Dubnové hlasování Evropského parlamentu a květnové rozhodnutí unijních vlád jsou tragickým, ale logickým důsledkem selhání nefunkčního a nereformovaného systému zemědělských regulací a dotací. Společná zemědělská politika, která tvoří třetinu unijního rozpočtu a určuje způsob hospodaření na polovině kontinentu, fatálně selhala.

Daně evropských občanů formálně určené na udržitelné hospodaření nadále plynou na intenzivní produkci levných komodit. Vítězem je agrochemický průmysl, poraženými jsou nejen zemědělci, kterým budou chybět prostředky při adaptaci na klimatické změny, ale i všichni evropští spotřebitelé, které drtí vysoké ceny potravin.

Máme-li mít v Evropě dostupné a bezpečné potraviny, perspektivní udržitelné zemědělství a chráněné přírodní zdroje, je třeba naplnit původní smysl Zelené dohody a reformovat nefunkční systém, který nyní vyhovuje jen největším agrokoncernům. Klíčem k obnově evropského venkova je nový model podpory zemědělství založený na cílené a systematické péči zemědělců o sdílenou krajinu a spravedlivý potravinový systém podporující místní produkci, zpracování a odbyt kvalitních a dostupných potravin konečným spotřebitelům.

Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky

Představte si, že vás bolí noha. Bolest tišíte léky, ale zánět se neléčí. Jdete tedy k lékaři, který vám nejdřív vyčte nedoplatek na zdravotním pojištění a pak vás pošle na různá specializovaná vyšetření. Ve strachu, jaké další zdravotní problémy u vás mohou zjistit, a s vědomím, že se vám kupí práce, která nepočká, hodíte vše za hlavu a dál se dopujete drahými „oblbováky“ s bláhovou představou, že když svůj stav ještě nějakou dobu vydržíte, problém sám do sebe pomine.

Takové jsou i snahy posledních pěti let o transformaci zemědělství. Shoda o změnách podnebí, sílící klimatické hnutí či dlouhé sucho, které v letech 2015—2020 zasáhlo větší část Evropy, přiměly vládnoucí koalici lidovců, socialistů a liberálů ustanovenou po minulých evropských volbách k přijetí Zelené dohody pro Evropu. Jejím výsledkem měla být i transformace evropského zemědělství. Noha bolela, lékař však nedokázal předepsat účinnou léčbu.

Evropské vlády totiž namísto nástrojů pro skutečnou transformaci přijímaly sérii regulačních a dotačních opatření se stovkami výjimek a odložených platností. Většina plánovaných podmínek pro čerpání zemědělských dotací pro roky 2023—2027 dodnes nevstoupila v platnost — třeba požadavek na ochranu erozně ohrožených polí odkládá naše vláda již třetím rokem —, v důsledku čehož neměli zemědělci jistotu o budoucích podmínkách hospodaření. Chaos úředních opatření potřebné změny naopak brzdil.

Autor textu má čerstvě za sebou zpracování několika takzvaných jednotných žádostí o dotace, kterými se farmáři zavazují na každém obhospodařovaném čtverečním metru dodržovat řadu vyhlášek a pravidel. K tomu potřebují perfektně znát asi dva tisíce stran textů aktuální legislativy, v níž se často nevyznají ani samotní úředníci.

Reálně tak zemědělci čelí dilematu — buď se budou starat o svá zvířata a pole, ale nebudou mít pořádek v papírech a bude jim hrozit krácení dotací, anebo budou mít dokonale zpracované dotační žádosti a vyplněné regulační evidence, ale pak budou zanedbávat samotné hospodaření. Netřeba dodávat, že toto uspořádání nahrává největším holdingům disponujícím specializovanými dotačními odděleními a poradci.

Green Deal se tak stává nespolehlivou šedou byrokracií, nikoli spolehlivou Zelenou dohodou. Zemědělcům chybí čas na inovace a svou produkci ohrožovanou rozmary počasí a vyčerpanou půdou udržují s pomocí vysokých dávek pesticidů a umělých hnojiv.

Jak mi v dubnu řekl předseda jednoho družstva na Příbramsku: „Nejhorší je, že z nás dělají blbce. Jeden rok zavádíme ekologii a úhory pro ochranu hmyzu a ptactva — a další rok je zase rušíme! Letos trpíme nadprodukcí neprodaných komodit, a co udělá vláda? Umožní nám rozorat úhory a pěstovat na nich komodit více. Za pár měsíců stát zjistí, že nemá peníze, a tak nám ty dotace zase zkrátí.“

Vesničko má holdingová

V posledních letech se k tomuto dotačně-regulačnímu chaosu přidává zájem investorů, kteří masivně skupují zemědělská aktiva. „Žádný kšefty nebudou, probíhá palácový převrat,“ řekl mi loni v zimě tiše agronom akciovky Neveklov, známější pod dřívějším názvem Jednotné zemědělské družstvo Mír — Neveklov. Právě v jeho středisku v Křečovicích se točila známá komedie Vesničko má středisková.

O několik měsíců později vysvětlil novinářům serveru Seznam Zprávy dosavadní předseda podniku Pavel Vosolil, proč se holding Agrofert rozšíří o další tisíce neveklovských hektarů: „Berte to tak, že mě už je šedesát sedm. A i vzhledem k tomu, co se děje v zemědělství, se mi už nechce pokračovat.”

Prakticky každá druhá farma nyní zažívá opakované pokusy velkých investorů o převzetí. Kapitálová konsolidace často připomíná metody devadesátých let s uniklými seznamy akcionářů, právníky obcházejícími vesnice s taškami plnými hotovosti a plnými mocemi připravenými k podpisům, narychlo svolávanými valnými hromadami, změnami obsazení kontrolních orgánů i vytlačováním ostatních akcionářů navyšováním kapitálu.

Trend skupování farem urychlila Babišova vláda přípravou a Fialova vláda zavedením takzvané redistributivní platby, tedy zvýšeného příspěvku na prvních sto padesát obhospodařovaných hektarů. Obě vlády však svorně odmítly zastropovat dotace pro velké podniky. Malým farmám se tak sice dostává potřebné podpory, avšak velké holdingy disponující úsporami z rozsahu, levným financováním a dotačními příjmy pohlcují středně velké farmy.

Disfunkční nastavení systému pak přiznal i ministr zemědělství Marek Výborný, podle kterého jeho resort nedokáže rozpoznat vzájemně propojené podniky a část prémiových dotací určených malým farmám tak dále plyne velkým investorům a holdingům. Vládní agentury zaměstnané špatným nastavením vlastních procesů pak zemědělcům zcela logicky nemohou pomáhat při zvládání zásadních problémů sektoru, jakým je aktuální krize odbytu.

Krize levné exportní výroby

Poslední desetiletí se každoroční nadprodukce pšenice, nejčastější plodiny našich polí, ustálila na úrovni dvou milionů tun. Ty ležely po sklizni ve skladech a silech, aby byly postupně vyváženy do zahraničí. Loni však tento obchodní model poprvé zkolaboval. Rekordní úroda napříč světovými obilnicemi a ruská válečná ekonomika exportující kvanta levného obilí poslala světovou cenu tak nízko, že čeští a evropští zemědělci najednou přišli o odbyt. Farmám se zásadně propadly příjmy nezbytné k úhradám jarních prací a farmáři vyšli do ulic.

Na konferenci o odbytu komodit k tomu ředitel druhé největší české zemědělské skupiny JTZE Iain Dykes řekl: „Máme sice desítky tisíc hektarů, ale pokud vyrábíme komodity pro globální trh, nikoli pro konkrétního odběratele, máme problém. Proto se snažíme zasmluvnit před samotným setím budoucí úrodu konkrétnímu odběrateli.“ Tedy brambory škrobárně, cukrovou řepu cukrovaru, sladovnický ječmen pivovaru.

„Sice je těch cukrovarů, škrobáren či velkých pivovarů jen pár, takže je pro ně snadné se domluvit a vnutit nám cenu, ale pořád je to daleko lepší, než když pěstuju něco a přitom nevím, pro koho,“ dodal Dykes. I ty největší farmy tak dnes usilují o strategii známou každému drobnému ekologickému zemědělci, který udává svou produkci stálým koncovým zákazníkům. Zpracování a distribuci potravin však v České republice ovládá několik málo velkých firem, které udávají zemědělcům cenu.

„Měl jsem nabídku koupit malou mlékárnu, zaměstnat lidi a zpracovat tam část mléčné produkce, která jde dnes všechna do velkých mlékáren,“ říká nám vedoucí pětisethektarové farmy na Strakonicku. „Ale počítal jsem to, a i po třech letech mi tam vycházela čistá provozní ztráta, supermarketovým cenám prostě nedokážu konkurovat“. Takže namísto místní produkce, zpracování a prodeje, které by se mohlo zvládnout přímo na vsi, putuje mléko z kravína do stovky kilometrů vzdálených obřích mlékáren, kde se zpracovává, aby se pak přesouvalo další stovky kilometrů zpátky na pulty supermarketů.

Za předlistopadového režimu rozhodovalo několik málo funkcionářů o tom, kde bude stát ten který závod na zpracování masa či produkci vajec. Dnes o stejných věcech rozhoduje ještě menší okruh majitelů obřích potravinářských firem. Víc než polovinu českých vajec dle loňského šetření antimonopolního úřadu vyprodukuje trojice Rabbit Trhový Štěpánov (Zdeněk Jandejsek), Agropodnik Hodonín (Agrofert) a konsorcium Proagro/Ovus/Česká Vejce (Miloš Kroc). Podobná je situace u mléka, drůbežího masa či mouky.

Malí nemají šanci, jak vysvětluje majitelka menší farmy z Písecka: „Normy pro zpracování mléčných produktů či masa jsou stejně přísné pro velké holdingy jako pro mikrofirmy. Velké podniky mají na zvládání úředních kontrol specializované zaměstnance. Mně samotné zabere povinná kontrola faremního pohotovostního plánu den kontroly a dva dny příprav. Tohle prostě málokdo vydrží.“

Proti silným potravinářům pak stojí ještě silnější řetězce. Majitelé šesti největších diskontů kontrolují skoro osmdesát procent maloobchodního prodeje. Koncentrovaný oligopolní trh tak nejen brání vzniku a rozvoji menších farem s lokálním zpracováním a prodejem, ale současně — jak se prokázalo během inflační krize — tvoří jedny z nejdražších potravin pro koncové spotřebitele v Evropě.

Politici pak tento stav alibisticky označují za výsledek fungování svobodného trhu, do kterého nechtějí zasahovat, případně se omezují na laciná gesta, jakým bylo loňské rozhořčení premiéra Fialy nad německou Nutellou.

Zastropovat zemědělské dotace tak, aby nadále netekly miliony podnikům jako Babišovu Agrofertu přitom nedokázala ani Fialova vláda. A to přesto, že zastropování slíbila občanům v programovém prohlášení. O povinné zastropování zemědělských dotací se ve svém pozměňovacím návrhu pokusili europoslanci Bas Eickhout z nizozemské Zelené levice a Martin Häusling z německých Zelených. Návrh nepodpořili ani europoslanci SPOLU a STANu, a dokonce ani komunistická europoslankyně Kateřina Konečná, která prý brojí proti oligarchům.

Obnova a naplnění Zelené dohody

Díky zlobbovanému politickému rozhodování se tak z opuštěné venkovské krajiny stává výrobní hala pro stále efektivnější „výrobu“ základních a co nejlevnějších komodit. Bídná regulace a dotace prohlubují majetkovou koncentraci farem soustředěných na pěstování monokulturních plodin. Není divu, že přesně od doby, kdy jsme jako členský stát Evropské unie začali pobírat zemědělské dotace, poklesl podle českých ornitologů bezprecendentně počet a druhů ptactva v zemědělské krajině.

Aktuální rezignace evropských i českých politiků na ekologické podmínky čerpání dotací pak ve svých důsledcích ohrožuje samu existenci zemědělství a prostředků nezbytných k jeho adaptaci na rozkolísané změny klimatu, jak se ukázalo po vlně abnormálního tepla následované mrazy.

Společná zemědělská politika s dotacemi plynoucími největším podnikům není spravedlivá a systém cukru a biče — dotací a regulací — potřebuje hlubokou reformu. Je nezbytné na celoevropské úrovni povinně zastropovat zemědělské dotace na úrovni jednoho milionu eur v přímých platbách pro každého konečného majitele.

Zemědělci potřebují pro lepší péči o krajinu jasně cílenou pomoc, kvalitní a nezávislé poradenství při ochraně půdy a účinnou podporu při zavádění postupů precizního a regenerativního zemědělství. Potřebují službu terénních poradců, kteří budou pomáhat nastavovat faremní plány udržitelného hospodaření a zbaví zemědělce zbytečné dotační administrativy.

Pro budoucí prosperitu se také neobejdou bez přímých odbytových kanálů ke svým zákazníkům, jimiž obejdou oligopol zpracovatelů a distributorů potravin. Dotace na plochu je proto třeba podmínit lokálním zpracováním a odbytem produktů prvovýroby, případně vysokými environmentálními přínosy.

Evropské volby budou mít tentokrát ještě významnější dopad než jindy: budeme v nich rozhodovat o budoucí dostupnosti a kvalitě potravin, podobě venkova a odolnosti krajiny — a v neposlední řadě o určení třetiny našich daní.