Poruba, pokus o město šťastných pracujících
Eva HájkováV padesátých letech vznikla na Ostravsku dvě zcela nová města, Poruba a Havířov, která měla symbolizovat moderní éru a ztělesňovat její sny o lepším životě. Svým způsobem plní tuto svou funkci dodnes.
„My nový život chcem na zemi, v němž nesmí býti žádných běd“. Tento úryvek z písně Rudý prapor trochu připomíná sen o nebeském Jeruzalému, o nádherném svatém městě, které se na konci věků spustí z nebe, a kde „smrti již nebude, ani žalu ani nářku ani bolesti už nebude — neboť co bylo, pominulo” (Zj 21, 4 )
Žít v ideálním městě zbaveném veškerého trápení bývalo odedávna snem všech utiskovaných a nespokojených. O založení nového (dokonalého, ideálního, nádherného) města na zelené louce jistě sní I většina architektů. Nová města vyrostla i v poválečném Československu, jež aspirovalo stát se zemí socialismu, zemí, kde všechno zlé, co bylo, jednou provždy pomine.
V mém kraji byla vybudována dvě nová města — Havířov a Poruba. Zatímco Havířov se měl stát zcela samostatným městem, Poruba byla od počátku zamýšlena jako nová ostravská čtvrť, i když poněkud vzdálenější centru. Právě tu vzdálenost tehdy považovali za výhodu. Všechno bylo dokonale promyšlené. Poruba ležela západně od průmyslového centra, protože vítr vane převážně od západu k východu. To mělo zaručit čistotu ovzduší.
Počítalo se s širokými ulicemi a náměstími, se spoustou zeleně, laviček, soch a fontán a samozřejmě s kompletním občanským vybavením — od škol, školek, jeslí, polikliniky, pošty, obchodů přes dům kultury, knihovny, kina až po hřiště, koupaliště a zimní stadion. Plány byly velkorysé a velkolepé, měly se naplňovat postupně, stavět se mělo mnoho let. Město bude plné zeleně, klidu a spokojených pracujících. Protipól staré Ostravy, ve které lidé dosud bydleli v bezprostřední blízkosti hutí a dolů a stovek tun železa a uhlí, dýchali prach a výpary z průmyslových zón.
Nejstarší dva z osmi obvodů vznikly v první polovině padesátých let. A mohlo začít radostné stěhování do nového. Kupodivu zájem nebyl tak velký, jak se čekalo, i když stále přicházely nové a nové požadavky na přidělení bytu. Nedůvěřiví lidé, pokud si mohli vybrat, dávali zpočátku přednost starší zástavbě — tomu, co už se osvědčilo. Ústřední topení a teplá voda je zas tolik nelákaly. Vždyť byli zvyklí topit v kamnech a prát v neckách na pavlači. A pak — museli by dojíždět do práce, kdežto ve starých bytech měli fabriku či šachtu u nosu. Teprve později si na každodenní cesty zvykli.
Budovatelé nových zítřků
Moji rodiče jako nadšení budovatelé „nových zítřků“ v době, kdy jsem ještě nebyla na světě, tam šli radostně. Tedy zvlášť maminka. Nijak neželela bydlení v jednopokojovém bytě bez příslušenství, jaký s tatínkem obývali ve Vítkovicích.
Původní Poruba patřila ke klimkovickému panství šlechtického rodu Wilczků. Byla to ves se zámkem (kde maminka jako mladé děvče sloužila a později nám o tom často vyprávěla), s barokním kostelem, farou, školou, hospodou a sokolovnou. Obyvatelé neměli potuchy o tom, že jednou hned vedle nich vyroste obrovské sídliště. Sedláci, kteří v padesátých letech přišli o pole nebo o ně teprve měli přijít, nehleděli na nové osadníky příliš přátelsky. Staroporubané se dívali ještě v sedmdesátých letech nevraživě na návštěvníky koupaliště: „Jenom nám tady rozhazují odpadky!“ Kvůli koupališti byla přece zabrána pole, s nimiž byli vnitřně svázaní. Pro ně to nebyl legitimní počin.
Zámek stál na svahu porostlém vysokým stromovím. Ještě v 60. letech bývala v parku voliéra s ptactvem a lavičky k odpočinku. Pod kopcem vedla kolej od svinovského nádraží, po níž až do roku 1969 jezdila stará dřevěná tramvaj. Říkalo se jí „stará bedna“, aby se nějak odlišila od nových moderních červenobílých tramvají. K tramvajové zastávce se sestupovalo po schodech vybudovaných ve svahu. Tam dole byl rybník, k němuž vedl náhon s mlýnským kolem. Okolo rostly kaštany. Kdysi jsem k tomu rybníku ráda chodila procházky. Nejprve s rodiči, pak sama...
Když se rodiče (ještě před mým narozením) nastěhovali do nové Poruby, nacházel se v těsné blízkosti jejich domu starý hřbitov. První rok jim o svátku Všech svatých do oken svítily plamínky svíček z hrobů a několik dnů na to se rozzářila světélka lampionového průvodu, jímž se tenkrát každoročně oslavovalo vítězství VŘSR. Jako by do sebe narážely dvě epochy — stará a nová. Krátce po osídlení prvních novostaveb byl hřbitov zlikvidován. Možná z hygienických důvodů. A možná proto, aby svými kříži nikomu nepřipomínal smrt. V nové obytné čtvrti neměl být pro smrt (a nářek a bolest) žádný prostor. Kříž tu zbyl vlastně jenom na kostele — ten dál připomínal staré časy.
Možná se dá na smrt zapomenout, když ji člověk nemá na očích. Maminka často vzpomínala, jak ve třiadvaceti letech jen o vlásek unikla smrti. To bylo na začátku války. Nakazila se dětskou obrnou, na kterou se tenkrát hodně umíralo. Ležela v nemocnici v kritickém stavu a slyšela diagnózu o blížícím se konci. Lékaři se totiž domnívali, že už je nevnímá. Zážitek to byl příšerný, ale ona naštěstí nezemřela. Nevím, jestli se tenkrát modlila (v té době byla ještě katoličkou). Byla v ní ale silná touha žít, vzepřít se smrti. Překonala krizi a z nemoci se dostala, i když léčba trvala dlouho a následky ještě déle. Myslela si, že se ani nevdá, protože „kdo by se oženil s pajdavou?“ Ale všechno bylo jinak.
Později nerada viděla bílé pláště. Asi v tom byly nepříjemné vzpomínky. Pamatuji, že lékařskou pomoc vyhledala jen výjimečně, když už nebylo zbytí. Byla přesvědčená, že k lékařům je lepší vůbec nechodit (ještě by člověku něco našli!). Možná šlo o jakousi podvědomou touhu vyhýbat se smrti. Lékaři nemají ke smrti daleko. Občas mě napadlo, že maminka svou nezlomnou energii brala snad z pokojových květin, jichž byla vášnivou pěstitelkou. Nebo odkud vlastně? O mnoho let později se pochopitelně ani ona nevyhnula smrti. Nemini parcetur — nikdo nebude ušetřen — zpívá se v písni Gaudeamus igitur.
Město mění tvář
V době mého dětství jsme bydleli na hlavní třídě, jejímž středem se táhl pás zeleně. Architektura padesátých let byla zvláštní syntézou nového a starého. Na novostavbách se objevovaly ozdobné architektonické prvky připomínající renesanční sloh i klasicismus. Stavby z šedesátých let už byly trochu jiné, moderněji pojaté.
Porubu měli rodiče moc rádi a zůstali jí věrní až do konce života. V noci na domech zářily neony a na nebi hvězdy. V létě bývalo město plné slunečního jasu, bublaly tam fontány uprostřed květinových záhonů a za městem lákalo rozlehlé koupaliště. V zimě jsme z balkonu vedoucího do dvora pozorovali, jak slunce zapadá kousek od nazelenalé věže Oblouku — velkolepě pojaté budovy půlkruhovitého půdorysu napodobující petrohradské Palácové náměstí. O něco západněji se tyčily Věžičky — budova se sgrafitovou výzdobou znázorňující roční období, různá řemesla a hrající si děti. Z nedalekých pekáren se často linula vůně koláčů. Po celé Porubě stála škola vedle školy (základní, mateřské i střední). Poruba byla tenkrát přeplněná dětmi a mladými lidmi. Mládí silně dominovalo.
Jak čas ubíhal, město stárlo a měnilo tvář. V osmdesátých letech už se viditelně projevoval úpadek režimu, který ztrácel dech nejen k tomu, aby vytvářel nové, ale i k tomu, aby udržoval to, co už tady bylo. Zámek s parkem zpustly. Po smrti rodičů jsem postupně ztratila důvody, proč se do Poruby vracet. A tak zůstal obraz města v mých vzpomínkách poněkud melancholicky zakonzervován.
Nový svět, v němž „nebude žádných běd“, se nepodařilo vybudovat. V osmdesátém devátém zanikl režim, zvaný „reálný socialismus“ docela. Poruba je tak trochu jeho pomníkem. Pomníkem jeho lepší tváře, pochopitelně. Protože nelze popřít, že jsou i jiné pomníky, které ukazují tu horší tvář. Státy (i režimy) prý stojí a padají s idejemi, na nichž byly založeny. Ale město, které po sobě „reálný socialismus“ zanechal, a které by bez něj zřejmě nevzniklo, stojí dodnes, ať už se jeho architektura někomu líbí, nebo nelíbí. Protože města, na rozdíl od států, nestojí na idejích. Města stojí, dokud v nich žijí lidé. Chtělo by se k tomu dodat: lidé, kteří mají své sny a snaží se je naplňovat.
Kdybych to, o čem je v článku řeč, měl vyjádřit vlastními slovy, řekl bych to asi takto: "Alespoň něco dobrého se pro obyčejné lidi a pro lidi práce udělalo."
Jenže se to, bohužel, nedělalo z lásky. A proto to takhle dopadlo.
Váš Jiří Vyleťal
Možná by to chtělo samostatný článek.
A ještě k tomu, co napsal pan Štampach o komfortu bydlení:
Já jsem vždycky ráda bydlela ve městě. Nikdy jsem nic neměla ani proti panelákům. Klidně bych v paneláku bydlela dál, ale když má člověk malé děti (a později vnoučata), je výhodnější mít zahradu nebo aspoň dvorek. Nehledě k tomu, že člověk, který nežije sám, musí brát ohled i na to, co by si přáli ti druzí.
Jinak jsem vděčná za všechny moderní vynálezy, které usnadňují práci v domácnosti, nejvíc za automatickou pračku. Vždycky mě tak trochu rozčilovaly Svěrákovy filmy - jak tam říká: Moje babička prala v neckách a měla daleko více času než dnes moje žena (myšleno s automatickou pračkou). Chápu, že Svěrák to jistě nemyslel zle, že chtěl podnítit k zamyšlení nad způsobem života, jaký žijeme. Ale v duchu jsem si říkala: měl by si to zkusit - dělat pár let domácí práce, a ještě postaru.
Obzvlášť když to člověk srovná s pozdějšími osmdesátkovými sídlišti jako třeba Dubina.
Tak jsme se rozhodli raději pro Opavu.
U vesnic v krajině to není takový problém, příroda nemá ráda bezduché kopírování, je vždy jedinečná, takže každá vesnice má svůj kopec a potok a kus lesa.......... prostě zapadá do jedinečné přírody a to ji činí také jedinečnou a neopakovatelnou.
Ve městech a velkých sídlištích je to horší.
A v tomhle je Poruba hrozně fajn. Bydlel jsem dva roky kousek od Hlavní třídy (lidově řečené "leninka") a prostě paráda - náš dům měl dvůr se stromy, z jedné strany otevřený do malého parčíku se sochami, dalo se chodit jak po hlavních ulicích, tak různými průchody skrze dvory takříkajíc napříč........ bylo tam vážně hezky.
To Dubina má veškeré služby v komplexech u MHD, ale uvnitř sídliště to vypadá všude stejně, jeden by se tam snadno ztratil,,,,,,,
(samozřejmě při vědomí, že jenom umění to nezachrání --- ale že je něco jen detail neznamená, že není důležitý.)
Láska, o které píše pan Vyleťal, bohužel nemusí fungovat ani v jednom z těch případů.
Konkrétně v německém městě jménem Mnichov: jsou zde čtvrti (naštěstí zrovna nedaleko místa kde bydlím), kterými je opravdu radost se procházet. Krásné, útulně a přirozeně působící vilky se zahrádkou, postavené se vkusem a s použitím přírodních materiálů, tedy jmenovitě dřeva.
Na straně druhé, moderní výstavba... Před několika léty jsme s jedním mým - německým - kolegou (staršího ročníku) projížděli ulicí, kde se stavěly nějaké nové budovy. Asi čtyřpatrové bloky, se sterilně pravoúhle krabicovitými fasádami bez jakéhokoli oživujícího prvku, natřené neuvěřitelně šerednou tmavou hnědozelenou barvou. Dohadovali jsme se o tom, jestli tam mají být nějaké kanceláře, anebo spíše kasárna. Ještě jsme se navzájem optimisticky ujišťovali o tom, že něco tak příšerného, tak neživotného přece nemůže být určeno pro to, aby v tom bydleli normální lidé. - Bylo to přesně ono. A dnes už v těch šeredných kasárnách lidé bydlejí. (Shodli jsme se pak s mým kolegou, že lidstvo hloupne čím dál tím víc, a že se to nedá zastavit.)
Takže, tolik něco k "bytové kultuře" v liberální pluralitní společnosti...
Smysl pro estetiku, to není něco co by se získalo prostě tím, že se státními orgány proklamuje pluralita. (Spíše naopak, pluralita pravidelně vede k naprostému zblbnutí, neboť každý si může hlásat a tvořit jakýkoli nesmysl, aniž by za to mohl kýmkoli být volán k odpovědnosti.) Smysl pro estetiku, to je něco co si každý jedinec musí najít a vytvořit a vypracovat sám pro sebe, v procesu dlouhého hledání a tápání. Jenže, pro něco takového musí být v dané společnosti přítomen také nějaký "obecný duch"; a jak jsem už vylíčil v jiné diskusi v souvislosti s úmrtím dlouholetého německého kancléře, přinejmenším v této epoše v Německu vládl "duch" všeobecné stagnace a tuposti. Takže, jak je pak možno se divit tomu, že se to nakonec odrazí i na způsobu architektury...