„Potřebujeme více opatření v oblasti dostupného bydlení,“ prohlásil před volbami komisař pro zaměstnanost a sociální práva Nicholas Schmit (S&D). Kandidát na předsedu Evropské komise se mimo jiné vyslovil pro navýšení prostředků EU na investice do dostupného bydlení. „Právo na bydlení je zásadou evropského pilíře sociálních práv, problém dovolit si důstojné bydlení má však stále více lidí.“

Představitelé Unie věnují krizi bydlení čím dál větší pozornost. Evropský parlament během končícího volebního období proto otázku dostupného bydlení opakovaně zařadil na pořad jednání.

Tento dojem má dle svých slov také nizozemská europoslankyně Kim van Sparrentaková (Zelení / Evropská svobodná aliance), která téma dostupnosti bydlení dlouhodobě prosazuje. „Je tomu poprvé, co politické strany, a dokonce i spitzenkandidáti hovoří o bydlení a o tom, jak tuto krizi řešit.“

Stejného názoru je i Sorcha Edwardsová, generální tajemnice Housing Europe, sdružení veřejných, sociálních a družstevních bytových organizací: „Netvrdila bych, že dříve se nic nedělo, ale Evropský parlament je nyní v oblasti bydlení rozhodně aktivnější.“

Analýza hlasování europoslanců a europoslankyň v klíčových rezolucích končícího období ovšem ukazuje, že se zvýšenou iniciativou EU zdaleka ne všichni souhlasí.

Vliv EU na dostupnost bydlení je větší, než se zdá

Na začátku roku 2020 Evropský parlament odhlasoval usnesení o právu na dostupné a důstojné bydlení navržené Kim van Sparrentakovou. Dokument mimo jiné se znepokojením upozorňuje na rostoucí financializaci trhu s bydlením. „Investoři vnímají bydlení spíše jako obchodovatelnou komoditu než jako základní lidské právo,“ píše se v něm.

„Nebylo by moudré, aby EU nařizovala, co se má kde stavět. EU však má pravomoc zabývat se tématy, jako je regulace kapitálových trhů nebo platforem jako Airbnb, transparentnost na trhu s bydlením nebo boj proti bezdomovectví. V porovnání s jinými tématy, jako je zemědělství nebo příroda, si přitom EU u těchto témat nevytyčuje dostatečné cíle,“ tvrdí Sparrentaková.

Jedním z takových ambiciózních cílů je do roku 2030 ukončit bezdomovectví. V celé Evropě žije odhadem 900 tisíc lidí bez střechy nad hlavou. Evropská komise a organizace Feantsa, která zastřešuje organizace zabývající se problematikou bezdomovectví v Evropě, zahájily činnost Evropské platformy pro boj proti bezdomovectví v polovině roku 2021. Jedná se o strategii, která má podpořit členské státy ve zlepšování politik boje proti bezdomovectví.

I v tomto případě však zůstává velkou brzdou to, že konečné kompetence mají členské státy nebo jejich regiony. To však neznamená, že Evropa nemá v této a dalších dokumentech týkajících se bydlení žádnou roli. Koneckonců Evropa může zasahovat i v oblastech, které přesahují národní legislativu. Evropští politici by si navíc měli více uvědomovat, že regulace v jiných oblastech než bydlení může mít (nezamýšlené) negativní vedlejší účinky.

„Evropská unie má kompetence na jiné úrovni, spíše na makroekonomické, ale jí nastavovaná pravidla mohou mít dopad přímo na bydlení,“ říká Sorcha Edwardsová. „Mám na mysli například pravidla pro zadlužování, zdanění, hospodářskou soutěž, ale také regulaci platforem podle zákona o digitálních službách, financializaci nebo Zelenou dohodu,“ pokračuje. Edwardsová upozorňuje, že celá řada přijaté legislativy má dopad na bydlení, tento dopad je ale často negativní, a bydlení tak v posledku jen zdražuje.

Hlavní problém tak podle ní je, že nikdo nemá přehled o celkovém dopadu evropské legislativy na bydlení — zejména o těch politikách, které zdánlivě nemají s bydlením nic společného. Chybí tak kupříkladu analýza dopadů nových politik v oblasti energetiky.

„Zelené standardy měly například navazovat na Pařížskou dohodu. Existuje však nebezpečí, že EU zavede vyšší standardy, aniž by měla na paměti krizi bydlení. Legislativa EU má na bydlení mnoho negativních dopadů. Nechceme krizi ještě zhoršit. EU však může mít nepřímé dopady, například v souvislosti s fungováním kapitálových trhů, úlohou centrálních bank nebo pravidly státní pomoci,“ uzavírá.

Kim van Sparrentaková její názor sdílí: „Po krizi eurozóny v letech 2008—2009 bylo provedeno tolik škrtů, že na investice do dostupného nájemního bydlení pro osoby s nízkými i středními příjmy zbylo ze strany států jen málo.“ „Musíme zajistit, aby se do sociálního bydlení investovalo mnohem více. Přesto vnímám určitý posun. Například Nizozemsko má rozsáhlý trh se sociálním nájemným a v minulosti mu bylo často vytýkáno, že narušuje volný obchod. Kritika státní podpory však již ustala.“

Unie by tak mohla například otevřít více fondů pro dostupné bydlení. Díky Evropskému fondu pro oživení a odolnost měly členské státy možnost zahrnout opatření související s bydlením do svých národních plánů. K tomu však došlo pouze v omezené míře.