V době internetu, anonymity a individualismu je lidské soužití pojmem, který může pomalu ztrácet na významu. Mezilidské vztahy se přesouvají na sociální sítě a začínají být syrovější a přímočařejší. Ve městech úplně mizí něco, co bychom asi nejlépe nazvali sousedstvím — to znamená společnou péči o vlastní okolí a jeho sdílení. Kontakty na chodbách v bytovce či paneláku se mnohdy redukují na „Dobrý den“ a „Na shledanou“.

Dobré vztahy nejsou jen romantickým přáním novodobých naivů, ale měly by být v zájmu celé společnosti. Mají totiž objektivně pozitivní vliv na zdraví i ekonomiku. Podle studie brighamské univerzity snižuje aktivní společenský život riziko úmrtí mladistvých o 50 procent a výrazně snižuje úroveň stresových hormonů v těle. Větší spokojenost se svým životem se projevuje i na produktivitě. Byla by proto škoda nevěnovat jim pozornost a nesnažit se najít cesty, jak dostat sousedství zpátky do naší krve.

Pojďme na to přes bydlení

Existuje mnoho cest, jak posílit mezilidské vztahy. Za velmi dobrý způsob spojování lidí různého věku považuji například mezigenerační centra, což je místo, kde se setkávají ti nejmladší s těmi nejstaršími a společně prožívají například odpoledne čtením pohádek, vyprávěním příběhů nebo společným hraním. Centra pomáhají překonávat předsudky na základě věku, zkvalitňují život seniorům a napomáhají tomu, aby se děti neocitaly v sociální bublině.

Chtěl jsem ale napsat o jiné věci, kterou můžeme nazvat „společné bydlení“. Jedná se o systém výstavby či rekonstrukce bytového domu, který se obejde bez developera a jeho vysoké marže. Nejdůležitějším prvkem je spolupráce skupiny lidí, která si chce postavit cenově výhodný dům, kde každý bude vlastnit byt podle svých představ. Cena takových bytů bývá až o 25 procent nižší než podobná stavba od developera. Takže společné bydlení má i svůj finanční rozměr, který je v poslední době čím dál důležitější vzhledem k raketově rostoucím cenám nemovitostí a nájmů.

Samozřejmě to ale znamená spoustu práce. Musí se nastavit společná pravidla, vytipovat správný pozemek, určit zodpovědný projektový manažer/ka, vybrat vhodný/á architekt/ka a stavební firma. Proto bych si v rámci své „Uskutečnitelné Utopie“ představoval, že stát a obce vyjdou takto aktivním lidem vstříc. Například zákonem, který pro společné bydlení zajistí hypotéky s výhodnějším úrokem nebo podpoří vznik poradenských míst pro ty, které myšlenka levnějšího vlastního bytu osloví. Obec na druhé straně může pomáhat s výběrem lokalit pro rekonstrukci či výstavbu bytového domu.

Chytré řešení, které funguje

Idea společného bydlení se už osvědčila v praxi, a to ve větších německých městech jako Hamburg, Stuttgart či Mnichov, kde funguje pod názvem Baugruppe. U nás tato forma bydlení připomíná družstevní byty či společenství vlastníků jednotek, ale společné bydlení se liší v tom, že je nutné spolupracovat a navazovat funkční vztahy mezi lidmi už na začátku celého procesu před výstavbou, protože operujete se společným rozpočtem na celý bytový dům.

Důležité je, že spolupráce nekončí dostavbou domu. Sousedství se totiž utužuje správou sdílených prostor, jako jsou třeba chodby, schodiště, fasáda domu a jeho okolí, ale případně  i společná zahrada, herna, kočárkárna nebo společenská místnost.

Pokud si coby společnost jasně řekneme, že v nadcházejících letech chceme zvýšit životní úroveň lidí a podporovat ji například skrze bydlení, jednou z cest, vedle velmi potřebného sociálního bydlení, může být i tato forma, ve které se zhmotňuje podle mě velmi atraktivní princip „stavět společně, žít ve svém“.