↗

Transformovat by se mělo také fungování záchytných stanic. Násilí je často o to brutálnější, že bývá uplatňováno v prostorech, jež jsou před veřejností skryty. Podle zákona rozhoduje o umístění člověka na záchytné stanici lékař. Z výpovědí klientů však víme, že se tak neděje. Foto FB Městská policie Plzeň

V Plzni se v rámci festivalu lidskoprávních dokumentů Jeden svět uskutečnila výstava zaměřená na policejní násilí na lidech bez domova. Autoři projektu „Násilí a pořádek“ umístili na mostě Ivana Magora Jirouse plakáty s citáty městských strážníků, ilustrované fotografiemi rekonstruujícími akty násilí.

Citáty policistů byly vyňaty z bakalářské práce „Etnografie uplatňování sociální kontroly vůči lidem bez domova“, kterou sepsal někdejší student katedry antropologie a zaměstnanec Městské policie Plzeň. Strážnici v ní popisují, jak byli svědky protiprávního jednání vůči lidem bez domova ze strany svých kolegů.

Druhou částí projektu je webová stránka Násilí a pořádek a profily na sociálních sítích, kde jsou zveřejňovány příběhy policejního násilí, které anonymně vyprávějí oběti — lidé bez domova. S autory projektu Ondřejem Dvořákem a Georgym Mezhuevem, jsme udělali rozhovor.

Výstava skončila 5. dubna. Jaké reakce na ni zatím máte?

Ondřej Dvořák (dále OD): Zatím mám reakce hlavně z nejbližšího okolí, včetně kolegů a kolegyň ze sociálních služeb, kteří si výstavu pochvalují. A lidé bez domova, jejichž zkušenosti byly v rámci výstavy zveřejněny, jsou rádi, že jsme to dotáhli do konce. Na podrobnější rozebírání ještě ale nebyl moc prostor.

Georgy Mezhuev (dále GM): Ze strany institucí zatím reagoval pouze nový ředitel plzeňské městské policie Petr Nováček. Pro Český rozhlas uvedl, že výpovědi považuje za nevěrohodné a že městská policie podala trestní oznámení. Později však vyšlo najevo, že bylo podáno jen na autora bakalářské práce, z níž jsme čerpali. Práce a citace z ní jsou ovšem jen ilustrací problému, o němž sociální pracovníci opakovaně diskutovali se zástupci města a městské policie.

Nepochybujeme o tom, že bakalářská práce byla zpracována řádně. Problémy, které její autor popisuje, odpovídají zkušenostem mnoha sociálních pracovníků, včetně nás.

Je navíc důležité zdůraznit, že vedení městské policie v Plzni bylo o studii informováno. Dokud se tedy informace z ní nestaly předmětem veřejné diskuze, podat trestní oznámení nikoho ani nenapadlo. Není mi jasné, jak trestní řízení proti autorovi bakalářské práce pomůže vyřešit problém, který je v Plzni znám již léta. Tím problémem je policejní násilí na lidech bez domova.

Jste v kontaktu s autorem bakalářské práce?

GM: Autora jsme kontaktovali před začátkem výstavy. Přišlo nám správné ozvat se mu a vysvětlit, jak chceme jeho práci použít. On náš záměr respektoval. Nic jiného koneckonců ani dělat nemohl. Jde o veřejný zdroj.

Součástí projektu je petice určená vedení města. Co od něj a od městské policie očekáváte?

OD: Čekáme, že se k naší výzvě postaví čelem. To znamená, že se ji nebudou snažit smést ze stolu, a přijmou naopak opatření k prověření nezákonného jednání. Zároveň mi přijde důležité, aby v městské policii bylo nastaveno takové prostředí, které umožní strážníkům bezpečně vystoupit proti kolegům, jejichž jednání je protiprávní. Násilí na lidech bez domova by se mělo stát předmětem debaty na služebnách. Jsme přesvědčeni, že jsou strážníci, kteří svou práci chtějí dělat dobře a nepřiměřeného násilí se nedopouští.

Také bychom rádi na toto téma uspořádali veřejnou debatu, na niž bychom rádi pozvali zástupce města, policie i odbornou veřejnost. Naším cílem je, aby se o problému diskutovalo otevřeně. Pokud se budeme tvářit, že ten problém neexistuje, těžko se něco změní.

Máte v plánu vedení města přímo oslovit?

GM: Ano. Vedení města oslovíme předáním petice. Tu je možné podepsat osobně v kavárnách Moving Station a Družba a v komunitním prostoru Jednota v Plzni. V Praze je dostupná v komunitním centru Trhlina. Kromě toho máme na webu k dispozici petiční archy, které zájemci mohou podepsat a poslat nám je. A lze ji podepsat i online.

Na webu Násilí a pořádek píšete, že o policejním násilí na lidech bez domova se vědělo dlouho, že jde o veřejné tajemství. Co vás vedlo k jeho otevření právě teď?

OD: Nejprve vysvětlím, proč vůbec hovoříme o veřejném tajemství. S lidmi bez domova pracuji v rámci sociálních služeb asi šest let a po celou tu dobu jsem od nich příběhy o policejním násilí slýchal. Opakovaně jsme hledali cesty, jak tento problém řešit. Vždy jsme ale skončili u toho, že napadení odmítali vypovídat. Báli se, že se jim strážníci budou mstít.

Řešili jsme to také při různých setkáních se zástupci města. Odpovědí vždy bylo, že dokud nepředložíme konkrétní svědectví se jménem samotných obětí, datem a časem, nic nemohou udělat. Šlo o začarovaný kruh. Veřejná výstava nám nakonec přišla jako nejlepší způsob, jak z něj vystoupit.

Jedná se pouze o příběhy z Plzně nebo i z jiných obcí?

OD: Pracovně dojíždím také do dalších měst v regionu, například do Klatov. Ani tam není o podobné zkušenosti nouze. Nemyslím si, že by Plzeň, pokud jde o výskyt násilí na lidech bez domova, byla nějak výjimečná. Na druhé straně ne ve všech městech vznikla bakalářská práce, ve které by samotní strážníci popisovali, jak se stali svědky násilí na lidech bez domova. Právě jejich výpovědi zásadně zesilují význam celého projektu, protože všechny ty výpovědi lidí bez domova potvrzují.

Proč strážníci postupují vůči lidem bez domova způsobem, který porušuje zákon?

GM: Určitě to má více důvodů. Podle autora bakalářské práce je tím klíčovým tlak města, aby se postarali o vytěsnění lidí bez domova z centra — veřejnost si je tam totiž nepřeje. Jenže pokud lidé bez domova například sedí na lavičce, strážníci jednoduše nemají pravomoc je odtamtud vykázat.

OD: Vzpomínám si na jednu konkrétní situaci. Stáli jsme s účastníkem jednoho výzkumu zaměřeného na lidi bez domova, na plzeňském náměstí, kde probíhala veřejná slavnost. Respondent si všiml jednoho strážníka, začal panikařit a odcházet. Ptal jsem se ho, co se děje. On mi vysvětlil, že policistovi slíbil, že se během veřejných akcí v centru nebude pohybovat. Jinak si ho strážník najde a spočítá mu to. O takových dohodách jsem přitom slyšel víckrát. V případě, že je lidé bez domova porušovali, strážníci jim rozbili stany a tak podobně.

Mně to zní jako dost jednostranná dohoda. Proč na podmínky, které zjevně nemají oporu v zákoně nebo městské vyhlášce, lidé bez domova přistupují?

OD: To je otázka. Stává se, že jeden týden mi klient vypráví, jak se stal obětí policejního násilí. Je zdeptaný, frustrovaný. Týden nato ale o tom samém strážníkovi říká, že vlastně není tak špatný. Pozoruji v tom podobný vzorec jako v případě klientek, které byly oběťmi domácího násilí. Přijde nějaká násilná událost. Klientka se svěří, chce to řešit. Pak ale zjistí, že nemá kam odejít, a je nucena dál s partnerem žít. A tak hledá způsoby, jak závažnost jeho chování zmírnit. Lidé bez domova také nemají kam uniknout, pokud se nechtějí odstěhovat z města. Proto se také oni musí se svou zkušeností s násilím nějak vnitřně vypořádat.

GM: Při sbírání příběhů se tazatelé setkávali také s tím, že někteří lidé bez domova vůbec nechápali, na co se ptáme. To násilí je pro ně tak normální, že už jim ani nepřijde jako problém, o němž by měli mluvit. Zároveň nám ne všichni poskytli souhlas se zveřejněním svých výpovědí. Spoustu jsme jich proto nepoužili. A pak jsou tady ti, kteří říkali, že s policií problém nemají, protože vědí, jak s nimi jednat. Jinými slovy, podřídili se pravidlům, která jim strážníci nastavili. Často v rozporu se svými pravomocemi.

Voliči si většinou neuvědomují, že když politici mluví o pořádku ve městě, může to vést k nezákonnému násilí. I proto jsme náš projekt pojmenovali „Násilí a pořádek“. Jde o narážku na motto plzeňské městské policie „Garant bezpečí a pořádku ve městě“. My bychom byli velmi rádi, kdyby se pořádek dělal více prostřednictvím preventivních programů než právě násilím.

Jak by prevence měla vypadat?

OD: Například tak, že se lidem bez domova poskytne místo, kde mohou naplňovat své potřeby. Týká se to i konzumace alkoholu, která je tolik trnem v oku. V Brně existuje projekt kontrolovaného pití. Místo, aby lidé bez domova popíjeli ve veřejném prostoru, můžou alkohol pít v bezpečném prostředí sociální služby. Člověka závislého na alkoholu nevyléčíte tím, že mu alkohol vezmete. Totéž platí pro lidi, kteří užívají jiné návykové látky. Tam se například nabízejí služby typu aplikačních místností, které ale zatím v ČR nemají dostatečnou legislativní oporu. Rozšíření substituční péče by situaci napomohlo také.

Myslím si také, že by velmi pomohlo, kdyby představitelé města změnili svůj jazyk. Tak, jak teď o lidech bez domova někteří mluví, násilí jen legitimizuje. Transformovat by se mělo také fungování záchytných stanic. Násilí je často o to brutálnější, že bývá uplatňováno v prostorech, jež jsou před veřejností skryty. Podle zákona rozhoduje o umístění člověka na záchytné stanici lékař. Z výpovědí klientů však víme, že se tak neděje.

Zpravidla totiž rozhoduje policie, jak státní, tak městská. Zdravotnický personál to pouze zaštiťuje. Na tyto problémy poukazovala už v roce 2014 veřejná ochránkyně práv Anna Šabatová. Záchytnou stanici v Plzni by měl ideálně provozovat takový subjekt, který bude mít blíže k původním myšlenkám záchytných stanic — ke službě postavené na prevenci, nikoliv na represi. Navíc se zde platí čtyři a půl tisíce za noc. To lidi bez domova jen dál zadlužuje.

GM: V Plzni funguje projekt Housing First. Určitě by pomohlo přenastavit vstupní podmínky tak, aby tolik lidí předem nevylučovaly. Jde například o podmínku prakticky nulové zadluženosti vůči městu. Řada lidí bez domova ale dluží třeba jen za jízdu načerno. Pokud veřejnost nechce lidi bez domova potkávat v ulicích města, jediným demokratickým řešením je ty lidi zabydlovat.

Budeme-li je vytlačovat, tak ten problém pouze přesuneme. Rozumíme tomu, že město má omezené prostředky, spoléhat se však pouze na podfinancované neziskové organizace nejde. Vidíme ve městě mnoho nových developerských projektů s novými byty, na něž běžný člověk nedosáhne. Město by se mělo snažit i o výstavbu dostupného a sociálního bydlení v mnohem větším rozsahu, než se děje nyní.

FATIMA RAHIMI

Georgy Mezhuev je pracovníkem v sociálních službách, který se věnuje ukrajinským uprchlíkům. Studuje sociální a kulturní antropologii. Je spoluautorem projektu „Násilí a pořádek“. Ondřej Dvořák pracuje s lidmi užívajícími návykové látky a s osobami pracujícími v sexbyznysu, které jsou často v bytové nouzi. Je spoluautorem projektu „Násilí a pořádek“.

Galerie (3)