Vláda marní šanci na záchranu krajiny. Podrží nás europoslanci?
Martin RexaEvropský parlament se chystá vyjádřit k reformně Společné zemědělské politiky EU, konkrétně k budoucnosti udržitelného zemědělství a obnovy krajiny. Napraví čeští europoslanci pověst, kterou si ČR vytváří projekty typu kanál Duna-Odra-Labe?
Letošní rok dal nakonec zemědělcům oddechnout od sucha. Nikdo neví, na jak přesně dlouho. Je ale zřejmé, že české zemědělství není na dopady klimatické změny připravené a sucho opět přijde. Problémy se zadržováním vody se sčítají s degradací a erozí půdy, poklesem biodiverzity či znečištěním vod.
Tyto problémy měla pomoci řešit především Společná zemědělská politika Evropské unie, o které se v posledních měsících mluví v Česku i Bruselu. Na její nové podobě se budou muset dohodnout tři hlavní evropské instituce.
Návrh, který je na stole, pochází ještě od Evropské komise ve starém složení. Nová Komise vydala dvě zásadní strategie, které dávají jasně najevo, že zemědělství musí projít důslednou proměnou. Strategie „Od zemědělce ke spotřebiteli“ a „Strategie pro biodiverzitu do roku 2030“ v sobě obsahují cíle, které proměnu mají symbolizovat, jako je například čtvrtina zemědělských ploch pro ekologické zemědělství či deset procent neprodukčních, přírodních prvků na zemědělských plochách.
Tyto progresivní cíle však nezůstaly mimo pozornost lobby průmyslového zemědělství, a jak ukazuje nový evropský report, pracuje daná skupina již tvrdě na tom, aby byly tyto strategie co nejvíce potlačeny a zemědělství mohlo pokračovat ve starém kurzu.
Český ministr zemědělství Toman a ministři dalších deseti států východní a střední Evropy se navíc uvedli ve společné deklaraci, že cíle by měly být jen dobrovolné, že musí být „realistické“ a že nesmí „ohrozit naši konkurenceschopnost“. Diplomaticky je tím řečeno, že nám Evropská komise, natož veřejnost požadující přechod k udržitelnosti, nemá do naší praxe co mluvit.
Ministrům také vadí, že není zhodnocené, jaké dopady by naplňování cílů na evropské zemědělství mělo. Kupodivu už ale neslyšíme výzvu, aby se vyhodnotily dopady zhoršující se klimatické změny, poklesu biodiverzity a zhoršujícího se stavu půd. Z nich vyplývající potřebnost změn by jim totiž nehrála do not.
Je zřejmé, co to bude znamenat pro reálné snahy zemědělskou praxi proměnit. Bez společných cílů se totiž jednotlivé státy nebudou vymlouvat jen na oslabení konkurenceschopnosti vůči třetím zemím, ale mohou se vymlouvat i na jiné státy EU, jako se to dělo v minulých letech — „nemůžeme si přeci nastavit přísnější podmínky než ostatní státy, to bychom ohrozili naše zemědělce!“ Odmítnutí společných cílů je tedy dobrou pojistkou k zablokování jakýchkoli větších změn.
Co naplat, že po potřebnosti zásadní změně Společné zemědělské politiky a zemědělské praxi volá více než 3600 vědců, jejichž výzva z března zůstala z většiny zcela ignorována. Co naplat, že environmentální i některé zemědělské organizace v otevřeném dopisu předsedovi a předsedkyním evropských institucí požadují to samé a upozorňují na blížící se selhání reformy.
Mezitím také autor oné vědecké výzvy, Guy Pe´er, skvěle analyzoval, jak se Rada EU složená z ministrů zemědělství, blíží k přijetí pozice, která jde proti jakýmkoli pozitivním změnám.
Tento týden bude o své pozici k Společné zemědělské politice hlasovat také Evropský parlament. Pro pozitivní změnu by bylo potřeba, aby zaujal silnou pozici a podpořil Evropskou komisi v jejích snahách, jako se tomu stalo nedávno s cílem snížení emisí skleníkových plynů do roku 2030. Bohužel, ve zrychleném procesu a pod tlakem lobby se na stole objevil „kompromisní“ návrh zástupců tří největších frakcí, který jakékoli naděje o změnu systematicky ničí. Bude záležet i na našich europoslancích z TOP 09, STAN, KDU-ČSL a ANO, zda se za českou půdu a krajinu postaví. Proto je nyní zapotřebí apelovat na české europoslance, aby se o potřebnou změnu zasadili — například na webu www.zasadmese.cz.
Že nelze s napravením zemědělství a krajiny spoléhat na českou vládu, je zřejmé i z jejích posledních kroků. Bezprecedentní upřednostňování a zrychlené utajené projednávání megalomanských projektů, jako je kanál Duna-Odra-Labe či rozšiřování možností pro stavbu nových přehrad, ukazuje, že vláda zcela ignoruje přírodě blízká řešení a spoléhá na betonové projekty, které přinesou mnohem víc škod než užitku.
Národní strategický plán ke Společné zemědělské politice se už několik měsíců také vaří pod pokličkou. A když už dostaneme téměř 200 miliard korun od Evropské unie, které můžeme smysluplně využít na nové projekty, vláda tuto příležitost zcela promarní a vytvoří paskvil.
Stručně řečeno, vláda právě marní šanci na záchranu krajiny a škody s tím spojené budeme my i zemědělci sčítat v následujících letech. Záchraně musí napomoci čeští europoslanci tím, že odmítnou nefunkční „kompromisní“ návrh a postaví se za skutečnou pozitivní změnu.