A kdyby byl pan Kolařík u kormidla, tak by vás, autore, vyhostil natotata. Pokud by ovšem měl mimořádně dobrou náladu. Jinak byste asi dopadl ještě mnohem hůře... Podobně jako my všichni, kteří jsme "vyloučeni z čistoty" jeho ideového fundamentalismu. Naštěstí ale tento prďola může jenom zlostně ňafat v diskuzích pod články, což v něm zřejmě vzbuzuje dojem, že tím bojuje za blaho lidstva.

Autor článku má bezpochyby pravdu v tom ohledu, že termín "extrémismus" může být velice relativní, respektive pohyblivý, a leckdy to co se ještě včera jevilo být extrémismem, se už příští den může stát legální formou státu či vlády. Nicméně - celá záležitost je poněkud složitější, nežli jak autor článku sugeruje. - Ostatně, v každém případě by jeho argumenty budily větší důvěru, kdyby se sám nedopouštěl manipulací a argumentačních faulů. Konkrétně čeští anarchisté dozajista nejsou do kategorie "extrémisté" zařazování pro jejich vyvážený postoj k násilí na Středním východě - nýbrž právě pro jejich anarchistické postoje. Které - a to nelze popírat ani přehlížet - se dosti fundamentálně rozcházejí se způsobem fungování současné společnosti a současného státu.

Z dané perspektivy - tedy z hlediska pokud možno stabilního fungování současného státního uspořádání - se pak skutečně i Okamurova SPD může jevit být mnohem méně rušivým faktorem, neboť bez ohledu na ideologickou rétoriku je v zásadě integrována do standardního politického systému.

---------------------------------------

Zásadní otázka tedy neleží v tom, zda jsou dejme tomu anarchisté právem zařazeni do kategorie "extrémisté"; nýbrž v tom, zda stávající systém (liberální, respektive buržoazní demokracie) je sám o sobě natolik absolutně legitimní, že každou systémovou kritiku na něm je možno a priori dehonestovat, denuncovat jakožto "extrémismus", jehož obsahovými výroky tím pádem není zapotřebí se nijak hlouběji zabývat.

K otázce legitimity systému liberální demokracie je možno konstatovat toto: je v každém případě pozitivním momentem, že poté co toto politické uspořádání dlouhá desetiletí mělo status nedotknutelného fetiše, tak v poslední době se ideologický sokl této politické formy přece jenom začíná postupně bortit. Především tváří v tvář kumulovaným krizím které toto politické uspořádání evidentně není schopno řešit se ukazuje principiální limitovanost jeho možností být dostatečně nosným fundamentem pro další progresivní vývoj lidstva, respektive pro jeho další fyzickou existenci vůbec.

A v té míře, v jaké se projevuje nedostatečnost, omezenost stávajícího politického uspořádání, v té samé míře ovšem získávají na legitimitě všechny snahy o nalezení nějakého uspořádání alternativního, progresivnějšího, humánnějšího.

V daném ohledu je tedy pouhé oškatulkování těchto alternativních směrů a myšlenkových modelů jakožto "extrémismus" za prvé počinem velmi laciným, myšlenkově povrchním a pohodlným; a za druhé - v daném smyslu - nelegitimním.

Na straně druhé je ovšem nutno vidět i jiný aspekt celé záležitosti. A totiž ten, že prakticky všechna tato alternativní hnutí či modely mají jen velice partikulární charakter. To jest: jejich kritika stávajícího systému z hledisek humánních, ekologických, radikálně demokratických atd. je sice sama o sobě oprávněná; ale jejich vlastní představy o možnostech systémové změny jsou v naprosté většině nevěcné, voluntaristické, či přímo avanturistické. A kdyby tyto jejich představy měly být reálně uskutečněny, pak by s pravděpodobností hraničící s jistotou vedly k naprostému rozvratu jak ekonomiky, tak celého společenského korpusu.

Krátce řečeno: stav věcí není v žádném případě takový, že by na jedné straně stála naprostá legitimita, a na straně druhé naprostá ilegitimita postojů. Každá z obou náprotivných stran má svou část pravdy; ale zároveň i svou nepravdu, kterou se ovšem snaží pečlivě zatajovat. A tak zde stojí konzervativní zastánci statu quo proti radikálním zvěstovatelům změn; každá z obou těchto stran vidí pouze omylnost svého protivníka, ale žádná není ochotna si přiznat "břevno v oku" vlastním.

Ještě jednou tedy, naprosto jasně řečeno: stávající systém si svou omezeností sám říká o to, aby byl principiálně zpochybňován, aby byly hledány zásadní alternativy. Ale na straně druhé - hlasatelé a ideologové těchto alternativních modelů by si konečně měli uvědomit, že tyto jejich modely by musely být schopny život společnosti řídit a vést alespoň natolik relativně racionálně, jako to dokáže systém stávající.

Podle mého názoru tu nejde, pane Poláčku, o legitimitu liberální demokracie, ale jde tu o legitimitu násilí.

Extremismus je když

k prosazování vlastní představy o tom, co je to dobrý svět, volím násilí. A je úplně jedno, jestli chci zachránit planetu nebo spasit lidstvo.

Pane Nusharte, nezaměňujte všechno to co současný státní aparát deklaruje jako "extremismus" s násilím. Jmenovitě anarchisté - ti naopak požadují naprostou absenci jakéhokoli násilí, jakéhokoli donucování, a tedy i toho ze strany státu.

Vůbec - dnes už se sotva najde nějaká relevantní síla, která by hodlala provádět násilnou revoluci. Násilný převrat plánují nanejvýš zcela okrajové militantní skupinky jako jsou například němečtí "Reichsbürger", s jejich bizarním politickým programem. Jinak se všechny názorové směry chtějí prosadit v zásadě získáním většiny ve společnosti, tedy principiálně demokraticky. (Jiná věc je, že po získání moci se pak leckteří začnou chovat autoritativně, aby si takto získanou moc udrželi.)

Extremisté se tedy dnes už žádného násilí nedopouštějí, nebo je potřeba třeba rozšířit definici extremismu i na extremisty mírumilovné a neškodné?

Pane Nusharte, označení "extrémista" by se především nemělo používat (a zneužívat) k lacinému nálepkování. Nikdo nemůže vědět, nebude-li tím nakonec potrefen i on sám.

Například mnohé Vaše názory se bezpochyby mnohým lidem zdají být leckdy nemálo - mírně řečeno - neortodoxní. Měl či mohl by to být dostatečný důvod pro to, označit Vás za "extrémistu"? (Doufejme že pouze umírněného.)

Jistěže mohl, pane Poláčku. A nejen za extremistu. Pokud si dobře pamatuji, manžel Saši Úhlové ve mně dokonce viděl i fašistu a maloměšťáckého usmiřovače. Já jsem zase extremistu viděl pro změnu v něm.

Jak vidíte, pane Poláčku, je potom poněkud těžké rozhodnout, kdo z nás je ve skutečnosti extremista a o kom si to jenom myslíme. Právě proto je potřeba třeba ten pojem konsensuálně definovat – přiřadit mu jasné a nezpochybnitelné znaky.

Jedním z těch definičních znaků extremismu může být třeba násilí jako prostředek k uskutečňování politických cílů. Souhlasíte s tím, pane Poláčku?