V jednom z pražských Airbnb bytů se o víkendu uskutečnila protestní akce, upozorňující na to, že podobné byty zabírají turisté devastující své okolí namísto toho, aby v nich bydleli místní obyvatelé ohrožení prudce rostoucími cenami nájmů. V domě na Jindřišské, kde se akce uskutečnila, je dvanáct ze šestnácti bytů pronajato přes Airbnb.

Ukazuje se, že ideál volného trhu, který má magickým způsobem vyřešit bytovou krizi, nefunguje. Praha 1 a další městské části trpí nekontrolovatelným turismem a pro starousedlíky už prakticky nejsou místem k žití. Proto je potřeba najít řešení, jak dostat byty z této a podobných platforem zpátky na trh s dlouhodobým, ideálně dostupným, nájemním bydlením.

Vyřešily by se tak hned dva zásadní problémy. Obyvatelé domů by byli vysvobozeni z každodenních problémů s Airbnb „nájemníky“, které typicky zahrnují umývání poblitých chodeb. Především by ale na trh s nájemním bydlením přibylo až dvanáct tisíc bytů, které by  ulevily současné krizi bydlení.

Na prosazení sebemenší regulace to ovšem zatím nevypadá. Na vině přitom není sama Praha, ale poslanci, kteří na konci roku 2019 odmítli zásadní pozměňovací návrh, který by umožnil obcím za pomocí vyhlášek regulovat poskytování ubytovacích služeb. Pro hlasovali v zásadě jen Starostové a většina Pirátů.

„Řídit Prahu jako firmu“ v představách vlády zřejmě znamená přilákat do města co nejvíce turistů, vyčlenit jim neomezené množství bytů a zisky poslat do kapes Airbnb a spekulantů. Na místní obyvatele se nehledí. Je přitom s podivem, že jiná evropská města regulovat byznys Airbnb mohou, ovšem v Praze to nejde.

Například v Berlíně musí pronajímatelé žádat na krátkodobý pronájem o povolení, které městský úřad nemusí udělit. Doba pronájmu bytů bez nahlášeného trvalého bydliště je omezená na 90 dní ročně a pokuta za nesplnění podmínek může dosahovat pěti set tisíc eur. V Amsterdamu omezili počet dní pronájmu dokonce na 30 dní ročně, ale představitelé Airbnb odmítají na takové omezení přistoupit a chtějí pokračovat v spolupráci s městem jenom za předešlých podmínek (60 dní).

Nejvýraznější úspěch prozatím zaznamenala Barcelona, která Airbnb donutila poskytnout data o tom, jaké byty jsou v jejich nabídce a kdo je pronajímá. V Barceloně je obecně nutné získat licenci a město tlačí na platformu, aby nelegální inzeráty stahovala.

Dalších příkladů měst, které se snaží Airbnb postavit, je celá řada, přestože prakticky všechny naráží na překážky a odpor, který Airbnb klade. Vyhlášky tedy nejsou samospásné, problém ovšem je, že pražští zastupitelé nemají pravomoc je ani vydat.

Taková centralizace legislativní moci v rukou státu a omezení samospráv v rozhodování o problémech, které se jich bezprostředně dotýkají, ve skutečnosti připomíná ten komunistický režim, kterým se s oblibou straší při závanu slova „regulace“.

Státní politika je mnohem vzdálenější občanům než politika komunální a jsou otázky, které by se měly řešit právě na lokální úrovni. Airbnb takovou otázkou bezpochyby je, neboť se týká zejména Prahy.

Pozoruhodné je, že poslanci, kteří skoro jednomyslně hlasovali proti návrhu rozšiřujícímu pravomoci samosprávy, a v posledku tak přispívajícímu k demokratické decentralizaci moci, byli ti největší antikomunisté — poslanci ODS a TOP09.

Regulace nestačí

Odpor poslanců není jediné, co brání účinnému řešení problému Airbnb. Především chybí dlouhodobější vize řešení celé otázky — v tuto chvíli se hovoří pouze o dvou typech konkrétních možností. Iniciativa Snesitelné bydlení v centru Prahy kupříkladu požaduje, aby začaly konat úřady (například stavební), které v současnosti nekonají. Iniciativa totiž pokládá nynější stav považovaný za nelegální, protože poskytování ubytovacích služeb je byznys, který nemůže být provozován v bytech určených pro bydlení. Byt není provozovna, Airbnb je tak podnikání na úkor ostatních. Druhé řešení, o němž mluví primátor Zdeněk Hřib, spočívá v již zmíněné vyhlášce, k níž nyní Praha nemá pravomoc.

V celé debatě ohledně problému platforem typu Airbnb přitom nezaznívá nejdůležitější otázka: jak se byty dostanou zpátky na trh s dlouhodobým nájemním bydlením? Tak nějak automaticky se počítá s tím, že spouštěčem bude ona vyhláška. Ovšem zkušenost ze zahraničí ukazuje, že tomu tak nemusí být.

V již zmíněném Berlíně byl například v roce 2016 vydán zákaz pronajímání celých bytů přes Airbnb, jenže společnost — navzdory hrozbě pokuty až sto tisíc eur — své nabídky nestáhla. Inzerátů bylo jednoduše tolik, že město nemělo kapacitu je všechny řešit, což zákaz učinilo prakticky nevymahatelným.

Majitelé bytů si také už dnes vymýšlejí nejrůznější způsoby, jak své byty turistům poskytnout. Dám příklad. Během nedávné návštěvy Budapešti jsem si pronajala „hotelový pokoj“. Tento pokoj ovšem ve skutečnosti tvořila polovina původního většího bytu v domě s dalšími byty pro turisty. Provozovatelé si poblíž našli malou kavárnu, kde se podávala „hotelová“ snídaně, a dokonce i recepci. Celé ubytovací zařízení se tvářilo jako hotelová služba, přestože bylo nadmíru jasné, že funguje na stejné logice jako Airbnb.

Nadějný začátek

Všechna řešení se dosud rámovala legalistickým diskurzem: „regulace“, „současný nelegální stav“ „obcházení pravidel“ či „neplacení poplatků“. Takový diskurz spoléhá na to, že někdo něco zakáže a někdo jiný to bude vymáhat. Dobře přitom víme, že Airbnb odmítá poskytovat údaje o majitelích. Jak je vymáhat, když na pokutách firmě vzhledem k jejím obrovským ziskům nesejde?

Netvrdím, že korporace typu Airbnb jsou všemocné. Věřím ovšem, že někdy je zapotřebí i tlak zdola, který půjde nad rámec domáhání se regulací.

Kupříkladu hnutí nájemníků v Polsku začalo ve spolupráci se squattery pořádat pravidelné kulaté stoly pro setkávání nájemníků s komunálními politiky, díky nimž se jim podařilo se jim také započít debatu s ministrem bytové politiky, změnit veřejný diskurz o squattingu a obecně vyvolat veřejnou širší diskusi o právu na město.

Podobné akce by bezesporu prospěly i zdejší politické scéně a pomohly jí pochopit, jak se vůbec lidem v Praze žije. Je dobré znamení, že se o víkendové akci přišel s protestujícími setkat i primátor Zdeněk Hřib.

Na principu sousedských setkání fungovalo i municipalistické hnutí v Barceloně, které vycházelo ze zkušeností platformy bojující proti vystěhovávání lidí. Také díky nim má dnes město radní, kteří staví zájmy místních na první místo. Ne náhodou je Barcelona v tlaku na Airbnb úspěšnější než jiná města.

Bydlení musíme začít chápat jako politickou otázku, jejíž řešení je předmětem politické diskuze, ba politického boje. V takové diskuzi mají být zastoupeni všichni — aktivisté a aktivistky, obyvatele čtvrtí postižených turismem, ohrožené skupiny, které si nemohou dovolit platit vysoké nájmy. Jen společnou organizací těchto skupin může vzniknout hnutí, které bude dostatečně silné na to, aby konfrontovalo nejen Airbnb, ale vedlo i boj za dostupné bydlení obecně. Víkendový protest byl nadějným začátkem.