Proč obce a města prodávaly své byty, když je nyní potřebují, aby svým občanům mohly zajistit dostupné bydlení, případně bydlení sociální? Co to bylo za neprozřetelné nebo privatizací posedlé komunální politiky? Proč se tak hodnotného a užitečného nemovitého majetku tak snadno zbavily? — Divíme se dneska a privatizaci bytového fondu hodnotíme jako další z mnoha chyb veřejných představitelů našeho polistopadového vývoje.

V lidovém podání se dokonce dobře neudělalo nic, protože veřejných funkcí se ujali nesprávní lidé. V našem městečku se pro tyto „nesprávné lidi“ vžil jednoduchý, ale každému srozumitelný výraz „debilové“. Což ani není tak dáno skutkovou podstatou jejich činů, ale potřebou každé následující politické garnitury vymezit se vůči té předchozí negativně. Jak léta jdou, vzniká dojem, že vše se nějak zbabralo, takže Babiš je asi naší poslední nadějí.

Když se v našem sotva sedmitisícovém městečku v druhé polovině devadesátých let obecní byty prodávaly, byl jsem členem městské rady, docela si na to vzpomínám. I na tu nejistotu, která se týkala spíše budoucí správy: jak se zaručí, aby se majitelé bytů starali také o celý dům, o společné prostory — nebudou domy dále chátrat?

Ta obava byla zbytečná, každý dům si dříve či později ustavil svou samosprávu, sdružení majitelů bytových jednotek, která se povětšině začala o dům starat mnohem lépe než obec. Že lidé různých povah, životních zkušeností a sociálního postavení se dokážou dohodnout na nějakém společném díle, kterému musí věnovat i své peníze, považujme v dnešních pochybovačných poměrech a za div, snad i zázrak. Schopnost společné správy je veliká společenská hodnota. — Kvůli tomu se však byty neprodávaly.

Ačkoli sídliště našeho městečka je docela mladé, z přelomu sedmdesátých a osmdesátých let, stav bytového fondu byl přesto zanedbaný — asi jako všude v republice. Paneláky té doby příliš kvalitní nebyly, záhy protékaly střechy, v neutěšeném stavu byly zejména vodovodní instalace a bytová jádra.

Lidé od nových poměrů právem očekávali rychlé zkvalitnění a kultivování celého veřejného prostoru. Problémů a úkolů bylo mnoho, peněz z dnešního hlediska velice málo. Úvaha svěřit něco z obecního majetku do soukromých rukou nebyla ani tak „proklatě kapitalistická“, jako spíše hospodářská, logická, zvláště když vlastnictví bytu bylo pro lidi lákavé jako možnost (konečně) „mít nějaký majetek“ a zároveň i jistotu zaručeného bydlení.

Také ceny bytů (stanovené úředním odhadem) byly docela lidové, dvoupokojové byty u nás v letech 1997—1998 stály kolem padesáti tisíc, třípokojové do devadesáti. Banky poskytovaly v té době na koupi bytů docela výhodné úvěry.

Přesto se mnozí budoucí majitelé bytů domáhali cen ještě nižších, argumentujíce „havarijním stavem“, a našeho starostu měli za vydřiducha. Díky těmto v podstatě rovnostářským cenám byt nebyl nedosažitelný a jeho majitel získal nemovitost mnohem vyšší ceny, než jakou zaplatil. Taková privatizace bytů byla vlastně docela sociálně ohleduplná. Však také mnozí obratem ruky prodali byt za cenu i trojnásobnou.

Přesto tím obce získaly nějaké peníze, které mohly vynaložit na řešení problémů takzvaně neprivatizovatelných, tedy výsostně obecních, jako byly rekultivace zamořených skládek, výstavba kanalizací a čistíren odpadních vod, plynofikace a podobně. Ekologické problémy byly v té době na prvním místě jako odkaz většiny programů z dob Občanského fóra.

V kombinaci s tehdy ještě regulovaným nájemným bydlením bylo docela dostupné i pro lidi s nižšími příjmy. A pro lidi nějak sociálně hendikepované vskutku vznikly (v našem městečku díky prozíravosti tehdejšího starosty) také sociální byty. Současný problém nedostatku dostupného bydlení prostě nebyl, a pokud snad byl, ještě jsme o něm nevěděli. Nebo jsme si mysleli, že ho má řešit stát.

Také proto se mnohé obce vůči sociálnímu či jinak chráněnému bydlení ohrazují námitkou, řečenou v nadsázce: Kapitalista způsobí bytový problém a obec ho má socialisticky řešit?

Našinec ale ví, že úlohou „obce“ je, aby dokázala reagovat na „obecné“ poměry; tedy v rámci svých možností a sil tlumila jejich negativní důsledky a svým občanům je pomáhala zvládat. Je-li na vině sám trh s bydlením (jako že je a ekonomové, nepřesvědčujte nás, že ne), pak obcím nezbývá než pomoci občanům k dostupnému bydlení prostě antitržně — řekněme poněkud socialisticky.

Honza Macháček k mému minulému článku „Naše asociální bydlení“ přičinil polemickou poznámku, z níž cituji: „Jedním z důvodů, proč obce ani stát neposkytují dostupné bydlení, jsou zákony, kterými jsme jim to zakázali. Našimi nejvyššími hodnotami jsou svoboda trhu a soukromý zisk, a proto pronajímat obecní byty za režijní cenu, bez ohledu na návratnost investice do jejich výstavby, by byla nedovolená veřejná podpora a nekalá konkurence soukromému podnikání.“

Možná je to jeho specifický humor, zvláštní výsměch poměrům, já o takových zákonech nevím. Vycházíme ze Zákona o obcích, jenž nám v této věci ukládá, abychom „hospodařili s péčí řádného hospodáře“. Zákon o veřejné soutěži nám ukládá pojednat výstavbu bytů jako veřejnou zakázku v rámci otevřené soutěže. Vznikne nám nemovitý majetek tržní hodnoty. Jako řádní hospodáři musíme zajistit, aby byl součástí nájemného fond na opravy a údržbu a majetek neztrácel na hodnotě. Výnosy musíme vracet do hospodaření, zisk, hloupě řečeno, generovat ani nesmíme.

Zvláštní je, že na komunální úrovni tržní prostředí, trh, často selhává, takže stále více služeb a činností je pro obce výhodnější zajišťovat si vlastními silami, jaksi po socialisticku, což bývá nejen levnější, ale také obecně prospěšnější. Ukazuje se stará pravda, že než aby vám někdo něco furt pochybně fakturoval, je snazší si to udělat sám a nenechat se stresovat termínem splatnosti. Tržní cenová úroveň i velice obyčejných prací je proklatě vysoká!

Nedostupnost cenově přijatelného bydlení je dalším příznakem stavu, kdy trh si stále více vystačí (k nabývání dostatečných zisků, tedy prosperitě) pouze s bohatší částí společnosti, na chudší už nemusí brát ohled.

Tak se také bydlení začíná stávat nedílnou součástí veřejného prostoru a obcím musí jít o to, aby „tento prostor“ byl pokud možno dostupný všem.