Veřejnost si prý dovoluje už příliš, pokud je nespokojená s různými stavebními záměry, které ovlivňují životní prostředí včetně přírody a krajiny. Stejně tak je prý nemyslitelné, aby státní úředníci chránící konkrétní veřejné zájmy, jako je půda, les, ovzduší, voda, lidské zdraví, archeologické a historické památky a podobně, mohli ovlivňovat plány stavebníků svými požadavky, a zdržovat tak povolování jejich staveb.

Stavební úřady totiž musejí ve svých povoleních investorům zdlouhavě a složitě vysvětlovat, proč se spolky, majitelé nemovitostí a obce ve svých připomínkách mýlí, takže vznikají chyby a nezákonnosti, které odhalí soudy. A úřady pak musejí povolení vydávat znovu. To je ale zřejmě pro dnešní „makající“ vládu nepřijatelné zdržování.

První a hned úspěšný útok vlády proti spolkům přišel v únoru 2017, neboť při schvalování novely stavebního zákona poslanci za ČSSD Jaroslav Foldyna a František Adámek kreativně navrhli provést i novelizaci zákona o ochraně přírody a krajiny, která by spolky vyloučila z územních a stavebních řízení pro stavby s „nižším“ vlivem na životní prostředí.

Většina zákonodárců s tímto návrhem překvapivě souhlasila a spolky byly z těchto řízení od 1. ledna 2018 vyřazeny. Přitom i tyto stavby mohou mít škodlivý vliv na krajinný ráz, les a další důležité složky přírody a životního prostředí. A stalo se tak bez odborných analýz, neboť v demokratickém státě rozhoduje většina, která je právě u moci.

Po roce a půl působení této razantní změny se ovšem nenašel žádný jasný důkaz, že by se povolování staveb skutečně výrazně urychlilo, což se dalo také čekat. Pozitivní aspoň je, že Jaroslav Foldyna za tento svůj počin v roce 2017 získal titul Ropáka.

Velké linie, ne spolky

Druhý útok státu proti spolkům započal na podzim 2018. Tehdejší ministr dopravy Dan Ťok totiž předložil návrh novely zákona o urychlení realizace liniových staveb, který má ještě více zvýhodnit povolování dopravní, vodní a energetické infrastruktury a infrastruktury elektronických komunikací.

Tento návrh má mimo jiné zamezit tomu, aby spolky, majitelé nemovitostí a obce účinně hájili svá práva v územních a ve stavebních řízeních. Vymyslelo se proto ustanovení, podle něhož by měl každý, kdo podá odvolání třeba proti nějaké dálnici, předem zaplatit dvacet pět tisíc korun. A při podání námitek proti každému závaznému stanovisku by měl zaplatit dalších deset tisíc korun. Průměrné odvolání s právními a odbornými argumenty by tak mohlo stát padesát pět tisíc korun.

Tím se samozřejmě zabrání chudým odvolatelům, tj. hlavně spolkům, odvolání a správní žaloby podávat, takže jde o nepřípustný způsob, jak zamezit jejich efektivní účast při rozhodování o velkých liniových stavbách. Tato změna je v rozporu s Ústavou ČR a s mezinárodními závazky, jak na to také rozsáhle upozornila nejen mnohá ministerstva, ale i řada krajských úřadů, soudci a různé veřejné instituce.

Druhou absurditou je nápad, podle kterého by dotčený státní orgán se stavbou automaticky souhlasil, pokud by do dvou měsíců nevydal žádné závazné stanovisko na ochranu nějakého veřejného zájmu. Následná obrana proti takovým fiktivním stanoviskům by byla ovšem obtížná až nemožná.

Pozitivní zatím je, že vláda návrh novely v lednu 2019 neschválila, neboť stále řeší velké množství námitek. Lze sice ještě doufat, že tyto dva bizarní náměty neprojdou, nicméně je lepší počítat s nejhorším. Aktivita politiků a zákonodárců pod vlivem stavební lobby je totiž bezbřehá, jak ukazuje vyloučení spolků z územních a ze stavebních řízení od počátku roku 2018.

Byznys first

Pokud návrh novely zákona o liniovkách směřuje proti chudým účastníkům řízení, nový stavební zákon dokonce navrhuje omezit rozhodování samotného státu, takže by hlavní slovo měli mít investoři. Byznys totiž tak dlouho lobboval za více než dvacítku novel stavebního zákona, které měly povolování staveb zrychlovat a zjednodušovat, až se mu to přestalo líbit, takže státu navrhl zcela nový „vlastní“ zákon.

V únoru 2019 tak ministryně pro místní rozvoj Klára Dostálová předložila do připomínkovacího řízení návrh nového stavebního zákona, v němž účastníci řízení a ochrana veřejných zájmů státem nemají rovnocenné postavení, neboť rozhodující je zájem žadatele, hlavně byznysu. Povolování staveb se tím má údajně opět zrychlit a zjednodušit, neboť dotčené orgány na ochranu veřejných zájmů budou zrušeny a o všem bude rozhodovat stavební úřad se svými odborníky.

Závazná stanoviska nahradí pouhá doporučující vyjádření, nebude povinné získat vyjádření úředníka, neboť po stanovené lhůtě vznikne fiktivní souhlas se stavbou, a hodnocení vlivů staveb na životní prostředí bude povinnou součástí povolovacího řízení, přičemž o jeho výsledku rozhodne nově stavební úřad. Stavební povolení má být navíc vydáno, i když se stavbou nebude majitel pozemku souhlasit. A tak dále. Veřejným zájmem má být hlavně rychlé vydávání mnoha povolení. Přitom tento cíl nijak nezaručuje, že se bude reálně stavět rychleji, neboť mohou chybět lidské, technické a organizační kapacity, což vidíme i dnes.

Proti návrhu nového stavebního zákona z dílny Hospodářské komory ČR se zdvihla kritika několika ministerstev včetně ministerstva životního prostředí a ministerstva vnitra, spolků na ochranu životního prostředí a památek, jako je Zelený kruh a Asociace pro ochranu a rozvoj kulturního dědictví ČR, dále vědeckých pracovišť včetně Komise pro životní prostředí Akademie věd ČR či Asociace krajů ČR a Svazu měst a obcí ČR. V dubnu 2019 dokonce vznikla výzva více než stovky vysokoškolských vědkyň a vědců a vědeckých institucí, která žádá vládu, aby přípravu zákona zastavila.

Na celkové délce povolovacího řízení se totiž nejvíce podílí nedodržování lhůt stavebními úřady, rostoucí složitost zákonů, právní nestabilita, nízké mzdy a přetížení lidí na stavebních úřadech. Hlavními viníky nejsou spolky, neboť ty se podle řady empirických analýz účastní jen mizivého počtu územních a stavebních řízení, klíčovým problémem není ani povinnost dotčených orgánů chránit svými závaznými stanovisky veřejné zájmy.

I bez účasti spolků se například povolování dálnic neúnosně vleče, takže politické a mediální útoky proti spolkům a veřejným orgánům jsou jen zástupné. Podle zjištění Dětí Země čítala doba od vydání stanoviska o hodnocení vlivů na životní prostředí do vydání stavebního povolení pro část obchvatu Otrokovic dálnicí D55 třináct let, pro dálnici D1107 u Jaroměře patnáct let, a pro dálnici D1106 u Smiřic dokonce dvacet dva let.

Stav připomínkovacího řízení byl v červnu 2019 takový, že k návrhu stavebního zákona došlo kolem dvanácti set zásadních námitek, představujících téměř čtyři sta vážných právních a věcných rozporů. Legislativní rada vlády se tedy rozhodla, že sepíše zprávu a její předsedkyně a zároveň ministryně spravedlnosti Marie Benešová pak vládě předloží vlastní stanovisko. Údajně má ale platit zásada, že návrh se měnit nebude, neboť se musí rychle dostat do Poslanecké sněmovny ke schválení.

Vláda nekecá, ale maká

Současná vládnoucí moc u nás předkládá jako řešení řady ekologických rizik recepty, které odmítají přijmout realitu. Klimatické změny nejsou žádnou hrozbou, neboť podíl České republiky a Evropy na nich je nízký; biodiverzita byla v minulosti rozkolísaná vždy, jak dokládá několik jejích kolapsů; znečištěný vzduch sice máme, ale stát potřebuje výkonný průmysl s výjimkami ze zákona; vodu získáme výstavbou dalších přehrad, betonováním řek a větším hloubením studní; bez chemie v půdě se neobejdeme, neboť jinak budeme ještě méně potravinově soběstační; kůrovcem napadené smrky musíme rychle vytěžit, prodat a vysadit nové, a tak dále.

Na druhou stranu má stát v čele s hnutím ANO zcela jasno v tom, že do roku 2030 chce do výstavby dálnic a silnic, železničních tratí a rychlých tratí a také vodních staveb na Labi a Vltavě investovat asi sto šedesát šest miliard korun ročně. Za posledních pět let to přitom bylo jen asi sedmdesát sedm miliard korun ročně, tedy o více než polovinu méně. Další investice za stovky miliard korun navíc mají do roku 2040 putovat na nový jaderný blok v Dukovanech a do roku 2045 na kanál Dunaj-Odra-Labe.

Proto je logické v tichosti a silou vyřadit spolky z účasti ve správních řízeních o povolování staveb, či ji aspoň výrazně ztížit, a také začlenit státní úřady chránící různé veřejné zájmy pod stavební úřady. Jedině tak bude možné velkolepé betonování krajiny rychle a snadno realizovat. Viditelná ruka byznysu má hrát první housle, neboť dnešní vláda řídí stát s heslem „nekecáme, ale makáme“.

Třeba však bude odpor veřejnosti a některých státních institucí silnější, a to i v mediálním prostoru, kde i chvilkové získání pozornosti lze považovat za velký úspěch.

Text původně vyšel v časopisu Sedmá generace 3/2019.