↗

A řepková pole, kamkoli pohlédneš... Babišova koalice prokázala naprosté nepochopení smyslu a cílů unijní zemědělské politiky. Společenské přínosy, které s sebou nese promyšlená podpora lokálně ukotveným sedlákům a středním podnikům, tak opět zůstaly ležet ladem. Foto ŠJů, Wikimedia Commons

Pokud bychom chtěli vystavit současné vládě Andreje Babiše vysvědčení za to, co dokázala udělat pro sedláky a s lokalitou spjaté zemědělce, verdikt by zněl značně tristně. Naprosté většině zemědělských subjektů — tedy rodinných, menších a středních farem, které mají potenciál výroby kvalitních a regionálních potravin — nepomohla Babišova vláda prakticky v ničem. Což ovšem nejspíš není s ohledem na domácí tristní politické poměry nic tak překvapivého.

Tak například vláda zemědělcům až na pár drobností nijak nezjednodušila byrokratickou zátěž, spíše naopak. Stejně tak nás nepřiblížila k dosažení tolik vzývané potravinové soběstačnosti — nutno podotknout, že při celkově nevhodné struktuře podniků, úzké skladbě pěstovaných plodin, diskriminačně nastavených dotacích jen na určité chovy zvířat a obecně při vládou podporovaném stylu zemědělství to vlastně ani nemohlo být jinak. A to navzdory evropským miliardám, které ministerstvo zemědělství dokázalo při každé příležitosti občanům mediálně prodat — ve skutečnosti však evropské peníze nasměrovalo především na skupinu oligarchů a extrémně velkých subjektů, a to pod různými záminkami, třeba covidovými.

Slib o vyvážené struktuře dotačních opatření tedy vláda nenaplnila. Naopak dodržela slib jiný, totiž ten, že nezastropuje platby pro velké podniky, které se díky tomu opět zvětšily a ještě více se vzdálily normálnímu venkovu. Výsledkem je ještě větší vychýlení rovnováhy v jejich prospěch a nadto i ohrožení státu a občanů, a to dokonce v geopolitickém měřítku. Ukazuje se totiž, že o velké zemědělské firmy a hlavně o jejich dotace na hektary mají zájem zahraniční investoři. Ti však velmi pravděpodobně budou mít o prostor, v němž budou podnikat, ještě menší zájem, než měly stávající postsocialistické podniky. Tato vláda tak bude zodpovědná za to, že podpořila trend, při kterém se předává rozhodování o tom, co se bude na našich polích dít, do cizích rukou.

Pro klasické soukromé zemědělce nepřijala vláda žádné opatření, přestože vhodné evropské nástroje existovaly. A nestalo by se tak ani do budoucna, pokud by alespoň pár opatření nebylo obsahem požadavků z EU. Celkově prokázala Babišova koalice naprosté nepochopení smyslu a cílů unijní zemědělské politiky. Jsme na to ale už zvyklí — o moc vstřícnější totiž bohužel nebyly ani předchozí garnitury. Společenské přínosy, které s sebou nese promyšlená podpora lokálně ukotveným sedlákům a středním podnikům, jak o tom svědčí praxe v jiných zemích, tak opět zůstaly ležet ladem.

Vyjma některých připravovaných opatření v rámci Strategického plánu pro další období, které se ovšem prosadily opět většinou pod tlakem EU, se nijak zvlášť nezlepšila situace ani v ochraně základních zdrojů. Zemědělcům přibyly jen povinnosti. Jako určité divadlo pro veřejnost posloužilo například zavedení limitu maximální rozlohy třiceti hektarů pro pěstování jedné plodiny— toto omezení totiž velké podniky, kde problém s monokulturami opravdu je, administrativně obcházejí. Ostatním toto nařízení jen přidělalo problémy, pokud měli tu a tam nějaký půdní blok, který stanovenou hranici přesahoval. Obecně je větší pestrost v krajině velmi žádoucí, a proto také Asociace soukromých zemědělců tento krok ministra neblokovala, ale spíše podporovala. Praktický výsledek však v krajině bohužel není vidět.

Pozitivněji lze hodnotit nedávno schválenou protierozní vyhlášku. Zde ale sehrála svojí roli aktivita Asociace soukromých zemědělců ČR, která navrhla funkční kompromis. Ministerstvo životního prostředí a ministerstvo zemědělství se totiž dlouho nedokázaly dohodnout a původní návrh, který počítal s plošné prokazováním neerozních ploch, namísto aby prosadil cílené tvrdé postihy opakovaných erozních událostí, by jen dále zatížil poctivé zemědělce.

Vláda rovněž selhala při pokusu o zřízení mnoho let odkládaného Fondu těžko pojistitelných rizik, a to proto, že jej nedokázala koncepčně dobře připravit. Namísto dobrovolného a motivačního řešení, založeného na společné odpovědnosti zemědělců, státu i pojišťoven, se fond prosazoval jako povinný s nespravedlivě navrženými podmínkami, a z toho důvodu jej také značná část zemědělských organizací odmítla.

Z našeho pohledu byly některé body už v samotném programovém prohlášení vlády přímo proti zájmům sedláků, takže neúspěch v jejich prosazování je vlastně pro nás a myslím, že i pro společnost, spíše zprávou pozitivní. Neprošla například oznamovací povinnost při prodeji zemědělské půdy, a nedošlo tím k dalšímu omezení práv vlastníků půdy. Celkově lze konstatovat, že pod touto vládou určitě není zemědělcům líp, jak se slibovalo. Klíčové problémy našeho sektoru se během tohoto volebního období neřešily a pro menší a střední soukromé zemědělce tak šlo spíše o období přežívání.