Nejvyšší hodnotou stavění je rychlost, jak vyplývá ze zdůvodnění věcného záměru nového stavebního zákona. Rychlost povolení. Rychlost realizace. Rychlost obratu investic. Čím dříve a rychleji, tím výhodněji a lépe. Česká republika zaujala ve světovém žebříčku jakési ostudné dolní místo v délce povolování nových staveb. Proto se zastyděla a chce to změnit.

To je sice správná ctižádost, ale proč ta zbrklost? Fofrem projednat, fofrem schválit a stavět jako o život. Současná bytová krize ve velkých městech, zejména v Praze, jako by držela v ruce bičík a velela: neohlížejte se vpravo ani vlevo a stavějte, stavějte, stavějte. To je ale jen optický klam. Nejde o krizi z nedostatku bytů, protože drahých bytů je na trhu dost. Jde o krizi z příliš drahého bydlení.

Co vlastně stavební řízení zpomaluje? Zejména množství povinných razítek od dotčených orgánů, tedy od těch specializovaných institucí, které vždy ze svého úhlu pohledu (hasiči, hygiena, ochrana přírody a životního prostředí, památkáři a další) stavební záměr posuzují. Ano, je jich hodně a všechny je postupně a trpělivě obejít musí být čiré peklo.

Vyjádření každého z nich se jmenuje závazné stanovisko a to znamená, že pro povolení stavby je jeho kladné znění závazné. Jednotlivé dotčené orgány posuzují záměr samostatně a nezávisle na sobě. Pokud v oboru platí jasné normy a zvyklosti, jde jen o formalitu, které se stavebník prostě musí podřídit. Ale pak jsou tu obory (ochrana přírody, památková péče), které už ze své povahy na vše jasné normy nemají ani mít nemohou. Posuzuje se případ od případu na základě odbornosti, zkušenosti a odpovědnosti vůči veřejnému zájmu.

Tyto obory někdy představují takové úskalí, jakým byla úžina mezi Skyllou a Charybdou pro bájného Odyssea. Proplutí mezi oběma hrozbami je pro stavebníka někdy dramatické a ne vždy úspěšné. Ztroskotání si ovšem nejednou způsobí sám, když zkouší atakovat hranice možného a provokuje kontroverzními nápady. Někdy jde o obdivuhodnou odvahu, jindy zas o pouhou drzost.

A jak tuto povolovací odyseu v podobě proplouvání mezi dotčenými úřady řeší věcný záměr nového stavebního zákona? Předně vše usnadňuje digitalizací. Stavebník pošle elektronicky žádost s náležitými přílohami, a ta je vložena do systému. Dotčené orgány si ji odtamtud vyloví, posoudí a v dané lhůtě vloží svá stanoviska. To je paráda! Kdyby šlo jen o toto formální zjednodušení procesu, stavebník by si přesto výrazně oddechl od papírování a obíhání, čas by se asi taky ušetřil, protože dotčené orgány by posuzovaly žádost synchronně, ale víc by na tom stavebník oproti současnému stavu nevydělal.

Kde se tedy ukrývá ten ďábelský detail, kvůli kterému všichni kritici svorně tvrdí, že návrh jde na ruku právě stavebníkům, zejména developerům? Neukrývá se, je vystaven na odiv, prostinký a přímočarý jako dětská říkanka. Dotčeným orgánům zákon prostě odnímá závaznost jejich stanovisek. Zpracují stanovisko jako dříve, ale bude se jmenovat vyjádření a nebude závazné. I když památkový orgán nebo orgán ochrany přírody záměr z hlediska veřejného zájmu zamítne, stavební úřad bude mít pravomoc celou záležitost vyhodnotit zcela jinak, tedy opačně.

Je třeba ovšem dodat, že stavební úřady budou působit ve zcela nové struktuře, na jejímž vrcholku bude trůnit Nejvyšší stavební úřad s šéfem jmenovaným vládou. Stavební úřady jako jeho podřízené články se tak mají osvobodit od své provázanosti s místní komunální reprezentací, protože byly často napadány z hlediska systémové podjatosti. Tedy lidsky řečeno, že stavební úřad šel příliš na ruku místní samosprávě, v rámci jejíhož úřadu působil.

Ne, nebojte se, ujišťují obhájci nové koncepce stavebního zákona, nové stavební úřady budou tak odborně vybaveny, aby mohly kvalifikovaně rozhodnout i ve specializovaných otázkách ochrany přírody, životního prostředí a památkové péče. No… bojím se. Umím si představit skupinu úředníků-odborníků za kulatým stolem, jak licituje nad kontroverzním záměrem a společně tupí hrany například památkářského veta, aby mohla rozhodnout kladně, ať z jakýchkoli důvodů.

A když se budou úředníci dlouho hádat nebo budou bezradně váhat, prošvihnou termín a nastoupí tzv. fikce souhlasu, další čertovská novinka tohoto návrhu. Tváří se trochu jako trest úředníků za jejich pomalost, ale ve skutečnosti jde o neuvěřitelný bonus pro stavebníka. Tomu bude totiž v případě nedodržení termínu ze strany úřadu automaticky vygenerováno kladné rozhodnutí.

Nicméně v tomto ohledu s povděkem kvituji, že si ministerstvo kultury dokázalo prosadit zachování závazného stanoviska pro památkové orgány v případě rozhodování o kulturních a národních kulturních památkách a o stavbách v památkových rezervacích a zónách. Bohužel ochranná pásma památkových rezervací propadla do rozhodovací kompetence nových stavebních úřadů. Pro pražskou situaci v ochraně památek, kde si na prolomení výškových limitů v ochranném pásmu developeři už dávno brousí zuby, to není dobrá zpráva.

Jiný ďábelský detail se skrývá v pasáži o nahlížení do spisu účastníky řízení a dalšími oprávněnými subjekty, který ale není ve věcném záměru detailně rozpracován. Vzhledem k tomu, že se tam operuje s pojmy jako ochrana obchodního tajemství a ochrana autorských práv, není jisté, zda některé stavební záměry, bude-li si to stavebník přát, nebudou ukryty před veřejností až do doby, než začne stavba nezadržitelně růst před očima. V každém případě hrozí další okleštění práva občanů aktivně se zajímat o prostředí svého domova a podílet se na jeho utváření.

Z projednávání i vypořádání připomínek věcného záměru nového stavebního zákona je zřejmé, že je prosazován a poháněn silou, která rychlost stavby povýšila na její největší hodnotu. Při domýšlení důsledků nenacházím žádný hmatatelný přínos pro občana, veřejnost ani společnost jako takovou. Tento návrh je okázalou beneficí pro stavebníka.