Záruka práva na město nikdy neexistovala. Přesto se o právo na město od nepaměti z různých důvodů bojovalo. Žít ve městě mohlo být v různých dobách lidské historie jak privilegiem, tak i výzvou. Města představují bezpečné přístavy a bývají místy společenství a příležitostí, ale zrovna tak i zdroji vykořisťování, nesnází a bídy.

Jako idea, koncept a politický požadavek bylo „právo na město“ poprvé představeno roku 1968 francouzským marxistickým filosofem a sociologem Henrim Lefebvrem, které se následně stalo běžně používaným prizmatem současné společnosti. Používají jej jak teoretici města, tak i městská sociální hnutí. V České republice byl tento koncept poměrně neznámý až do druhé dekády dvacátého prvního století, během které si společnost začala stále více uvědomovat negativní dopady neoliberalizace na obyvatelnost postsocialistických měst.

České městské společnosti ovlivněné setrvačností a dědictvím čtyřicetileté vlády totalitárního komunismu se konečně probudily do nové reality, ve které se život ve městě — používání prostorů v něm a využívání všeho, co město může nabídnout — proměnily z garantovaných jistot v aspekty života, o které je třeba svádět každodenní boj.

Zatímco otázka bydlení a práva využívat prostor ve městě byla českým squatterským hnutím a místní alternativní scénou otevřena už v raných devadesátých letech, zbytku společnosti trvalo téměř dvě dekády, než procitla do nové reality, v níž kvalitu života stále více ohrožují nové způsoby prostorové produkce, konzumní život a růstová ekonomika. Najednou začalo být jasné, že život ve městech ničí a postupně znemožňuje všeprostupující logika akumulace kapitálu.

Bydlení jako nová výzva