↗

Také u nás vyrůstá druhá, možná už třetí generace dětí, které nevědí, jaké to je bydlet s rodiči v bytě, některé se stěhují z jednoho azylového domu na druhý, neznají bezpečí a stabilitu — a právě těm nejčastěji hrozí, že budou jednou umrzat na ulici. Foto Mike Freedman, Flickr

Každý měsíc, kdy jsem pracovala na noclehárně pro lidi bez domova, zemřel alespoň jeden člověk, kterého jsem osobně znala. Každé jméno jsem si psala na zadní stranu kalendáře, abychom na konci roku, při brněnské Noci venku, mohli společně s jejich přáteli, blízkými a lidmi ze sociálních služeb zavzpomínat. Ne všichni zesnulí naplňovali stereotyp vousatého muže sedícího na lavičce. Řada z nich se nedožila ani třiceti let.

S prodlužující se délkou života v západních společnostech se čím dál častěji mluví o tom, jak tento dlouhý život žít kvalitně, jak správně jíst, méně se stresovat a optimálně spát. V těch samých městech však žijí lidé, kteří spí sotva pár hodin přerušovaným spánkem v neustálé ostražitosti, protože nikdy nevědí, kdo je okrade nebo napadne. Lidé, kteří si dají rybu možná jen ve formě rybích prstů na charitativní vánoční večeři a kteří si nemohou dovolit ani základní léky. Inzulin je třeba uchovávat v lednici — to se ale dělá těžko, když k žádné nemáte přístup.