Proč obce a města prodávaly své byty, když je nyní potřebují, aby svým občanům mohly zajistit dostupné bydlení, případně bydlení sociální? Co to bylo za neprozřetelné nebo privatizací posedlé komunální politiky? Proč se tak hodnotného a užitečného nemovitého majetku tak snadno zbavily? — Divíme se dneska a privatizaci bytového fondu hodnotíme jako další z mnoha chyb veřejných představitelů našeho polistopadového vývoje.

V lidovém podání se dokonce dobře neudělalo nic, protože veřejných funkcí se ujali nesprávní lidé. V našem městečku se pro tyto „nesprávné lidi“ vžil jednoduchý, ale každému srozumitelný výraz „debilové“. Což ani není tak dáno skutkovou podstatou jejich činů, ale potřebou každé následující politické garnitury vymezit se vůči té předchozí negativně. Jak léta jdou, vzniká dojem, že vše se nějak zbabralo, takže Babiš je asi naší poslední nadějí.

Když se v našem sotva sedmitisícovém městečku v druhé polovině devadesátých let obecní byty prodávaly, byl jsem členem městské rady, docela si na to vzpomínám. I na tu nejistotu, která se týkala spíše budoucí správy: jak se zaručí, aby se majitelé bytů starali také o celý dům, o společné prostory — nebudou domy dále chátrat?

Ta obava byla zbytečná, každý dům si dříve či později ustavil svou samosprávu, sdružení majitelů bytových jednotek, která se povětšině začala o dům starat mnohem lépe než obec. Že lidé různých povah, životních zkušeností a sociálního postavení se dokážou dohodnout na nějakém společném díle, kterému musí věnovat i své peníze, považujme v dnešních pochybovačných poměrech a za div, snad i zázrak. Schopnost společné správy je veliká společenská hodnota. — Kvůli tomu se však byty neprodávaly.