Když se svět proměňuje příliš rychle, roste nejistota a objevují se obavy z budoucnosti, což přidává také na přitažlivosti rázných odpovědí. V takových chvílích se objevují podnikatelé s nenávistí, jež dokáží nespokojenost vytěžit a nasměrovat ve svůj prospěch.

Všudypřítomný hněv přetváří do slov, která jsou nejen nenávistná, ale často otevřeně násilná. Tím narušují samotný rámec, ve kterém spolu komunikujeme. Slova v takových situacích přestávají být neškodnou metaforou a stávají se zbraní, která ospravedlňuje násilí nejen jako myslitelné, ale dokonce jako správné a jediné řešení.

Opakované užívání slov, která zvyšují přijatelnost přímého násilí, podkopává důvěryhodnost institucí nezávislé spravedlnosti. Jazyk, který vytváří obraz nepřítele zbaveného lidské důstojnosti, „potrestaného“ smrtí nebo „zneškodněného“, není pouhým stylistickým obratem. Navazuje na strategie, jejichž podoby jsou v moderních dějinách důvěrně známé.

Nevinné oběti jako zástupné cíle nenáviděné skupiny

Když jsem před několika lety psal úvod ke knize o násilí na sklonku druhé světové války, zaznamenal jsem případ brutálního utýrání člověka bez domova v Pardubicích. Rozborem podrobného popisu vraždy spáchané mladistvými v srpnu 2015 jsem dokládal přetrvávání způsobů jednání, které jsem považoval za zásadní pro vzestup a rozšíření násilí také v minulosti.

Vražda se odehrála ve společenském ovzduší, v němž mediální obraz takzvané uprchlické krize vyvolával v řadě lidí pocit skutečného ohrožení, přetavujícího se v nenávist. Jak se snažili zachytit autoři jejího filmového zpracování (Rekonstrukce, 2018), vypařila se tehdy ve varu frustrace základní schopnost vciťovat se do druhého.

Opětovně jsem si na událost vzpomněl v souvislosti s vražedným útokem na LGBTQ+ kavárnu v Bratislavě, kde útočník zabil dvě osoby. Matúš a Juraj byli podobně jako bezejmenný muž bez domova zástupnými oběťmi za opovrhovanou společenskou skupinu. Stali se předmětem mocenské převahy útočníka, který si je víceméně náhodně vybral a jemuž se nemohli ubránit.

V obou případech jako v jedněch z mnoha útoků a vražd z nenávisti se děsivě zhmotnily sdílené představy odlidšťující určitou skupinu obyvatel, z nichž podnikatelé s nenávistí vytvářejí společenskou hrozbu. Oběti nebyly vnímány jako lidské bytosti, ale jako pouhé zástupné cíle nenáviděné skupiny.

Podpora zjednodušeného vidění čím dál složitějšího světa ovšem už dávno není výsadou extremismu. Přizpůsobování se veřejnému mínění oproštěnému od hodnot se stalo běžným nástrojem hlavního politického proudu. A rozšiřování nenávisti je přímo úměrné jednostrannosti obrazů šířených do uzavřených společenských bublin, především na sociálních sítích.

Zabránit tomu, aby se jazyk stal zbraní

Na počátku skupinové nenávisti stojí vždy slova, jež třeba jen naznačují, že nějaká skupina lidí nepatří do takzvané slušné společnosti. Podobné představy vyloučení postupně přecházejí v požadavky na odepření nebo omezování práv druhých. Ze symbolického útlaku se snadno stává útlak reálný.

V napjaté společenské atmosféře mohou být taková slova dostatečnou jiskrou k tragédii. V případě utýrání člověka bez domova je vyloučení ze společnosti a odlidštění oběti na první pohled zjevné, přítomné je ale také v útoku na LGBTQ+ osoby. Oba případy vydávají jasnou zprávu o tom, že odlišnost může zavdat podnět nejen k vyloučení, ale také k vraždění.

Historická zkušenost i současné příklady potvrzují, že nenávistná rétorika dlouhodobě snižuje práh citlivosti, oslabuje snášenlivost mezi skupinami a narušuje společenskou vzájemnost. To, co se na počátku zdá nepřijatelné, začne po častém opakování působit banálně a nakonec se stane běžnou součástí komunikace a života společnosti. Přímý přechod od slov k činům nebývá okamžitý, ale souvisí s nenápadným posouváním hranic přijatelného, s přivykáním tomu, že určité výrazy a činy jsou možné a postupně také normální.

Podobné posuny se dějí vždy, když je společnost pod tlakem. Krize, války, epidemie nebo migrace vytvářejí prostředí, v němž se jednoduchá řešení zdají tím přitažlivější, čím složitější je realita. Poskytují totiž pohodlnou orientaci, v níž jsme „my“ oběťmi a „oni“ viníky. Tento rámec snadno využívají různé skupiny s vědomím, že agresivní jazyk má sílu mobilizovat. Posiluje pocit sounáležitosti uvnitř skupiny, avšak vždy na úkor těch, kdo stojí zdánlivě mimo ni.

Také proto nelze odmítání symbolického násilí odbývat jako přehnanou citlivost. Dlouhodobá tolerance nenávistných prohlášení vede dříve či později k růstu násilí fyzického. Nemusí se projevit masovým vražděním, ale ojedinělými útoky na menšiny, kyberšikanou nebo výhrůžkami adresovanými konkrétním lidem.

Každý takový krok dále posiluje atmosféru strachu a nejistoty a zároveň otevírá cestu k hledání dalších obětních beránků. Vzniká tak začarovaný kruh, z něhož lze vystoupit jen tehdy, když si jako společnost dokážeme udržet jasné hranice toho, co je ještě vyslovitelné. Ne proto, abychom se vzájemně umlčovali, ale proto, abychom si uchovali vzájemný respekt a společenskou soudržnost.

A přece platí, že stejně jako slova mohou nenávist rozdmýchávat, mohou ji i mírnit. Místo odlidšťování mohou vracet lidskost, místo vyloučení mohou otevírat prostor pro přijetí. Proto bychom místo hlasů stigmatizujících odlišnost měli častěji slyšet slova o úctě a uznání rozmanitosti.

Nenávist ztrácí nejvíce na síle tehdy, když přestáváme být lhostejní a dokážeme i přes odlišnosti v druhých vidět blízké lidské bytosti, do nichž se můžeme vcítit. Každý z nás k tomu může přispět — a tím zabránit tomu, aby se jazyk znovu stal zbraní.