Každoročně v májové dny zveřejňuje ministerstvo vnitra novou zprávu o extremismu. Ta letošní je v mnoha ohledech skandální. Jako obvykle.

Hlavní nedostatek třicetistránkového „analytického“ spisku „Zpráva o extremismu a předsudečné nenávisti na území České republiky v roce 2023“ tkví už v pochybné „koncepci“ extremismu. Už i na české wikipedii se píše: „Problémem pojmu extremismus je, že nemá v zásadě žádný konkrétní obsah, neříká nic o tom, čeho chce subjekt dosáhnout, jak ani proč, jeho podstatou je pouze hodnocení.“

Jinak řečeno: pojmem „extremismus“ se neříká, co kdo chce, ale jen to, že se výrazně odlišuje od normy. Přitom ta sama o sobě může být — a také často bývá — krajně problematická, což společnosti zpravidla nahlédnou až s časovým odstupem. Jako extremistické se tak ve své době vždy jeví snahy o nápravu neudržitelných či nespravedlivých poměrů. Koncepce extremismu je tedy z definice ultrakonzervativní.

Z jakého důvodu, jakými prostředky a s jakým cílem kdo o co usiluje, v perspektivě „extremismu“ splývá. Do stejné škatulky se proto vecpe leccos — anarchisté s neonacisty, ekologičtí aktivisté s domobranou, islamisté i stalinisté. A z extremistického šuplíku může leccos naopak snadno vypadnout.

Právě tak ve zprávě přestali být během posledních tří let pokládáni za extremisty okamurovci, přestože se fakticky jedná o fašistickou stranu, jen se jí dostává širšího uznání. A stejně tak „koncepce“ pomáhá, aby se přijatelným stal „extremismus středu“.

Umožňuje to její postmoderní ráz, který prosakuje i do jazyka zprávy o extremismu. Ta až fascinujícím způsobem konstruuje různé kategorie. Připomíná to Borgesovu „jistou čínskou encyklopedii“, která dělí zvířata na:

a, patřící císaři

b, nabalzamovaná

c, zdomácnělá

d, prasátka

e, sirény

f, bájné

g, toulavé psy

h, zvířata zahrnutá do této kategorie

i, co jsou jako bláznivá

j, nespočítatelná

k, nakreslená tenoučkým štětcem z velbloudí srsti

l, a podobně

m, ta, co právě rozbila džbán

n, ta, co z dálky připomínají mouchy

Zdá se, že „extremistologům“ v akademických, úředních a policejních řadách jde o podobnou mystifikaci, vytváření bizarního světa fikce, který dovoluje nabývat bohatství společnosti skrze státní instituce, a přitom si užít i trochu mocenského uspokojení. Skutečným se tak stává to, o čem někdo z pozice moci rozhodne, že je skutečné. Cynismus vyhrává na celé čáře.

Pojem zneužitelný jako v Rusku

Nebezpečnost pojmu extremismus spočívá v tom, že slouží napříč prostorem a časem k pronásledování a perzekuci protestu, alternativy, opozice. Zdaleka nejen v Rusku jsou zákony zakazující extremistický obsah využívány k potlačení svobody slova. Zvrácenost oděna do oficiálního hávu se vydává za pravdu.

„Koncepce“ extremismu, jíž je v české kotlině hlavním proponentem někdejší člen Mladých konzervativců a ideologický souputník ODS, politolog Miroslav Mareš, umožňuje konstruovat údajné hrozby, jimž pak státní aparát čelí. Analyticky přitom nepřináší nic nového. Pozici ODS konstruuje jako pomyslný střed, vůči němuž se pak extrémy posuzují.

Takováto „metoda“ přináší rozpoznání hrozby ve chvíli, kdy je již dávno veřejně rozpoznaná. Současně nezřídka za „hrozby“ označuje jen — z hlediska ODS — nepohodlné společenské názory. Koncepce extremismu je tak jen málo užitečným manuálem pro policejní útvary a navázaný aparát. Slouží jen k určení, koho sledovat, koho otravovat a koho čas od času obvinit — neboli oprávněním vykazovat nezřídka naprosto zbytečnou činnost.

To ovšem neznamená, že postmoderní zpráva o extremismu není zábavná. Dočteme se v ní třeba: „Pravidelnou náplní činnosti policistů se staly různé výhrůžky adresované politikům, názorovým odpůrcům, novinářům či jiným osobám.“ Zprávu takto tvořivě pracující se slovesy přitom schvalovala sama vláda.

V tradici vystoupení odborníka na extremismus v pořadu Na stopě, který vyřkl okřídlený výrok o tom, že levicoví extremisté chtějí prostě jen, aby „všichni byli v pohodě“, čteme: „Jisté oživení přinesl pro anarchisty konflikt na Blízkém východě. Někteří z nich přitom odsoudili jak počínání izraelského státu, tak i Hamásu s tím, že je nutné svrhnout jejich představitele.“

Hanba jim! Nejenže se postavili proti vládě, důvodně podezřelé z páchání genocidy, zahrnující fašisty, náboženské fanatiky a válečné zločince, ale stejně tak volají po svržení Hamásu. Jinak řečeno, za extremismus je označovaná pozice, která je vlastní většině západního mediálního mainstreamu. Viděno v evropské perspektivě jsou čeští anarchisté konformisty, zatímco extremisty jsou členové české vlády… Vpravdě nebezpečný pojem, takovýto „extremismus“.

Neomluvitelná fraška

Obecná varování před „antisystémovým hnutím“ pak jen potvrzují faktickou směšnost celé zprávy i výchozí „koncepce“. Říká se ale, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlíp. Což se ukázalo například u známé kauzy Fénix. Nicméně přesto mohou lidé jako Robert Šlachta, který velel dnes již zrušenému Útvaru pro odhalování organizovaného zločinu, díky „koncepci“ extremismu pronásledovat a na měsíce posílat do vazby zcela nevinné lidi — jen za názor a pro vykázání vlastní činnosti.

Je to přitom tentýž Šlachta, jenž je dnes ultrapravicovým politikem a jde do evropských voleb s šiřitelem konspiračních teorií a krajně nebezpečným alt-right influencerem, „motoristou“ Filipem Turkem, který skutečně představuje neředěné ohrožení demokracie. Ve zprávě o extremismu je však oba hledáme marně.

Zpráva Odboru bezpečnostní politiky je tak jen dalším z dokladů selhávání českého státu. Státu, který živí početnou armádu policistů v Bezpečnostní informační službě, „specialisty“ na extremismus z Národní centrály proti terorismu, extremismu a kybernetické kriminalitě služby kriminální policie a vyšetřování (zkráceně NCTEKK SKPV) a krajských ředitelství Policie ČR, jakož i bachařů a navazujícího aparátu.

Člověk nemusí být „extremistologem“, aby vypozoroval, že v situaci prohlubující se chudoby a frustrace velké části obyvatelstva, které chybí jakákoli pozitivní vize, vzniká živná půda pro nespokojenost a snahy změnit stávající politický a ekonomický systém.

Zmíněný odborník na extremismus Miroslav Mareš už před čtvrtstoletím napsal: „Jako levicový extremismus jsou označovány všechny organizace a názory, které radikálně kritizují společenský a ústavní systém a odmítají jakékoliv panství člověka nad člověkem. … Postulují totální osvobození člověka od všech společenských (politických, ekonomických, kulturních) tlaků a považují za principiálně realizovatelné dosažení řádu bez panství tvořeného rovnými a svobodnými lidmi.“

Do očí bijící nesmyslnost srovnání těchto idejí, jejichž smyslem je rozšíření práv a svobod všech lidí, s ultrapravicovým hlásáním nadřazenosti, autoritářství a obrany patriarchátu zvláště vynikne nad slovy Martina Luthera Kinga Jr., která napsal před jednapadesáti lety ve slavném Dopise z birminghamského vězení:

„Když jsem se nad věcí zamyslel hlouběji, začal jsem ve skutečnosti, že jsem označován za extremistu, nacházet uspokojení. Cožpak nebyl Ježíš extremistou, když řekl ‚Milujte nepřátele své, dobrořečte těm, kteříž vás proklínají, dobře čiňte těm, co vás nenávidí, a modlete se za ty, kteříž vás utiskují a vám se protiví.‘ Cožpak nebyl Martin Luther extremistou, když řekl: ‚Zde stojím a nemohu jinak. Bůh mi pomáhej.‘ Cožpak nebyl Abraham Lincoln extremistou, když řekl: ‚Tato země nemůže pokračovat napůl zotročená, napůl svobodná?‘ Otázka tedy nezní, zda budeme extremisty, ale jakými extremisty budeme. Budeme extremisty nenávisti, nebo extremisty lásky?“

Viděno v takovémto světle, jsou pro zdravý vývoj české společnosti, pro její směřování k sociální spravedlnosti, ekologické stabilitě a skutečné živé demokracii reálným nebezpečím sociální inženýři extremismu na ministerstvu vnitra, kteří nedokáží rozpoznat společenskou nebezpečnost fašistů Okamurova či Turkova typu, zato ve jménu ultrakonzervativní ideologie svévolně kaceřují legitimní snahy o společenskou emancipaci.

Fraška „výroby“ zpráv o extremismu se svou kvalitou pod úrovní bakalářské práce není ničím omluvitelná. Je zcela namístě požadovat, aby dále nepokračovala.