Uplynulých sto let by se dalo bez nadsázky označit za století bytových krizí. První provázela období mezi světovými válkami. Souvisela především se stále ještě pokračující průmyslovou revolucí. Druhá přišla po druhé světové válce v důsledku zničujících válečných škod na našich městech. Třetí, současná, se začala vynořovat koncem 80. let. Jejím nejvýznamnějším faktorem je nejspíše kontinuální posilování neoliberálního globálního kapitalismu, které nyní vrcholí — tak jako tato bytová krize.

Všechny tři krize mají jedno společné. Postihly a postihují náš — euroamerický svět bez rozdílu. Vždy přibližně ve stejné době a bez ohledu na politické uspořádání. S vysokým převisem poptávky po bydlení nad jeho nabídkou se v době vrcholící industrializace a po skončení válečného běsnění potýkaly západní kapitalistické státy úplně stejně jako bolševické Rusko a jemu loajální země. Naše země samozřejmě nikdy nebyla výjimkou.

První bytová krize — meziválečná léta 20. století

Je to doba vrcholící industrializace. Do prudce se rozvíjejících továren ve městech přicházejí masy dělníků a dělnic. I přes silné dělnické hnutí a pokrok v organizaci práce stále spousta lidí pracuje v mizerných podmínkách nebo za mizerný plat. A mizerně také bydlí. Pracující lidé tvoří nejchudší vrstvy, které bydlí v něčem, čemu by se dnes říkalo ubytovny.

Celé rodiny obvykle obývají jedinou místnost, ve které ji po následující šichtě vystřídá zase další rodina. Něco tak obyčejného jako vlastní postel je pro tyto dělníky nedostižný luxus. Zatímco pracují, jejich postel zahřívá někdo jiný. A pro děti zůstává místo na spaní na zemi. Tekoucí voda, ústřední topení, nebo dokonce záchod přímo v bytě? O něčem takovém se většině dělníků a dělnic ani nesnilo.

Prvorepublikové Československo, stejně jako okolní země, se samozřejmě snaží tuto bytovou krizi řešit. Nutno podotknout, že naše země, tehdy patřící do desítky nejvyspělejších na světě, měla svoji bytovou politiku v rámci Evropy nejpropracovanější. Ani to nestačilo, a tak i po druhé světové válce bydlela významná část rodin v nevyhovujících podmínkách.

To už ale předbíháme do další fáze. Zatím si můžeme říct nejdůležitější fakt. Meziválečná bytová politika musela cílit převážně na nejchudší část populace. Střední třídy tvořily ve společnosti menšinu a obvykle si byly schopné obstarat bydlení na komerčním trhu.

Československo ve 20. a 30. letech poskytovalo dotace na sociální bydlení určené pro chudé jednotlivce a rodiny, tehdy většinu obyvatel zaměstnaných v průmyslu. Investory, kteří pobírali státní podpory na výstavbu, byli nejčastěji průmyslníci (když stavěli byty pro svoje zaměstnance), města a obce a velmi často stavební družstva.

Výstavba musela splňovat podmínky, které byly velmi přísné a na tehdejší dobu pokrokové. Každý sociální byt musel mít svoje vlastní WC a sprchu, zavedenou tekoucí vodu s možností ohřevu, elektrické osvětlení, vaření na sporáku (ať už plynovém, či elektrickém). Pozornost byla věnována také bezpečnostnímu a požárnímu řešení.

Postupem doby se požadavky dále zpřísňovaly, většinou pod tlakem architektů-modernistů, kteří byli dost často součástí levicově smýšlející umělecké avantgardy. Například koncem 20. let bylo uzákoněno oddělené spaní rodičů a dětí — obvykle řešeno dvěma oddělenými pokoji a samostatnou kuchyní. Tyto přísné požadavky vedly k paradoxní situaci, že sociální bydlení bylo v mnoha případech kvalitnější než komerční výstavba. Ještě ve 30. letech nabízely soukromé stavitelské firmy malé domky s vytápěním v kamnech a se suchým záchodem na dvoře. Nejen tyto domky byly určeny pro značný počet lidí, na které se sociální bydlení nedostalo.

Architekti šli ve svých vizích dál. Snažili se prosadit spaní pro děti i jako genderově oddělené, tedy pokoje, byť velmi malé, zvlášť pro chlapce a děvčata. Tuto úvahu nesla i slavná studie Nejmenší byt od grafického umělce a teoretika architektury Karla Teigeho. Zde byla představena vize třípokojového bytu na velmi skromné ploše cca 55 m2. Tyto myšlenky se neujaly. Nechám na Vaší úvaze, proč. Existoval i nespočet odvážnějších vizí. Do realizace se dostalo i několik příkladů kolektivních domů.

Tehdejší teoretici architektury mnohdy vycházeli z představy, že dělnictvo sice bude žít v komfortu moderních, plně vybavených bytů, nicméně ponechá si svůj tradiční způsob života s kořeny ještě v rolnickém životu na venkově. Tehdejší život dělníků byl často založen na pospolitosti dalece přesahující hranice rodin, vzájemné výpomoci, sdílení a spolkovém životě. Tomu měla odpovídat i podoba bytů v kolektivních domech.

Byt měl být de facto pouze pokoj pro spaní jednotlivců nebo sexuálních partnerů (dobový termín). Děti měly být vychovávány společně a měly bydlet v samostatných pokojích pro ně vyčleněných. Stejně tak společné mělo být i vaření, stravování, domácí práce a pochopitelně i zábava. Tyto myšlenky se neujaly. Neřešme, jestli bohužel, nebo bohudík.

Sociální bydlení se stalo pro ty šťastnější dělníky a dělnice sociálním výtahem. Přestože stále pracovali v továrně, už si mohli říkat střední třídy. A také začali žít středostavovským, potažmo měšťanským životem. Tedy tak, jak žije dodnes většina z nás a málokdo si dokáže představit něco jiného: důraz na nejužší (nukleární) rodinu, plná autonomie rodiny — výchova dětí, péče o domácnost a většinou i zábava a rekreace jen v úzkém kruhu rodinném. Zatímco dělnictvo usilovalo o svůj kolektivní úspěch, lidé středních vrstev usilují o individuální úspěch.

Zbraní proti první bytové krizi se stal architektonický a technický pokrok. Zejména „vynález“ funkcionalismu. Konstrukční podstatou tradičních domů byla značná, staticky předimenzovaná hmota zdiva. Veškeré další součásti staveb jako dřevěné stropy a krovy, okna, dveře se vyráběly ručně. Stavby tedy byly plně závislé na lidské práci. Počátkem 20. století se začal používat železobeton.

S ním přišly i statické výpočtové metody, které oproti dřívějšímu navrhování založenému na zkušenosti umožnily optimalizovat (šetřit) objemy materiálů. Padl společenský požadavek na historizující dekor, další věc vyžadující spoustu lidských rukou. Průmyslově vyráběná okna se mohla zvětšovat a stropy se mohly snižovat, čímž docházelo k úspoře v objemu stavby. Stále více se uplatňovala průmyslová výroba, čímž bylo možné stavět domy nesrovnatelně levněji, a tím dostupněji pro široké vrstvy.

Druhá bytová krize — 50. a 60. léta 20. století

Druhá světová válka způsobila nejen značné ztráty na lidských životech, ale spousty lidí také připravila o domovy. Významná část budov ve městech byla zničena. Proto bylo v poválečných letech důležité zapojit všechny ekonomické síly do obnovy lidských sídel, a především do boje s bytovou krizí.

Obnova válkou zničených měst a vesnic na druhou stranu znamenala velkou ekonomickou příležitost. Dědictví válečného zbrojení, nutnost rychlého uspokojení lidských potřeb a pokrok ve vědě podněcovaly obrovský ekonomicko-technický rozmach. V důsledku toho nadále ubývalo nejchudších a střední třída začala tvořit většinu populace.

Již to nejsou ti nejchudší, ale převážně střední třídy, které tvoří masovou poptávku po nedostatkovém bydlení. Nechtějí již jen nějaké bydlení, ale bydlení v souladu s jejich životními zvyklostmi. Uspokojování poptávky po bytech je však i přes obrovský objem výstavby stále zdlouhavé a na všechny se nedostane. Podle u nás provedené statistiky ještě na konci 70. let značná část rodin bydlela v jednopokojových bytech bez vlastního záchodu a ve starých, technicky nevyhovujících domech.

Sociální výstavba, která měla bytovou krizi řešit, buď podporoval stát v duchu sociálně tržního hospodářství (v tzv. západním bloku), anebo byla celá bytová výstavba v režii státu (v tzv. východním bloku). Naše země, ač byla součástí východního bloku pod vlivem SSSR, měla to štěstí, že spolu s několika středoevropskými zeměmi patřila k nejvyspělejším, proto se v ní dařilo naplňovat velmi slušný standard bytové výstavby.

Velikost bytů byla plánována dle počtu osob byt obývajících: jednopokojové byty pro svobodné jedince, dvoupokojové byty pro bezdětné páry a vícepokojové byty pro rodiny s dětmi. Těžištěm zájmu se stalo bydlení rodiny s dětmi coby základní a nejvíce ceněné jednotky společnosti. Proto většinu výstavby tvořily třípokojové byty. Samozřejmostí bylo základní vybavení v podobě oddělené koupelny a WC a kuchyňské linky.

Každá rodina měla být co nejvíce soběstačná, proto se v každém bytě obvykle počítalo s automatickou pračkou a plně vybavenou, byť malou kuchyní. Společné prostory se omezovaly. Plošný standard oproti meziválečným bytům značně narostl, zejména díky tomu, že nejvýznamnější místností bytu se stal obývací pokoj — místnost k setkávání rodiny, která není určena ke spaní.

Souvisí to se zmíněným měšťanským způsobem života, kdy ve společenském životě si rodina ve většině chvílí vystačí sama. Obývací pokoj by se zdál v porovnání s předchozími fázemi jako neefektivní mrhání prostorem. Nicméně jen opravdu málokdo z nás si dokáže bydlení bez něj představit.

S tím souvisí i proměna funkcí místností bytu. Zatímco v meziválečném sociálním bytě byly místnosti převážně multifunkční, v poválečném bytě jsou již funkčně diferencované. Meziválečný byt se (aspoň v projektovaném stavu) skládal z pokoje rodičů a pokoje dětí s denním a nočním programem, taktéž z kuchyně, která nesloužila jen pro přípravu jídla, ale především k setkávání rodiny — převážně u stolu.

Oproti tomu v poválečném bytě sloužily ložnice rodičů a ložnice dětí téměř výhradně ke spaní, obývací pokoj k setkávání a převážně pasivní zábavě, kuchyně byla pouze pracovní. Prosazovalo se oddělování denní a noční části bytu, které by se neměly vzájemně prolínat, a tedy i rušit.

Přísně funkčně diferencovaná dispozice bytů souvisí s utvrzením genderových rolí v rodině (kuchyně vyhrazená ženě, nárok muže na nerušený odpočinek po náročné práci), nárůstem volného času (lidé jsou více v bytech i přes den) a technologickými změnami zapříčiňujícími převážně pasivní charakter trávení volného času (sledování televize namísto setkávání se ve společnosti).

K řešení této druhé bytové krize rovněž přispěl především technický pokrok — vynález hromadné prefabrikace. Je to technologie, která opět umožnila stavět nesrovnatelně levněji a rychleji než v předchozí době. Její výhody se však mohou projevit jen v případě, že výstavba probíhá opravdu v masovém měřítku. Má smysl, jen když všechna hlediska, estetická, sociální, ekonomická a praktická, podléhají hledisku technologickému.

Ulice se navrhují podle jeřábové dráhy. Staví se co nejvíce stejných co největších domů. Důsledky tohoto vynálezu značná část z nás dennodenně cítí na vlastní kůži — všichni, kteří bydlí v panelácích.

Stále jsou silné hlasy, že hromadná prefabrikovaná výstavba byla zničující pro naše města a její zlé důsledky jsou patrné i v utváření společnosti a v mezilidských vztazích. Nicméně sílí také názory, že na panelová sídliště je nutné pohlížet jako na jinou kvalitu — ani dobrou, ani špatnou. Naším úkolem je nalézt v nich rámec pro pozitivní utváření vztahů a společnosti, lidsky řečeno naučit se v nich žít. Nebo jinak — naučit se jako společnost formovat prostředí kolem sebe i po duševní stránce, ne se jím nechat utvářet.

Třetí bytová krize — současnost

Nedá se přesně říct, kdy současná bytová krize začala. Počátky můžeme vidět v 80. letech 20. století, kdy se ve značném počtu států „našeho“ euroamerického prostoru dostali k moci noví vůdcové a garnitury zavrhující sociální rozměr státu a prosazující tvrdě neoliberální doktrínu volného trhu bez přívlastků. Bydlení přestalo být zásadním cílem směřování společnosti oproti předchozím zmíněným dobám. Místo toho se z bydlení stalo zboží jako každé jiné. V důsledku této doktríny byla prosazována hromadná privatizace bytového fondu ve veřejném vlastnictví.

Zpočátku se to zdálo být ku prospěchu celé společnosti. Přetlak privatizovaných bytů na trhu tlačil ceny dolů. Bytů byl relativní dostatek, protože se výrazně zpomalil až zastavil přírůstek obyvatelstva (ať už porodností, nebo přistěhovalectvím) a trh byl nasycen poměrně velkým množstvím bytů postavených za předchozích bytových krizí. Hypotéky s nízkými úroky se staly cestou k bydlení pro většinu lidí ze středních vrstev a s relativně malou mírou rizika. Jak ale postupovala doba, začaly se stále více vynořovat problémy.

Ceny bytů začaly růst — když narůstala poptávka, stávající byty přestaly stačit a musely se ve větším měřítku stavět nové. Hypotéky se stávaly rizikovějšími a nezanedbatelná část obyvatel díky nim o bydlení přišla (viz hypoteční krize roku 2007). A především, s neřešenými strukturálními problémy v ekonomice se prohlubují sociální rozdíly. Zatímco střední třída oslabuje, přibývá chudých a nejchudších, kteří si bydlení na komerčním trhu nemohou dovolit. Ti, pokud neskončí rovnou jako bezdomovci, nacházejí poslední šanci v předražených a technicky nevyhovujících ubytovnách.

Jistě chápeme, že současná situace je bytová krize. A jako každá krize vyžaduje řešení. Při hledání východiska musíme mít na paměti, že tato krize je zcela jiná než obě dvě předchozí. Dalo by se také říci, že představuje jejich kombinaci. Je jasné, že volnotržní status quo nemůže pokračovat a z bydlení je nutné opět učinit zásadní celospolečenský zájem. A přijmout nástroje, které tento zájem budou realizovat — bytovou politiku.

Prvním specifikem současné krize je, že se týká jak nejchudších, tak i středních vrstev, nejen lidí z ulic a ubytoven, ať už pracující či nepracující, rodilí občané či přistěhovalci. Na stále zvyšující se ceny bytů nedosáhnou ani mladí z takzvaně dobrých rodin. Nedostupnost bydlení a nejistota v kariérním životě brání spoustě z nich v osobním rozvoji: osamostatnit se od rodičů, začít partnerský život, založit rodinu a pořídit si děti. Ve spoustě případů lidé za drahé peníze koupí na většinu svého života příliš malý byt — nevhodný pro život s dětmi.

Z toho plyne, že současná bytová politika na rozdíl od těch dřívějších musí takříkajíc honit dva zajíce naráz: cílit na chudé a sociálně znevýhodněné lidi, ale i na zdánlivě zajištěné, leč relativně neprivilegované lidi ze středních vrstev.

Bytová politika zaměřená na nejchudší obyvatele však obtížně nachází podporu veřejnosti. Příjemci sociální pomoci, dost často příslušníci etnických menšin a/nebo dlouhodobě nezaměstnaní čelí společenské stigmatizaci. Lidé ze středních vrstev, kteří jsou bytovou krizí postiženi úplně stejně, mívají pocit, že pro starost o nejchudší se na ně zapomíná.

Dvě postižené skupiny lidí, jedna trochu chudší a jedna trochu bohatší de facto soupeří o sociální bydlení. Proto by bylo nejvhodnější, pokud by bytová politika cílila na obě skupiny současně. Měla by také nabízet stejný standard bytů, aby nevznikali lidé dvojí kategorie.

Druhým specifikem je, že cílem už není významně rozšiřovat bytový fond. Cílem je co největší efektivita využívání stávajících staveb. Bytů ubývá, protože obytné domy jsou zejména v centrech měst přestavovány na kanceláře nebo pronajímatelná ubytovací zařízení (AirBnb, soukromé ubytování studentů, krátkodobé pronájmy).

V důsledku neřešených strukturálních ekonomických problémů se v poslední době opět urychluje stěhování lidí z venkova a malých měst do velkých měst. Je otázka, jestli je dobré a do jaké míry je možné tomu vzdorovat. V současné době nám ale nezbývá než to brát jako fakt a z toho také vycházet.

Velmi podstatným faktorem je také značné množství prázdných domů, především v centrech měst. Proto by mělo být celospolečenskou snahou v prvé řadě naplnit a opravit prázdné domy, poté zobytnit nepotřebné budovy původně neurčené k bydlení, a až teprve poté stavět na zelené louce. V případě novostaveb je vhodné v prvé řadě zaplňovat prostorové rezervy ve stávající městské struktuře (proluky, řídká periferní zástavba), nesmí se z toho však stát zahušťování za každou cenu a překračování kapacity místa. To se týká i estetické a sociální kapacity, tedy fenoménů nevyjádřitelných pomocí tabulek a výpočtů, nýbrž reprezentovaných subjektivními pocity v místě bydlících lidí.

Třetím hlediskem je bytový standard. Řešení obou dvou předchozích bytových krizí vedlo ke zvětšování plochy bytů. Docházelo také ke zvyšování obytného komfortu v důsledku technického pokroku (elektrické spotřebiče, tekoucí teplá voda, ústřední plynové vytápění). Dodnes se plocha bytů na obyvatele stále reálně zvyšuje. Je to proto, že přibývá samostatně bydlících jedinců a párů. A více malých bytů logicky vyžaduje více prostoru než méně velkých bytů pro stejný počet osob.

Pro budoucnost je ale vhodnější, pokud by se plošný standard dále nezvyšoval. Zejména proto, že území je omezený zdroj, kterého již nebude přibývat. Je ovšem nutné zamezit také tlakům na zmenšování bytů. Prostorové uspořádání bytů ve srovnání například s panelovými byty již nejde dále zefektivňovat.

Rodiny s dětmi by neměly bydlet v menších než třípokojových bytech, byť na volném trhu se dost často musí spokojit s garsoniérou. Prostor k zefektivňování je mnohem spíše po stránce organizace investic (družstevní a komunitní bydlení, podmínky sociální odpovědnosti pro developery, důraz na výstavbu ve veřejném vlastnictví), než po stránce architektonické a stavebně technologické, byť i to je důležité.

Dostáváme se k poslednímu, snad nejdůležitějšímu hledisku — a to je ohleduplnost k životnímu prostředí tváří v tvář probíhající nebezpečné klimatické změně. Každá stavební činnost a provoz každé budovy je spojen s vysokou energetickou náročností (ať už ve formě spotřeby energie při provozu, nebo zabudované energie spotřebované na dobývání, zpracování a dopravu surovin) a produkcí odpadu. A právě v této oblasti bychom měli usilovat o co největší efektivitu — naplnit všechny oprávněné potřeby za co nejméně energie a s co nejmenším množstvím odpadu.

Z toho důvodu vidím jako jednoznačně nejvhodnější preferovat opravy stávajících budov, namísto demolice a novostavby volit rekonstrukci, byť to bude znamenat kompromisy v požadavcích na energetickou úspornost a komfort užívání. Dále to znamená rozumnou rozvahu o velikosti a vybavenosti bytů.

K řešení předchozích bytových krizí pomohl technický pokrok — průmyslová výroba až hromadná prefabrikace. Současné stavebnictví ale na nový přelomový vynález čeká. Současné stavební technologie jsou projekčně náročné. Jejich složitost narůstá s dalším zpřísňováním společenských požadavků na energetickou úsporu a komfort bydlení. Používají se většinou tradiční technologie — pálené cihelné bloky v kombinaci s železobetonem. Na ně navazují konstrukce plnící specifické funkce: podlahové vrstvy, tepelné izolanty, těsnící fólie, akustické a požární předěly.

Všechny tyto technologie jsou náročné jak na výrobu, tak i na lidskou práci na staveništi. V důsledku toho jsou velmi drahé. A budou stále dražší, jak se zpřísňují nároky a objevují se technické problémy zapříčiněné složitostí konstrukcí. Navíc jsou tyto konstrukce stále větší zátěží pro životní prostředí.

Co by mohlo být tím vynálezem, který uvolní napjaté stavebnictví a umožní stavět levněji? Mělo by to být, především s ohledem na planetu, využívání především obnovitelných přírodních a recyklovaných materiálů? Nadějně se jeví konopí pro tepelné izolace, lisovaná sláma jako konstrukční materiál nebo nepálené cihly. Další šanci skrývá průmysl 4.0 a zapojení umělé inteligence do prefabrikace.

Stávající automatizace v průmyslu předpokládala výrobu tisíců zcela stejných součástí. Proto bylo cílem stavět co nejvíce stejné domy. Z toho plyne, že u rekonstrukcí stávajících budov nebo zaplňování urbanistických děr je hromadná prefabrikace k ničemu. Nové možnosti automatizace však umožní vyrábět tisíce různých součástí — odlišných podle matematických pravidel, které dokáže, například na základě projektové dokumentace, odvodit umělá inteligence. Díky tomu by šlo stavět individuálně projektované domy ve stávající zástavbě alespoň tak efektivně, jako se stavěly „staré dobré“ paneláky.

Že tady prosazuji rekonstrukce a zajímá mě tolik efektivita novostaveb? Samozřejmě, při opravách tradičních staveb je prostor pro moderní technologie velmi omezený. Nicméně máme tu také spoustu modernistických staveb, nejčastěji montované železobetonové skelety. Ty se dají s novými inteligentně vyrobenými dílci dobře kombinovat.

Příklad: Máme pětipodlažní administrativní budovu ze 70. let. Chceme ji přebudovat na bytový dům. Zvažuje se buď zbourání a novostavba, anebo úplná rekonstrukce budovy. Při rekonstrukci se sejmou všechny nenosné konstrukce, ponechá se jen nosný skelet a základy. Oproti demolici je už jen to nezanedbatelná úspora financí, energie, odpadu.

Vnitřní příčky — včetně akustických a protipožárních jsou vyzděny z nepálených cihel. Zelená střecha sníží nároky na tepelnou izolaci a hydroizolaci střechy. Fasáda je složena z inteligentně prefabrikovaných panelů skládajících se z nosného jádra z lisovaných slaměných desek, konopné tepelné izolace a dřevěné pohledové vrstvy.

Situace s bydlením, jednou ze základních lidských potřeb, je vážná. Není však neřešitelná. Snad nejtěžší bude změnit politické směřování společnosti a vyvázat bydlení z dikce volného trhu. Pokud neučiníme z bydlení prioritní celospolečenský zájem (potažmo lidské právo, závazek státu vůči svým občanům a občankám), nikam se nepohneme. Dále je nutné brát v potaz specifika současné situace, zejména odpovědnost lidstva vůči planetě Zemi.

Nesmíme zapomínat na zdánlivě nepodstatné technikálie — opět začít odborně diskutovat, z čeho a jak stavět. Architektura a stavebnictví potřebuje nový impuls, díky kterému budeme stavět výrazně levněji, celospolečensky dostupně, s co nejmenšími nároky na suroviny a energie, s co nejmenší produkcí odpadů.

Musíme připravit podmínky pro činy, které vyřeší následující otázky: Proč je tu tolik prázdných domů a vedle nich lidé bez domova nebo v nevyhovujícím bydlení? Proč pořád musíme stavět nové domy, když lidí téměř nepřibývá? Proč bouráme domy, které by mohly dále sloužit?