„Potřebujeme více opatření v oblasti dostupného bydlení,“ prohlásil před volbami komisař pro zaměstnanost a sociální práva Nicholas Schmit (S&D). Kandidát na předsedu Evropské komise se mimo jiné vyslovil pro navýšení prostředků EU na investice do dostupného bydlení. „Právo na bydlení je zásadou evropského pilíře sociálních práv, problém dovolit si důstojné bydlení má však stále více lidí.“

Představitelé Unie věnují krizi bydlení čím dál větší pozornost. Evropský parlament během končícího volebního období proto otázku dostupného bydlení opakovaně zařadil na pořad jednání.

Tento dojem má dle svých slov také nizozemská europoslankyně Kim van Sparrentaková (Zelení / Evropská svobodná aliance), která téma dostupnosti bydlení dlouhodobě prosazuje. „Je tomu poprvé, co politické strany, a dokonce i spitzenkandidáti hovoří o bydlení a o tom, jak tuto krizi řešit.“

Stejného názoru je i Sorcha Edwardsová, generální tajemnice Housing Europe, sdružení veřejných, sociálních a družstevních bytových organizací: „Netvrdila bych, že dříve se nic nedělo, ale Evropský parlament je nyní v oblasti bydlení rozhodně aktivnější.“

Analýza hlasování europoslanců a europoslankyň v klíčových rezolucích končícího období ovšem ukazuje, že se zvýšenou iniciativou EU zdaleka ne všichni souhlasí.

Vliv EU na dostupnost bydlení je větší, než se zdá

Na začátku roku 2020 Evropský parlament odhlasoval usnesení o právu na dostupné a důstojné bydlení navržené Kim van Sparrentakovou. Dokument mimo jiné se znepokojením upozorňuje na rostoucí financializaci trhu s bydlením. „Investoři vnímají bydlení spíše jako obchodovatelnou komoditu než jako základní lidské právo,“ píše se v něm.

„Nebylo by moudré, aby EU nařizovala, co se má kde stavět. EU však má pravomoc zabývat se tématy, jako je regulace kapitálových trhů nebo platforem jako Airbnb, transparentnost na trhu s bydlením nebo boj proti bezdomovectví. V porovnání s jinými tématy, jako je zemědělství nebo příroda, si přitom EU u těchto témat nevytyčuje dostatečné cíle,“ tvrdí Sparrentaková.

Jedním z takových ambiciózních cílů je do roku 2030 ukončit bezdomovectví. V celé Evropě žije odhadem 900 tisíc lidí bez střechy nad hlavou. Evropská komise a organizace Feantsa, která zastřešuje organizace zabývající se problematikou bezdomovectví v Evropě, zahájily činnost Evropské platformy pro boj proti bezdomovectví v polovině roku 2021. Jedná se o strategii, která má podpořit členské státy ve zlepšování politik boje proti bezdomovectví.

I v tomto případě však zůstává velkou brzdou to, že konečné kompetence mají členské státy nebo jejich regiony. To však neznamená, že Evropa nemá v této a dalších dokumentech týkajících se bydlení žádnou roli. Koneckonců Evropa může zasahovat i v oblastech, které přesahují národní legislativu. Evropští politici by si navíc měli více uvědomovat, že regulace v jiných oblastech než bydlení může mít (nezamýšlené) negativní vedlejší účinky.

„Evropská unie má kompetence na jiné úrovni, spíše na makroekonomické, ale jí nastavovaná pravidla mohou mít dopad přímo na bydlení,“ říká Sorcha Edwardsová. „Mám na mysli například pravidla pro zadlužování, zdanění, hospodářskou soutěž, ale také regulaci platforem podle zákona o digitálních službách, financializaci nebo Zelenou dohodu,“ pokračuje. Edwardsová upozorňuje, že celá řada přijaté legislativy má dopad na bydlení, tento dopad je ale často negativní, a bydlení tak v posledku jen zdražuje.

Hlavní problém tak podle ní je, že nikdo nemá přehled o celkovém dopadu evropské legislativy na bydlení — zejména o těch politikách, které zdánlivě nemají s bydlením nic společného. Chybí tak kupříkladu analýza dopadů nových politik v oblasti energetiky.

„Zelené standardy měly například navazovat na Pařížskou dohodu. Existuje však nebezpečí, že EU zavede vyšší standardy, aniž by měla na paměti krizi bydlení. Legislativa EU má na bydlení mnoho negativních dopadů. Nechceme krizi ještě zhoršit. EU však může mít nepřímé dopady, například v souvislosti s fungováním kapitálových trhů, úlohou centrálních bank nebo pravidly státní pomoci,“ uzavírá.

Kim van Sparrentaková její názor sdílí: „Po krizi eurozóny v letech 2008—2009 bylo provedeno tolik škrtů, že na investice do dostupného nájemního bydlení pro osoby s nízkými i středními příjmy zbylo ze strany států jen málo.“ „Musíme zajistit, aby se do sociálního bydlení investovalo mnohem více. Přesto vnímám určitý posun. Například Nizozemsko má rozsáhlý trh se sociálním nájemným a v minulosti mu bylo často vytýkáno, že narušuje volný obchod. Kritika státní podpory však již ustala.“

Unie by tak mohla například otevřít více fondů pro dostupné bydlení. Díky Evropskému fondu pro oživení a odolnost měly členské státy možnost zahrnout opatření související s bydlením do svých národních plánů. K tomu však došlo pouze v omezené míře.

Organizace Housing Europe spočítala, že z více než 750 miliard eur grantů a půjček v rámci Plánu na podporu oživení Evropy po covidu šlo na opatření v oblasti sociální ochrany a sociálního bydlení sotva 28,8 miliardy eur. Peněz využilo Španělsko, Portugalsko nebo Belgie (Valonsko), Francie například energeticky renovovala 20000 sociálních bytů. „Miliardy na udržitelné sociální bydlení byly uvolněny také v sociálním klimatickém fondu. Vidíme tedy mnoho finančních příležitostí,“ říká Edwardsová.

A dodává: „Pro skutečnou změnu by měly být zřízeny evropské fondy pro bytovou výstavbu. Energeticky účinnou renovací domů můžeme dosáhnout velkých klimatických cílů, měly by tomu ale odpovídat i finanční prostředky na zajištění dostupnosti bydlení.“

Proti „vměšování“

Ačkoli má EU celou řadu cest, jak zajistit, aby se bydlení stalo opět cenově dostupným, ne všechny parlamentní frakce jsou pro. Analýza struktury hlasování o otázkách bydlení již nyní ukazuje, že pravicově konzervativní a zejména krajně pravicové strany jsou proti evropskému „vměšování“.

Například skupina Evropských konzervativců a reformistů (ECR) hlasovala proti nedávnému požadavku na sdílení dat ze strany nájemních platforem, jako je Airbnb. „Tento legislativní nástroj je nařízením. To je mnohem přísnější než směrnice v oblasti cestovního ruchu, která je převážně v kompetenci členských států,“ reagoval mluvčí ECR Michael Strauss.

Skupina rovněž hlasovala proti nové směrnici o energetické náročnosti budov, protože nebyla kompenzována žádnými finančními prostředky, přestože legislativa dle ECR zdražuje výstavbu. Podobně frakce hlasovala také proti několika zásadním částem Zprávy o přístupu k důstojnému a cenově dostupnému bydlení pro všechny. Bydlení prý nepovažuje za sdílenou pravomoc EU a členských států. Proti byla ostatně také velká část křesťanských demokratů (EPP).

Zmíněné frakce hlasovaly zejména proti odškodnění a poskytnutí bydlení pro oběti nuceného vystěhování, regulaci nájemného a proti opatřením vůči financializaci trhu s bydlením. Zpráva byla vůbec prvním formálním aktem parlamentu volajícím po konkrétních opatřeních řešení krize bydlení.

Z českých europoslanců pro ni hlasovali pouze zástupci z frakcí Levice (GUE/NGL), jmenovitě Kateřina Konečná, a Zelení / Evropská Svobodná Aliance (Greens/EFA), Markéta Gregorová, Marcel Kolaja a Mikuláš Peksa. A to v souladu se svými kolegy z dalších zemí.

Podobné chování evropských frakcí při hlasování v souvislosti s otázkami bydlení lze pozorovat i při hlasování o evropském semestru stanovujícím sociální priority pro rok 2024 nebo při hlasování o zprávě o genderových otázkách v souvislosti s rostoucími životními náklady a dopady energetické krize. Středopravicová skupina EPP a krajně pravicová skupina ID na otázky týkající se jejich hlasování neodpověděly.

Článek vznikl v rámci sítě Urban Journalism Network.