Ekonomika roste, platy se zvedají, lidé chtějí nakupovat, ale nemají co. Nové byty se totiž nestaví — na vině jsou prý zdlouhavá stavební řízení. Takové je stručné vysvětlení současné krize bydlení, které si osvojila takřka všechna česká média.

Jeho pravdivost dokládají citacemi bankovních expertů, jednatelů realitních kanceláří, developerů a investorů. Zamlčují přitom důležitou skutečnost: příběh o poptávce a nabídce je v zemích, které si krizí prošly, odborníky vyvrácen jako mýtus, který byl uměle stvořen zájmovými skupinami s cílem zakrýt skutečné důvody problému s bydlením.

Od Spojených států přes Británii až po Austrálii města zjišťují, že navýšení nabídky samo o sobě nezvyšuje dostupnost bydlení, a tím pádem nemůže být řešením bytové krize. Skutečné důvody situace, kdy se čím dál víc lidí ocitá v bytové nouzi, se různí. Krize dostupnosti bydlení je však krizí globální, a proto také najdeme určité společné jmenovatele.

Od 80. let se ve městech jako Londýn či New York deregulovalo nájemné, privatizovaly bytové fondy, sociální bydlení nahrazovalo bydlením nájemním, liberalizoval se trh s hypotékami, lákaly se investoři. A nebránilo se spekulacím.

Podobné jsou všude i následky: nájmy rostou, původní obyvatelé měst jsou vytlačováni na okraj, bydlení si nemohou dovolit mladí lidé ze střední třídy. Jako řešení se často navrhuje urychlení nové výstavby: politici i developeři mluví o změnách územních plánů a potřebě zastavět zelená pásma, neboť prý „není kde stavět“.

V Praze není rozloha území určená k výstavbě zdaleka využita, a tak si zdejší developeři stěžují na všelijaká razítka, pomalé úředníky a otravné ekology, neboť „stavět trvá dlouho“. V zahraničí se přitom ukazuje, že popuštění uzdy developerům lidem výdaje na bydlení nijak nesnížilo. Měli by tedy u nás skutečně lidé kde bydlet nebýt „přebujelé byrokracie“ a „šílených ekologů“?

Byty jsou od toho, aby se v nich bydlelo

Princip nabídky a poptávky platí v tržním prostředí poměrně spolehlivě. Problémem je, že bydlení není typickou tržní komoditou: s růstem jeho ceny neklesá poptávka, protože neexistuje produkt, který by je mohl nahradit. Bydlet zkrátka chtějí všichni a pořád. A přesto k bydlení jako tržní komoditě přistupujeme.

Narůstající poptávka však nemusí odrážet skutečnou potřebu, může být uměle vyvolaná. Nárůst poptávky totiž způsobují všichni, kteří chtějí byty nakupovat, nehledě na to, zda v nich potřebují bydlet. Mohou to být lidé, kteří v nemovitosti vidí investici a chtějí se zabezpečit na důchod.

Nebo třeba zahraniční společnosti, které chtějí levně nakoupit a posléze draze přeprodat. Nebo to mohou být vyděšení lidé, kteří si dnes ve velkém berou hypotéky, protože se obávají, že ceny bytů porostou donekonečna.

Právě tyto skupiny svým jednáním šponují ceny bytů nahoru v míře daleko větší než lidé, kteří v Praze hledají pronájem, který je nezruinuje. To jsou lidé, na které dopadají až důsledky zdražování.

Ve světě, kde se s byty nakládá jako s obyčejnou komoditou, působí příběh o nabídce a poptávce uvěřitelně. Kdyby se o bydlení neuvažovalo jako o obyčejné tržní komoditě, ale jako o něčem, v čem se má bydlet, tak by se o celé krizi neuvažovalo jako o krizi nenaplněné poptávky, ale jako o krizi nenaplněné potřeby.

Krize bydlení by v takovém případě nebyla prostě krizí nedostatku bytů, ale krizí nedostatku bytů, které si lidé mohou dovolit. To je podstatný rozdíl. Jinými slovy: je-li málo bytů, ptejme se nejprve jakých.

Od roku 2011 — tedy od období po dopadech finanční krize — počet dostavěných bytů stoupal. Kupříkladu v roce 2016 bylo podle dat ČSÚ v Praze dokončeno šest tisíc nových bytů. Ve stejném roce se do města přistěhovalo 37 tisíc lidí, odešlo jich 27 tisíc. Na zhruba deset tisíc nových lidí tak připadá šest tisíc nových bytových jednotek.

Vinit lidi přicházející za prací z prudkého nárůstu nájmů by proto bylo přehnané. Na vině je ve skutečnosti uměle vyšponovaná cena bytů, na které průměrný člověk nedosáhne.

Developeři uváděli od roku 2014 na trh nové byty za čím dál tím vyšší částky. Růst cen patřil mezi nejvyšší v Evropské Unii. Průměrná cena nově postaveného bytu v Praze nyní činí astronomických 72 tisíc korun za metr čtvereční.