Fašismus se vrací spolu s krizí kapitalismu
Lukáš ValentaSnaha udržet bohatství v rukou hrstky nejbohatších otevírá dveře krajní pravici. Ani osmdesát let od konce světové války tak není boj proti autoritářským a nenávistným režimům vybojován. Je načase rozpomenout se na demokratický socialismus.
Od porážky fašistické agrese v Evropě uplynulo 8. května už dlouhých osmdesát let. Z tohoto pohledu se může zdát, že je fašismus dávnou minulostí. Nenechme se však ukolébat falešnou představou — hrozba návratu krajně pravicové politiky je naneštěstí stále aktuální. Poukazují na to úspěchy krajní pravice ve Velké Británii v nedávných komunálních volbách, posílení AfD v Německu nebo otřesy americké politiky.
Ale nemusíme chodit ani tak daleko — u nás stojí na prahu sněmovny „hranaté“ hnutí podporovatele fašistů ze Zlatého úsvitu a fanouška destrukce sociálního státu Filipa Turka. V další vládě by dokonce mohli zasednout ultrapravicoví asociálové ze Svobodných, PRO a Trikolory za dohledu SPD. A ve Strakově akademii jsou už dnes zastánci takzvané „liberální“ zahraniční politiky, jejíž pokrytectví se projevuje nadšenou podporou genocidy na Blízkém východě.
Současná politická debata by nás mohla vést k přesvědčení, že nárůst těchto protilidových krajně pravicových hnutí je projevem krize demokracie a lze ji vyřešit bojem proti populismu. To by však byl velký omyl. Nejedná se totiž o krizi demokracie, ale o krizi kapitalismu.
Rozhovor●Matěj Moravanský
Historik Spurný: Osmdesát let od konce války se svět nachází v éře bezradnosti
Kapitalismus začíná narážet na limity svého neomezeného růstu a uvolňuje prostor fašismu, protože je to jediný způsob, jakým může udržet přemrštěné bohatství v rukou několika nejbohatších lidí světa.
Je to právě politika Alternativy pro Německo, Svobodných nebo britské strany Reform UK, která drtivě zvýhodňuje nejbohatší menšinu společnosti na úkor pracujících lidí, kteří vytvářejí skutečné hodnoty. A právě kvůli tomu nadšeně tleská nejbohatší muž planety Elon Musk německé AfD, mezitím co Zuckerberg a Bezos samolibě mlčí a vyklízejí veřejný prostor ultrapravici.
A stejným způsobem reaguje na tuto krizi i česká pravice: lhostejností a řečmi o populismu. Jejich sponzorům a vítězům české privatizace taková situace totiž vyhovuje. Politika nízkých daní, dotací velkopodnikatelům a destrukce sociálního systému, kterou reprezentuje současná vládní koalice, je pro ně nanejvýš výhodná. Až příští vláda Babišova ANO se Svobodnými nebo Motoristy toto směřování dále posílí, bude to pro ně jen další výhra.
Esej●Matěj Moravanský
Zůstat plamenem neohnutým. Odkaz odbojové skupiny Předvoj dnešním mladým lidem
Toto nebezpečné spojení kapitalismu s fašismem si za druhé světové války uvědomovali i signatáři Petičního výboru Věrni zůstaneme. Ti mimo jiné v rámci své odbojové činnosti šířili dokument zvaný Za svobodu, do nové Československé republiky, ve kterém navrhovali obnovit po válce Československo na základech demokratického socialismu.
Jenom společnost, která každému zajišťuje lidskou důstojnost, za poctivou práci garantuje poctivou odměnu a v níž pracující mohou společně rozhodovat o výsledcích své práce, dokáže účinně bránit nástupu fašistické nesvobody. Naopak takový systém, který považuje hlad, absenci střechy nad hlavou, vykořisťování celých mas a hromadění majetku v rukou několika za něco přirozeného, ba žádoucího, je živnou půdou krajně pravicových myšlenek.
Pamatujme, že nástupu fašismu lze čelit jen společně. Vzpomínejme odkazu těch, kteří za naši svobodu položili život, aby se utrpení, jež přinesl nacismus a druhá světová válka, neopakovalo. Za své životy vděčíme hrdinským činům a odvaze odbojářů, ale i vojáků Sovětského svazu, Francie, Velké Británie, USA a dalších spojeneckých zemí, naše antifašistické armádní sbory nevyjímaje. Čest jejich památce!
Samo o sobě je to vždy pozitivním počinem, když se ještě (dnes už velmi zřídka) najde někdo, kdo při výkladu společenských procesů nezůstane stát u jejich povrchní, jevové stránky, tedy pouze ve sféře politiky, nýbrž za těmito politickými fenomény spatřuje hlubší, materiální příčiny. Takovýto materialistický pohled je tradičně doménou levicového, především marxisticky orientovaného sektoru politického a ideového spektra.
Ovšem - pokud už jednou opustíme onen povrchní pohled pouze politický respektive politologický a ponoříme se o něco hlouběji do pravých, systémových příčin společenského dění, pak se před námi rozevře velmi složitý komplex, celý vesmír vzájemně se podmiňujících faktorů. A jen málokdo z těch, kdo vůbec dokáží udělat tento první krok od fenoménu k podstatě, si dokáže s touto systémovou komplexitou v plné míře poradit.
Z tohoto důvodu se onen materialistický náhled v naprosté většině případů velice rychle redukuje na pouhou otázku bezprostředně sociální, majetkovou, vlastnickou. Což je sice náhled legitimní, ale jak řečeno postihuje jenom jednu jedinou dimenzi z toho velmi složitého komplexu systémových příčin. V konečném efektu je tento materialistický pohled zúžený, a proto nepříliš přesvědčivý.
Tuto zúženost materialistického náhledu si můžeme demonstrovat na konkrétním příkladě. Autor článku píše: "takový systém, který považuje hlad, absenci střechy nad hlavou, vykořisťování celých mas a hromadění majetku v rukou několika za něco přirozeného, ba žádoucího, je živnou půdou krajně pravicových myšlenek."
Tento výklad napohled může (za dané politické situace) působit přesvědčivě; nicméně holým faktem je, že tyto jmenované faktory (chudoba versus hromadění majetku, vykořisťování atd.) daleko spíše vede k aktivizaci myšlenek krajně levicových, nežli pravicových.
Zkrátka: onen poukaz na materiální příčiny společenských procesů je sice jak řečeno sám o sobě legitimní a pozitivní; ale pro vysvětlení současného nástupu fašistoidních hnutí a trendů zjevně nepostačující.
-----------------------------------
Jaké jsou tedy pravé příčiny tohoto trendu? Ze všeho nejblíže pravdě se jeví ten výklad, že tento obnovený nástup fašistoidních hnutí je především reakcí na krizi liberalismu. A to sice jak v rovně politicko-ideové, tak v rovině materiální. Tímto výkladovým vzorcem bychom obešli onu dichotomii kterou vytváří autor článku, tedy zda se jedná o krizi demokracie a n e b o ale o krizi kapitalismu; při tomto pohledu se ukazuje, že se ve skutečnosti jedná o krizi obojího. Jak o krizi kapitalismu, tak o krizi liberální demokracie.
Proč by se mělo jednat o krizi liberalismu? - Připomeňme si: liberalismus znamená nevázanost autonomního individua. Nevázanost jak hodnotovou (ideální), tak ale i materiální (komerční). Tato osobní nevázanost se napohled jeví být absolutní "svobodou"; ale ve svých důsledcích nakonec nevyhnutelně vede v materiální sféře ke kapitalismu (tedy možnosti přivlastňovat si výsledky práce jiných osob), ve sféře ideové pak k hodnotové prázdnotě.
Dokud tento liberalismus dokáže člověka připoutat k oné materiální sféře, tedy upnout ho do nikdy nekončícího kolotoče produkce a konzumu, potud je relativně dobře. Tento jedinec si svou mysl zaplní myšlenkami na konzum, kariéru a vůbec osobní prospěch, a nijak dále většinou nemyslí. Pokud se ale tento koloběh produkce a konzumu nějakým způsobem zadrhne (jako je tomu v současné době), pak se začne projevovat nejen nejistota a deprivace ryze materiální, ale zároveň se začne akutně manifestovat zmíněná ideová prázdnota liberalismu. (Respektive liberální demokracie.) Dochází tedy nakonec k trvalé deprivaci člověka hned ve dvou sférách: ve sféře materiální i ve sféře existenciální.
Takto znejistělé, ztracené individuum začne ovšem hledat východisko ze své životní krize. Jednou možnou alternativou je příklon k hodnotám levicově-komunistickým: zde je slibován výhled na sociální rovnost, a zároveň na všeobecnou pospolitost. Ono bloudící individuum zde tedy může nalézt zakotvení jak materiální tak i ideové; ale ve prospěch tohoto všeobecného kolektivismu musí vzdát svou - liberální - individualitu.
Anebo druhou možností je příklon k ideologii fašistické. I zde je - ovšem! - liberální idea individuální nezávislosti potlačena, ve prospěch nadřazeného kolektivu; nicméně ne tak docela, ne tak důsledně jako v komunismu/socialismu.
Jestliže totiž komunismus/socialismus cílí na pospolitost všech lidí bez výjimky, pak pospolitost fašismu je daleko spíše úzkým, vyhraněným, exkluzivním společenstvím smečky. Ano, každý jedinec zde svou individualitu podřídí kolektivním zájmům vlastní smečky; nicméně na straně druhé je zde přece jenom ještě zachována základní mentalita (reálného!) liberalismu: totiž lovit, rvát a trhat výlučně ve vlastním zájmu.
Jestliže tedy jak komunismus, tak i fašismus jsou svou myšlenkou pospolitosti negací, opakem individualistického liberalismu, pak fašismus je takovouto negací podstatně méně důsledně nežli komunismus. Fašismus je spíše jakýmsi hybridním spojením elementů individualismu (tedy: liberalismu) a pospolitosti.
Pro tento výklad svědčí ten fakt, že fašismus - na rozdíl od komunismu - nikdy nezrušil kapitalismus, s jeho inherentní dravostí, nýbrž s ním dokázal bezproblémově koexistovat. Celkově je tedy možno říci, že jak komunismus/socialismus tak i fašismus vznikají jako reakce na krizi liberalismu (a to jak ideového tak materiálního, tedy kapitalismu); ovšem fašismus je negací pouze polovičatou, která mezilidskou pospolitost instaluje pouze v rovině politické, ale nikoli v rovině materiální.
Tolik tedy k otázce, zda současný trend k fašistoidním hnutím je projevem krize demokracie, nebo kapitalismu. Zopakujme ještě jednou: ve skutečnosti jsou ve hře oba tyto faktory, jak krize (liberálního) kapitalismu, tak i krize (liberální) demokracie. Krize liberalismu je tedy společným jmenovatelem obou těchto příčin.