"Tato čtyři ponaučení ukazují, čeho se musíme vyvarovat."

Kdo se má čeho vyvarovat? My? Jací my? Kteří my?

Ten nácek, kterého Varufakis popisuje, je dospělý člověk a volič se stejnými právy a povinnostmi jako já, Varufakis, nebo kdokoliv jiný. Není to dítě, a nikdo by se neměl stavět do role vychovatele, který se při výchově má vyvarovat jakýchsi chyb.

Nutno přiznat: zajímavá úvaha, která stojí za hlubší zamyšlení.

Především je nutno se zastavit u Varufakisova konstatování, že "fašisté nevytvářejí komunity". Že nanejvýš vytvoří ad hoc nějaké akční skupiny, že ale tyto "nemohou uspokojit touhu člověka po pospolitosti". Varufakis pak pravé uspokojení této touhy po pospolitosti (a zároveň nejúčinnější nástroj proti fašistické nenávisti) vidí ve společném díle, které i účastníky nejrůznějšího původu může spojit společným duchem.

Prozkoumejme jako první krok poněkud blíže tuto Varufakisovu tézi, že "fašismus nevytváří komunity". V současné době tomu tak skutečně je; ale z pohledu historického se tato záležitost v každém případě nejeví takto jednoduchá a jednoznačná. Vždyť přece jak italský fašismus, tak německý národní socialismus vyrostly právě na myšlence kolektivní pospolitosti. A nejen na myšlence, ale také na reálném praktikování této myšlenky.

Tak tedy: jak je to vlastně se vztahem fašismu a pospolitosti? A jak by vypadalo srovnání fašistické pospolitosti s pospolitostí v levicovém, jmenovitě socialistickém respektive komunistickém podání? To jsou zcela klíčové otázky.

Zcela zásadní rozdíl mezi pospolitostí ve fašistickém a v socialistickém pojetí je ten, že fašistické pospolitosti jsou koncipovány primárně na principu výlučnosti. Na přesvědčení o vlastní exkluzivitě. Ano, fašismus je také výrazem lidské touhy po pospolitosti - ovšem je to pospolitost vycházející z prvotních, animálních pudů zvířecí smečky, na striktním dělení na "my" a "oni". Pospolitost platí jenom pro exkluzivní členství ve vlastní smečce; zatímco "ti druzí" jsou a priori pociťováni jako něco cizího, přinejmenším latentně nepřátelského, vůči čemu je nutno vystupovat s příslušnou mírou agresivity. Která je pak pociťována jako naprosto legitimní a nutná.

Levicové/socialistické pojetí pospolitosti oproti tomu spočívá na fundamentu zcela jiném, přesněji řečeno naprosto opačném: totiž na principu inkluze, pospolitosti všech lidských bytostí bez rozdílu. Jestliže tedy základním znakem fašistické pospolitosti je agrese vůči všem kdo nejsou pociťováni jako členové vlastní smečky, pak základním znakem pospolitosti levicové je vzájemná spolupráce, která je ze své nejhlubší podstaty činností mírovou a mírotvornou.

Ale vraťme se ještě jednou zpět k Varufakisovu konstatování že fašisté (dnes) nevytvářejí komunity. Přitom jsme si ukázali, že i fašismus je výrazem lidské touhy po pospolitosti. Jak je to tedy se vztahem fašismu k pospolitosti? (Pokud nyní odhlédneme od onoho už projednaného faktoru agrese.)

Je tu totiž ještě jeden další, velmi zásadní rozdíl. Ta zmíněná - fašistická - mentalita pospolitosti smečky má principiálně pouze negativní charakter. Tato pospolitost nemá svůj vlastní základ, svou vlastní substanci, nýbrž konstituuje se v prvé řadě z pocitu ohrožení. (Varufakis má tedy plnou pravdu se svým poukazem že fašistické agrese dramaticky stoupají spolu se zhoršováním životních podmínek. Smečka žijící v dostatku potravy nevykazuje zdaleka takovou míru agresivity jako v časech hladu, nedostatku.) To ale znamená: tato fašistická pospolitost má vždy pouze vnějškový charakter, nemá potenciál spojovat různé jedince ve skutečnou interpersonální jednotu. Velice trefně to ve svých memoárech vystihl Hitlerův "dvorní architekt" a ministr zbrojní výroby Albert Speer, když popisoval nesmlouvavé interní boje nacistických pohlavárů o moc: "Ano, byla to pospolitost. Ale pospolitost izolovaných! (Gemeinschaft der Isolierten.)" Každý v oné fašistické smečce nakonec bojoval v prvé řadě o svůj vlastní prospěch, o svou vlastní moc nad druhými.

Oproti tomu levicové/socialistické pojetí pospolitosti jde mnohem hlouběji. Není pouze negativisticky zaměřené, jakožto boj proti nepříteli (ať vnějšímu či vnitřnímu). Jak už řečeno socialistické pojetí pospolitosti je založeno na společné práci, na společném díle. To míří ale ve své podstatě mnohem dále, nežli jenom ke společné pracovní činnosti jako takové. Je zapotřebí si zde opět připomenout platónsko-sokratovský příměr se - společnou - stavbou lodi. Po kterémžto obraze Sokrates sahá - nemálo překvapivě - v tu chvíli, kdy se hovor točí především kolem otázky, co vlastně znamená princip spravedlivosti!

Sokratova odpověď konec konců směřuje právě k tomu závěru, že spravedlnost pro člověka, pro lidskou bytost nakonec spočívá v tom, když se každý může - svým vlastním podílem, v rámci svých vlastních schopností a dovedností - podílet na společném "dobrém díle". Hluboký smysl této pospolitosti tedy není dán pouhou pracovní kooperací - nýbrž společným vytvářením díla, které má svůj vlastní pozitivní smysl, přesahující jeho pouhou vlastní předmětnost.

Ovšem, zde by bylo možno právem namítnout: jestliže je socialistické pojetí takto bezvýhradně pozitivní, jak je pak možné, že všechny socialistické režimy nakonec vykazovaly ty samé vlastnosti jako režimy fašistické - totiž neustálé interní boje o moc uvnitř vládnoucí smečky?

Proč se tyto historické pokusy o zavedení všeobecné pospolitosti (doposud) nikdy nepovedly (snad s jedinou výjimkou jihoamerických redukcí), proč se pravidelně zvrhly ve svůj pravý opak, to by bylo téma na samostatné a velmi složité úvahy. Zde je možno v krátkosti konstatovat dvojí:

- za prvé, dokázat vytvořit takovouto pozitivní pospolitost na základě společného díla je záležitostí velmi náročnou a komplikovanou, naprosto nepostačí pouze prostě vyhlásit ideu pospolitosti a program společné práce (a společného vlastnictví)

- a za druhé, zde se jednalo především o to spolu navzájem porovnat základní ideové principy pospolitosti fašistické a pospolitosti socialistické. Ukázat že pospolitost fašistická vzniká z atavistických pudů skupinové agrese, a že tato skupinová agrese strmě stoupá za podmínek ohrožení, tedy sociální nouze. A že zásadní možností jak tuto skupinovou agresi překonat, je postavit proti ní program činné skupinové (respektive všeobecné) spolupráce, účasti na společném "dobrém díle".

To je docela prosté. "My, občané liberálních demokracií, kteří nechceme nástup fašismu."

Varufakis nechce Kapniu vychovávat. Jen politicky a ideálně i společensky marginalizovat.

A dost dobře to nejde, když prezident nebo ministryně práce, údajně sociálně demokratická, (abych zůstal v nedávné historii českých zemích) populisticky rozdmýchává antiimigrantskou nenávist.

Anebo když nějaká krásná duše vysvětluje vypálení imigrantské ubytovny nebo zápalnou láhev hozenou do btu romské rodiny jako projev pochopitelné frustrace ponižovaných a vykořisťovaných.

„Varufakis nechce Kapniu vychovávat. Jen politicky a ideálně i společensky marginalizovat.“

--------------------------

Pan Profant rád často často zmiňuje tzv. funkční gramotnost. Proto si připomeňme, co Varufakis ve skutečnosti v tomto článku opravdu píše:

„Když se nuzné podmínky spojí s marginalizací a přehlížením, ocitají se někteří lidé ve stavu bezútěšné morální prázdnoty. Tehdy se stejně jako Kapnias stávají náchylní ke zvrácené logice nadřazenosti rasy či národa, jejichž čas prý právě nadešel.“

Takže „chceme-li si poradit s britskými výtržníky a podobnými nespokojenci v různých částech Evropy a Spojených států, musíme se zavázat, že je neopustíme“ (píše Varufakis), ne tedy, že je budeme marginalizovat (jak Varufakise nesprávně pochopil pan Profant), protože bychom se pak ovšem nutně museli marginalizovat společně s nimi, abychom je tedy neopustili (jak požaduje Varufakis).

Obvykle tedy vyjde bohužel celkem nastejno, jestli se stejně jako Kapnias staneme náchylní ke zvrácené logice přesvědčení o nadřazenosti vlastní rasy, vlastního národa, nebo jestli se staneme náchylní ke zvrácené logice přesvědčení o nadřazenosti vlastního rozumu. Domnívám se proto, že ani tyto jedince, přesvědčené o nadřazenosti vlastního rozumu nesmíme v intencích tohoto Varufakisova článku marginalizovat, ale musíme se naopak zavázat, že je neopustíme. To bude naše morální svědectví o síle solidarity, nabízející ten nejlepší návod, jak v dnešní době zabránit,aby se marginalizovaní neobraceli sami proti sobě navzájem.

Jsem s vámi, pane Profante.

Myslím, že ani Pablo González by to pro Tygodnik Powszechny nenapsal lepší než Janis Varufakis.

Vlastně ne Pablo González (ten progresivistický novinář z Baskicka), ale Pavel Rubcov (ten konzervativec z Ruska), jak má na sobě tričko s obrázkem stormtroopera z Hvězdných válek se slovy „Impérium tě potřebuje“ a po příletu z „výměny manželek“ se objímá s Nejvyšším (Nejvyšší je ten nejnižší).

Kurňa, asi zas nějaká noc dlouhých nožů:

Město proslulé výrobou nožů slavilo 650 let od svého založení. Nejméně tři mrtví. Dalších devět pobodaných bojuje o život.

Zakážeme nože a bude po fašismu!

Znám velice inteligentní rasisty, nad kterými se určitě necítím intelektuálně nadřazený. A znám úplné pitomce, se kterými se shodnou na nutnosti usilovat o to, aby lidé zastávající politiku založenou na rasismu, islamofobii a schvalování genocidního jednání jakožto dalších formách organizované intolerance byly politický marginalizováni a jejich názory byly ve slušné společnosti považovány za odsouzeníhodné.

Takže když už, tak nikoliv intelektuální nadřazenost, ale nafoukané přesvědčení o nadřazenosti emancipačního postoje nad urfašistickým.

Říkejte si, pane Profante, co chcete (zatím stále máme svobodu projevu), ale nemůžete takhle okatě dezinterpretovat cizí článek a tvrdit, že se v něm píše opak toho, než co se v něm skutečně píše.

Vy tvrdíte, že „Varufakis nechce Kapniu vychovávat, ale chce ho politicky a společensky marginalizovat“.

Varufakis ale píše, že „chceme-li si poradit s britskými výtržníky a podobnými dalšími nespokojenci, musíme se zavázat, že je neopustíme“, nikoliv že je máme politicky a společensky marginalizovat.

Varufakis o marginalizaci úplně opačně než vy totiž říká, že „když se marginalizace spojí s přehlížením a nuznými podmínkami, ocitají se někteří lidé ve stavu bezútěšné morální prázdnoty. Tehdy se stejně jako Kapnias stávají náchylní ke zvrácené logice nadřazenosti rasy či národa, jejichž čas prý právě nadešel.“

A nedejte se mýlit, já to Varufakisovo žvanění neoceňuji. Je vás prosím, abyste ho tak lehkovážně nedezinterpretoval.

Važím si Vašeho úsilí o interpretaci textu. Nicméně on je rozdíl, zda jde rozhořčené účastníky demonstrací. Tam převládá okamžitá mobilizace a vlastně chybí politické požadavky. Zde má smysl důraz na slib "neopouštět", pokud se nezůstane jen u slibů. Nebo zda před sebou máme přesvědčeného fašistu jako byl Kapnias. Tedy je to rozdíl pro Varufakise v komentovaném textu a pro mě, nijak Vás nenutím ho vidět

Takže z Varufakisových slov „když se nuzné podmínky spojí s marginalizací a přehlížením, ocitají se někteří lidé ve stavu bezútěšné morální prázdnoty a stejně jako Kapnias se pak stávají náchylní ke zvrácené logice nadřazenosti rasy či národa“ usuzujete, pane Profante, že Varufakis zde doporučuje tyto lidi jako byl Kapnias marginalizovat a přehlížet. (Varufakis to asi podle vás doporučuje nejspíš proto, aby se pak tito lidé mohli stávat více náchylní náchylní ke zvrácené logice nadřazenosti rasy či národa, protože podle vás Varufakis v tomto svém článku zřejmě říká, že fašisty potřebujeme.)

Zcela evidentně se, pane Profante, stáváte náchylný k (Varufakisově!) zvrácené logice...

Když tedy nejste schopen porozumět článku, přečtěte si alespoň ten perex nad ním, tam je to shrnuto. Chápu, že porozumět Varufakisovu nesmyslnému blábolení nemusí být vždy jednoduché.

ďábel se skrývá v detailu. Ty lidi je nutné politicky marginalizovat tehdy, pokud už přijali tu zvrhlou logiku.

Zatímco sociálně-ekonomické vyloučení (marginalizaci), která představuje živnou půdu nachylnosti (*) k podobné logice je naopak nutné minimalizovat a bojovat proti arognaci, s níž se přehlížejí nebo urážejí ti, kdo jsou jejími oběťmi.

A zdůrazňuji "politicky marginalizovat" -- jednoznačně říci, že s nimi žádná politická demokratická strana (socialistická, liberální, zelené atd.) nevytvoří koalici, ani skrytou. A ve společnosti důsledně dávat najevo, že rasistické a xenofóbní nejenže není salonfähig, ale prostě nepatří ani do žádné veřejné místnosti vyjma mís veřejných záchodků.

(*) Nachylnost není determinace. Varufakis píše o Kapniových vrstevnících ve stejné situaci, kteří se většinově stávali odbojáři, Kapniův fašismus je minoritní reakce. Pokud mohu soudit z komfortu své sociální bubliny, platí do i o většině dnešní ekonomicko-sociálně marginalizovaných u nás.

Jak, prosím vás, Varufakis rozlišuje mezi těmi, kteří přijali zvrhlou logiku, a těmi, kteří jsou oběťmi této zvrhlé logiky? Jsou těm „nuzným podmínkám spojeným s marginalizací a přehlížením“ (ze kterých se pak typicky rodí fašismus) vystaveni pouze britští výtržníci a další lidé nespokojení s migrací, nebo jsou těmto nuzným podmínkám spojeným s marginalizací a přehlížením možná ještě v daleko větší míře vystaveni i ti migranti z odlišných civilizačních okruhů?

Pokud se, pane Profante, dlouho ignoruje (politicky marginalizuje) nějaký zásadní společenský problém, pokud nakonec většina společnosti nemá politické zastoupení, které by tento problém jako zcela reálný plně uznalo a konstruktivně ho řešilo, začnou se (samozřejmě pouze v demokracii – v diktatuře takové politické spektrum neexistuje) voliči postupně přesouvat ze středu k okrajům politického spektra, a to i přesto, že tyto okraje žádné konstruktivní ani reálné řešení daného problému vůbec nenabízejí. Tradiční středový volič se pak rozhoduje mezi pokračováním ignorace problému, který se ale mezitím stále zhoršuje, a mezi „zkusím cokoliv, aby se to hnulo, vždyť už je to katastrofa, tak to snad nemůže být horší“. Taková politická marginalizace reálně existujících problémů [jejich (ideologické?) zablokování a popírání problému] samozřejmě nevede ke klidu (ani ke „klidu na práci“), ale k výbuchu nespokojenosti. Dlouhodobě se to nedá moc řešit ani přitvrzením režimu.

Pokud ignorujeme problémy a přání skupiny lidí, ti lidé nemají důvod být loajální se společností, kterou z jejich pohledu reprezentujeme. A stávají se náchylní k antisystémovým řešením. V tom se shodneme. A právě tyto lidi je třeba nejen ujistit o tom, že je neopustíme, ale jim třeba pomoci s vytvářením šancí na důstojný život a uznání. To druhé nejde jen ze shora, v tom má Varufakis pravdu, když odkazuje na jinak dost sentimentální poselství Starého dubu.

Ale právě proto musí demokratický režim přitvrdit a jasně pojmenovat ty, kdo mají být marginalizování pohrdáním:

a) Sebranku, která se cítí být smetánkou a žije a tyje z ignorování problémů těch lidí - například ministryni sociálních věcí, která ignorovala vytváření byznysu s romskými ubytovnami a žvanila přitom o nutnosti starat se o naše lidí.

b) Politické podnikatele s xenfóbií - různé Okamury, Chovance, Zemany a jiné špinavce.

C) Ty, kteří se své životy, které se k nim jaksi obrátili tou posranou stranou, rozhodli trochu vylepšit pohrdáním těmi, kdo jsou na tom ještě o něco hůře nebo mají jinou barvu či si neudrželi manžela, a proto žebrají o dávky (abych citoval další pohrdání hodnou kreaturu spojenou s postem ministra práce a sociálních věcí).

Jistě, u těch posledně jmenovaných nemůže být pohrdání tak krystalické jako u kategorie a) a b). Zde se sluší spíše nenávidět hřích a milovat hříšníky, ale přes všechno porozumění biografickému zakotvení fašismu u takového Kapnii, je nutné jeho promluvy stíhat nejtvrdším opovržením a zesměšňováním.

Dovolím si zopakovat otazku, pane Profante: Jsou těm „nuzným podmínkám spojeným s marginalizací a přehlížením“ (ze kterých se pak typicky rodí fašismus) vystaveni pouze britští výtržníci a další lidé nespokojení s migrací, nebo jsou těmto nuzným podmínkám spojeným s marginalizací a přehlížením možná ještě v daleko větší míře vystaveni i ti migranti z odlišných civilizačních okruhů?

Proč tedy (podle Varufakise a pravděpodobně i podle vás) jsou tyto nuzné podmínky příčinou fašismu jen u lidí nespokojených s migrací? (Myslím teď samozřejmě ty výtržníky.) Budiž však řečeno, že i mnohé z těch samotných migrantů a jejich potomků lze zařadit nejen do skupiny výtržníků, ale i do skupiny lidí nespokojených s migrací – spokojený člověk přece do neznámých okolostojících lidí nožem nepíchá.

Ale můžeme být klidní, o fašisty nejde i kdyby třeba vraždili výhradně jenom Židy, jde totiž o všechny marginalizované, kteří se „ocitli ve stavu bezútěšné morální prázdnoty a stávají se náchylní ke zvrácené logice...“

Musíme se tedy, pane Profante, zavázat, že je neopustíme, proti nenávisti je potřeba postavit solidaritu se všemi marginalizovanými.

Proč bych měl rozlišovat oběti ekonomicko-sociální marginalizace podle toho, odkud pocházel jejich děděček? Nejsou to snad lidé? A jak víte, že mezi těmi britskými výtržníky nebyli imigranti? Například ti ze střední a východní Evropy. Koneckonců dva nejslavnější čeští xenofobové -- Okamura a Konvička--mají migrační kořeny, řečeno xenofobním jazykem.

A fašismus nemá s Židy zase tolik společného. Mussolini přijal - nerad a polovičatě -- antisemitismus až na nátlak nacistického Německa, v době, kdy se už bez svého silnějšího spojence neobešel. Tito byl sice osobně zkurvený antisemita, ale v ideologii slovenského klérofašismu hrál antisemitismus marginální roli.

Vždyť to říkám: Proč bychom rozlišovali oběti ekonomicko-sociální marginalizace podle jejich náboženství nebo podle toho, odkud pocházel jejich děděček? To je přece nesmysl.

Takže ty oběti ekonomicko-sociální marginalizace, které píchají nožem do neznámých okolostojících lidí a křičí přitom, že bůh je veliký, (i přesto, že se občas zaměřují docela dost na Židy) jsou taky fašisté?

Ale nemohlo by to třeba nějak souviset s tím co křičí?

S nějakou jejich kulturou nebo náboženstvím?

Pojmově: Varufakis mluví o fašismu. Já obvykle používám termín urfašismus -- tedy postoje a přístupy, které jsou nutnou součástí každého fašismu, ale vyskytují se i bez něj.

Současné náboženské fundamentalismy -- ať už islámský, křesťanský nebo hinduistický -- jsou bezesporu urfašistické. Rozdíl je je v tom, že fašismus staví na tom, že kurví pojem národa, zatímco fundamentalismus kurví pojem boha nebo bohů.

Ostatně zkuste si zařadit to hovado, co se v Halle před dvěma lety rozhodlo vystřílet na Jom Kipur synagogu a když se nedostalo dovnitř, tak místo toho zastřelilo dva lidi, protože jedli v nedalekém bistru provozovaném "islámskou špínou" kebab -- shodou okolnosti dva poměrně čistokrevné árijce. Žvanilo ve svém manifestu o záchraně křesťanské bílé Evropy.

On třeba Vladimír Putin taky docela dost mluví o věčném (ukrajinském) fašismu, místo aby si vysypal svůj vlastní smradlavý fašistický hnůj z toho kontejneru na tříděný odpad, co má na krku.

Fašismus je, pane Profante prostě věčný úplně stejně jako komunismus. Ale zatímco komunismus je v podstatě křesťanskou herezí, fašismus je návratem k pohanskému kultu a odmítnutím židovské a křesťanské víry, která učinila Západ Západem. Jak fašismus, tak i komunismus mají své počátky ve Velké francouzské revoluci, s čímž by Eco patrně nesouhlasil, ale nesouhlas je naštěstí pro Eca jen znakem odlišnosti, který rozšiřuje a zpřesňuje vědění, zatímco pro urfašismus je samozřejmě nesouhlas zradou.

Snad tedy, pane Profante, nijak nezradím vaše pojetí urfašismu poukazem na to, že stejně jako někteří historikové vidí v masovém vraždění vlastního obyvatelstva v Sovětském svazu (na svém vrcholu šlo až o 1000 vražd za den) ve třicátých letech demokratický prvek stalinismu, jiní historikové zase vidí v rozhodnutí Výboru pro veřejné blaho (z roku 1793) vyvraždit své vlastní ideologicky nespolehlivé obyvatelstvo ve Vendeé (na což doplatilo životem nejméně 100 000 lidí) první genocidu v moderních lidských dějinách. V nefašistických společnostech má podle Eca veřejnost prostě za to, že smrt je nepříjemná záležitost, zatímco pro urfašismus žádný boj o život vlastně neexistuje, život je žit právě jen kvůli boji a jinak nemá žádnou cenu – „Viva la Muerte!“, jestliže si člověk neváží vlastního života, těžko si může vážit životů těch druhých. A když tedy nemá jako urfašistický hrdina zrovna chuť skončit slavnou heroickou smrtí, nějaký ten výbor pro veřejné blaho už se najde, aby to člověku umožnil.

Základními principy Francouzské revoluce ovšem kupodivu nebyla genocida, používaní gilotiny pro humánní smrt, masové vraždění ideologicky nespolehlivých odpůrců i příznivců revoluce a pohrdání životem (zvláště životem těch druhých), nýbrž ušlechtilé ideály jako svoboda a rovnost všech lidí, vyjádřená v Deklaraci práv člověka a občana. Jen pro pořádek připomínám, že dvě nejdemokratičtější ústavy, jaké svět snad do té doby kdy vůbec viděl (ta francouzská z roku 1793, která nakonec nevstoupila v platnost a ta sovětská z roku 1936) „kupodivu“ těsně předcházely období nejhoršího teroru a vraždění vlastního obyvatelstva.

To víte, musím se revanšovat.

Sny o krvi a půdě

Když jsem dnes, pane Profante, po temné noci plné tyranských krutovládných snů meditoval za vlahého úsvitu dějin nového všedního dne o věčných pravdách krve a půdy, má mysl byla náhle zaplavena obrazy hrdinného boje palestinského lidu za svobodu od řeky až k moři, při kterém život je žit výhradně jen pro boj a jinak nemá žádnou cenu. Hrdina lačnící po krvi a půdě, inspirován hamásovským výborem pro blaho lidu odvážně překonává hraniční plot a volá do nenávistného a zkaženého západního světa plného odporného nacionalismu a rasistického útlaku: „Viva la Muerte! Ať konečně i tady žijí lidská práva!“ Cítil jsem se unesený světlými zítřky temných podzemních tunelů, když jsem se náhle probudil ještě celý živý a spocený. Slunce již stálo vysoko na obloze, dějiny všedního dne byly v plném proudu a já jsem se od toho věčného fašismu šel konečně osprchovat.

I kdyby to pro někoho nebyl jen sen, i kdyby to třeba byla opravdová realita, tak nějaký děkan filozofické fakulty prý kdysi říkal, že možnost posílat lidi na smrt podle své vlastní libovůle je vlastně takový jakýsi demokratický prvek...

jedna věc jsou fašistický kecy, druhá skutečné nasazení života.

A ad Palestina:

Nemyslím, že by normálnímu Palestinci -- magoři se najdou všude -- šlo o víc než o možnost jakžtakž slušně žít, nemuset cestou do práce nebo na univerzitu počítat s průměrným jedenapůlhodinovým zdržením zásluhou kontrolních stanovišť izraelské armády, nebát o děti, které jsou jaksi z pohledu téže armády sice chráněné, ale zase se tak moc neděje, když tu a tam nějaké odstřelíte.

A když tyhle elementární potřeby budete dost dlouho potlačovat, poroste počet těch, kteří budou chtít vyhnat své židovské nebo--abychom nechodili tak daleko -- své německé sousedy, protože ona se soustavnou frustrací roste také nenávist. (A obvykle se vybíjí na málo vinných a víceméně bezbranných, protože je to nenávist)

Ano, příliš se to od fašismu neliší, včetně těch řečí o smrti :

---

Salvy slávy Salvy slávy

a do nich vzlyk posledního výstřelu

Zásobník je prázdný

a prší jen prší do hlavní

Němkyně Smrt Němkyně Smrt

chodí oči upřeny k nebi a mává bateriím

Morana naše Morana naše velí

Držte se Držte Držte do zničení ..

--

Tyhle verše napsal jeden z nejlepších českých básníků a neměl bych odvahu v této souvislosti mluvit o urfašismu; ovšemže tu odvahu nemám z nízkých pohnutek, jsem s básníkem jedné krve, rostli jsme z jedné hroudy a můj dědek v povstání, o kterém ta báseň je, málem zařval.

To Profantovo antiizraelské běsnění a obhajování palestinského terorismu je skutečně ostudné.

Je tady ovšem mezi svými, to je třeba bohužel vzít na vědomí. Nás pár diskutérů, kteří to vidíme úplně jinak, jsme tady jenom trpění, a můžeme být rádi, když nám zdejší cenzor sem tam něco nesmaže.

„Nemyslím, že by normálnímu Palestinci -- magoři se najdou všude -- šlo o víc než o možnost jakžtakž slušně žít...“

---------------------

Podle průzkumu veřejného mínění, provedeného mezi Palestinci v Gaze a na Západním břehu v prvním listopadovém týdnu 2023 agenturou AWRAD, vyjádřilo 60 procent respondentů tomu útoku ze 7. října silnou podporu, 16 procent mírnou podporu, 13 procent bylo proti útoku.

Jsou podle vás, pane Profante, tedy tři čtvrtiny Palestinců magoři, nebo spíše „roste počet těch, kteří v důsledku dlouhodobého potlačování elementárních potřeb chtějí vyhnat své židovské sousedy“, ale nejedná se přitom o „věčný fašismus“, nýbrž o normální věčnou nenávist?

A jedná se tedy, pane Profante, v případě těch výše zmíněných britských výtržníků (nemyslím samozřejmě výtržníky muslimského vyznání) o normální věčnou nenávist, nebo o odsouzeníhodný věčný fašismus?

Tři čtvrtiny dotázaných Palestinců si podle zmíněného průzkumu myslí, že Palestina vyjde z této války jako vítěz. Nevím, jestli by to šlo interpretovat tak, že tři čtvrtiny Palestinců v Gaze a na Západním břehu si myslí, že se jim nakonec přece jen podaří vymazat Izrael z mapy (vyhnat nebo pozabíjet své židovské sousedy), přičemž by se samozřejmě nejednalo o urfašismus, nýbrž o zcela pochopitelnou a hluboce lidskou nenávist.

Pro vaši informaci dodávám, že AWRAD není „spiklenecká“ (židovská), nýbrž arabská agentura. Sídlo má v Palestině v Ramalláhu.

Pane Nusharte, ta klíčová pasáž zní:

"Během nedávných nepokojů ve Velké Británii se opět ukázala neschopnost liberálů i levice oslovit dělnickou třídu, přitahovanou krajní pravicí. Ve chvíli, když už je fašismus na scéně, nepomůže ani podlézavost xenofobním náladám, jakou předvádějí liberálové osvojující si protiimigrantskou rétoriku, ani levicové ohrazování se vůči úsporným opatřením. Chceme-li si poradit s britskými výtržníky a podobnými nespokojenci v různých částech Evropy a Spojených států, musíme se zavázat, že je neopustíme."

Je to přesný překlad.

A ten, kterému se levice musí zavázat, že je neopustí, je dělnická třída, ne fašisti.

Je to ten hlavní problém současné levice -- proletariát ji přestal věřit. Nevěří, že levice stojí na jeho straně. Obecně jsou dělníci a spol kulturně konzervativní a jejich vztahy jsou opřeny o důvěru, než o porozumění. Oni potřebují slyšet o "našich lidech", tomu rozumí, a intelektuálové se můžou posmívat, jak chtějí. Proč tolik levicových voličů přešlo k Babišovi? Protože získal jejich důvěru. Levice musí stát na straně všech slabých a vykořisťovaných. Toho fašisté umí využít a říkají --- levičáci vám lžou a lžou, oni nestojí na vaší straně, oni stojí na jejich a proti vám!!! A proletariát jim to věří.

Proč Varufakis líčí na konci tu scénu z filmu? Jde v ní přece o to, že ke společnému stolu zasedají všichni...

Jinými slovy, řekl bych, že jste to pochopil špatně.

Pana Morbicere, závazek "neopustit" se podle mne týká ve větě předcházejících "výtržníků a podobných nespokojenců". Předpokládat, že jde o "dělnickou třídu, s níž je zde (pův. v angličtině) mluvnicky nakládáno jako s plurálem (neboť autor má na mysli jedince), tedy tak nějak na způsob vazby, jež je možná, jedná-li se o USA jako státy), není důvod. Ve prospěch mnou předpokládané vazby je také větší odvážnost apelu, v případě dělnické třídy jako celku by šlo (z levicového pohledu) o krotkou a stěží diskutovatelnou věc. Je příznačné, zabereme-li na takto slabou interpretaci. "Podobní nespokojenci" v textu ani (zjevně) neznamenají "dělnická třída mínus výtržníci", nýbrž (přece jen) rozšíření množiny (aktivních) výtržníků o další lidi, přitahované destruktivními silami. Máme tedy co do činění s apelem neopustit "hříšníky", být jim nablízku a ku pomoci.

Musím přiznat, že jsem textu porozuměl stejným způsobem jako pan Morbicer. A dost dobře nevím, jakým jiným způsobem by intence J. Varufakise bylo možno vykládat, vzhledem k celkovému pojetí jeho úvahy.

Ještě jednou tedy: Varufakis si klade otázku, jak je to možné, že části dělnické třídy se místo třídní solidarity přiklánějí k fašistickému způsobu myšlení a jednání. Jeho závěr zní: k fašistické ideologii se vždy klonili ti, kteří byli

- sociálně deprivovaní

- měli pocit že stát a společnost je opustili, že jsou všem lhostejní, všemi zapomenutí.

Takovéto osoby pak hledají doslova spásu v identitárních hnutích založených na bezprostředně pojímané pospolitosti, jako je nacionální příslušnost, přimknutí se ke konzervativním, tedy důvěrně známým hodnotám.

Varufakis tedy jako řešení předkládá: nemá smysl těmto jedincům prostě jenom nadávat do fašistů; to nic nepřinese, jenom je to utvrdí v jejich životním pocitu nepochopení ze strany společnosti. To čeho je zapotřebí je pozvat je zpět do komunity vzájemné solidarity nikoli fašistické, nýbrž levicové. Tedy - pozvat je ke společnému stolu. A především - začít se jim věnovat, začít brát vážně jejich životní a existenční problémy.

A právě tohle současná levice nedělá; ta stále žije v přesvědčení že postačí prosadit to či ono sociální opatření, tu či onu sociální dávku, a tím že už pro prekarizované udělala dost. Jenže - dnes už je zapotřebí něco více nežli spoléhat se jenom na sociální otázku. Je nutno - budiž to řečeno ještě jednou - zabývat se i otázkami životními a existenčními, respektive vysloveně existenciálními. Tedy - otázkami smyslu.

Právě zde mají fašistická hnutí velkou přednost: ony dokáží tento smysl generovat. Sice smysl objektivně deformovaný, reakcionářský, založený na pocitu vlastní skupinové výlučnosti; nicméně i takovýto objektivně patologický smysl má svou velkou přitažlivost. A to tím spíše že levice - ani ta klasická ani ta moderní - nedokáže generovat nějaký společný (ani individuální) smysl už vůbec.

Pan Poláček: „Porozuměl jsem textu článku stejným způsobem jako pan Morbicer. Varufakis říká, že nemá smysl těmto jedincům jenom nadávat do fašistů, ale je zapotřebí tyto jedince pozvat zpět do komunity vzájemné solidarity — nikoli fašistické, nýbrž levicové.“

Pan Morbicer: „Ten, komu se levice musí zavázat, že ho neopustí, je dělnická třída, ne fašisti.“

---------------

Jestliže pan Poláček a pan Morbicer Varufakisův článek tedy interpretují ve vzájemné shodě, pak z toho celkem logicky vyplývá, že „jedinci, kterým nemá smysl jenom nadávat do fašistů“, těmi fašisty vůbec nejsou, protože „ten, komu se levice musí zavázat, že ho neopustí, rozhodně nemá být fašista“.

Děkuji, pane Poláčku a pane Morbicere, za uznání faktu, že levice nadává do fašistů někomu, kdo fašista ve skutečnosti vůbec není.

Všiml jsem si toho nejpozději v tu dobu, kdy jsem v diskusích na DR poznal pana Tožičku. Obávám se, že tohle je právě ten důvod, proč „proletariát přestal věřit současné levici“.

A vy byste snad věřili někomu, kdo by vám nadával do fašistů? Nejspíše byste si o něm pomysleli, že je to idiot.

Když má někdo v hlavě srovnané hodnoty, většinou je umí také zřetelně a srozumitelně vyjádřit, a není třeba spekulovat, jak to myslel.

Jako např. Arnold Schwarzenegger.

Jeho nejnovější proslov, který vznikl před časem a nyní se šíří v reakci na vlnu antisemitismu, která se zvedla po útoků Hamásu na Izrael, si stojí za to připomenout.

https://www.visegradsky-jezdec.cz/clovek-arnold-schwarzenegger/

Pane Nusharte, jako obvykle jste celou záležitost pochopil velice svérázně.

Nejde o to že dotyčný okruh osob by nevyznával - v danou chvíli - fašistické hodnoty, či přesněji řečeno pahodnoty. Jde o to ztracené ovečky vrátit zpět do jejich vlastního stáda - a to by vzhledem k jejich prekarizovanému sociálnímu postavení mělo být principiálně nalevo.

Jde tedy o to vrátit zpět ztracené ovečky; a toho nelze dosáhnout tím že jim budeme nadávat do fašistů.

Totiž: někteří z nich samozřejmě jsou nepolepšitelní fašisté. Ti jsou pak zřejmě ztraceni už natrvalo. Nenávist je v nich usazená tak hluboko, že už nedokáží myslet a jednat jinak nežli v kategoriích nenávisti, vyloučení, skupinového egoismu.

Ale tady se jedná právě o ty v pravém slova smyslu zbloudilé, kteří se na populistickou identitárně-nacionalistickou propagandu nechali pouze nalákat. U těch se jedná o to dostáhnout aby prohlédli a vrátili se zpět, ze smečky nenávisti do komunity mezilidské solidarity.

Ostatně, jako křesťan byste o "zbloudilých ovečkách" a jejich návratu "do lůna církve svaté" měl něco vědět.

No jo, pane Horáku.

Možná ten první odstavec není dobře napsaný...

Nicméně jádrem toho článku je, že lidé, kteří by dle všech klasických kritérií měli volit levici, začínají volit v lepším případě populisty, v horším ultrapravici.

Jednou to tady už bylo, Mussolini se v mládí považoval za socialistu, aby po prozření měl socialisty za největší nepřátele, které s oblibou nechával krutě vraždit. Hitler socialista nebyl (jak na Info.cz tvrdí (dle mého pomatený) Schmarcz), byl to pravičák, ale když potřeboval servisní organizaci pro své šílenství, neomylně sáhl po partě zhrzených socialistů...

Jednou už to tady bylo a demokratická levice tehdy prohrála.

Co se Hitlera týče, pane Morbicere, tak ten samozřejmě nikdy nebyl "socialista" ve vlastním slova smyslu; nicméně na straně druhé je nepopiratelnou skutečností že se (především v počátcích své politické dráhy) považoval za představitele především dolních společenských vrstev, třídy pracujících. Ve svém programatickém díle "Mein Kampf" osočuje kapitalisty z vykořisťování práce německého dělníka s takovou ostrostí a bojovností, že by mnohé jeho věty bez dalšího mohly stát i v Marxově "Kapitálu".

Později ovšem Hitler tento svůj kritický postoj vůči kapitalistům značně zmírnil, zčásti zřejmě v důsledku toho že někteří příslušníci bohatších vrstev ho zahrnuli štědrou podporou, a za druhé - celkem logicky - v souladu s jeho hlavním politickým programem národní (nacionální) jednoty, kdy pod střechou všeobecného korporatismu mají zmizet veškeré třídní rozdíly.

Skutečností zůstává že po nástupu Hitlera k moci nový nacistický režim provedl celou řadu velmi významných sociálních opatření ve prospěch dělnické třídy (ovšem zároveň rozpustil odbory a zakázal stávky). Ale stojí také za zmínku, že Hitlerův "dvorní architekt" Albert Speer ve svých pamětech uvádí, že když Hitlerovi podával zprávy o těchto provedených opatřeních ve prospěch dělnické třídy (například přestavby továren podle nových hygienických předpisů), že měl pocit že Hitlera to vlastně nijak příliš nezajímá. V té době byl Hitler evidentně už někde zcela jinde, místo osudu německého pracujícího ho už zřejmě daleko více zajímal německý dělník v uniformě, bojující za jeho (Hitlerovu) světovládu.

-------------------------------------

Tolik tedy k Hitlerovi samotnému; v dané souvislosti se ovšem vynořuje principiální otázka po obecném vztahu levice a (krajní) pravice k sociální otázce. Jeden klíčový rozdíl je zde jasný: radikální levice chce sociální otázku řešit komplexní systémovou změnou, tedy revolucí, vyvlastněním kapitalistů. Oproti tomu fašistická pravice odmítá tento třídní boj, a všechny třídní konflikty chce pouze zmírnit, neutralizovat oním zmíněným korporativismem, kdy třídní rozdíly mají pozbýt na významu ve srovnání s jednotícím hnutím všenárodního (nacionálního) obrození.

Ale je tu ještě jeden rozdíl mezi krajní pravicí a radikální levicí, čistě pocitově respektive ohledně osobního nastavení. Jak řečeno obě hnutí do značné míry vycházejí ze sociální otázky; ale u fašismu se tato sociální otázky velice rychle transformuje v čirý boj. Boj jako životní postoj, jako životní cíl. Název Hitlerovy knihy "Mein Kampf" v tomto ohledu není nijak náhodný.

Ano, i komunisté samozřejmě vedou svůj boj, boj o moc, třídní i čistě osobní; nicméně jádrem jejich ideologie stále zůstává mír, dosažení rovnosti a "dobrého života" pro všechny. Zatímco fašista prakticky vůbec nemůže existovat bez svého neustálého boje, bez svého usilování o čestné místo ve Valhale bojovníků. Je tedy možno konstatovat, že jestliže jak fašismus tak socialismus/komunismus vycházejí ze sociální otázky (a oba směry jsou tedy v daném smyslu "socialistické"), pak jejich cesty řešení jsou zcela protichůdné.

Snad ještě kratčeji by tento ideový rozdíl bylo možno vyjádřit takto: socialismus/komunismus důsledně vychází z lidovosti; zatímco fašismus je ze své podstaty elitářský. A to i přesto že i komunismus samozřejmě časem vytvoří své vládnoucí elity, a že i fašismus se i nadále odvolává na lid.

Co se týče rozdílu mezi komunistickými a fašistickými režimy, nesoustředil bych se na jejich vztah k boji, na srovnávání jejich deklarací a praktikování násilných metod. (Vzpomeňme třeba Trockého koncept "permanentní revoluce", či Stalinovu tezi o zostřování třídního boje ještě za socialismu). Spíše bych se soustředil na širší rámec vztahu obou systémů (už i ve fázi vzestupu hnutí) k internacionalismu.

Komunistické entity byly v zásadě nadnárodní. Marxova výzva "Proletáři všech zemí, spojte se!" byla do značné míry jejich krédem. Cenou za vědomí globálního charakteru jejich boje, pro trvalé vítězství zásadního, byl vývoz revoluce. Fašistické režimy trvaly celkem nepokrytě na nadřazenosti vlastního národa. Méněcenní měli sloužit jeho vzestupu.

Nynější ústup komunistické levice od základu její ideologie ukazuje na fázi defétismu a na nouzovou konvergenci k druhé z obou politických krajností. Fašizoidní síly naproti tomu dnes věnují vzájemné kooperaci značnou pozornost. Snaží se, aspoň co se týče evropských národů, vyvarovat šovinismu. Možná, že jde o jeden z důvodů většího úspěchu krajní pravice v současné době.

Radikální levice měla dříve vizi úplné proměny světa. Cílem byla rovnost, byť v přechodné době bylo možné uchýlit se k diktatuře (prý proletariátu). Komunisté pracovali s až eschatologickými očekáváními: Někde na obzoru se mihotala fata morgana neurčitého (jak jinak) ráje na zemi.

Fašismus naproti tomu základní kameny staleté podoby národního života respektoval. Jeho protagonisté věděli, nakolik jsou s nimi jejich stoupenci srostlí. Šlo do značné míry o reakci na poválečný chaos a ztrátu dělnictva pro tradičně chápanou národní věc. Klíčem k podstatně lepší budoucnosti mělo být osvobození společnosti od iracionality a plýtvání silami, jež se zdály být vlastní liberálnímu kapitalismu. Zbavení národa příživníků všeho druhu slibovalo skutečné sjednocení (v Itálii a Německu jen přes 50 a 60 let po formálním) a s ním nabytí nebývalých sil (jichž bude třeba v příhodném čase využít).

„Jestliže jak fašismus tak socialismus/komunismus vycházejí ze sociální otázky (a oba směry jsou tedy v daném smyslu "socialistické"), pak jejich cesty řešení jsou zcela protichůdné.“

--------------------------

Ano, pane Poláčku, jsou protichůdné v tom, že každý z těchto směrů chce zlikvidovat jinak definovanou třídu lidí a že „fašismus se přitom i nadále odvolává na lid“, zatímco komunismus se na lid vůbec neodvolává :-)