Toto není apríl! Pražská koalice navrhuje vyvlastnit byty bohatým. Hned! Zhruba takto uchopila část médií, influencerů i politiků nápad vedení pražské radnice z minulého týdne, že by pro tvorbu bytové politiky potřebovali získat data o jejich obsazenosti, aby zjistili, zda v Praze není velké množství nevyužívaných bytů. V kombinaci s doprovodnou zmínkou o možnosti diskuse na téma, zda se nemá prostřednictvím daňové regulace ovlivňovat jejich držení, pokud se zjistí, že je takových bytů hodně, vznikla okamžitě klasická česká debata, kdy jeden názorový blok křičí „komunismus“ a druhý „pryč s kapitalismem“.

Jedná se o klasický syndrom naší politické diskuse. Když si někdo dovolí nastolit složitější téma, které nemá jednoduchá řešení, hned se začne střílet od boku, proč je to špatně, a debata se zničí hned na začátku. Jelikož bydlení je jeden z hlavních problémů České republiky, musím spolu s Institutem Václava Klause říci, že tleskám tomu, že to Praha vykopla.

Protože s pražskými radními komunikuji ohledně sociálního bydlení, vím, že chtějí řešit nejen tento segment bytové politiky. Chtějí ji řešit „zgruntu“, aby se situace v oblasti bydlení v Praze zlepšila. K tomu je potřeba udělat mnoho věcí, které nejsou zdaleka jen v kompetenci Prahy (spíše naopak). Každopádně alfou a omegou každé politiky je její analytická část.

Přiznávám, že se v oblasti daňových regulací nepohybuji a neumím vyhodnotit případnou efektivitu daňového opatření. Co ale vím s jistotou — Praha potřebuje uvedená data. Pokud se ukáže — což teď nikdo neví — že je počet nevyužívaných bytů dramaticky vysoký, dospěje se možná prostřednictvím široké veřejné debaty a po vyhodnocení různých dalších aspektů, o nichž píši níže, k tomu, že je potřeba z pohledu regulátora zasáhnout.

Proč to může být smysluplné řešit a je vůbec možné soukromé vlastnictví nějak regulovat?

Je v pořádku, když má někdo pole a nechá ho jen tak ležet ladem, nic na něm nedělá? Není. Podle zákona o rostlinolékařské péči nemůžeme nechat pozemek ladem, ať si na něm roste cokoliv, a nestarat se o něj, protože by se z něj mohly šířit nežádoucí organismy na jiné pozemky. To je jistě dosti jiná situace, ale uvádí nás do tématu, že o nemovitost, v tomto případě pole, se musíme starat, nemůžeme si ho koupit a nechat být. Respektive můžeme, ale musíme pak nést právní následky.

Příbuznější paralelou je Airbnb. Všude minimálně po Evropě probíhá debata, co s ním. Původně dobrý záměr sdílené ekonomiky se mnohde zvrtl a centra měst jsou de facto liduprázdná, protože obří množství bytů i celých nemovitostí funguje jen pro turisty. Masově rozšířené Airbnb zásadně působí na život města. A mnohé metropole v demokratických zemích dospívají k tomu, že to chtějí nějak řešit.

Tato diskuse přitom vůbec nevyznívá jednoznačně. Proč svůj byt nemůžu pronajímat každý den turistům? Proč je špatně, že se část města stala jen turistickým skanzenem? Každý to vidí jinak, pro někoho je na prvním místě právo majitele nakládat si se svým bytem, jak chce, pro někoho je důležitější, aby bylo město plné primárně vlastních obyvatel. Oba pohledy jsou legitimní a k čemu se dobere regulatorní realita, nevíme.

V právním řádu máme také vyvlastňování kvůli liniovým stavbám. Jedná se o nejbrutálnější možný zásah do vlastnických práv. Prostě ti to sebereme, i když nechceš, a dáme ti za to nějaké peníze, protože tudy povedeme nějakou silnici, kterou někdo nakreslil do mapy. Co je ale obyvatelům daného domu po nějaké silnici? Oni žádnou nepotřebují.

Souboj veřejných zájmů

Zde na sebe naráží několik veřejných zájmů. To je neurčitý právní pojem, který se standardně objevuje v judikatuře při posuzování, zda převažuje v dané věci například ochrana přírody nebo vedení silnice. Společnost se prostřednictvím zákonodárců usnesla, že tu a tam nějakou silnici nebo železnici potřebuje, a když stavíme třeba vysokorychlostní trať, všechny domy v cestě trasy někdy obejít nejde. A je to buď, anebo. Buď budeme mít kvalitní infrastrukturu, nebo postavíme soukromé vlastnictví nade vše, a pokud se s majitelem domu nebo pole nedohodneme, žádná železnice nebo silnice nebude.

Naše společnost má už dnes nástroje, jak institut soukromého vlastnictví překonat. A to daleko drastičtější než nějaké daně. Bez něj by nemohla stavět infrastrukturu. Pokud tu tedy debatujeme o ryze teoretické záležitosti, zda je možné nějak zasahovat do vlastnických práv, je falešné se u toho tvářit, že zde existuje nějaké posvátné a nedotknutelné soukromé vlastnictví.

Procesní stránka je ale v zásadě formalita. Daleko důležitější je legitimita případné regulace. Do soukromých práv není možné zasahovat jen tak, kdykoliv si někdo vzpomene. Úplně každá regulace musí mít svou oporu v Ústavě a měla by se využívat až jako krajní prostředek, ne automaticky. Proto je nutné přitakat těm, kteří říkají, že primárně si stát/město musí udělat pořádek ve svém majetku a ve svých procesech, a teprve pak je vůbec oprávněno bavit se o tom, jestli je pro zajištění klíčových potřeb možný i zásah do soukromého vlastnictví.

Město musí tedy v první řadě zajistit, že jsou užívány jeho byty. Nemůže se vymlouvat, že je složité je opravovat, a podobně. Stát také musí umět stavět a dávat takové podmínky k výstavbě, aby bylo v reálném čase možné stavět domy. To u nás trvá nekonečně dlouho, celý proces je složitý, nepřehledný, prolezlý korupcí. Jakákoliv politika bydlení se nutně musí vypořádat primárně s tímto vším.

Ale musí se vypořádat ještě s jednou věcí. Veřejný prostor, zvlášť ve městech, je mimořádně cenný. A drahý. Není ho neomezené množství. Princip smart city, princip kompaktních měst, princip udržitelných měst je založen na tom, že města se nekonečně nerozlézají do krajiny. Je to nezodpovědné vůči půdě, drahé z hlediska infrastruktury, zásobování energiemi, dopravní obsluhy. A bylo by zoufalé stavět nové čtvrti jen proto, že někde zejí prázdnotou tisíce bytů.

Ve velkých městech je prostě o prostor nouze. Je to drahá komodita. Pokud opět použiji paralelu, u aut to už v zásadně nepovažuje nikdo za zvláštní a skoro každé město zavádí rezidentní parkovaní postavené na principu, že druhé a každé další auto jednoho vlastníka je zpoplatněno — stojí-li na veřejné komunikaci — daleko více než první. Ano, komunikace je veřejná a vlastník si s ní může dělat, co chce, dalo by se namítnout, ale prostorovou paralelu jistě každý chápe.

A stejně jako regulace parkování naráží na ústavou zaručenou svobodu pohybu a k jeho zavedení musí být silné důvody, i případná jakákoliv regulace nakládání s byty by musela být odůvodněna tak, aby byla konformní s Ústavou.

Ve výsledku jde tedy hlavně o posuzování, který veřejný zájem má přednost, a to není žádný komunismus, to je v liberální demokracii zcela normální věc. Pro zajímavost příklad z Barcelony, která řeší problém, že banky příliš dlouho drží příliš vysoký počet prázdných bytů.

U nás jde zatím jen o to, aby se vůbec zjistila nějaká data. Data nikomu neublíží. Pak se o nich bavme, vyhodnocujme je, interpretujeme, hádejme se a přinášejme řešení, která problémy vyřeší co nejelegantněji. Je bez ironie skvělé, že stále chápeme soukromý majetek jako základ fungujícího státu, kolem něhož se má našlapovat po špičkách.

Pojďme se ale posunout dál: aby se k onomu majetku vázaly i nějaké povinnosti, stanovené podle toho, co společnost prostřednictvím svých volených zástupců vyhodnotí jako nezbytné, se zachováním všech práv, na kterých je postavena Ústava a Listina základních práv a svobod. Věřím, že naše společnost dospívá a bude schopna se o existujících problémech bavit a shodnout se ve výsledku na jejich řešení.