V polovině dubna představila Praha novou koncepci politiky bydlení. Jde o vůbec první podobný strategický dokument, který pro české hlavní město po dlouhé době vznikl. Praha se přitom ve své kategorii sídel vyznačuje jednou z nejhorších dostupností bydlení v Evropě.

V pražské koncepci politiky bydlení se píše: „Racionální a odpovědnou bytovou politikou by se Praha mohla začít přibližovat žádoucí vývojové trajektorii sousedních metropolí, jako je Mnichov, Vídeň nebo Berlín, a přestat se vyvíjet po trajektorii blízké neregulovaným a zcela sociálně lhostejným poměrům.“ Už jen v tom je strategie přelomovou: její vznik znamená, že si vůbec poprvé představitelé města přiznali nutnost ovlivňovat vývoj, jímž se trh s bydlením ubírá.

Jaké návrhy řešení strategie předkládá a zda jsou dostatečně ambiciózní, rozebereme zítra. Nyní nás ale zajímají její východiska.

V posledním roce se opět ukázalo, že České republice nechybí jen strategie, jak krizi bydlení řešit, ale vůbec data, o něž by se zdejší města mohla při formulaci návrhů řešení opřít. Je to výsledkem pošetilé třicet let panující víry, že bydlení nemá být předmětem státních a městských regulací. Trpí tím i dokument současného vedení Prahy.

Víme, že nájmy poslední léta rostou takovým způsobem, že bydlení v hlavním městě přestává být pro střední třídu dostupné. Kdo ale byty vůbec vlastní? Kolik z pronajímatelů jsou „drobní“ investoři vlastnící pár bytů, kolik majitelé celých činžovních domů a kolik patří do korporátních portfolií čítajících desítky a stovky bytů?

Jaký podíl nové výstavby jde na trh s nájemním bydlením, a nakolik se vůbec jedná o dostupné byty? Jakou část bytů si ukously firmy jako Airbnb ke krátkodobým pronájmům? Kolik bytů zůstává léta neobydlených?

Bez odpovědí na uvedené zcela základní otázky se můžeme pokoušet o sebelepší návrhy řešení, a přesto budou výstřelem naslepo. Bez odpovědí na ně nejsme schopni říct, nakolik odpuštění nájmů během covidu ohrozí lidi zadlužené hypotékami, nakolik je vůbec potřeba stavět byty nové a nakolik stačí využít ty prázdné. Ba nejsme schopni říct ani to, zda a jak by se měly změnit daňové mechanismy.

Podívat se na stránky Statistického úřadu a do analýz Institutu pro plánování a rozvoj, jako to učinila pražská strategie, bohužel stačit nebude. Potřebujeme data přesná a podrobná.

Zní to banálně? Zřejmě ano, ale nenechme se mýlit: nemluvíme o žádných „neutrálních datech“. Sbírat je znamená začít dělat bytovou politiku. Jak se předloni přesvědčili pražští Piráti, znamená to svést o ně ideologickou bitvu. A přitom odečítat data z elektroměrů zdaleka nebude stačit.

Bojištěm takových bitev budou muset být města. A vydat se budou muset cestou jako třeba Barcelona, která vytvořila databázi všech vlastníků rezidenčních nemovitostí, z nichž vyplynula přesná čísla o tom, jaký podíl barcelonských bytů patří velkým pronajímatelům.

Když jsem před čtyřmi roky začala psát o české historii politiky bydlení, hlavní slovo měl ještě nezpochybňovaný diskurs o tom, jak krizi bydlení vyřeší trh v čele s nikým neomezovanými developery. Od té doby se změnilo mnohé: vznikla celá řada iniciativ zezdola, rozproudila se debata o proměnách čtvrtí a gentrifikaci, důsledcích Airbnb a nadměrného turismu, proměnilo se vnímání sociálního bydlení.

Začalo se psát o inspiracích z Berlína, Vídně nebo Barcelony, vyšly studie občanských organizací vyvracející demagogii velkých investorů. Základní otázky ovšem zůstávají nezodpovězeny.

Seriál článků, jež budeme v příštích dnech publikovat, má za cíl poskytnout alespoň na některé z nich odpovědi. Neklademe si je přitom jen u nás, ale po celé Evropě.

Kdo jsou největší pronajímatelé v Evropě? Jaká jsou jejich portfolia a jak se chovají ke svým nájemníkům? A nakolik jejich velikost ovlivňuje celkovou podobu realitního trhu, a tím i výši nájmu každého z nás?

To má za cíl zodpovědět mezinárodní investigativní projekt „Města v pronájmu“, na němž se podílí Deník Referendum spolu s dalšími patnácti evropskými médii, jako je německý deník Tagesspiegel, rakouská veřejnoprávní televize ORF nebo francouzský Mediapart.

Postupně představíme výsledky několikaměsíční práce analytického týmu Deníku Referendum, který zpracovával data o pronajímatelích v Praze. Jak si stojí Praha ve srovnání s dalšími evropskými městy, pokud jde o ceny nájmů, dostupnost bydlení a investice? Na to odpovídáme v dnešním úvodním textu.

Novináři, kteří se na projektu podíleli, se navzdory různým kontextům svých zemí shodují v jednom: nedostatek dostupných dat, která by bylo možno srovnávat napříč zeměmi, znamená, že je stále na čem pracovat. Ke stejnému závěru dospívá i analýza Evropské komise: „Docházíme k tomu, že financializace bydlení má negativní dopady na jeho dostupnost. Je současně zřejmé, že příčiny jsou komplexní. Abychom porozuměli financializaci napříč evropskými státy i jejím důsledkům, budou zapotřebí data.“

Projekt Města v pronájmu bereme jako krok, jímž v úsilí o proměnu politiky bydlení mohou přispět svobodná, na korporacích nezávislá evropská média. Jde o vůbec první společnou evropskou investigaci v podobném rozsahu, která má za cíl otevřít debatu o korporátních pronajímatelích a vnést do tématu alespoň nějaké světlo.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska.