Výstava Bydliště: panelové sídliště přibližuje historii vybraných sídlišť v České republice a společenské, politické, kulturní a ekonomické souvislosti, jež jejich vznik doprovázely. Sleduje výstavbu sídlišť v českých zemích od jejích počátků ve 40. letech až do počátku 90. let, kdy byla ukončena. Stručně připomíná také tzv. humanizaci sídlišť a jejich odbornou reflexi v současnosti. (z textu k výstavě Bydliště — panelová sídliště v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze).

Otázka bydlení byla jedním z témat ekonomických změn po roce 1989. Začalo to privatizací bytového fondu (za výhodných podmínek ve jménu jeho lepší údržby), pokračovalo liberalizací nájemného. Až jsme skrze debatu, vedoucí až k nepřijetí zákona o sociálním bydlení, dospěli k nedostupnosti bytů, kterou komentují všechny sdělovací prostředky a která se, snad kromě okrajových čtvrtí severočeských měst, týká celé České republiky.

Do této situace připravili v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu výstavu Bydliště — panelové sídliště, která dokumentuje vývoj bytové výstavby po roce 1945. Ukazuje se na ní, že panelová sídliště představují důležitý urbanistický, architektonický i historický fenomén. Dnes na sídlištích žijí téměř tři miliony obyvatel České republiky. Po letech jednostranné kritiky a odmítání jsme dnes svědky vzrůstajícího zájmu o téma panelových sídlišť nejen mezi odborníky, ale také mezi širší veřejností. Výstava dokumentuje, jak bytovou nouzi řešil stát, a návštěvník má na ní prostor k úvahám o tom, jak ji řeší trh.

Musím přiznat, že jsem paneláky nenáviděla, představovaly pro mě symbol normalizace, mimo jiné i tím, že jsem věděla, kdo měl právo na takzvaný dekret na byt, jak se s tím všelijak šmelilo a doplácelo na fiktivní výměny, jak byťák přistupoval k údržbě selektivně a jak režim prostřednictvím bytů lidi vydíral.

S těmito pocity jsem jednou navštívila v Bratislavě v doprovodu filmového kritika Pavla Branka sídliště Petržalka a dala jsem průchod svému odsudku. Pavol Branko, o mnoho starší, se na mě ale přísně podíval a řekl, že výstavba Petržalky přinesla Bratislavanům několik tisíc bytů, že na Slovensku byty nebyly a on sám, obyvatel jiného panelového sídliště, je příkladem takového poválečného bratislavského bezdomovce. To byla moje první popřevratová lekce.

Výstavy užitého umění mají schopnost dotknout se prostřednictvím vystavených předmětů vzpomínky na konkrétní věci, které člověka provázely v nějaké kapitole jeho života. Pomůžou uvědomit si, že to, co používal jako každodenní funkci svého života, mělo nějaký výtvarný záměr, nějaký design, často i konkrétního autora. Platí to samozřejmě i o architektuře, sídliště nevyjímaje.