Tvorba cen potravin a šíře nabídky potravin tuzemského původu pro konečného spotřebitele se v současnosti stala palčivým problémem. Celá řada analýz se zabývá otázkou, kdo na růstu cen potravin vydělává, jak se do cen potravin promítají zvýšené náklady v celé vertikále výroby a prodeje potravin a jaké tedy jsou skutečné náklady zemědělců, výrobců a prodejců potravin. Jen velmi málo se ale mluví o tom, že na tomto stavu má výrazný podíl nevhodná struktura všech tří zmiňovaných článků, a zejména nedokonale transformovaná postsocialistická struktura našeho zemědělství.

Po celou dobu členství České republiky v Evropské unii — a vlastně po celé polistopadové období — byla naše zemědělská politika zaměřena nikoliv na podporu malých a středních zemědělců a zpracovatelů potravin, ale velkých korporátních podniků. A to i přesto, že to odporovalo schváleným cílům a pravidlům Společné zemědělské politiky a že jde jen o minoritní část ze zhruba třiceti tisíc zemědělských podniků v naší zemi.

Dokazují to i dlouhodobá statistická data, podle nichž v České republice dosáhne dvacet procent velkých zemědělských podniků na plných devadesát procent veškerých dotací a na jedno procento největších zemědělských podniků připadá pětadvacet procent dotací. Taková situace nemá obdoby.

Platí to i pro plochy obhospodařované půdy. Média obvykle zmiňují, že v naší zemi průměrná velikost plochy půdy na jeden podnik činí asi 133 hektarů. Málo se už ale zmiňuje, že na více než polovině půdy hospodaří podniky o ploše více než 1 100 hektarů a do této statistiky se navíc nepromítá významná majetková provázanost podniků působících v České republice.

Podpora rozvoje hlavně velkých zemědělských podniků tak mimo jiné znamená menší pestrost naší krajiny a s tím spojené větší problémy se vsakováním vody do půdy, vyšší riziko vodní a větrné eroze i pokles biodiverzity.

Menší a střední zemědělci a sedláci na rodinných farmách čelí navíc enormní české byrokracii, často nad rámec legislativy vyžadované Evropskou unií.

Při hospodaření v krajině, v produkci zemědělských surovin i ve výrobě potravin by mělo v České republice působit mnohem více subjektů, než je tomu v současné době. A tomu by také měla odpovídat zemědělská politika. Pokud se totiž za stávajících poměrů ocitnou v problémech průmysloví zemědělci nebo průmysloví výrobci potravin, nutně to znamená nižší nabídku potravin a vyšší riziko cenových výkyvů, jak jsme toho nyní všichni svědky.

První kroky ve prospěch malých podniků

Současná vládní koalice učinila první výraznější krok v podobě zvýšené platby na prvních 150 hektarů pro všechny podniky, což znamená podporu především pro mikropodniky a malé zemědělské podniky, kterých je naprostá většina. To však k potřebné restrukturalizaci našeho zemědělství a produkce či zpracování potravin zdaleka nestačí.

V celé řadě podpůrných programů v současném Strategickém plánu Společné zemědělské politiky, jímž se má česká zemědělská politika v příštích pěti letech řídit, zůstalo velké množství kritérií, které i nadále vycházejí vstříc největším zemědělským podnikům v naší zemi, a na některé dotační programy tak například sedláci z rodinných farem vůbec ani nedosáhnou.

K podobě tohoto dokumentu a způsobu jeho aplikace vznesla Asociace soukromého zemědělství desítky připomínek. Některé z nich byly akceptovány, celkové pojetí zůstává velmi podobné programovým dokumentům z předchozích období — tudíž hlavně nahrávají průmyslovým podnikům.

Je pravdou, že současná koalice měla při svém nástupu jen minimální množství času na to, aby již hotový materiál z pera předchozí vlády nějak zásadněji změnila. Nicméně i mnohá pravidla, která byla přijata letos na jaře — například na investice do zemědělských podniků a na zpracování zemědělských surovin — umožňují absurdní podporu v řádu až 150 milionů korun na jeden společný podnik. I laikovi musí být jasné, že takto nastavená dotace nemůže podpořit malého sedláka, neboť ten podobně astronomické částky nepotřebuje.

Zástupci největších zemědělců často argumentují tím, že jejich podniky zajišťují 70 až 80 procent produkce zemědělských surovin k výrobě potravin, a proto mají nárok na co nejvyšší dotace. Je ale zřejmé, že pokud bude většina finančních prostředků nadále směrována na tuto úzkou skupinu podniků, na menší a střední se nikdy v potřebném poměru nedostane. Potenciál výroby selských a regionálních potravin tak opět zůstane nevyužit — navzdory tomu, že krátké dodavatelské řetězce a princip „od vidlí po vidličku“ podporuje i současná politika Evropská unie.

Agrobaroni škodí krajině i spotřebitelům

Podpora průmyslového zemědělství a produkce je dlouhodobou doktrínou našeho zemědělství. Obvykle se uvádí, že jde o komparativní výhodu našeho zemědělství, jež zajišťuje jeho vyšší konkurenceschopnost. Opak je ale pravdou a nejlepším důkazem je třeba letitý schodek agrárního zahraničního obchodu.

Větší množství menších farem naopak znamená větší stabilitu výroby, lepší stav krajiny, nižší ceny potravin a mnohem větší pestrost v nabídce potravin. Platí a je prokázáno, že ve všech zemích Evropské unie, kde je zemědělství postaveno na rodinných farmách, je inflace a růst cen potravin nižší než u nás.

Doktrínu koncentrace zemědělské či potravinářské prvovýroby bohužel dál účelově a vesměs nesmyslně propagují nejen zástupci některých nevládních organizací, ale i část akademické sféry a někteří další komentátoři v tuzemských médiích.

K tolik potřebným změnám našeho zemědělství je nutná změna myšlení a přístupu, a to zdaleka nejen mezi zemědělskou veřejností. Po roce a půl vládnutí nové koalice se o těchto změnách přeci jen více debatuje a některé se i reálně dějí, ale na skutečný posun v pohledu na pestřejší a životaschopnější model zemědělství bohužel stále čekáme.