých důsledcích nakonec nevyhnutelně vede v materiální sféře ke kapitalismu (tedy možnosti přivlastňovat si výsledky práce jiných osob), ve sféře ideové pak k hodnotové prázdnotě.

Dokud tento liberalismus dokáže člověka připoutat k oné materiální sféře, tedy upnout ho do nikdy nekončícího kolotoče produkce a konzumu, potud je relativně dobře. Tento jedinec si svou mysl zaplní myšlenkami na konzum, kariéru a vůbec osobní prospěch, a nijak dále většinou nemyslí. Pokud se ale tento koloběh produkce a konzumu nějakým způsobem zadrhne (jako je tomu v současné době), pak se začne projevovat nejen nejistota a deprivace ryze materiální, ale zároveň se začne akutně manifestovat zmíněná ideová prázdnota liberalismu. (Respektive liberální demokracie.) Dochází tedy nakonec k trvalé deprivaci člověka hned ve dvou sférách: ve sféře materiální i ve sféře existenciální.

Takto znejistělé, ztracené individuum začne ovšem hledat východisko ze své životní krize. Jednou možnou alternativou je příklon k hodnotám levicově-komunistickým: zde je slibován výhled na sociální rovnost, a zároveň na všeobecnou pospolitost. Ono bloudící individuum zde tedy může nalézt zakotvení jak materiální tak i ideové; ale ve prospěch tohoto všeobecného kolektivismu musí vzdát svou - liberální - individualitu.

Anebo druhou možností je příklon k ideologii fašistické. I zde je - ovšem! - liberální idea individuální nezávislosti potlačena, ve prospěch nadřazeného kolektivu; nicméně ne tak docela, ne tak důsledně jako v komunismu/socialismu.

Jestliže totiž komunismus/socialismus cílí na pospolitost všech lidí bez výjimky, pak pospolitost fašismu je daleko spíše úzkým, vyhraněným, exkluzivním společenstvím smečky. Ano, každý jedinec zde svou individualitu podřídí kolektivním zájmům vlastní smečky; nicméně na straně druhé je zde přece jenom ještě zachována základní mentalita (reálného!) liberalismu: totiž lovit, rvát a trhat výlučně ve vlastním zájmu.

Jestliže tedy jak komunismus, tak i fašismus jsou svou myšlenkou pospolitosti negací, opakem individualistického liberalismu, pak fašismus je takovouto negací podstatně méně důsledně nežli komunismus. Fašismus je spíše jakýmsi hybridním spojením elementů individualismu (tedy: liberalismu) a pospolitosti.

Pro tento výklad svědčí ten fakt, že fašismus - na rozdíl od komunismu - nikdy nezrušil kapitalismus, s jeho inherentní dravostí, nýbrž s ním dokázal bezproblémově koexistovat. Celkově je tedy možno říci, že jak komunismus/socialismus tak i fašismus vznikají jako reakce na krizi liberalismu (a to jak ideového tak materiálního, tedy kapitalismu); ovšem fašismus je negací pouze polovičatou, která mezilidskou pospolitost instaluje pouze v rovině politické, ale nikoli v rovině materiální.

Tolik tedy k otázce, zda současný trend k fašistoidním hnutím je projevem krize demokracie, nebo kapitalismu. Zopakujme ještě jednou: ve skutečnosti jsou ve hře oba tyto faktory, jak krize (liberálního) kapitalismu, tak i krize (liberální) demokracie. Krize liberalismu je tedy společným jmenovatelem obou těchto příčin.