Výstava Bydliště: panelové sídliště přibližuje historii vybraných sídlišť v České republice a společenské, politické, kulturní a ekonomické souvislosti, jež jejich vznik doprovázely. Sleduje výstavbu sídlišť v českých zemích od jejích počátků ve 40. letech až do počátku 90. let, kdy byla ukončena. Stručně připomíná také tzv. humanizaci sídlišť a jejich odbornou reflexi v současnosti. (z textu k výstavě Bydliště — panelová sídliště v Uměleckoprůmyslovém muzeu v Praze).

Otázka bydlení byla jedním z témat ekonomických změn po roce 1989. Začalo to privatizací bytového fondu (za výhodných podmínek ve jménu jeho lepší údržby), pokračovalo liberalizací nájemného. Až jsme skrze debatu, vedoucí až k nepřijetí zákona o sociálním bydlení, dospěli k nedostupnosti bytů, kterou komentují všechny sdělovací prostředky a která se, snad kromě okrajových čtvrtí severočeských měst, týká celé České republiky.

Do této situace připravili v pražském Uměleckoprůmyslovém muzeu výstavu Bydliště — panelové sídliště, která dokumentuje vývoj bytové výstavby po roce 1945. Ukazuje se na ní, že panelová sídliště představují důležitý urbanistický, architektonický i historický fenomén. Dnes na sídlištích žijí téměř tři miliony obyvatel České republiky. Po letech jednostranné kritiky a odmítání jsme dnes svědky vzrůstajícího zájmu o téma panelových sídlišť nejen mezi odborníky, ale také mezi širší veřejností. Výstava dokumentuje, jak bytovou nouzi řešil stát, a návštěvník má na ní prostor k úvahám o tom, jak ji řeší trh.

Musím přiznat, že jsem paneláky nenáviděla, představovaly pro mě symbol normalizace, mimo jiné i tím, že jsem věděla, kdo měl právo na takzvaný dekret na byt, jak se s tím všelijak šmelilo a doplácelo na fiktivní výměny, jak byťák přistupoval k údržbě selektivně a jak režim prostřednictvím bytů lidi vydíral.

S těmito pocity jsem jednou navštívila v Bratislavě v doprovodu filmového kritika Pavla Branka sídliště Petržalka a dala jsem průchod svému odsudku. Pavol Branko, o mnoho starší, se na mě ale přísně podíval a řekl, že výstavba Petržalky přinesla Bratislavanům několik tisíc bytů, že na Slovensku byty nebyly a on sám, obyvatel jiného panelového sídliště, je příkladem takového poválečného bratislavského bezdomovce. To byla moje první popřevratová lekce.

Výstavy užitého umění mají schopnost dotknout se prostřednictvím vystavených předmětů vzpomínky na konkrétní věci, které člověka provázely v nějaké kapitole jeho života. Pomůžou uvědomit si, že to, co používal jako každodenní funkci svého života, mělo nějaký výtvarný záměr, nějaký design, často i konkrétního autora. Platí to samozřejmě i o architektuře, sídliště nevyjímaje.

V tomto smyslu je na výstavě v UMPRUM muzeu výmluvná doplňující expozice sektorového nábytku a předmětů denního použití. Konkrétně nábytek, kde na rozdíl od výstavby snad už nemuselo jít o takovou rychlost produkce, klesá co do úrovně od 50. do 80. let po strmé čáře. První sektorové sestavy dnes působí jako solidní, účelné, elegantní interiérové prvky, mají pěkně řešené úchytky, zásuvky hladce kloužou, hrany jsou zalištované. Nábytek je ze dřeva.

To vše se postupem času kazí až k naprosté fórovosti z dřevotřísky, bez jakýchkoli stylotvorných prvků. Takzvané obývací stěny jsou i co do účelnosti nanejvýš pochybné. Proč ale musel průmysl nábytku tak strašně upadnout, když společnosti se hmotně vedlo stále lépe, je otázka spíš filosofická než ekonomická: její otazník však kouká ze všech částí expozice.

Schodama nebo jámou

První sídliště, do něhož jsme se stěhovali v roce 1961, sestávalo z dvoupatrových bytelných paneláků. Ten, který stál nejvýš , patřil svým stylem ještě mezi „dvouletkové“ domy. Dům byl nahozen brizolitem. Estetický prvek představovaly různobarevné balkony, mezi domy stály sušáky na prádlo (to na nich vesele vlálo) a klepadla na koberce (klepání bylo v sobotu dopoledne slyšet odevšad). Zpočátku jsme do školy a vůbec do města chodili strašným blátem a po dřevěných lávkách přes výkopy. V kuchyni jsme měli sporák na pevná paliva (na sídlišti se večer kouřilo z komínů!) a dva sklepy: jeden na uhlí a druhý na potraviny.

Kotelna byla pod okny (v bytech bylo ústřední topení) a na její rovné střeše topič stále bagrem přehazoval uhlí. Rodiče mi vysvětlili, že to je kvůli tomu, aby nedošlo k samovznícení. V pokojích byly parkety, v kuchyni xylolit, v suterénu domovní prádelna, sušárny a mandl. Občanská vybavenost sídliště nebyla žádná, pro vše se chodilo do města. I do školy. Říkali jsme „schodama“ — to kolem zdi továrny Delta — anebo „jámou“ — to přes příkopy.

Postupem času obyvatelé malých bytů v paneláku nejprve rozšířili svůj prostor o kus země: v sousedství vznikla zahrádkářská kolonie. Postupně v ní vyrostly i chaty, takže se zvětšil obytný prostor. Prostoru bylo v okresním městě dost, nemuselo se jím šetřit. Moji rodiče se tomu zahrádkaření dost posmívali, vysvětlovali mi, že to člověka připoutává na místo, brání mu v poznávání kraje a v kulturním životě, že zahrádkář se chová jako domácí tvor, který žije v předklonu. Teorii jsem přijala, ale do zahrádkářské kolonie jsem se chodila procházet s nadějí, že skrz plot utrhnu hrozen rybízu nebo malinu. Připomínám, že jsme v 60. létech a nejspíš věříme, že prostor, po němž toužíme, se bude stále víc otevírat.

O něco později si obyvatelé sídliště rozšířili prostor ještě jednou a začaly se stavět řadové garáže. Jako domy balkony, i garáže měly barevná vrata. Auta, věc stále vzácná, nestála na ulici, jejich šťastní majitelé je parkovali v garáži, kde si zařídili někteří i dílnu a trávili tam odpoledne a neděle: vím to, chodila jsem kolem.

Kult auta moji rodiče taky odmítali, vysvětlovali mi, že s autem je víc starostí, než kolik poskytuje svobody, a důkazy byly všude kolem. Všude jsem viděla vyčnívat z garáží nohy sousedů, ležících pod autem a něco montujících, a pozorovala ženy a děti s kýbly a hadry, jak v neděli dopoledne auto umývají a leští. Časem aut přece jenom přibylo tolik, že se garáže rozšířily kolem sídliště daleko do krajiny, až tam, kde, jak dnes objektivně vidíme, zabírají plochy, na kterých, když už, by raději měly stát obytné domy. Pokrok nezastavíš. Ale z hlediska hospodaření prostorem je to hrozné a neobyčejně ošklivé.

Dekret a pořadník

Když postavili na jiné straně města nové sídliště v 70. letech 20. století, vysoké domy už měly výtahy a byl tam zaveden plyn ještě před výstavbou domů, takže se nemuselo chodit „jámou“. Všude podél silnic parkovala auta. Pozemek pro garáž nebylo snadné získat a rozmohlo se ležení pod autem na ulici. Postoj mých rodičů se nezměnil, jen k němu přibyla kritika normalizačního uplácení obyvatelstva režimem, do kterého patřily dekrety na byt a pořadník na auto.

V Plzni jsme bydleli na lochotínském sídlišti, kde se před domem nacházelo veliké obdélníkové parkoviště, tehdy ještě ne zcela zaplněné, ale v okolí už byla nákupní centra, dokonce i kino. Odvrácenou stranu tohoto sídliště představovaly gigantické školy s obřími jídelnami a nekonečnými chodbami, pro moje děti bylo utrpení do takové školy chodit a pro učitele v ní učit. Z plzeňského paneláku si pamatuju otřesný, vlhkem zkroucený umakart bytového jádra a protivné otáčivé umyvadlo v miniaturní koupelně. Myslím, že tato sídliště ze 70. let byla co do kvality úplně nejhorší — a výstava to dosvědčuje.

Na výstavě také vidíme, co všechno se v 70. a 80. letech zbouralo a jak místo toho vyrostly paneláky. Jsou to ty hradby, které obklopují všechna naše města. Už tenkrát se mi zdálo, že by se snad do starých domů ty koupelny, bez kterých už jsme nechtěli být, mohly vestavět, že by se kvůli kvalitě bydlení lidé nemuseli stěhovat a celé ulice bourat, ale úřední urbanisté a hlavní městští architekti byli plně zaujati výstavbou sídlišť.

Dnes se v panelácích ten otřesný umakart vybourává a jádra se vyzdívají. Aut přibylo tolik, že otázka parkovacích míst je příčinou mnohých protestů proti dalšímu zahušťování sídlišť, garáže stouply v ceně. Nejstarší sídliště jsou dnes tak útulná jako části města s tradiční ulicovou zástavbou, stromy vzrostly, přibylo obchodů a všemožných služeb. Kdo tam bydlí, má štěstí.

Dnes už se neříká činžák, ale rezidenční dům. Dům, ve kterém jsou nájemní byty pro obyčejné lidi s průměrnými příjmy, ale není žádná rezidence. Drahých rezidencí s byty, které si člověk může koupit, pokud na to má, vyrostlo dost, ale normální činžáky, ať už z panelů, nebo z čehokoli jiného, se slušnými, dostupnými byty k pronajmutí, ta civilizační norma, jsou největší vzácností naší současnosti.

Neregulovaný trh bytovou otázku deformoval, bez zásahu státu se nenarovná. A o povaze toho narovnání je těžké najít politickou shodu. V 80. létech jsme si říkali, jak by pomohlo, kdyby stát dovolil obyvatelům starých bytů je modernizovat, kdyby dokázal najít formu, jak to nechat na lidech a něco za to úsilí a vydání nabídnout. Nemuselo by se postavit tolik paneláků a nepřišli bychom o celá městská centra. Ale je to zřetelně vysoká politická karta, s níž se hraje o nižší střední vrstvy, a hrát s ní je náročný poker, i když by to měla být přehledná kanasta. Dnes je situace opačná — stát nedokáže vyřešit, jak se vložit do stavebně podnikatelského prostředí, aby v něm nepadaly na dno ekonomicky slabší články společnosti.

Moji rodiče, abych je vzpomněla ještě na závěr, kritizovali i vlastnění bytů. Viděli v tom maloměšťáctví, které člověka poutá na jedno místo, ztěžuje mu rozhodování, omezuje ho v pracovním uplatnění i v duševním rozletu. Říkali to ještě za socialismu a platilo by to dodnes, kdyby ovšem vlastnictví bytu nebylo stále jedinou zárukou střechy nad hlavou. Veškerá svoboda, rozhodování a duševní rozlet se může odehrávat až tehdy, kdy člověk ví, že má stabilní domov.