Ve středu 12. března přijalo město Frýdek-Místek vyhlášku, která na většině jeho území zakazuje žebrání a přespávání venku, tedy bivakování. Taková regulace je diskriminační a sama o sobě problém bezdomovectví neřeší. Je zde navíc riziko, že se tímto krokem „inspirují“ i další města. O to důležitější je si znovu položit otázku: komu má veřejný prostor sloužit?

Veřejný prostor je základem demokratické společnosti — místem setkávání, sdílení, pohybu a soužití. Měl by být přístupný všem lidem, bez rozdílu. Přítomnost lidí bez domova ve veřejném prostoru není narušením pořádku, ale viditelným důsledkem hlubších sociálních problémů, se kterými se naše společnost potýká.

Bezdomovectví není volba, ale důsledek sociálních nerovností a systémových selhání. Bezdomovectví není selháním jednotlivce, ale selháním systému — výsledkem politických rozhodnutí, strukturálních nerovností a nedostatečné podpory veřejných institucí. Přitom jako společnost máme dostatek prostředků i znalostí, jak bezdomovectví účinně ukončovat.

Namísto podpory a prevence se však v praxi často volí represivní přístup. Ten nejenže zhoršuje situaci lidí bez domova, ale také porušuje jejich základní práva.

Kriminalizace bezdomovectví znamená trestání lidi za to, že přežívají ve veřejném prostoru — za spaní venku, žebrání, uchovávání věcí nebo snahu o hygienu. Takové zásahy ohrožují důstojnost i bezpečí těch, kterých se týkají, a jen prohlubují jejich vyloučení. Navíc posilují předsudky a stigmatizaci vůči těm nejohroženějším — lidem bez domova. Represe je neefektivní, nákladná a vede jen k tomu, že problém mizí z dohledu — nikoliv ze světa.

Skutečné řešení vyžaduje změnu přístupu. Místo trestů je třeba posílit ochranu práv lidí bez domova a rozvíjet systémovou podporu, která jim umožní důstojně žít. To znamená:

• zrušit předpisy kriminalizující bezdomovectví,
• zajistit přístup k důstojnému bydlení všem lidem,
• podpořit sociální, zdravotní a právní služby dostupné tam, kde lidé skutečně žijí,
• zdokumentovat a řešit porušování práv,
• podporovat komunitní iniciativy a prevenci.

Zákazy typu „nespěte na lavičce“ či vytlačování lidí z viditelných míst nepřinášejí žádné zlepšení. Naopak zvyšují zátěž na veřejné rozpočty i sociální pracovníky a pracovnice v terénu. Lidé jsou vytlačováni do nebezpečných lokalit, kde mají ještě menší šanci se ze své situace dostat.

Bez systémových změn, jako je dostupné bydlení a kvalitní sociální služby, se situace nezlepší. Je také nutné lépe podpořit lidi, kteří přicházejí z ústavní péče, nebo migrující osoby — právě ti jsou bezprostředně ohroženi ztrátou bydlení.

Zásadní je rovněž změna společenského pohledu. Kriminalizace je postavena na falešném předpokladu, že tvrdý přístup zvyšuje bezpečnost. Ve skutečnosti jen prohlubuje problémy a brání důstojnému soužití. Pokuty, zadržení ani nucené vystěhování nic neřeší. Potřebujeme bourat stereotypy, podporovat empatii a uznávat, že každý má právo na důstojný život.

Závěrem je třeba říct jasně: represivní opatření nefungují. Místo nich potřebujeme spolupráci, pochopení a řešení, která posílí soudržnost společnosti a vrátí veřejnému prostoru jeho skutečný smysl — být otevřeným a bezpečným místem pro všechny. Veřejný prostor musí být spravován humánně — s respektem k potřebám všech. To znamená dostatek laviček, toalet, denních center a míst, kde mohou lidé bezpečně trávit čas.

A především podporu dostupného bydlení, terénních služeb a komunitních programů, které bezdomovectví pomáhají ukončovat. Nelze tolerovat, aby lidé byli násilně vyháněni z jediného místa, kde mohou přežít. Východiskem musí být důstojné bydlení, dostupné služby a respekt k právům všech.

Společnost, která si cení lidské důstojnosti, musí jednat s respektem k těm, kdo jsou na okraji. Bezdomovectví nelze vyřešit tresty — ale péčí, spoluprací a trvalým řešením v podobě domova. Skutečné řešení vyžaduje dlouhodobou strategii, důvěru, empatii a důraz na lidská práva. Bez domova totiž není svoboda.