K přepážce nejmenované banky v hlavním městě přichází dva mladí lidé. Jsou v ideálním plodném věku mezi pětadvaceti a třiceti, mají vysokoškolské diplomy a plné pracovní úvazky ohodnocené mzdou, která se pohybuje kolem pražského ženského mediánu. Potřebují „jen“ bydlet.

Investiční poradce vyplňuje kolonky: dvacet tisíc čistého, bez dluhů a jiných úvěrů, doba splácení třicet let. „A peníze od rodičů máte? A co dítě?“ ptá se. „Zanedlouho přijde,“ ukazuje žena na své břicho. „Hmm, takže budete na rodičovské…“

Počítač zpracovává výsledky, poradce soustředěně hledí do monitoru, ale tváří mu probleskne posměšný úšklebek. Z tiskárny leze verdikt: pár dostane úvěr ve výši 1 750 000 korun, pokud si sežene dvacet procent, tedy 350 tisíc ze svého. O moc výš se nedostane.

Později doma hledají, jaké bydlení by si mohli z úvěru pořídit. Realitní server odfiltruje čtrnáct výsledků pro celou Prahu. Nabízí objekty o velikosti dvacet metrů čtverečních, na kraji města, určením nebytové prostory, ve kterých se ovšem „dá bydlet“. Ke koupi nejlevnějšího normálního bytu poblíž zaměstnání chybí nastávající rodině dva miliony, k průměrnému ještě o jeden víc — průměrná cena pražského bytu totiž činí 4 700 000 korun.

Ve vlastní bydlení přitom stále věří — nebo spíš doufá — drtivá většina mladých lidí. S příchodem určitého věku, natožpak dítěte, se předpokládá, že by měla rodina žít ve svém. Sdílení bytu s pěti dalšími spolubydlícími se stává obtížným.

Alternativu bohužel nepředstavuje ani nájemní bydlení. Zatímco nájem se pokládá za vyhazování peněz z okna, koupě za rozumnou celoživotní investici. Tak to mladým úspěšně vtloukají do hlavy rodiče i česká média.

Nechuti k nájemnímu bydlení se ovšem zrovna nyní nelze divit. Skutečnou alternativu nepředstavuje. Při současných cenách ukrajují nájmy z rozpočtů domácností výrazně více než vlastní bydlení, smlouvy pronajímatelé, hlavně ti pražští, poskytují navíc nejvýše na rok. V nájemních bytech proto bydlí ti, kterým nic jiného nezbývá. A to jejich obrazu moc nepřidává.

V předraženém nájmu bude muset nadále bydlet i mladý pár, který šel zkusit své štěstí do banky. Přicházející dítě se totiž dle názoru trhu — a na něm v otázce bydlení záleží takřka výhradně — ukázalo jako nepřekonatelný průšvih.

Víme, že bydlení je nedostupné pro diskriminované Romy, seniory, pro matky samoživitelky, pro mladé lidi z dětských domovů… Z mluvy politických stran zleva doprava se ovšem zdá, že by bílá pracující heterosexuální rodina měla mít za zdejšího systému žně.

Ale neplatí to, pokud jde o bydlení. Otěhotníte-li, aniž byste deset let před tím šetřili z nadprůměrného platu nebo podojili bohaté rodiče skupující nemovitosti, zaděláváte si na neřešitelnou situaci.

Není krize jako krize

V minulých týdnech jsme s kolegyní Barborou Bakošovou publikovaly reportáže a analýzy, které měly poskytnout ucelený vhled do současné krize bydlení. Zkušenost mladého páru má totiž čím dál tím více vzdělaných lidí s průměrnými příjmy, kteří hledají své první samostatné bydlení.

Právě na takzvané startéry nejvýrazněji dopadá hypoteční krize, na jejímž okraji nyní stojíme. Také proto o ní začala zhruba před rokem referovat média.

Hypoteční krize přitom zcela určitě skončí. S jakými následky nebo zda a kdy se bude opakovat nyní ponechme stranou. S jistotou však víme, že ceny nemovitostí neporostou donekonečna a že přijde chvíle, kdy si nyní ohrožená střední třída bude moci opět dopřávat výhodných hypotečních úvěrů.

Krize bydlení však neskončí s krizí hypoteční. Naopak hrozí, že si krize bydlení opět přestaneme všímat. Namísto pohrůžek o nekonečně rostoucích cenách nemovitostí je proto nejvyšší čas varovat před plíživou komodifikací bydlení.

Redukce bydlení na zboží, s nímž se dá volně manipulovat k dosažení co nejvyššího zisku, dopadá jako vždy nejprve a nejcitelněji na ty nejslabší. Podíváme-li se však do západních velkoměst, zjistíme, že další na řadě jsou mladí lidé, pečovatelské profese, učitelé či zdravotní sestry, zkrátka střední třída s průměrnými mzdami.

Londýnský nebo newyorský scénář se může jevit jako zbytečné strašení. Česká republika se totiž ještě stále může ukolébávat: početná část střední třídy získala po revoluci vlastní bydlení, z čehož nyní těží také její potomci, kterým rodiče finančně pomohli v zajištění hypoték, či dokonce byt přímo koupili. Náklady na bydlení pro ně proto stále představují únosnou položku v měsíčním rozpočtu.

Skutečnou podobu trhu s bydlením by ukázal vývoj počtu lidí ohrožených bytovou nouzí. U nás se ovšem data začala zjišťovat až teprve nedávno v souvislosti s přípravou Koncepce sociálního bydlení. Vůbec poprvé se tak začalo mluvit o stoupajícím počtu lidí ohrožených ztrátou střechy nad hlavou jako o faktu.

Statistiky, které by napověděly, kolik lidí si na trhu bydlení zkrátka nesežene nebo je neufinancuje, nikdo nevypracoval. Sledovat můžeme pouze stoupající trend dávek na bydlení. Potřebná data nenajdeme ani v takovém klíčovém dokumentu jako Koncepce bydlení České republiky, kterou vypracovává Ministerstvo pro místní rozvoj.

Český statistický úřad zjišťuje subjektivní názor domácností na výdaje na bydlení. V období před krizí v roce 2009 byly velkou zátěží pro zhruba stejné procento jako tomu bylo v roce 2016. Platy se přitom výrazně zvedly a nezaměstnanost klesla.