Z našich pohraničních oblastí nejméně navštěvované a nejméně známé je Tachovsko. Je to končina vzorovaná krásnými lesy, v nichž se ukrývají rybníky, a protnutá lokálkou, která vede všelijak klikatě přes Tachov mezi Planou u Mariánských Lázní a Domažlicemi. Je to dodnes málo osídlený kraj, poměrně vysoko položený, kde z kdejakého kopce může člověk vidět kolem dokola jen lesy, kopce a pole bez jediného lidského sídla.

Bývala to krajina pobořených kostelů na dominantních místech, ale ty už byly buď s pomocí bývalých německých obyvatel opraveny nebo českými obyvateli strženy. Kostely stojí, ale lidu k bohoslužbám se nedostává. Tepnou kraje je řeka Mže, podle ní vede také rychlíková trať, jež ani po prodělané optimalizaci nepozbyla ze svého půvabu (já ji ještě pamatuju obsluhovanou parními lokomotivami, které na každém mostě přes Mži — a že jich tam je — zpomalily tak, že se mi zdálo, že snad jedeme krokem).

Není tu žádné větší město, dříve okresní město Tachov má nepraktickou polohu stranou hlavní trati i silnice, výhodněji položený Bor a Planá jsou vyloženě malá města a Stříbro je pěkné, ale je už tak blízko Plzni, že je člověk citově už jako pohraničí nevnímá, i když zrovna směrem od západu sahaly zabrané Sudety téměř až k Plzni. V Plané byla po převratu zrušena okresní nemocnice, myslím, že jako vůbec první u nás.

Moji rodiče v tom kraji od roku 1954 do roku 1970 bydleli, chodila jsem tu do školy a sdílela a prožívala jsem s rodiči a jejich přáteli rozvoj a kultivaci pohraničí v 60. letech. Mámin přítel a můj vychovatel sem přišel hned po válce jako řídící učitel do vesnice Lom (u Tachova), ke svému učitelskému povolání vykonával i práci účetního v JZD (později na Tachovsku hospodařily státní statky).

↗

Dříve okresní město Tachov má nepraktickou polohu stranou hlavní trati i silnice. Foto cs.wikipedia.org