Ač počty věřících vykazují opačný trend, fenomén poutnictví v Evropě v posledních letech znovu ožívá. Na většinou pěší vícedenní cesty do nábožensky známých míst vyráží od konce covidové pandemie každý rok statisíce lidí. Takřka všichni přitom v nějaké míře využívají služby jako nocleh, nákup jídla či dalšího občerstvení nebo i léků, knih a suvenýrů. Pro státy a správy dotčených regionů se tak otevírají nové možnosti, jak příslušného jevu rozvojově využít — ale zároveň i výzva, jak najít rovnováhu mezi komercializací a zachováním autentického prostředí k životu.

„Přístup se liší oblast od oblasti, město od města. Někde se snaží počet příchozích regulovat například zvláštní lokální daní, jinde vydávají peníze na kampaně, které je mají přilákat,“ uvádí Pablo López ze španělského Confidencialu.

Zdaleka nejznámější poutnickou destinací je v Evropě Camino de Santiago neboli Svatojakubská cesta. Některou z jejích větví prošlo za minulý rok rekordních 499 239 lidí. Zejména v Galicii, kterou vede nejpopulárnější z větví Svatojakubské cesty — Camino Francés, jsou již dnes některé obce na poutnictví do velké míry ekonomicky závislé.

El Confidencial přibližuje, jak daný typ turismu ovlivňuje na severu země ceny a mění část vesnic. Řada municipalit ovšem dle španělských kolegů zvládá jev regulovat a zároveň využívat k posilování místní identity i k obnově kulturního dědictví.

„Znovu se otevírají opuštěné kostely, obyvatelé organizují sdružení, která nabízejí prohlídky s průvodcem nebo rukodělné výrobky, a obce investují do zlepšení stavu životního prostředí,“ píše ve španělském listu Ana Somavillová.

Současné poutnictví — respektive v širším rozměru putování — ale není jen Santiago. Například Rumunsko se od roku 2019 pyšní 1420 kilometrů dlouhou trasou Via Transilvanica. Ta vede z Putny, malého města na severu země, přes význačné kostely a lokality do města Drobeta-Turnu Severin na jihozápadě, nedaleko od srbských a bulharských hranic.

Podle OBCT nebylo hlavní myšlenkou „sjednotit již známá nebo atraktivní místa, ale spíše propojit méně turistické, a přesto zajímavé lokality (…) Venkovské Rumunsko nabízí příběhy, které je třeba procítit a předat,“ píše novinářská organizace.

V Itálii zase funguje podobně obnovená Via Francigena, která propojuje aktraktivní regiony, jako je Toskánsko, s Laziem, Emilii-Romagnou či Apuliou. Podle italských kolegů zde příliv poutníků podpořil rozvoj drobných podniků v oblasti pohostinství, agroturistiky, gastronomie a řemesel, čímž se rozšířily příjmy dříve závislé převážně na zemědělství. Na rozdíl od Španělska přitom není žádná obec na poutním turismu úplně závislá.

Deník Il Sore 24 Ore líčí soudobé poutnictví dokonce jako pilíř rozvoje udržitelného turismu v oblastech ohrožených vylidňováním. Díky investicím, jako je program „Cammini e Percorsi“, který přeměňuje nevyužívané budovy na ubytování pro poutníky, a propagaci pomalé turistiky zaměřené na kulturní dědictví a místní produkty, se poutnictví v Itálii stalo dle listu nástrojem pro ekonomickou i sociální revitalizaci řady venkovských regionů.

Naopak například v polské Częstochowé, kam lidé podnikají pouť k posvátné Jasné hoře, je ekonomická aktivita soustředěna především do areálu samotného kláštera či do jeho těsné blízkosti. Kromě podpory řemesel a služeb ovlivnilo poutnictví také městské investice, například revitalizaci hlavní třídy vedoucí ke klášteru, kde se dnes nacházejí obchody, banky či kavárny.

Nicméně podle Marcina Mamońa z Gazety Wyborczy je ekonomický přínos poutnictví pro venkovské oblasti v Polsku celkově omezený, protože většina lidí se soustřeďuje právě a pouze na samotné poutní místo. Dalším důvodem je pak dle Mamońa to, že počet tradičních pěších poutníků, kteří na místo putují z náboženských důvodů, dnes významně klesá.

Také u nás existuje vedle přípojnic na Svatojakubskou cestu i několik dalších oficiálních poutních stezek. Výrazně známější jsou ale iniciativy typu Stezka Českem — trasa vedoucí od nejzápadnějšího k nejvýchodnějšímu bodu České republiky čítající celkem 2000 kilometrů. Pět let od svého oficiálního otevření dokázala stezka dostat do přírody desetitisíce Čechů a Češek a podle zakladatele projektu Martina Úbla také zlepšila podmínky řady drobných podnikatelů v pohraničí. „Někteří dokonce říkají, že je stezkaři, kteří chodí nejen v sezoně a o víkendu, živí“ uvedl Úbl v rozhovoru pro ČTK.