Nad letošními výsledky voleb do Evropského parlamentu v jednotlivých členských zemích se již od neděle živě debatuje. Děje se tomu tak i u nás, na stránkách Deníku Referendum. Největší zemětřas je cítit pochopitelně z Francie, kde vypsal prezident Macron ihned mimořádné volby do Národního shromáždění. Rušno je ale též v českých zemích. Zejména kvůli fašo-Motoristům, avšak i celkově.

Jak ovšem zhodnotit výsledky celkově — z evropské perspektivy? Nabízejí se tři souhrnné postřehy. Za prvé, i když prostým součtem vyhrála volby pravice — posílily všechny její frakce krom liberálů —, nepřinesly volby na první pohled převratné změny. Sociálně demokratická skupina S&D neoslabila tak, jak se očekávalo. Krajní pravice získala méně, než předvídaly průzkumy.

Posuny u liberálů, u zelených a samozřejmě u nacionálpopulistů a tzv. tvrdé pravice jsou neoddiskutovatelné. Jak ale upozorňuje například Ben Blissett z kanálu TLDR, „vše je v zásadě hnáno volební dynamikou v několika málo zemích, zvláště ve Francii a Německu. Co se může zdát jako evropské trendy, to jsou ve skutečnosti spíš trendy národní.“

Příkladně v Nizozemsku, Dánsku, Finsku a Švédsku se dařilo zeleným stranám a demokratické levici. Kvůli propadu všech tří stran německé rudo-žluto-zelené koalice a lidnatosti Německa je však celkový obrázek vychýlený.

Za druhé, letošní volební výsledek znamená posílení europarlamentní fragmentarizace. V podstatě v každé ze sedmi hlavních europarlamentních skupin se objevuje nějaké štěpení. Buďto ve vztahu ke Green Dealu, nebo k migraci, k suverenitě, k vynucování vlády práva, k euru, k různým lobby či k Rusku a Ukrajině.

Symptomatické je rovněž, jak narostl počet nezařazených poslanců. To vše bude mít vliv na fungování parlamentu. Ještě více než dříve naroste role vyjednavačů, a to ať už velkých politických, anebo dílčích zákulisních a meziklubových brokerů.

Třetím hlavním výsledkem z evropské perspektivy je pak další zvýznamnění role a odpovědnosti, která čeká na nejsilnější skupinu — lidoveckou EPP. Dosavadní předsedkyně Komise z řad této skupiny Ursula von der Leyenová už oznámila, že se bude snažit o zformování „koalice proti extrémům“. Poslanci EPP, S&D a liberálů mají dohromady 401 křesel ze 720, což na takovou koalici stačí.

Již před volbami se ale ta stejná politička intenzivně sbližovala s euroskeptickými a konzervativními populisty kolem ECR a italské premiérky Meloniové. A největší subjekt v EPP — německá CDU — vedla před volbami kampaň s ústředním slibem rozvolnit ekologická opatření.

Bude tak na lidoveckém vedení, o jak složenou koalici se opře a jaký program s ní bude prosazovat. Jak bylo uvedeno už v naší první povolební analýze, v Evropském parlamentu se může i nadále směle rozhodovat bez krajní pravice. Problémem ale je, že témata a argumenty krajní pravice střední proud evropské politiky čím dál více přebírá, takže se sune příslušným směrem čím dál víc jako celek.

I v samotném srdci Evropské unie jsou pak dnes očekávání nejednoznačná.

„Souhrnně řečeno, tady v Bruselu je to rozdělené do dvou hlavních skupin. První říká, že výsledky europarlamentních voleb povedou k pokračování dosavadního modelu, ke znovuzvolení von der Leyenové a dominanci triády EPP-S&D-Renew. Druhá má naopak za to, že posílení krajní pravice je zásadní věc a že EU reálně hrozí pomyslné zaseknutí — že ruská válka na Ukrajině, znovuzvolení Trumpa v USA a nový nástup nacionalismu, protekcionismu a nových mocností povede Evropu k uzavírání se a ke ztrátě relevance na globální scéně,“ napsal z Bruselu na tematický dotaz Deníku Referendum György Folk, novinář pracující pro HVG/EUrologus, partnera DR v projektu přeshraniční spolupráce PULSE.