Praha přednedávnem zažila jednu z dalších návštěv milovníků fotbalu. Hostila totiž finále Konferenční ligy, ve kterém se mezi sebou utkala italská Fiorentina s britským West Hamem. S množstvím fanoušků jako obvykle dorazilo i tvrdé jádro potížistů, pro které je sport spíše záminkou pro jejich vlastní utkání: s fanouškovským táborem protivníka, místní policií nebo třeba s odpadkovým košem.

Své si tedy zažilo centrum hlavního města — v Rytířské ulici létaly vzduchem židle a stolky, na Staroměstském náměstí a po cestě na Letnou se kupily odpadky. Zadržení šestnácti „podezřelých“ poté zaplnilo titulky tuzemských novin a někteří politici projevili své zděšení a údiv, jak k takovým událostem mohlo dojít. Prostě jedno takové pozdní jarní odpoledne v Praze s policejním vrtulníkem nad hlavou.

Nechci situaci zlehčovat. Sledoval jsem autentická svědectví místních, kterým dav a s ním spojená opatření pěkně znepříjemnily každodenní činnosti. Nikdo nechce, aby ho museli zachraňovat těžkooděnci, když mu cestou z práce nebo při vyzvedávání dítěte ze školy hrozí, že dostane po hlavě prázdnou lahví od piva. Jenže pražské centrum se s problémy, které přichází s jistými druhy turismu, potýká dlouhodobě a opakovaně.

Florencie a Praha: podobné, a přece jiné

Shodou okolností jsem v tutéž chvíli, kdy ultras zatápěli pražskému centru, přijížděl do italské Florencie. Na jednom domě na předměstí jsem si všiml typicky fialové vlajky tamního fotbalového klubu. Právě srdce Toskánska a české hlavní město mají hodně společného. Nabízejí bohatou historii, zachovalé památky a kulturu, ale v centrech obou měst najdeme také typické otravné turistické atrakce, pouliční nabízeče nebo sezónně těžko prostupná místa s davy lidí. Obě města se potýkají s dopady krátkodobých pronájmů, a proto florentská radnice nyní zakazuje další šíření Airbnb bytů. Florencie si však vede nepochybně lépe, pokud jde o negativa alkoholového turismu.

Naproti tomu v Praze zmíněné potyčky fotbalových ultras ve skutečnosti nijak zvlášť nevyčnívají z běžného dění a pro otrlé domorodce se brzy stanou jen jednou z epizod jejich života v centru.

Noční Prahou totiž běžně táhnou od jednoho klubu k druhému početné a hlučné alkoholové průvody zvané pub crawly, konají se tu nesčetné nelimitované rozlučkové mejdany nebo několik vyhlášených party lokalit, jako je ulice Dlouhá, Národní či okolí Novotného lávky, jsou v zahraničí proslulé.

Do koktejlu přidejme celonoční neúnavné kroužení taxíků Starým Městem, pozérské předvádění hlasitosti výfuků majitelů sportovních aut a v neposlední řadě také konverzi mnoha bytových domů na hotely bez recepce, ve kterých nemá nikdo šanci návštěvníky, rozhodnuté hlučně slavit až do ranních hodin, zklidnit.

Městská policie totiž nemá prostředky, jak zamezit rušení nočního klidu, pokud strážníky nikdo nevpustí do budovy, a těžko změří hluk na ulici. Zbývá jen pár vyhlášek, jako je ta protialkoholová, kterými se město ve spolupráci s místní samosprávou v minulosti několikrát snažilo zbavit neblahých dopadů nočního života na místní obyvatele. Marně. Pokus s nočním starostou zcela selhal. Stále chybí efektivní kontrola, zvláště v situacích, které by leckdy bez nadsázky zvládl ukočírovat jen kordon těžkooděnců.

Donedávna hlavnímu městu chyběla snaha o čitelnou a systematickou práci s turismem, která by zohledňovala negativní dopady na život v centru. V období pandemie sice politická reprezentace začala připravovat novou koncepci, zaměřenou udržitelnějším směrem a na „kultivovanější“ návštěvníky.

Jenže ve chvíli, kdy do Prahy nemohl nikdo a prázdné ulice vyzývaly ke kultivaci místních poměrů, město propáslo jedinečnou šanci na restart. Když jsem začátkem prvních uzávěr pokládal otázku, zda bychom se neměli zbavit rostoucí závislosti na turismu, netušil jsem, jak málo se směrem k udržitelnějšímu městu Praha v následující etapě vydá. Určité snahy samosprávě upřít nemůžeme, víc než cokoliv jiného se nicméně ukázalo, že vrátit město zpět do jejích rukou není po dekádách vytěžování veřejného prostoru bezskrupulózním byznysem vůbec snadné a proveditelné ani v řádu několika let.

Lidé v centru jako by pro mnoho politiků a političek byli nějakým zvláštním domorodým kmenem, který najednou přestal slyšet na ekonomickou výhodnost zaběhlých pořádků. „Žijete v centru, tak s tím přeci musíte počítat, nebo se prostě odstěhujte,“ je právě ten typ repliky, který v posledních letech začíná fungovat na místní spíše jako rudý hadr. Poslanecká sněmovna sice sídlí na Malé Straně, ale nezdá se, že by to zákonodárcům z celé republiky zásadní měrou otevíralo oči.

Přitom celou řadu problémů poměrně slabá samospráva nedokáže smysluplně řešit a musí čekat jako na smilování, jestli někdy dopadnou sliby o výhodnosti „vládního půdorysu“ magistrátní rady. Zatím se to v novém volebním období moc nedaří — vidina pražského centra jako pokladničky je totiž příliš zažitá. Jestli pokračování předcovidových poměrů vydrží zbytky už tak atrofovaných sousedských komunit, není jasné.

Záchrana centra Prahy nicméně zůstane na stole i tak. Opravdu chceme naše hlavní město ve světě prezentovat jako alkoholovou destinaci a jako místo, kde vlastně nezáleží na životních podmínkách místních?