Každý měsíc, kdy jsem pracovala na noclehárně pro lidi bez domova, zemřel alespoň jeden člověk, kterého jsem osobně znala. Každé jméno jsem si psala na zadní stranu kalendáře, abychom na konci roku, při brněnské Noci venku, mohli společně s jejich přáteli, blízkými a lidmi ze sociálních služeb zavzpomínat. Ne všichni zesnulí naplňovali stereotyp vousatého muže sedícího na lavičce. Řada z nich se nedožila ani třiceti let.

S prodlužující se délkou života v západních společnostech se čím dál častěji mluví o tom, jak tento dlouhý život žít kvalitně, jak správně jíst, méně se stresovat a optimálně spát. V těch samých městech však žijí lidé, kteří spí sotva pár hodin přerušovaným spánkem v neustálé ostražitosti, protože nikdy nevědí, kdo je okrade nebo napadne. Lidé, kteří si dají rybu možná jen ve formě rybích prstů na charitativní vánoční večeři a kteří si nemohou dovolit ani základní léky. Inzulin je třeba uchovávat v lednici — to se ale dělá těžko, když k žádné nemáte přístup.

Měla jsem pomáhat lidem, aby se „integrovali do společnosti“. Ve skutečnosti jsem se často jen snažila, aby přežili. Zařídit existenční minimum: oblečení, jídlo, ošetření od dobrovolné zdravotní sestry. Nebylo však v mých silách zajistit ubytování a péči pro lidi, které před noclehárnou vyložila sanitka z LDN. Společnost ode mě jako od sociální pracovnice očekávala, že z lidí na okraji udělám „řádné občany“, ale neměla jsem ani ty nejzákladnější nástroje k tomu, abych jim mohla zajistit důstojné podmínky pro život.

Jako společnost deklarujeme, že lidský život má hodnotu sám o sobě. Eutanazie je v České republice nelegální, v Listině základních práv a svobod se hlásíme k tomu, že lidé jsou si rovni v důstojnosti. Ochránci domnělých „tradičních křesťanských hodnot“ se zaklínají ochranou života před narozením, ale o ubitých nebo umrzlých lidech bez domova mlčí.

Od politiků se dozvídáme, že HDP roste, a přesto v Česku ročně umírají pravděpodobně stovky lidí v naprosto nedůstojných podmínkách — zbytečně brzy, po letech beznadějného živoření na okraji společnosti. Přesnější údaje snad přinese připravovaná Analýza úmrtí lidí se zkušeností s bezdomovectvím od Platformy pro sociální bydlení. Je dobře, že se téma, před kterým se tak snadno zavírají oči, konečně dostává na světlo.

Za dobu své praxe jsem pochopila, že ani armáda sociálních pracovnic a pracovníků nedokáže změnit realitu, pokud chybí dostupné bydlení, důstojná práce a možnost oddlužení. Individuální snahou, pílí a motivací se lidé v nouzi z této systémové pasti nedostanou. Jestliže skutečně věříme, že každý lidský život má hodnotu a že jsme si rovni v důstojnosti, je třeba začít měnit samotný systém.

Zákon o podpoře v bydlení, projekty Housing First, rozumnější úprava exekucí nebo změna trestního zákoníku — to vše jsou důležité první kroky. Ale můžeme a musíme jít dál.

Už roky nemůžeme vysvětlovat bezdomovectví čistě ekonomickými příčinami. Doby, kdy většinu lidí bez domova tvořili zkrachovalí devadesátkoví živnostníci a lidé ze socialistického těžkého průmyslu, jsou pryč. Dnešní čtyřicátníci spící v parcích a zahradních chatkách strávili svou dospělost v českém kapitalismu. Kde je tedy ještě problém?

Zahraniční výzkumy ukazují, že přes osmdesát procent lidí bez domova zažilo v dětství fyzické násilí nebo sexuální zneužívání, fyzické zanedbávání nebo vyrůstalo v jinak dysfunkčním rodinném prostředí. Řada výzkumů prokazuje, že u těchto osob s takzvanou ACE (Adverse Child Experience) mají jejich rané životní zkušenosti přímý vliv na rozvoj depresí, úzkostí, závislostí. Mladý člověk s takovouto zátěží z dětství má pak násobně nižší šanci dostudovat, získat stabilní práci nebo bydlení.

V České republice vyrůstá druhá, možná už třetí generace dětí, které neví, jaké to je bydlet s rodiči v bytě. Některé děti se co rok stěhují z jednoho azylového domu na druhý nebo vyrůstají v domech, jako je Kuncovka, o které točil dokument Tomáš Hlaváček. Tyto děti nemají možnost si vytvořit pevné vazby, neznají bezpečí a stabilitu. U svých rodičů vidí neustálé obavy z toho, co přinese další měsíc, vnímají napětí, hluk a strach.

Většina politiků před volbami donekonečna mluvila o tom, jak je třeba myslet na Českou republiku a hlavně se postarat o naše lidi. Výborně, měla bych několik návrhů. V prvé řadě zlepšit dostupnost bydlení, zdravotních a sociálních služeb tak, aby „naši lidi“ neumírali na bezdomovectví, mohli se zotavit a vést smylusluplné životy s aspoň nějakou nadějí a perspektivou. Hlavně je ale třeba začít konečně opravdu podporovat rodiny, ideálně všechny, ale hlavně ty sociálně vyloučené, ty, v nichž sami rodiče byli v dětství týraní, rodiny, ve kterých se křičí, kde se žije od výplaty k výplatě. Pokud nechceme na ulici potkávat opilé a zubožené lidi nebo číst články o tom, kolik lidí v nouzi umrzlo nebo uhořelo, tak je třeba změnit společenské nastavení, aby se lidé do této situace vůbec nedostávali.