Hroby, které čekaly, až si pro ně přijdou funebráci
Gaby KhazalováV sudetské osadě Všemily na severu Čech stál před válkou hřbitov, potom celý zarostl. Iniciativa nejrůznějších nadšenců, která si říkají „funebráci“, oživila nejen náhrobky, ale i místní historii.
Doufala jsem v poslední pěkný říjnový víkend, ale mrholí. Mně to nijak nevadí, mám jen trochu sobeckou obavu o všechny ty lidi, kteří si kvůli mé přítomnosti na severu Čech udělali čas na předdušičkovou brigádu. Prý přijedou z okolních vesnic, ale i z Ústí nad Labem nebo Děčína.
Bojím se taky, jak to najdu. Vesnice se jmenuje Jetřichovice, já ale jedu do Všemil — dnes už jen osady („díky bohu aspoň za lufťáky, že si tam ty domky vyspravili“), před válkou obce Schemmel. Nakonec je to snadné, ke svažité louce se sjíždí auta, z dálky vidím náhrobky. V chumlu lidí, vyzbrojených bábovkou, termoskami s kafem a čajem, hledám Renatu Hergetovou. Určitě se mezi sebou všichni dobře znají, to je zřejmé.
Přichází na první dojem energická žena v pracovní vestě, nese si hrábě. „My si říkáme funebráci,“ usmívá se a představuje mě ostatním. „Téhle se ptejte, ta tady odpracovala nejvíc,“ posílá mě do terénu bez šance se nadechnout. Se stejnou vervou, kterou mě oslovila, spojila nesourodou skupinku lidí okolo.
Ten chodí do druhé třídy, tady ten právě vystudoval historii, chodí sem ale i dvě paní v důchodu, původní obyvatelky Všemil. Zatímco paní Renata vyjmenovává historie svých spolupracovníků, stíhá udílet pokyny dvěma kameníkům, kteří právě dorazili, a hrabat listí kolem bezejmenných kamenných náhrobků s vybledlými německými nápisy.
Beztak to někdo zase zničí, říkali jí
Z pocitu nepatřičnosti v prostoru prosyceném pracovním nasazením mě vysvobozuje nutnost udělat pár fotek. Náladu popadnout motyku mi navíc kazí pocit, že bych byla jediná, kdo by se musel vyptat, s čím přesně pomoct, co kam dát, co je nejvíc třeba. Nakonec mě z úvah vytrhne paní Renata, která se rozpovídá s pověstnou rychlostí — se stejnou, se kterou vrátila místo zpátky v čase.
„Jsem náplava, jako všichni místní,“ vypráví svůj příběh, který začíná na podzim roku 2012. Nejprve se jen účastnila několika brigád místního spolku Dolský mlýn, potom ale přišla s vlastní aktivitou: začala se zajímat o zarostlou louku plnou náletových dřevin, pod nimiž se skrývaly hroby sudetských Němců. Objevila Všemilský hřbitov.