Celou Evropskou unií se šíří protesty zemědělců. Je jim věnována patřičná mediální pozornost a široce, jistě fundovaně, se posuzují jak jejich důvody, tak zneužívání protestů pravicovou a nacionalistickou politickou scénou.

Nechci rozebírat metody těchto protestů, jen bych chtěl lehce pobaveně pozdvihnout obočí nad tím, že v případě omezování dopravního provozu jsou přijímány s větším pochopením než protesty „přilepovacích“ ekologických aktivistů.

Zemědělci se bouří především kvůli tlaku na dodržování ekologických omezení, jež vyplývají z Green Dealu, a kvůli chystaným opatřením k regulaci živočišné výroby, zejména chovu skotu. Odpor vyvolává rovněž zvýšení rozlohy půdy ponechávané povinně v klidu, vysoká míra byrokracie při poskytování zemědělských podpor, spojená s vyšším počtem kontrol, nízké výkupní ceny zemědělských komodit, omezování podpory z národních rozpočtů v důsledku krize a tak dále.

Nakolik jsou tyto důvody relevantní? A mají se hodnotit z pohledu profesních organizací a zemědělců, z pohledu zpracovatelů nebo dokonce z pohledu maloobchodních prodejců? Rozhodně ne, byť tento způsob hodnocení zatím převažuje.

Především totiž ve veřejném diskurzu stále schází nejdůležitější hlas. Hlas spotřebitele a daňového poplatníka, který nemusí být v plné shodě s pohledem výše uvedené lobby, byť ta se nezřídka dušuje, že právě za zájmy spotřebitelů tvrdě bojuje.

Co je skutečným zájmem spotřebitele a daňového poplatníka? Kvalitní, bezpečné, zdravotně nezávadné a cenově dostupné potraviny, udržovaná a zdravá krajina, minimalizace ekologické zátěže spojené s produkcí potravin a zemědělských komodit. A v neposlední řadě také zachování produkční schopnosti krajiny a půdy pro příští generace, včetně schopnosti reagovat na dopady klimatické krize.

Rozeberme si tedy požadavky zemědělců z tohoto úhlu pohledu. Jsem přesvědčen, že zejména u Společné zemědělské politiky by dotační pravidla měl určovat ten, kdo poskytuje finanční prostředky a v celoevropské diskusi definuje směr této politiky. Už vzhledem ke skutečnosti, že na tuto politiku je vynakládáno téměř 50 procent rozpočtu Evropské unie, je třeba oprávněné požadavky donátora respektovat.

Pokud se týká takzvané dekarbonizační politiky, existují návrhy na redukci chovů skotu a zpoplatnění jejich emisí. Z dlouhodobého hlediska však problémem chovu skotu není primárně produkce metanu, ale vysoká spotřeba vody na produkci masa a mléka.

Na obranu krav nicméně musím zcela kategoricky prohlásit, že úrodnost půdy nelze dlouhodobě uchovat bez dostatečného přísunu organické hmoty, tedy hnoje, a také nelze efektivně omezit produkci masa a mléka, pokud se nesníží — víceméně dobrovolně — spotřeba těchto komodit. Naopak je třeba velmi intenzivně se zabývat nerovnoměrnou dislokací chovu skotu v Evropské unie. Stavy skotu jsou totiž dnes jednoznačně rozděleny ve prospěch starých zemí Evropské unie na úkor zemí nově přijatých.

A je zde ještě jeden důležitý fakt, totiž negativní vliv snižování stavu skotu na osevní postupy. Čím méně dobytka, tím méně jetelovin, vojtěšky a dalších potřebných dusík vázajících plodin. Místo nich se začala více pěstovat řepka a obiloviny, které půdní úrodnost půdy rozhodně nezlepšují.

Pokud by se uvedení půdy do klidu podmínilo výsevem těchto plodin, biodiverzitě, krajině a kvalitě půdy by to jen prospělo. Za předpokladu dotací na tuto plochu by to přitom nemělo zásadně vadit ani všem dobrým zemědělcům, neboť jde o úhradu produkce takzvané kladné externality. To je v pořádku, pokud začneme — nejen v zemědělství — důsledně uplatňovat princip, že dotovat by se mělo pouze vyrovnávání nerovností a produkce kladných externalit.

Pokud bude zpoplatnění emisí CO2 a dalších „skleníkových“ plynů založeno na skutečné bilanci a bude započítán i kladný efekt zemědělské produkce fytomasy jakožto jednoho z největších fixátorů uhlíku, potom proč ne. Pouze upozorňuji, že bilance může být kladná ve prospěch zemědělců.

Na druhé straně by se neměla připouštět diskuse o nutných opatřeních na posílení biodiverzity krajiny, zvýšení ochrany půdy před erozí všeho druhu, zvýšení retenční schopnosti krajiny, čistoty povrchových a spodních vod a podobně. Bohužel právě na tyto oblasti směřuje negativní lobbistický tlak zemědělských profesních organizací. Ovšem i v tomto případě by měla být platit zásada, že každé vynucené opatření by mělo být uhrazeno.

Na místě je i diskuse o omezení používání pesticidů a umělých hnojiv. Ale ani zde nelze nastavovat pravidla diskriminačně. Je nutné vycházet z jejich skutečné spotřeby a nastavit limity pro tuto spotřebu. Plošné krácení totiž nesmyslně diskriminuje ty, kteří spotřebu redukovali již dříve.

Na druhé straně by bylo potřebné směrovat více prostředků do vytváření solitérní zeleně, mezí a remízků, a především zmenšení rozlohy produkčních bloků. Jenom v České republice v minulosti zmizelo 250 tisíc hektarů mezí, z nichž bychom měli podstatnou část do krajiny vrátit.