Uplynulých sto let by se dalo bez nadsázky označit za století bytových krizí. První provázela období mezi světovými válkami. Souvisela především se stále ještě pokračující průmyslovou revolucí. Druhá přišla po druhé světové válce v důsledku zničujících válečných škod na našich městech. Třetí, současná, se začala vynořovat koncem 80. let. Jejím nejvýznamnějším faktorem je nejspíše kontinuální posilování neoliberálního globálního kapitalismu, které nyní vrcholí — tak jako tato bytová krize.

Všechny tři krize mají jedno společné. Postihly a postihují náš — euroamerický svět bez rozdílu. Vždy přibližně ve stejné době a bez ohledu na politické uspořádání. S vysokým převisem poptávky po bydlení nad jeho nabídkou se v době vrcholící industrializace a po skončení válečného běsnění potýkaly západní kapitalistické státy úplně stejně jako bolševické Rusko a jemu loajální země. Naše země samozřejmě nikdy nebyla výjimkou.

První bytová krize — meziválečná léta 20. století

Je to doba vrcholící industrializace. Do prudce se rozvíjejících továren ve městech přicházejí masy dělníků a dělnic. I přes silné dělnické hnutí a pokrok v organizaci práce stále spousta lidí pracuje v mizerných podmínkách nebo za mizerný plat. A mizerně také bydlí. Pracující lidé tvoří nejchudší vrstvy, které bydlí v něčem, čemu by se dnes říkalo ubytovny.

Celé rodiny obvykle obývají jedinou místnost, ve které ji po následující šichtě vystřídá zase další rodina. Něco tak obyčejného jako vlastní postel je pro tyto dělníky nedostižný luxus. Zatímco pracují, jejich postel zahřívá někdo jiný. A pro děti zůstává místo na spaní na zemi. Tekoucí voda, ústřední topení, nebo dokonce záchod přímo v bytě? O něčem takovém se většině dělníků a dělnic ani nesnilo.

Prvorepublikové Československo, stejně jako okolní země, se samozřejmě snaží tuto bytovou krizi řešit. Nutno podotknout, že naše země, tehdy patřící do desítky nejvyspělejších na světě, měla svoji bytovou politiku v rámci Evropy nejpropracovanější. Ani to nestačilo, a tak i po druhé světové válce bydlela významná část rodin v nevyhovujících podmínkách.

To už ale předbíháme do další fáze. Zatím si můžeme říct nejdůležitější fakt. Meziválečná bytová politika musela cílit převážně na nejchudší část populace. Střední třídy tvořily ve společnosti menšinu a obvykle si byly schopné obstarat bydlení na komerčním trhu.

Československo ve 20. a 30. letech poskytovalo dotace na sociální bydlení určené pro chudé jednotlivce a rodiny, tehdy většinu obyvatel zaměstnaných v průmyslu. Investory, kteří pobírali státní podpory na výstavbu, byli nejčastěji průmyslníci (když stavěli byty pro svoje zaměstnance), města a obce a velmi často stavební družstva.

Výstavba musela splňovat podmínky, které byly velmi přísné a na tehdejší dobu pokrokové. Každý sociální byt musel mít svoje vlastní WC a sprchu, zavedenou tekoucí vodu s možností ohřevu, elektrické osvětlení, vaření na sporáku (ať už plynovém, či elektrickém). Pozornost byla věnována také bezpečnostnímu a požárnímu řešení.

Postupem doby se požadavky dále zpřísňovaly, většinou pod tlakem architektů-modernistů, kteří byli dost často součástí levicově smýšlející umělecké avantgardy. Například koncem 20. let bylo uzákoněno oddělené spaní rodičů a dětí — obvykle řešeno dvěma oddělenými pokoji a samostatnou kuchyní. Tyto přísné požadavky vedly k paradoxní situaci, že sociální bydlení bylo v mnoha případech kvalitnější než komerční výstavba. Ještě ve 30. letech nabízely soukromé stavitelské firmy malé domky s vytápěním v kamnech a se suchým záchodem na dvoře. Nejen tyto domky byly určeny pro značný počet lidí, na které se sociální bydlení nedostalo.

Architekti šli ve svých vizích dál. Snažili se prosadit spaní pro děti i jako genderově oddělené, tedy pokoje, byť velmi malé, zvlášť pro chlapce a děvčata. Tuto úvahu nesla i slavná studie Nejmenší byt od grafického umělce a teoretika architektury Karla Teigeho. Zde byla představena vize třípokojového bytu na velmi skromné ploše cca 55 m2. Tyto myšlenky se neujaly. Nechám na Vaší úvaze, proč. Existoval i nespočet odvážnějších vizí. Do realizace se dostalo i několik příkladů kolektivních domů.

Tehdejší teoretici architektury mnohdy vycházeli z představy, že dělnictvo sice bude žít v komfortu moderních, plně vybavených bytů, nicméně ponechá si svůj tradiční způsob života s kořeny ještě v rolnickém životu na venkově. Tehdejší život dělníků byl často založen na pospolitosti dalece přesahující hranice rodin, vzájemné výpomoci, sdílení a spolkovém životě. Tomu měla odpovídat i podoba bytů v kolektivních domech.

Byt měl být de facto pouze pokoj pro spaní jednotlivců nebo sexuálních partnerů (dobový termín). Děti měly být vychovávány společně a měly bydlet v samostatných pokojích pro ně vyčleněných. Stejně tak společné mělo být i vaření, stravování, domácí práce a pochopitelně i zábava. Tyto myšlenky se neujaly. Neřešme, jestli bohužel, nebo bohudík.

Sociální bydlení se stalo pro ty šťastnější dělníky a dělnice sociálním výtahem. Přestože stále pracovali v továrně, už si mohli říkat střední třídy. A také začali žít středostavovským, potažmo měšťanským životem. Tedy tak, jak žije dodnes většina z nás a málokdo si dokáže představit něco jiného: důraz na nejužší (nukleární) rodinu, plná autonomie rodiny — výchova dětí, péče o domácnost a většinou i zábava a rekreace jen v úzkém kruhu rodinném. Zatímco dělnictvo usilovalo o svůj kolektivní úspěch, lidé středních vrstev usilují o individuální úspěch.

Zbraní proti první bytové krizi se stal architektonický a technický pokrok. Zejména „vynález“ funkcionalismu. Konstrukční podstatou tradičních domů byla značná, staticky předimenzovaná hmota zdiva. Veškeré další součásti staveb jako dřevěné stropy a krovy, okna, dveře se vyráběly ručně. Stavby tedy byly plně závislé na lidské práci. Počátkem 20. století se začal používat železobeton.

S ním přišly i statické výpočtové metody, které oproti dřívějšímu navrhování založenému na zkušenosti umožnily optimalizovat (šetřit) objemy materiálů. Padl společenský požadavek na historizující dekor, další věc vyžadující spoustu lidských rukou. Průmyslově vyráběná okna se mohla zvětšovat a stropy se mohly snižovat, čímž docházelo k úspoře v objemu stavby. Stále více se uplatňovala průmyslová výroba, čímž bylo možné stavět domy nesrovnatelně levněji, a tím dostupněji pro široké vrstvy.

Druhá bytová krize — 50. a 60. léta 20. století

Druhá světová válka způsobila nejen značné ztráty na lidských životech, ale spousty lidí také připravila o domovy. Významná část budov ve městech byla zničena. Proto bylo v poválečných letech důležité zapojit všechny ekonomické síly do obnovy lidských sídel, a především do boje s bytovou krizí.