↗

Klíčem k obnově evropského venkova je nový model podpory zemědělství založený na cílené a systematické péči zemědělců o sdílenou krajinu a spravedlivý potravinový systém podporující místní produkci, zpracování a odbyt kvalitních a dostupných potravin konečným spotřebitelům. Foto Christian Kortun, Flickr

Dubnové hlasování Evropského parlamentu a květnové rozhodnutí unijních vlád jsou tragickým, ale logickým důsledkem selhání nefunkčního a nereformovaného systému zemědělských regulací a dotací. Společná zemědělská politika, která tvoří třetinu unijního rozpočtu a určuje způsob hospodaření na polovině kontinentu, fatálně selhala.

Daně evropských občanů formálně určené na udržitelné hospodaření nadále plynou na intenzivní produkci levných komodit. Vítězem je agrochemický průmysl, poraženými jsou nejen zemědělci, kterým budou chybět prostředky při adaptaci na klimatické změny, ale i všichni evropští spotřebitelé, které drtí vysoké ceny potravin.

Máme-li mít v Evropě dostupné a bezpečné potraviny, perspektivní udržitelné zemědělství a chráněné přírodní zdroje, je třeba naplnit původní smysl Zelené dohody a reformovat nefunkční systém, který nyní vyhovuje jen největším agrokoncernům. Klíčem k obnově evropského venkova je nový model podpory zemědělství založený na cílené a systematické péči zemědělců o sdílenou krajinu a spravedlivý potravinový systém podporující místní produkci, zpracování a odbyt kvalitních a dostupných potravin konečným spotřebitelům.

Mysleli jsme to dobře, ale dopadlo to jako vždycky

Představte si, že vás bolí noha. Bolest tišíte léky, ale zánět se neléčí. Jdete tedy k lékaři, který vám nejdřív vyčte nedoplatek na zdravotním pojištění a pak vás pošle na různá specializovaná vyšetření. Ve strachu, jaké další zdravotní problémy u vás mohou zjistit, a s vědomím, že se vám kupí práce, která nepočká, hodíte vše za hlavu a dál se dopujete drahými „oblbováky“ s bláhovou představou, že když svůj stav ještě nějakou dobu vydržíte, problém sám do sebe pomine.

Takové jsou i snahy posledních pěti let o transformaci zemědělství. Shoda o změnách podnebí, sílící klimatické hnutí či dlouhé sucho, které v letech 2015—2020 zasáhlo větší část Evropy, přiměly vládnoucí koalici lidovců, socialistů a liberálů ustanovenou po minulých evropských volbách k přijetí Zelené dohody pro Evropu. Jejím výsledkem měla být i transformace evropského zemědělství. Noha bolela, lékař však nedokázal předepsat účinnou léčbu.

Evropské vlády totiž namísto nástrojů pro skutečnou transformaci přijímaly sérii regulačních a dotačních opatření se stovkami výjimek a odložených platností. Většina plánovaných podmínek pro čerpání zemědělských dotací pro roky 2023—2027 dodnes nevstoupila v platnost — třeba požadavek na ochranu erozně ohrožených polí odkládá naše vláda již třetím rokem —, v důsledku čehož neměli zemědělci jistotu o budoucích podmínkách hospodaření. Chaos úředních opatření potřebné změny naopak brzdil.

Autor textu má čerstvě za sebou zpracování několika takzvaných jednotných žádostí o dotace, kterými se farmáři zavazují na každém obhospodařovaném čtverečním metru dodržovat řadu vyhlášek a pravidel. K tomu potřebují perfektně znát asi dva tisíce stran textů aktuální legislativy, v níž se často nevyznají ani samotní úředníci.

Reálně tak zemědělci čelí dilematu — buď se budou starat o svá zvířata a pole, ale nebudou mít pořádek v papírech a bude jim hrozit krácení dotací, anebo budou mít dokonale zpracované dotační žádosti a vyplněné regulační evidence, ale pak budou zanedbávat samotné hospodaření. Netřeba dodávat, že toto uspořádání nahrává největším holdingům disponujícím specializovanými dotačními odděleními a poradci.

Green Deal se tak stává nespolehlivou šedou byrokracií, nikoli spolehlivou Zelenou dohodou. Zemědělcům chybí čas na inovace a svou produkci ohrožovanou rozmary počasí a vyčerpanou půdou udržují s pomocí vysokých dávek pesticidů a umělých hnojiv.