Změny v nastavení zemědělských dotací nestačí: bylo by třeba zajít mnohem dál

Jaroslav Šebek

Předseda Asociace soukromých zemědělců se pozastavuje nad tím, proč dotační politika nové vlády jde stále v takové míře na ruku velkým agrokorporacím. Spolu se Slovenskem jsme vůči nim nejvstřícnější ze všech evropských zemí.

Mezi nejodpovědněji hospodařící zemědělce patří rodinné farmy, jejichž majitelé v místě svého hospodaření trvale bydlí. Foto Facebook Asociace soukromého zemědělství

Současná podoba Strategického plánu Společné zemědělské politiky Evropské unie, určující rámec nastavení dotací do českého zemědělství od příštího roku, nemůže podle názoru Asociace soukromého zemědělství ČR vyřešit dlouhodobé a strukturální problémy zemědělství v naší zemi. Asociace soukromého zemědělství nicméně považuje tento dokument za krok dobrým směrem, především z hlediska vyšší podpory menších, ale i středně velkých farem, v konkurenci s velkými průmyslovými agrokorporacemi.

Je to také odvážný krok nové vlády, která se aspoň z části dokázala postavit obrovské lobby největších agroholdingů. Právě ty si zdejší zemědělskou politiku dlouhé roky tvořily pouze podle svých potřeb.

Pouze menším, zejména rodinným zemědělským podnikům, přitom změny v nastavení dotací tak, jak je přijala a opakovaně potvrdila současná vládní koalice, ovšem přinášejí prospěch jen jediným opatřením, a to zvýšenou podporou na prvních 150 hektarů obhospodařovaných ploch. Žádný další dotační titul už zásadní zvýhodnění pro drobné farmy neobsahuje. Naopak celá řada dalších navrhovaných dotačních podpor je koncipována tak, že vyhovují spíše středním a větším podnikům či právě průmyslovým agrokorporacím.

Sama redistribuce ve prospěch menších farem přitom představuje přerozdělení jen necelých deseti procent všech zemědělských dotací. Asociace soukromého zemědělství proto nechápe, proč je právě tento krok už půl roku předmětem kritiky, marketingových kampaní a nátlakových akcí, zatímco o nastavení více než devadesáti procent dotačních podpor se prakticky vůbec nediskutuje.

Strategický plán Společné zemědělské politiky Evropské unie navíc vyšel vstříc i průmyslovému zemědělství. Neobsahuje totiž původně plánované krácení dotací největším podnikům — takzvané zastropování, tedy omezení dotací největší možnou obhospodařovanou výměrou. A také redistribuce dotačních prostředků je vůči agrokorporacím vstřícnější, neboť žádná země v Evropské unii — kromě Slovenska — nestanovila horní limit zvýšené podpory na tak velkou plochu, jako je tomu u nás, tedy 150 hektarů.

Podle dosud známých informací navíc předpokládá řada zemí Evropské unie, že bude první hektary dotačně podporovat o 20 procent vyšší částkou, což je obdobné jako v České republice, avšak horní mez plochy, na kterou se má taková podpora vztahovat, se pohybuje kolem padesáti hektarů. Asociace soukromých zemědělců proto kategoricky nesouhlasí s tezí, že nastavení dotací v České republice povede k devastaci zemědělství, poklesu produkce nebo růstu cen potravin tak, jak to prezentují ve svých katastrofických scénářích odpůrci současné podoby českého Strategického plánu Společné zemědělské politiky Evropské unie.

Zemědělství na celém světě a samozřejmě i v Evropské unii stojí právě na menších a středních farmách rodinného typu. Přesto evropské zemědělství produkuje více, než samo spotřebuje. Navíc je zahraniční produkce od malých a středních zemědělců z Evropské unie mnohdy levnější než od tuzemských průmyslových zemědělských podniků.

Ceny potravin v současné době rostou — a zřejmě ještě dále porostou — po celém světě i v Evropské unii. Příčinou nárůstu ale není nastavení zemědělských dotací, nýbrž raketový růst nákladů na vstupy pro zemědělskou produkci, jako jsou energie, hnojiva nebo ceny pohonných hmot.

Podle Asociace soukromých zemědělců má být hlavní prioritou zachování kvality zemědělských půd, včetně jejich schopnosti zadržovat vodu tak, aby na ní bylo možné dlouhodobě a konkurenceschopně hospodařit. Odolnější vůči extrémním projevům počasí je přitom prokazatelně pestřejší krajina s větším počtem menších pozemků a krajinnými prvky. Zpravidla tak vypadá půda, k níž má zemědělec na ní hospodařící nějaký vztah, například proto, že ji také sám vlastní.

Mezi nejodpovědněji hospodařící zemědělce proto patří právě rodinné farmy, jejichž majitelé v místě svého hospodaření trvale bydlí. Jejich cílem je předat grunty svým dětem v pokud možno lepším stavu, než v jakém jej sami přebírali. To je nejlepší záruka zodpovědného zemědělského podnikání, kterou nemůže zajistit žádný zákon — a právě proto jsou rodinné farmy páteří zemědělství nejen v Evropské unii.

Naše zemědělství ale zatím na rodinných farmách postaveno není. Dotační politika by proto měla směřovat k celkové restrukturalizaci oboru. Cílem musí být podpora vzniku a rozvoje co největšího počtu hospodářů plošně po celém území republiky. Takový přístup mimo jiné představuje též omezení rizik v případě, že svou činnost ukončí některá z agrokorporací s významným podílem na trhu.

Podpora by měla směřovat také k vytváření vyšší přidané hodnoty na území naší země. Dlouhodobým problémem našeho zemědělství totiž je vývoz surovin, a naopak dovoz potravin s vyšší přidanou hodnotou vytvořenou v zahraničí — tedy bez účasti našich zemědělců a potravinářů.

V řešení všech naznačených problémů má současný český Strategický plán Společné zemědělské politiky nemalé rezervy, a právě na ně by se měla soustředit pozornost ministerských úředníků i zemědělců. Výše sazby na první hektary zcela jistě nyní pomůže naprosté většině zemědělců. Ale celý nesprávně nastavený dotační systém a další systémové problémy našeho zemědělství, které si stále neseme z předlistopadové a bohužel i polistopadové minulosti, nevyřeší. Další změny proto musí následovat.

advertisment
advertisment