Koronavirové měsíce přinesly Praze mimo jiné i zajímavé dění v segmentu platformové ekonomiky — mylně, ale o to sveřepěji, nazývané ekonomika sdílení. Byty pronajímané přes Airbnb a jemu podobné zprostředkovatelské portály se ze dne na den vyprázdnily a zákonodárci se nyní snaží rychle vzniklého okna příležitosti využít k dlouho zanedbané regulaci krátkodobých pronájmů.

Hned zkraje pandemie ohlásila dobrovolně odchod z Prahy služba pro výpůjčku koloběžek Lime a poněkud překvapivě k začátku června také servis roznášky jídel z restaurací Uber Eats, ačkoli se mohlo zdát, že právě rozvozu jídel z jinak zavřených bister situace neobyčejně přála.

Na všechny tři zdánlivě málo související kauzy se vyplatí podívat blíže. Mohou totiž posloužit jako výborné případové studie pro osvětlení principů fungování ekonomiky platforem, které nám jinak jako jejich zákazníkům zůstávají skryté.

Těžko regulovatelný byznys ohrožující sociální práva a veřejné zájmy

Digitální platformy jsou fenomén druhé fáze rozmachu internetu, takzvaného webu 2.0, kdy přestal být nástrojem pro zveřejňování obsahu a jeho pasivní přijímání a začal být prostorem pro různorodé aktivní interakce a transakce. Tvoří v tomto odpovídajícím způsobem bujícím a čím dál nepřehlednějším prostoru rozdělovníky pro propojování poptávky a nabídky, ať už po informacích, jako to činí vyhledávač Google, po zboží jako u internetového tržiště Amazon, po sociálních kontaktech jako v případě Facebooku nebo třeba po krátkodobých pronájmech, jak je zprostředkovává právě Airbnb.

Britský sociální vědec Nick Srnicek je ve své objevné knize Platform Capitalism identifikuje jako subjekty další fáze kapitalismu, který si po minulé finanční krizi začal hledat nové zdroje zisku. Platformy skutečně vytvářejí zcela nové trhy, když jim způsob jejich fungování umožňuje zpeněžovat transakce, které by ve fyzické realitě byly příliš nákladné či mnohdy zhola nemožné. Ale i takové, které by nám dříve snad přišlo v takovém měřítku nepřístojné zpeněžovat, jako jsou naše nejosobnější kontakty, názory a zážitky, jež zpeněžuje Facebook nebo Instagram.

Nové trhy, které tak vznikají, jsou často jakýmisi „hypertrhy“, jak lze dobře ukázat třeba na příkladu Airbnb. Tato služba a jí podobné netvoří žádnou novou hodnotu. Našly jen způsob, jak z existující hodnoty — pražských nemovitostí — vyextrahovat daleko větší zisk, než bylo myslitelné v době, kdy byly transakce omezené hranicemi fyzické reality.

Člověk jistě mohl svůj byt pronajímat turistům i dřív, jen bylo neustálé propojování se s nimi, domluva a koordinace často tak náročné a drahé, že se mu nakonec vyplatilo mít v něm spíš dlouhodobé podnájemníky: což samozřejmě bylo z celé řady důvodů prospěšnější i pro život ve městě.

Stejně se to má i se všemi platformami zprostředkujícími jednorázové úkoly, jako je třeba Uber Eats. Ne že by byl dříve takový způsob práce zcela nemožný, jako fenomén nádenictví jej koneckonců dobře známe z historie.

V průběhu času ale vznikl zaměstnanecký vztah, který byl nakonec pro obě strany obvykle nejvýhodnější podobně jako dlouhodobý pronájem — a který nyní hypertrh vytvářený platformami podrývá k jednostranné výhodě zadavatelů úkolů. Mohou je pohodlně zadávat jednotlivě a nemusí se obtěžovat s žádným nákladným trvalejším vztahem. A celé se to děje samozřejmě také ku prospěchu platforem, které z transakcí uskutečněných na hypertrhu profitují.

Digitální platformy však vykazují ještě další zásadní problematické rysy. Předně mají v důsledku tak zvaných síťových efektů tendenci vytvářet monopoly. Jednoduše řečeno jsou tím atraktivnější, čím víc mají uživatelů, a zároveň je obvykle každý dodatečný uživatel v podstatě nic nestojí. To vydatně podporují tím, že konkurenci skupují a buď nechají cíleně zbankrotovat — nebo ji zařadí do svého impéria jako Facebook Instagram.

V digitální ekonomice, ve které jsou digitální data surovinou podobně jako v tradičním průmyslu uhlí, jsou pak aktéři tím mocnější, čím více dat mají k dispozici. Ta jim zároveň umožňují expandovat v podstatě do jakékoli oblasti, protože všechny stojí čím dál víc na tom mít k dispozici dostatek dat a umět je vyhodnocovat.

Není tedy podivnou výjimkou, ale logickým pravidlem, že původní sociální síť, internetový vyhledavač nebo obchod najednou podnikají i v digitalizujícím se zdravotnictví, na poli samořízených aut či v oblasti produkce a streamování seriálů. Od monopolů tak mají slušně nakročeno k jakýmsi supermonopolům, dominantnímu postavení v mnoha oblastech našich životů — a to na hypertrzích, které sami vytvářejí.

Tato politická ekonomie platformového kapitalismu je tak skutečně obří kvalitativní změnou, které jsme zatím se všemi jejími důsledky jen málo porozuměli. Natož abychom na ni dokázali adekvátně reagovat.

Politika je na ně totiž krátká. Operují v digitálním prostředí, na něž se velmi obtížně aplikuje příslušný právní řád. Co kupříkladu je „německý Facebook“? Rozhoduje použitý jazyk; to, kde se uživatel fyzicky nachází, když příspěvek píše; anebo to, kde stojí servery, na kterých běží?

To všechno jsou myslitelné přístupy diskutované v rámci debaty o internet governance, je ale zároveň na první pohled zřejmé, že nedostatečné jsou všechny. Faktem je, že formálně obvykle veškeré transakce probíhají v Evropě přes jejich evropské centrály umístěné v jednom z evropských daňových rájů — u Uberu například v Holandsku, u Airbnb, Facebooku a Googlu v Irsku — takže se na ně vztahují primárně zákony uvedených zemí bez ohledu na to, že jejich činnost má velmi hmatatelné důsledky ve fyzické realitě všech zemí ostatních.

Ať už jde o zraňující facebookový hate speech nebo pražské zvyšování nájmů v důsledku Airbnb, osobně za to tady není odpovědný nikdo. Kromě toho mají digitální platformy oproti regulátorům obrovský informační náskok — v detailu svému fungování rozumí obvykle jen jejich provozovatelé, data uživatelů a algoritmy je vyhodnocující považují za své obchodní tajemství — a v nastupující éře algoritmů, které dokážou trénovat samy sebe, budou brzy výsledky záhadou i pro provozovatele samé.

Stávající monopolní právo je na ně krátké též. Počítá totiž stále ještě s čistě peněžními hledisky, a ne s tím, jak cenné může do budoucna být z hlediska dat získat pod kontrolu jinou uživatelsky oblíbenou, byť zatím třeba ještě nevýdělečnou platformu.

Airbnb, Uber Eats, Lime: tři příklady selhávající regulace

Podívejme se nyní ve světle uvedených poznatků o fungování platforem na tři v úvodu zmíněné pražské případy. Airbnb je typickým příkladem hypertrhu vzniklého pouze efektivnější extrakcí zisků z již existující hodnoty.

Není náhodou, že během pár let v hlavním města rychle nabobtnal do rozsahu přibližně patnácti tisíc bytů. A náhodou není ani to, že většina jejich majitelů nyní uvolněné byty nedala k dispozici pro klasické rezidenční bydlení, které by vyžadovalo jednak vystěhování bezpohlavního vybavení a jednak nabídku smlouvy alespoň na rok, což je v Praze standard.

Výhoda krátkodobých pronájmů je příliš velká, vzniklý trh se rychle upevnil v širších souvislostech, jako jsou učiněné investice, které se nyní musí vrátit. Zatím se Airbnb, aktér z daňově optimalizačních důvodů sídlící v Irsku, digitální cestou ale masivně ovlivňující dění v Praze, tváří, že se ho nic z toho netýká — a dostal k tomu naneštěstí loni dobrozdání i od Evropského soudního dvora. Nemá prý s transakcemi činěnými jeho prostřednictvím společného víc než třeba mobilní operátoři.

Čeští politici se sice nyní tváří, že konečně proti Airbnb vytáhli do vítězného tažení — jednak když v dubnu přijali novelu zákona o podmínkách podnikání v cestovních ruchu, podle které má Airbnb a jemu podobní sdílet s českými úřady informace o uskutečněných noclezích, jednak když se nyní mluví o tom, že by obce konečně mohly dostat pravomoc krátkodobé pronájmy časově omezit tak, aby se byznys s nimi přestal vyplácet.

Řekněme si na rovinu, že ani jedno z toho nemá šanci na úspěch — bylo by totiž třeba to účinně vynucovat. Jenže vynucovat se obojí bude na entitě irského práva, která se s evropským dobrozdáním bude odkazovat na irský zákon o ochraně osobních údajů. Mechanismem žádosti o mezinárodní právní spolupráci se takto s nimi už několik let handrkuje například německý ministr financí.

Jedinou možností by tak bylo přijmout celoevropskou regulaci — či donutit platformy administrovat transakce s tak jednoznačným fyzickým vymezením, jako je pronájem bytu na Praze 1, přes právní subjekt podléhající odpovídajícímu — tedy v našem případě českému — právu. Ani jedno z toho se ale nestane: v prvním případě bude proti Irsko, které by tím ztratilo svou komparativní výhodu, v druhém sama platforma.

Je totiž očividné, že technologická inovace, se kterou přišla, je pro ni jakž takž výnosná jen v případě neregulovaného hypertrhu a masových daňových optimalizací. Nemá jakýkoli zájem na to pokorně se podrobit regulaci, která by pro ni dost pravděpodobně znamenala bankrot. Již před koronavirovou krizí se ukázalo, že když musela začít více investovat do soudních sporů s různými světovými metropolemi a kampaní na zlepšení své čím dál víc pošramocené pověsti, dostala se do takových finančních problémů, že musela odložit vstup na burzu.

Finanční problémy zaviněné pochybným byznysovým modelem jsou i za odchodem Uber Eats z Prahy. Její mateřská společnost přežívá jedině za předpokladu, že má možnost účastnit se transakcí na neregulovaném hypertrhu, který vytvořila — ale ani za cenu zbavení se většiny odpovědnosti za vzniklé náklady, špatných pracovních podmínek, mizerných platů a daňových optimalizací stále není výdělečná.

Rizikový kapitál, o jehož původu by se dala napsat samostatná investigace a možná by byl nejeden uživatel této služby z jejích výsledků nepříjemně překvapen, dotuje každou jednotlivou jízdu, která díky tomu je dumpingově levná. Spekuluje s předpokladem, že až se Uberu v blízké budoucnosti podaří průlom v autonomním řízení, bude mít trh už pod kontrolou a zbavením se řidičů konečně začne vydělávat. Podobná spekulace je zřejmě i za nastartováním služby Uber Eats — pro český trh ale v krizi rychle ustoupila do pozadí zájmu na základní ekonomické stabilizaci celého firemního impéria.

Že se i evropská centrála služby pro půjčování koloběžek Lime nachází v irském Dublinu, už snad nikoho nepřekvapí. Odtud se přes aplikaci koloběžky v ulicích Prahy koordinovaly necelý rok a půl, než je firma v půli března stáhla, aby později začala hovořit o jejich postupném návratu.

Ten rok a půl si Pražané náležitě „užili“ a asi málokdo jejich návrat toužebně očekává — ohrožovaly chodce, plnily pražské ambulance komplikovanými zraněními svých uživatelů a zakopávalo se o ně na každém rohu. Přestože se firma ráda honosí tím, že přispívá k moderní a udržitelné městské mobilitě rezidentů, ukázala koronavirová krize jednoznačně opak: koloběžky sloužily především jako zábava pro turisty — proč by je jinak firma začátkem krize, kdy se dalo čekat, že by se mohly stát vítanou alternativou k uzavřeným prostorám MHD, tak narychlo všechny stáhla?

Přes očividnou neprospěšnost celého byznysu město do března s platformou bojovalo spíše neúspěšně, odkázané na dobrovolná memoranda, do kterých si firma samozřejmě nenechá napsat nic, co by její byznys významněji ohrožovalo. Další americko-irský aktér bude tedy s pomocí digitálního rozhraní zřejmě dál hmatatelně Pražanům ničit život, aniž by s tím byly české úřady schopny cokoli, co by stálo za řeč, udělat.

Digitální platformy jsou klíčový transformační prvek současných ekonomik. Za výsekem reality, kterou vidíme jako nezúčastnění pozorovatelé, když na ulici potkáme poslíčka s termo batohem, nebo jako uživatelé, když se v cizině ubytujeme přes Airbnb, se nachází daleko hlubší a komplexnější realita proměňujícího se fungování ekonomiky a mocenských vztahů.

Český mediální i politický provoz to dlouhodobě ignoruje. Jednoduché nebude prosazovat veřejný zájem — ať už na dostupném bydlení, dobrých pracovních podmínkách nebo bezpečných chodnících — ani v okamžiku, kdy tyto širší souvislosti pochopíme. Ale bez toho, jak to předvádí zdejší politika, když oslavuje přijetí očividně bezzubé legislativy, i média, když o tom nekriticky referují, to je nemožné zhola.