↗

V rámci protestů by se vůbec neměla připouštět diskuse o opatřeních na posílení biodiverzity krajiny či ochrany vod. Bohužel právě na tyto oblasti směřuje negativní lobbistický tlak zemědělských profesních organizací. Foto Patrick Hertzog, AFP

Celou Evropskou unií se šíří protesty zemědělců. Je jim věnována patřičná mediální pozornost a široce, jistě fundovaně, se posuzují jak jejich důvody, tak zneužívání protestů pravicovou a nacionalistickou politickou scénou.

Nechci rozebírat metody těchto protestů, jen bych chtěl lehce pobaveně pozdvihnout obočí nad tím, že v případě omezování dopravního provozu jsou přijímány s větším pochopením než protesty „přilepovacích“ ekologických aktivistů.

Zemědělci se bouří především kvůli tlaku na dodržování ekologických omezení, jež vyplývají z Green Dealu, a kvůli chystaným opatřením k regulaci živočišné výroby, zejména chovu skotu. Odpor vyvolává rovněž zvýšení rozlohy půdy ponechávané povinně v klidu, vysoká míra byrokracie při poskytování zemědělských podpor, spojená s vyšším počtem kontrol, nízké výkupní ceny zemědělských komodit, omezování podpory z národních rozpočtů v důsledku krize a tak dále.

Nakolik jsou tyto důvody relevantní? A mají se hodnotit z pohledu profesních organizací a zemědělců, z pohledu zpracovatelů nebo dokonce z pohledu maloobchodních prodejců? Rozhodně ne, byť tento způsob hodnocení zatím převažuje.

Především totiž ve veřejném diskurzu stále schází nejdůležitější hlas. Hlas spotřebitele a daňového poplatníka, který nemusí být v plné shodě s pohledem výše uvedené lobby, byť ta se nezřídka dušuje, že právě za zájmy spotřebitelů tvrdě bojuje.

Co je skutečným zájmem spotřebitele a daňového poplatníka? Kvalitní, bezpečné, zdravotně nezávadné a cenově dostupné potraviny, udržovaná a zdravá krajina, minimalizace ekologické zátěže spojené s produkcí potravin a zemědělských komodit. A v neposlední řadě také zachování produkční schopnosti krajiny a půdy pro příští generace, včetně schopnosti reagovat na dopady klimatické krize.

Rozeberme si tedy požadavky zemědělců z tohoto úhlu pohledu. Jsem přesvědčen, že zejména u Společné zemědělské politiky by dotační pravidla měl určovat ten, kdo poskytuje finanční prostředky a v celoevropské diskusi definuje směr této politiky. Už vzhledem ke skutečnosti, že na tuto politiku je vynakládáno téměř 50 procent rozpočtu Evropské unie, je třeba oprávněné požadavky donátora respektovat.