„My nový život chcem na zemi, v němž nesmí býti žádných běd“. Tento úryvek z písně Rudý prapor trochu připomíná sen o nebeském Jeruzalému, o nádherném svatém městě, které se na konci věků spustí z nebe, a kde „smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude — neboť co bylo, pominulo” (Zj 21, 4 )

Žít v ideálním městě zbaveném veškerého trápení bývalo odedávna snem všech utiskovaných a nespokojených. O založení nového (dokonalého, ideálního, nádherného) města na zelené louce jistě sní I většina architektů. Nová města vyrostla i v poválečném Československu, jež aspirovalo stát se zemí socialismu, zemí, kde všechno zlé, co bylo, jednou provždy pomine.

V mém kraji byla vybudována dvě nová města — Havířov a Poruba. Zatímco Havířov se měl stát zcela samostatným městem, Poruba byla od počátku zamýšlena jako nová ostravská čtvrť, i když poněkud vzdálenější centru. Právě tu vzdálenost tehdy považovali za výhodu. Všechno bylo dokonale promyšlené. Poruba ležela západně od průmyslového centra, protože vítr vane převážně od západu k východu. To mělo zaručit čistotu ovzduší.

Počítalo se s širokými ulicemi a náměstími, se spoustou zeleně, laviček, soch a fontán a samozřejmě s kompletním občanským vybavením — od škol, školek, jeslí, polikliniky, pošty, obchodů přes dům kultury, knihovny, kina až po hřiště, koupaliště a zimní stadion. Plány byly velkorysé a velkolepé, měly se naplňovat postupně, stavět se mělo mnoho let. Město bude plné zeleně, klidu a spokojených pracujících. Protipól staré Ostravy, ve které lidé dosud bydleli v bezprostřední blízkosti hutí a dolů a stovek tun železa a uhlí, dýchali prach a výpary z průmyslových zón.

↗

Město mělo být plné zeleně, odpočinkových zón a plně občansky vybavené, pravý protipól staré Ostravy. Repro DR

Nejstarší dva z osmi obvodů vznikly v první polovině padesátých let. A mohlo začít radostné stěhování do nového. Kupodivu zájem nebyl tak velký, jak se čekalo, i když stále přicházely nové a nové požadavky na přidělení bytu. Nedůvěřiví lidé, pokud si mohli vybrat, dávali zpočátku přednost starší zástavbě — tomu, co už se osvědčilo. Ústřední topení a teplá voda je zas tolik nelákaly. Vždyť byli zvyklí topit v kamnech a prát v neckách na pavlači. A pak — museli by dojíždět do práce, kdežto ve starých bytech měli fabriku či šachtu u nosu. Teprve později si na každodenní cesty zvykli.

Budovatelé nových zítřků

Moji rodiče jako nadšení budovatelé „nových zítřků“ v době, kdy jsem ještě nebyla na světě, tam šli radostně. Tedy zvlášť maminka. Nijak neželela bydlení v jednopokojovém bytě bez příslušenství, jaký s tatínkem obývali ve Vítkovicích.

Původní Poruba patřila ke klimkovickému panství šlechtického rodu Wilczků. Byla to ves se zámkem (kde maminka jako mladé děvče sloužila a později nám o tom často vyprávěla), s barokním kostelem, farou, školou, hospodou a sokolovnou. Obyvatelé neměli potuchy o tom, že jednou hned vedle nich vyroste obrovské sídliště. Sedláci, kteří v padesátých letech přišli o pole nebo o ně teprve měli přijít, nehleděli na nové osadníky příliš přátelsky. Staroporubané se dívali ještě v sedmdesátých letech nevraživě na návštěvníky koupaliště: „Jenom nám tady rozhazují odpadky!“ Kvůli koupališti byla přece zabrána pole, s nimiž byli vnitřně svázaní. Pro ně to nebyl legitimní počin.

Zámek stál na svahu porostlém vysokým stromovím. Ještě v 60. letech bývala v parku voliéra s ptactvem a lavičky k odpočinku. Pod kopcem vedla kolej od svinovského nádraží, po níž až do roku 1969 jezdila stará dřevěná tramvaj. Říkalo se jí „stará bedna“, aby se nějak odlišila od nových moderních červenobílých tramvají. K tramvajové zastávce se sestupovalo po schodech vybudovaných ve svahu. Tam dole byl rybník, k němuž vedl náhon s mlýnským kolem. Okolo rostly kaštany. Kdysi jsem k tomu rybníku ráda chodila procházky. Nejprve s rodiči, pak sama...

↗

Původní Poruba byla vesnice se zámkem, nová městská čtvrť se stavěla v bezprostřední blízkosti bývalých polí sedláků, kteří se ještě desetiletí dívali na novousedlíky s nedůvěrou. Repro DR

Když se rodiče (ještě před mým narozením) nastěhovali do nové Poruby, nacházel se v těsné blízkosti jejich domu starý hřbitov. První rok jim o svátku Všech svatých do oken svítily plamínky svíček z hrobů a několik dnů na to se rozzářila světélka lampionového průvodu, jímž se tenkrát každoročně oslavovalo vítězství VŘSR. Jako by do sebe narážely dvě epochy — stará a nová. Krátce po osídlení prvních novostaveb byl hřbitov zlikvidován. Možná z hygienických důvodů. A možná proto, aby svými kříži nikomu nepřipomínal smrt. V nové obytné čtvrti neměl být pro smrt (a nářek a bolest) žádný prostor. Kříž tu zbyl vlastně jenom na kostele — ten dál připomínal staré časy.

Možná se dá na smrt zapomenout, když ji člověk nemá na očích. Maminka často vzpomínala, jak ve třiadvaceti letech jen o vlásek unikla smrti. To bylo na začátku války. Nakazila se dětskou obrnou, na kterou se tenkrát hodně umíralo. Ležela v nemocnici v kritickém stavu a slyšela diagnózu o blížícím se konci. Lékaři se totiž domnívali, že už je nevnímá. Zážitek to byl příšerný, ale ona naštěstí nezemřela. Nevím, jestli se tenkrát modlila (v té době byla ještě katoličkou). Byla v ní ale silná touha žít, vzepřít se smrti. Překonala krizi a z nemoci se dostala, i když léčba trvala dlouho a následky ještě déle. Myslela si, že se ani nevdá, protože „kdo by se oženil s pajdavou?“ Ale všechno bylo jinak.

Později nerada viděla bílé pláště. Asi v tom byly nepříjemné vzpomínky. Pamatuji, že lékařskou pomoc vyhledala jen výjimečně, když už nebylo zbytí. Byla přesvědčená, že k lékařům je lepší vůbec nechodit (ještě by člověku něco našli!). Možná šlo o jakousi podvědomou touhu vyhýbat se smrti. Lékaři nemají ke smrti daleko. Občas mě napadlo, že maminka svou nezlomnou energii brala snad z pokojových květin, jichž byla vášnivou pěstitelkou. Nebo odkud vlastně? O mnoho let později se pochopitelně ani ona nevyhnula smrti. Nemini parcetur — nikdo nebude ušetřen — zpívá se v písni Gaudeamus igitur.

Město mění tvář

V době mého dětství jsme bydleli na hlavní třídě, jejímž středem se táhl pás zeleně. Architektura padesátých let byla zvláštní syntézou nového a starého. Na novostavbách se objevovaly ozdobné architektonické prvky připomínající renesanční sloh i klasicismus. Stavby z šedesátých let už byly trochu jiné, moderněji pojaté.

Porubu měli rodiče moc rádi a zůstali jí věrní až do konce života. V noci na domech zářily neony a na nebi hvězdy. V létě bývalo město plné slunečního jasu, bublaly tam fontány uprostřed květinových záhonů a za městem lákalo rozlehlé koupaliště. V zimě jsme z balkonu vedoucího do dvora pozorovali, jak slunce zapadá kousek od nazelenalé věže Oblouku — velkolepě pojaté budovy půlkruhovitého půdorysu napodobující petrohradské Palácové náměstí. O něco západněji se tyčily Věžičky — budova se sgrafitovou výzdobou znázorňující roční období, různá řemesla a hrající si děti. Z nedalekých pekáren se často linula vůně koláčů. Po celé Porubě stála škola vedle školy (základní, mateřské i střední). Poruba byla tenkrát přeplněná dětmi a mladými lidmi. Mládí silně dominovalo.

↗

Reálný socialismus zanikl v roce 89, Poruba je však dodnes jeho pomníkem, ukazujícím jeho lepší tvář. Repro DR

Jak čas ubíhal, město stárlo a měnilo tvář. V osmdesátých letech už se viditelně projevoval úpadek režimu, který ztrácel dech nejen k tomu, aby vytvářel nové, ale i k tomu, aby udržoval to, co už tady bylo. Zámek s parkem zpustly. Po smrti rodičů jsem postupně ztratila důvody, proč se do Poruby vracet. A tak zůstal obraz města v mých vzpomínkách poněkud melancholicky zakonzervován.

Nový svět, v němž „nebude žádných běd“, se nepodařilo vybudovat. V osmdesátém devátém zanikl režim, zvaný „reálný socialismus“ docela. Poruba je tak trochu jeho pomníkem. Pomníkem jeho lepší tváře, pochopitelně. Protože nelze popřít, že jsou i jiné pomníky, které ukazují tu horší tvář. Státy (i režimy) prý stojí a padají s idejemi, na nichž byly založeny. Ale město, které po sobě „reálný socialismus“ zanechal, a které by bez něj zřejmě nevzniklo, stojí dodnes, ať už se jeho architektura někomu líbí, nebo nelíbí. Protože města, na rozdíl od států, nestojí na idejích. Města stojí, dokud v nich žijí lidé. Chtělo by se k tomu dodat: lidé, kteří mají své sny a snaží se je naplňovat.