Tvorba cen potravin a šíře nabídky potravin tuzemského původu pro konečného spotřebitele se v současnosti stala palčivým problémem. Celá řada analýz se zabývá otázkou, kdo na růstu cen potravin vydělává, jak se do cen potravin promítají zvýšené náklady v celé vertikále výroby a prodeje potravin a jaké tedy jsou skutečné náklady zemědělců, výrobců a prodejců potravin. Jen velmi málo se ale mluví o tom, že na tomto stavu má výrazný podíl nevhodná struktura všech tří zmiňovaných článků, a zejména nedokonale transformovaná postsocialistická struktura našeho zemědělství.

Po celou dobu členství České republiky v Evropské unii — a vlastně po celé polistopadové období — byla naše zemědělská politika zaměřena nikoliv na podporu malých a středních zemědělců a zpracovatelů potravin, ale velkých korporátních podniků. A to i přesto, že to odporovalo schváleným cílům a pravidlům Společné zemědělské politiky a že jde jen o minoritní část ze zhruba třiceti tisíc zemědělských podniků v naší zemi.

Dokazují to i dlouhodobá statistická data, podle nichž v České republice dosáhne dvacet procent velkých zemědělských podniků na plných devadesát procent veškerých dotací a na jedno procento největších zemědělských podniků připadá pětadvacet procent dotací. Taková situace nemá obdoby.

Platí to i pro plochy obhospodařované půdy. Média obvykle zmiňují, že v naší zemi průměrná velikost plochy půdy na jeden podnik činí asi 133 hektarů. Málo se už ale zmiňuje, že na více než polovině půdy hospodaří podniky o ploše více než 1 100 hektarů a do této statistiky se navíc nepromítá významná majetková provázanost podniků působících v České republice.