Masiv Krušných hor v jejich střední části se monumentálně tyčí nad nížinou, kterou z druhé strany lemuje České středohoří. Hory nejsou příliš vysoké, nejvyšší vrcholy mají mezi 850 a 1000 metry nad mořem. Jejich strmý nástup však vzbuzuje úctu. Johan Goethe považoval tento kraj za jeden z nejkrásnějších v Evropě. To bylo ještě před masivním rozšířením důlního průmyslu.

Již z dálky je vidět sníh na Hrobské sjezdovce ski-areálu na hoře Bouřňák a večer pak světla na černé, která rýsují strmý svah. Toto nevelké lyžařské středisko umožňuje příjemný pobyt začátečníkům i zkušenějším lyžařům za celkem rozumné ceny. Bohužel ne vždy.

V roce 2014 se návštěvníci mohli místo potěšení ze zimních sportů či občerstvení v některém z místních bufetů nebo hotelů pokochat pohledem na balíky slámy a traktory se vztyčenými radlicemi, které blokovaly sjezdovky a vleky. Důvodem byl spor o nehorázné platby, které měl majitel sjezdovky platit spekulantům s pozemky, z nichž některé z malé části zasahují do areálu. Nenechte se ovšem mýlit. Nebyli to žádní zlí lufťáci, byli to místní, a dokonce zastupitelé, kdo málem přivedl toto největší středisko v širém okolí na buben.

Družka starosty z nedaleké Moldavy — k jemu osobně se ještě dostaneme — si chytře koupila pozemky, které po privatizaci českého sportu prodali amatéři z lyžařského spolku, aniž si uvědomili, že na některých stojí jejich vlek či přes ně vede sjezdovka. Privatizována byla i chata na Bouřňáku, kterou vystavěl Klub československých turistů jako zázemí pro své členy.

Na rozdíl od poněkud pomalejších sportovců si Iveta Baudyšová a místní kmotr spřažený s Babišovým ANO Michal Krajhanzl rychle uvědomili, jak sedřít z provozovatelů vleků kůži. Za nájem kousků pozemků požadovali likvidační sumu 1,2 milionu korun za sezónu. Když ji neobdrželi, vzali právo do svých rukou. S pomocí moldavského starosty Jaroslava Poka zablokovali sjezdovku, čímž ukončili celou sezónu ve druhém největším krušnohorském lyžařském středisku.

Romantika a úpadek

Na hory je to z Prahy nejblíže do Středního Krušnohoří. Spojení hromadnou dopravou sice není ideální, jako ostatně na většině míst mimo velká města, ale cesta vlaky či autobusy se dá s jedním přestupem zvládnout během dvou hodin. Oblast nad Teplicemi má veškeré předpoklady být žádanou turistickou destinací. Mikulov v Krušných Horách, Moldava, Český Jiřetín… tamní horské obce by měly vzkvétat. Bohužel tomu tak není.

Většina místních tu nebydlí ani generaci. Zřídka najdeme obyvatele, kteří sem přišli po válce, rodiny s předválečnými kořeny by se daly spočítat na prstech. Těžba rud byla v útlumu již před rokem 1989 a s novým režimem a divokou privatizací skončila i další odvětví, která mohla zdejší obyvatele uživit.

Magickým všelékem se měla stát turistika. Ale jak už to u nás bývá, zůstalo u slov a u vyčerpaných peněz z eurofondů, které posloužily spíše staronovým partajním elitám než rozvoji regionu. A ukázalo se také, že pouhý příliv peněz k rozvoji regionu nestačí. Aby se tu žilo lépe, musí se zapojit i místní, což je bohužel větší problém než získání pár miliard z „porcování medvěda“ či z „Bruselu“.

Dobrým pokusem o rozvoj regionu a zvýšení jeho atraktivity byla svého času například sklářská huť na Moldavě, vystavěná na základě archeologických poznatků o středověkém sklářství. V letech 1992 až 1994 se v ní skutečně prováděly tavby. Zajímavá technická památka je dnes v žalostném stavu — místní zastupitelé a zastupitelky se o turistickou raritu příliš nezajímali.

Moldavští se proslavili také jinými kousky. Za jejich zřejmě nejslavnější počin lze označit výstavbu solární elektrárny v ptačí rezervaci, která je součástí evropské soustavy chráněných území Natura 2000. Po mnoha soudních tahanicích iniciovaných tehdejším ombudsmanem Varvařovským byla stavba nakonec definitivně uznána za nezákonnou, na svazích Moldavy ale stojí dodnes. Za jejím vybudováním stáli politici ODS Alexandr Novák a Ahmad Raad, ideově největší odpůrci obnovitelných zdrojů. Podle zjištění serveru iDnes se s nimi svezl také starosta Moldavy Jaroslav Pok.

Nestraník na kandidátce ČSSD je takovým krušnohorským Trautenberkem. Na Moldavě vlastnil dům, který pronajímal provozovateli nevěstince. Několik prostitutek mělo uvést, že mu odváděly část svých zisků. V minulosti byl Pok také odsouzen za kuplířství, což však před volbami zatajil. Opozice ho po vítězství vyzvala k odstoupení. Na to ale — jak jistě nepřekvapí — nedošlo. A můžeme se jen dohadovat, do jaké míry byl Jaroslav Pok zapleten do manipulací s veřejnými zakázkami. Byl to ale právě on, kdo donesl policii zásadní důkazy v kauze ROP severozápad. Nejspíš si tím zachránil krk.

Usedlíci s čelovkami versus čilý spolkový ruch

Z Moldavy do Českého Jiřetína je to slabá půlhodina cesty. Silnička se vine krušnohorskými pláněmi i nově vysazenými lesy, klikatí se v místech zaniklých obcí. Na chvíli se můžete zastavit u Flájské přehrady a při nízkém stavu vody si prohlédnout základy kostela, dalších domů a dokonce i stále stojící vesnický most přes Flájský potok. Romantika a melancholie. Od hráze přehrady je to pak do Jiřetína jen kousek. Nejspíš si ani nevšimnete budov bývalého lesnického učiliště zarůstajícího ve stráni.

Český Jiřetín by mohl být turistický ráj. Stojí zde dřevěný kostel, který sem prkno po prkně převezli lanovkou z Flájí, když stavěli přehradu. Zachovaly se také zbytky plavebního kanálu, kterým se dopravovalo dřevo do Freiberských hutí.

Husté lesy, sjezdařské a hlavně běžecké tratě, ideální terén pro cykloturistiku. Přímo v obci je přechod do Německa a nedaleko za hranicí si mohou čeští turisté i levně nakoupit. A i když Český Jiřetín působí se svými službami a okolím na první dojem až romanticky, k idylce je tu daleko. Již několik let tu bují konflikt mezi „lufťáky“ a usedlíky.

Lufťáci — především z Mostu a okolí — se sem houfně nastěhovali a převzali vedení obce. Starostka si nechala vyplácet mzdu a aby na to měla, nechala svítit veřejné osvětlení jen o víkendech. Pro turistu či nového majitele nemovitosti to musí být dosti nepříjemné překvapení, že po odjezdu víkendových návštěvníků se obec propadá do dlouhé tmavé krušnohorské noci, v níž světélkují jen čelovky zbloudilců, kteří nestačili dorazit včas před západem slunce.

Kromě toho se tu handrkují i o pitnou vodu a rozvoj obce vůbec. Pak není divu, že si lidé raději koupí chatu či dům kousek za hranicí v Sasku, kde panují přece jen o dost jiné poměry.

Nejde jen o to, že saské obce jsou mnohem udržovanější, to byly už za Honeckera. Především to v nich funguje. Najdeme v nich drobné firmy, pivovar, lékaře i dentistu a samozřejmě kostel, který zůstává stále důležitým místem setkávání, byť i tradičně evangelické Krušné hory se potýkají s ubývajícím zájmem o církevní aktivity. V obcích panuje čilý spolkový život, pořádají se zde pravidelné obecní slavnosti, běží zájmové kroužky a rozvíjí se kulturní činnost.

I tady se po pádu železné opony nechali omámit vidinou velkých zisků z rozvoje turistiky. Za pomoci federálních peněz proinvestovali miliardy marek a eur na rekonstrukce muzeí, naučných stezek, hotýlků a penzionů. Kritici už tenkrát upozorňovali, že bude těžké změnit destinace cestovních agentur tak, aby byly využity veškeré kapacity. A skutečně po několika letech přišla krize, kterou se ovšem podařilo — opět s přispěním centrálních orgánů — překonat.

Dnes se tu mnohem více soustředí na turisty z okolních velkých měst, ale nejen saských. Všechna zdejší turistická střediska vítají i Čechy a nabízí informace v češtině. Navíc jsou zdejší služby přívětivější k rodinám s dětmi.

A vzhledem k tomu, že zdejší nemovitosti jsou v lepším stavu a za příznivější ceny, není divu, že se mnozí Češi rozhodli zakoupit si dům či chatu raději v klidu kousek za hranicemi, než v mafií a hloupostí prolezlém českém pohraničí.

Uprchlický skandál

Otevřenost k cizincům se nakonec projevila i během uprchlické krize. V Obci Rechenberg-Bienenmühle přijali sto uprchlíků, především dětí a mládeže. Při jejich příjezdu vypukl skandál, který se probíral v celém Německu. Asi sto pravicových demonstrantů protestovalo proti příjezdu uprchlíků a auty zablokovali autobus. Vykřikovali hesla, která jsou pro takové akce typické: „My jsme národ! Táhněte odsud!“ a podobně.

Policie proti nim sice zakročila, ale svou tvrdost si vybíjela i na příchozích. Objevilo se video, které ukazuje, jak policisté násilím tahají vystrašené děti z autobusu. Proti tomu se okamžitě ozvali politici ze saské vlády.

Pozadu ovšem nezůstali ani rechenberští. Starosta Michael Funke, který byl na místě, aby uprchlíky přivítal, jednoznačně prohlásil, že tohle nemá s jeho obcí nic společného. Podle něj se jednalo akci organizovanou pravicovými skupinami odjinud. Spolu s obecní radou pak vydali prohlášení, jaké jsme bohužel v Čechách neslyšeli ani od vrcholných politiků, natož od těch lokálních.

Stojí v něm: „Lidé v našem regionu a v naší obci byli a jsou otevření světu a pohostinní.“ A dále v něm píše o toleranci a otevřenosti „všem lidem dobré vůle, bez ohledu na jejich národnost, etnicitu a náboženství. Ať už jsou to turisté, hosté, azylanti či uprchlíci.“

Protiuprchlickým aktivistům pak starosta Funke a spol vzkázali, že protestovat — bez nenávisti a násilí — mají tam, kde se o věcech rozhoduje a ne tím ohrožovat „děti, ženy a muže, kteří hledají bezpečí“. A v záběru prohlášení stojí, že Rechenberg Bienenmühle není ani hnědý ani pravicový: „Srdečně děkuje všem, kteří se angažují v pomoci potřebným včetně místní skupiny Asyl i lidem, kteří pomohli s organizací nabídky bydlení pro uprchlíky.“

Vlak jako rak

Říká se, že podle přítomnosti raků poznáme čistou vodu. Dá se říci, že podle funkční hromadné dopravy a především té železniční, poznáme kvalitní osídlení. Hromadná doprava i vztah místních k ní je to, co odlišuje obce na obou stranách hranice zcela zřetelně.

Stav železnice v Krušných horách je zoufalý. Dráhu z Mostu na Moldavu se sice podařilo zachránit a udržet v provozu i přesto, že ji teplický primátor Jaroslav Kubera svého času navrhoval strhnout a na jejím místě vystavět běžeckou trať. Nicméně vlak jezdí jen čtyřikrát denně. Šestkrát denně se můžete do hor dostat autobusem z Teplic. Budovy kolem trati se buď rozpadají, nebo je dráha prodala.

O dost horší je to s dráhou mezi Chomutovem a Vejprty, která má ještě tu výhodu, že navazuje na německou trať do Chemnitz. Přesto, že na trati leží několik obcí a městeček, místní si klidně nechali omezit provoz jen na sezónní jízdy. Když k tomu připočteme ještě to, že v horském městě Vejprty nefunguje už několik let sjezdovka, protože se tu hádá lufťácké zastupitelstvo s místními sportovci, máme obraz českého Krušnohoří hotový.

Naproti tomu horské vlaky v Sasku jezdí každou hodinu, o víkendu každé dvě. Když v roce 2002 strhla záplavová voda Divoké Bystřice několik kilometrů i most historické úzkokolejky, mnozí považovali tuto raritu za ztracenou. Ale místní spolky i radnice tlačily tak dlouho na centrální orgány, až se podařilo najít prostředky na celkovou rekonstrukci, včetně budov nádraží a zastávek. Akce trvala přes deset let, ale místní to nevzdali, a nakonec se jim podařilo dosáhnout celkového zprovoznění Weißeritztalbahn…

Komunitní vzdělávání pro střední třídu

Naši krušnohorští furianti nejsou oproti zbytku republiky ničím výjimeční. To jen ve srovnání se saskými sousedy jejich trapnost vyniká. Ve skutečnosti jsou jen slabý odvar toho, co můžeme vidět mezi partajním a ekonomickým establishmentem v Praze.

Jedno je ale z našeho malého putování po hřebenech Rudohoří jasné. Nadávat na papaláše a mafiány nestačí. Dokud se aspoň nepokusíme změnit situaci ve svém okolí, nemáme na kritiku ostatních žádné právo.

Díky podpoře bývalého ministra Jiřího Dienstbiera dnes probíhají pravidelná odborná školení pracovníků a pracovnic působících ve vyloučených komunitách. Měli by se naučit organizovat síly obyvatel tak, aby si našli vlastní cestu z marasmu, do kterého je dostaly většinou strukturální problémy a celospolečenská ignorance.

Dnes se však ukazuje stále zřetelněji, že posilování komunit a komunitní práce je důležité i pro střední třídu. Chybí jí totiž smysl pro odpovědnost celku a asertivita vůči černým pasažérům — nenasytným jednotlivců a různým místním mafiím. Neumí využívat bohatství, které naše země poskytuje svými přírodními i kulturními hodnotami. Je to chyba a nezasáhneme-li včas, následky ponese několik příštích generací.