Obecně vzato má v EU její přímo volený parlament spolurozhodovací funkci. Sdílí ji s Radou, v níž zasedají zástupci vlád členských států. Jeho vliv je zásadní při schvalování regulačních mechanismů, rozhodovaní o fondech a peněžních tocích. Jeho složení tedy určuje, jakou budou mít podobu.

Krom toho Evropský parlament hlídá Evropskou komisi s jejím úřednickým aparátem a pověřuje ji přípravou různé legislativy, což je jeho další mocný nástroj. V posledních letech se k výsledkům evropských voleb přihlíží rovněž při obsazovaní postu samotného předsedy, respektive předsedkyně Evropské komise — vrcholné unijní funkce.

Výstupy Evropského parlamentu vždycky formovala pomyslná velká koalice dvou největších politických bloků: lidovců a centristické pravice v jednom bloku, socialistů a sociálních demokratů ve druhém.

Prakticky se k tomu však vždycky přidávaly průniky různých zájmů, neboť v reálu se v Evropském parlamentu připravuje vše na základě složitého vyjednávání mezi zástupci veškerých vlivných zainteresovaných aktérů v dané věci, a ještě se handluje podpora téma za téma. Pomyslná vláda velké koalice tak platí spíše v rámcovém významu.

Minulé volby v roce 2019 zde přinesly změnu, jelikož tradiční velká koalice lidovců a sociálních demokratů svoji většinu ztratila. Na jedné straně z ní ukousli nacionalističní populisté, krajní a tzv. tvrdá pravice — francouzskou část voleb vyhráli už minule lepenisté, v Itálii triumfoval Salvini atd.

Na druhé straně posílili i liberálové a zelení. Jednání o připravovaných legislativách se tak pozměnila a rozkošatila k oběma pólům. K některým návrhům se vyjednala pravicovější většina, k některým široká až doleva. Prvním případem je třeba nový migrační pakt, druhým Zelená dohoda.

Mimo to řešil dosluhující Evropský parlament kupříkladu praktické důsledky brexitu, reakci na proměny režimu v Maďarsku a podkopávání právního státu i v dalších členských zemích, budoucnost zemědělství, ruskou invazi a pomoc Ukrajině a samozřejmě covid — společnou reakci na pandemii a podporu států po ní.

Co čekat nyní

Aktuální volby přinesou podle všech průzkumů posílení krajně pravicového bloku. Je otázkou, jak bude strukturovaný, zda bude daná síla dostatečná, aby mohl vytvořit například snadnou většinu s klasickou pravicí — protože ta tomu není, zdá se, uzavřená — a samozřejmě: jak bude vypadat opozice vůči tomuto bloku.

Jedním z reálných alternativních scénářů je přetrvání současného stavu „pestré“ většiny, druhým výraznější posun Evropského parlamentu doprava. Volby přitom rozhodnou nejen zda to, nebo ono, ale i o kolik, s kým v čele a s jakými alternativami v protitáboře.

Prakticky by se měl nový Evropský parlament zabývat znovu zemědělstvím a revizí Zelené dohody plus implementací jejích různých částí, zákonným rámcem fungování umělé inteligence, svobody médií a digitálního trhu, respektive technologií.

Na stole bude i otázka podpory dostupného bydlení, dalšího rozšiřování EU a spojení ochrany právního státu s možností čerpat peníze z fondů EU. Tématy zůstanou samozřejmě i Rusko, Ukrajina a další konfliktní zóny.

Společnou armádu či rušení zahraničněpolitického veta od nového parlamentu nečekejme. Čekat však můžeme debaty o společných zbrojních nákupech, podpoře výzkumu či vývoji technologií.

Změny se v unijním prostředí dějí pomalu. Když už se ale stanou, mívají zásadní a dlouhodobý dopad co do peněz, zákonů i do celkového stavu věcí. Konkrétním příkladem pro aktuální řešení bude hledání nové rovnováhy mezi ekologickými opatřeními na zpomalení klimatického rozvratu a cílem nezničit konkurenceschopnost evropských podniků — nebo dle některých nesáhnout fosilním baronům na jejich zisky.

Výsledky víkendových voleb konečně rozhodnou, jaké a jak silné hlasy budou zaznívat z vůdčích pozic Evropského parlamentu k současným globálním i evropským výzvám obecně: zda více s důrazem na odpovědnost, ohleduplnost, lidská práva a humanitu, nebo na suverenitu členských států, úzce pojaté národní zájmy a práva většiny.