Pražané trpí drahým bydlením. Řešení nabízí Vídeň, jenže má sto let náskok
Vojtěch BergerVídeň byla již mnohokrát vyhlášena nejlepším městem k životu na světě. Jedním z klíčů k mezinárodnímu úspěchu rakouské metropole je právě dobrá dostupnost bydlení. Jak se to ve Vídni dělá?
Vídeň je celosvětově považovaná za unikátní model trhu s bydlením, kde se daří držet ceny bydlení pod kontrolou a únosné pro všechny skupiny obyvatel, včetně těch příjmově nejslabších.
Známý je i hlavní důvod, proč tomu tak je — téměř stoletá nepřetržitá výstavba obecních bytů, kterých se Vídeň po dokončení (na rozdíl třeba od Prahy) nikdy nezbavila, a na trhu s byty tak má „páku“ na obrovské množství bytových jednotek, ve kterých může regulovat nájem. To by ale samo o sobě nestačilo, aby byl systém dlouhodobě udržitelný.
Vídeňané v „sociálním bydlení“
Kromě 220 tisíc bytů (to je čtvrtina vídeňského bytového fondu) přímo v obecním vlastnictví patří další podobné množství bytů ve městě obecně prospěšným stavebním společnostem, které na stavbu bytů dostávají od města výhodné půjčky.
Na oplátku se zavazují udržet i pro příští generace v nově postavených domech nájemné na „komunální“, tedy únosné úrovni. Výnosy musí společnosti znovu investovat do výstavby nebo oprav bytů.
Takových společností funguje v Rakousku necelých dvě stě, jen ve Vídni je to několik desítek. Jejich obchodní model využívá snadného přístupu k veřejným financím na podporu výstavby cenově dostupného bydlení a také počítá s dlouhodobými a relativně jistými, i když nižšími výnosy z pronájmu těchto nemovitostí.
„Na 62 procent Vídeňanů dnes bydlí v ‚sociálních bytech‘, tedy v takových, kde cena nájmu za čtvereční metr nepřesahuje sedm eur. To je výsledek toho nepřetržitého vývoje. Kdyby kdysi železná opona protínala Rakousko a Vídeň, vypadalo by to u nás úplně jinak,“ řekl v květnu v rozhovoru pro HlídacíPes.org dlouholetý vídeňský starosta Michael Häupl, který stál v čele města 24 let.
Od roku 1984 má Vídeň také „bytový fond“, který se vedle jiného stará o to, aby město mělo v zásobě rezervu pozemků, kde by se později daly postavit byty, včetně třeba zemědělské půdy daleko od centra. Cílem fondu je tedy vidět o desetiletí dál, než kam dohlédnou developerské společnosti, které se snaží stavět v první řadě tam, kde nová nemovitost přinese okamžitý, výrazný zisk.
Levné bydlení i pro poslance
Za socialismu byla bytová nouze velká, mladí manželé často bydleli i s dítětem u rodičů jednoho z nich. Velkou roli hrály známosti, proto třeba známí umělci apod. mívali krásné byty v historickém centru. Socialistické to bylo, ale spravedlivé ne.
V devadesátých letech proběhla bytová loterie podle toho, kde člověk bydlel. Někdo získal byt na Starém městě, někdo garsonku na sídlišti, kdo bydlel v bytě s majitelem, tak ostrouhal. Nebylo to tehdy rozdělení na chudé a bohaté.
U dnešních seniorů z toho ale rozdělení na chudé a bohatší vzniklo. U důchodců totiž o jejich ekonomické situací rozhoduje hlavně to, jak bydlí a pak to, zda žijí v páru nebo sami. Výše důlchdu takový vliv nemá.
Manželský pár ve vlastním bytě je na tom poměrně dobře, poplatky zaplatí z jednoho důchodu a z druhého žijí. Kdo je sám a platí nájem v Praze, je na tom bídně.
Za první republiky nebylo možno vlastnit byt, kdo neměl dům, bydel v nájmu, i bohatí lidé. To obrovské rozšíření vlastnického bydlení vedlo k tomu, že bydlení v nájmu je problematické nejen kvůli výši nájmu, není dostatečná ochrana nájemníků a chybí kultivované zvyklosti ve vztahu nájemníků a majitelů. Přitom pro mladé lidi by byl nájem většinou lepší než vlastní byt, protože jejich bytové potřeby se mění, stěhují se, pobývají v zahraničí atd.
Toto je reklamní píseň Českomoravské stavební spořitelny někdy z přelomu z devadesátých let a prvního desetiletí 21. století (na nápěv písně Běží liška k Táboru)
"Brzy bude zájem mít
asi každý nájemník
vyměnit byt za vlastní.
Každý večer o tom sním. "
Každý přece ví, že žádná ze západoevropských metropolí nemá žádné no-go zóny a že v Sovětském svazu nejsou žádné gulagy!!!