Komu by měli sudetští Němci vyprávět

Monika Horáková

Uplynulý víkend se odehrály 65. Sudetoněmecké dny v Augšpurku. Nuceně vysídlení Němci si často stěžují, že jejich potomky nezajímá, odkud pochází. Na nastupující generace také čím dál více cílí celé Sudetoněmecké krajanské sdružení.

Naše potomky nezajímá, odkud pocházíme, neptají se na to,“ říkají často s povzdechem Němci vyhnaní a nuceně vysídlení z Československa po druhé světové válce. Na jednom ze seminářů, který probíhal o uplynulém víkendu v rámci 65. Sudetoněmeckých dnů v Augšpurku, padla tato teze hned několikrát.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Jedním dechem většinou následuje vysvětlení: „My jsme o našem původním domově dětem sami moc nevyprávěli, nechtěli jsme je tím zatěžovat. Děti se narodily v Německu, jsou to Němci, mají své vlastní životy.“ Snaha udělat tlustou čáru za dosavadním životem měla jednoduché vysvětlení.

Cílem každé rodiny, která musela po druhé světové válce nuceně opustit svůj původní domov a usídlit se v Německu, bylo zbavit se co nejdříve nepopulární nálepky „uprchlík“ (Flüchtling).

Uprchlík byl ten, kdo přišel „z východu“, nic neměl, mluvil „nesrozumitelným, byť německým dialektem“ a jeho bezdomovectví řešili starostové obcí tím, že ho bez většího vysvětlování nastěhovali do domů a bytů ke starousedlým německým rodinám.

Mottem letošních Sudetoněmeckých dnů bylo Rozumět minulosti - utvářet budoucnost. Foto archiv autorky

Zároveň se leckdo neubrání silnému dojetí, když vypráví, že se jeho děti byly přece jen (už jednou) podívat v jeho rodné vesnici, v bývalých Sudetech, chcete-li. Takovou věc si vyhnaní a nuceně vysídlení Němci někdy přejí k sedmdesátinám nebo osmdesátinám. „Návraty domů“ představují v jejich životech příliš silný moment a informační embargo, které sami sobě uložili, aby svým dětem narozeným v Německu nekomplikovali život, pomalu ruší. Děti a vnoučata jsou nakonec už dospělí.

Na nastupující generace cílí čím dál více také celé Sudetoněmecké krajanské sdružení. Nově zřídilo svůj facebookový profil. Webové stránky jsou samozřejmost. Na stránce Sudeten-TV si můžete přehrát projevy, které zazněly na 65. Sudetoněmeckých dnech. Na seminářích, které letos v Augšpurku probíhaly, byli (stejně jako v posledních několika letech) zastoupeni také třicetiletí či čtyřicetiletí řečníci a řečnice.

Není však jisté, zda se tato snaha setká s úspěchem. Vždyť ty východní státy působí tak nějak podivně a cize, myslí si možná potomci vyhnaných a nuceně vysídlených Němců. Odtud že naše rodina pochází?

Pro koho by ale vyprávění o předválečném a válečném životě v tzv. Sudetech mohlo být zajímavé, je generace Čechů, která sama tuto dobu nezažila, dnes ale pohraničí obývá a scházejí jí informace. To je možná vhodnější partner pro rozhovory o tehdejších časech. Obě strany spojuje vztah k území, které obě nazývají domovem. Není tedy načase přeložit webové stránky Sudeten.de, Südmähren.eu a mnohé další do češtiny?

    Diskuse
    June 10, 2014 v 13.41
    hezká otázka
    Kterým datem má to vyprávění vlastně začít?
    Jak daleko je společná rakousko-česká učebnice dějepisu?
    A chtějí v Německu nebo Rakousku slyšet také české vyprávění?
    DU
    June 10, 2014 v 17.10
    Bylo mi smutno z toho, když jsem se jednou na cestě mezi Brnem a Kroměříží zastavil v dědině Kučerov (Kutscherau), v bývalé německojazyčné obci Vyškovského jazykového ostrova. Objevil jsem tam již jen hroby dětí, které zemřely před válkou a jejichž sourozenci možná ještě žijí.

    Jsem rád, že my máme organizaci Shromáždění Němců v Čechách, na Moravě a ve Slezsku. Vždyť pojem "sudetský Němec" se začal používat až v reakci na vznik ČSR a nástup nacismu v Německu. Do té doby byly Sudety jen pohořím.

    Více se mi líbí označení německy mluvící nebo němečtí Čechové (Böhme), němečtí Moravané a němečtí Slezané, tedy zemská příslušnost tak, jak to bylo obvyklé těch 7 století před tím.

    Jen by mě zajímalo, co by vlastně to české vyprávění obsahovalo, pane Zilzere?
    June 10, 2014 v 17.44
    Davidu Ungerovi - "české vyprávění"
    Ten smutek znám - třeba z trosek vesničky na Novohradsku a zbytků patrně teprve po roce 1989 obnoveného hřbitova, trosek kostela. Ale ten smutek, to mi dochází až teď, když se k tomu vracím, nemá nic společného s tím, že to byli Němci. Byli to lidé, které potkalo neštěstí. Čímž chci říci, že to nespojuji s otázkou viny Čechů či Němců.

    A k otázce českého vyprávění? To předchozí mi vlastně nečekaně nabízí odpověď - české nebo německé, je to vyprávění lidí. Dokud to budeme rozlišovat - a v polemické glose to určitě udělám také - jsme pořád na scestí.

    Takže se ani nebudu pokoušet specifikovat, co by bylo a nebylo důležité v tom "českém vyprávění", protože bych se při nejlepší vůli nemohl vyhnout něčemu jako poměřování vin, líčení skutků, a to nemůže mít konce.

    Upřímně řečeno si ani nemyslím, že může dojít k nějakému "smíření". Prostě to odplyne s časem. (Ovšem kdykoli to kdokoli může začít znovu oživovat, když se mu to bude hodit do krámu!)

    Pokud vím, ani veliká většina těch, kterým trochu hanlivě říkáme sudeťáci, tedy lidí, kteří byli donuceni odejít ze své RODNÉ ZEMĚ, se tím netrápí - lépe řečeno mnozí asi trápí, ale nejsou aktivní ve spolcích. -- My slyšíme pochopitelně jen ty druhé, ty, kdo mluví, a to ovlivňuje náš pohled na věc.

    (Říkám záměrně "byli donuceni", abych se vyhnul málo plodnému sporu o to, zda tomu říkat vyhnání nebo vysídlení.)

    Sám jsem měl německy mluvící předky, má matka absolvovala v Praze německou školu, byla stoprocentně dvojjazyčná. Žil jsem 30 let ve Vídni. To jsou fakta - ale nevím, nakolik ovlivňují můj pohled na věc. To bych asi fabuloval - a pravdy se nedobral. Nemám v sobě nic z toho, čemu se německy říká „Blut und Boden“.

    A ještě snad dodám: nelze národnostní problém vnímat odděleně od politického a sociálního vývoje, jako něco samostatného. V dějepise sice stále čteme o válce Čechů S Němci nebo Němců s Francouzi – ale není to často zavádějící? Válčili vždycky mocnáři a mocní – přiznáváme jim ale právo mluvit za národy?
    VK
    June 10, 2014 v 19.13
    Prvním krokem k usmíření by bylo vzdát se veškerých majetkových nároků a požadavků na úpravu právního řádu, zrušení Landsmaschaftu. Pak se můžeme začít bavit o vyprávěních.
    June 10, 2014 v 19.16
    Vojtěchu Klusáčkovi
    Usmíření koho s kým?
    A co by bylo druhým krokem - družba mezi národy?
    A třetím - věčný mir?
    June 10, 2014 v 20.13
    tak vidíte, pane Klusáčku
    - ono "se" to zamítá....
    June 10, 2014 v 21.18
    Já doufám, že se nějaká kontinuita vzpomínání na to, že ty kraje dříve obydlené Němci mají bohatou historii před rokem 1945 udrží. Nemusí to být jen vzpomínání na křivdu nebo obhajování odsunu. Kromě nejstarší generace už dnešní Češi a Němci nikoho nevyháněli, ani nebyli vyháněni. Ta historie není jenom Henlein, Hitler, Beneš a odsun.

    Můj otec s odsunem tehdy nesouhlásil a potřebu se s tím vyrovnávat má. Mě už víc zajímá, jak se tam kdysi žilo. Třeba na Šumavě, kde ti místní obyvatelé kdysi nebyli samí majitelé penzionů, které zajímá hlavně to, aby tam bylo hodně vleků a to území se náležitě využilo pro turistiku.
    DU
    June 10, 2014 v 23.12
    Přijměme jejich (náš) odkaz a nestrašme dekrety
    Se smiřováním bychom mohli začít např. tím, že budeme pojmenovávat ulice a náměstí podle německy mluvících rodáků z českých zemí - významných lékařů, vynálezců, vědců, kterých můžeme najít celé desítky. Vynálezce tvárnic Robert Bortsch z Vrchů u Fulneku, vakciny proti skvrnitému tyfu Rudolf Weigl z Přerova, světový logik Kurt Gödel, experimentální fyzik Ernst Mach, zakladatel moderní gynekologie Rudolf Chrobak, moderní ortopedie Adolf Lorenz, otec Konrada Lorenze, dermatologie von Hebra, urologie Dittel, dále Freud, Priessnitz, světoznámí secesní umělci Olbrich, Gessner nebo Hoffmann. Potom třeba vynálezce hmatové řeči pro hluchoslepé Hyeronymus Lorm a to bych mohl pokračovat.

    Ste si jisti, že o Landsmanschaftu nám zdejší média poskytují objektivní informace? Pustťe si záznam ze Sudetoněmeckého dne na ARD a na ČT a srovnejte.

    Mimochodem Benešovy dekrety jsou právně zkonzumovány, tedy mrtvé, žádné návraty majetků nehrozí již na základě institutu vydržení, jde jim spíš o morální aspekt. A s tím souhlasím.

    Na odsun jsme doplatili především my, když si prohlédnete dnešní stav vysidlených území. Nemluvím o chybející elitě. A divoký odsun se konal, od příbuzných vím dobře, co za zvěrstva se děly při pochodu z Brna do Pohořelic. Popírat bychom ho neměli.
    June 11, 2014 v 7.55
    Ulice a místní jména
    Taky by se nemusela tajit německá místní jména. Některé vesnice před rokem 45 ani české jméno neměly a to původní se člověk bez internetu nedozví. Je mi dost trapné, když v pohraničí mluvím s Němci, kteří tam mají kořeny, a znám jen český název. Nemyslím zrovna dvojazyčné cedule, ale člověk by se to měl dozvědět z mapy a na návsi/náměstí by mohli to německé jméno mít v informační vitrince nebo nějak jinak.

    Ale žádnou potřebu se s nějakými Němci usmiřovat nemám - nic mně neudělali a já jim taky ne. Někteří si třeba myslí o historii něco jiného než já, ale to Češi také.

    Ta představa "vyrovnání s minulostí", které spočívá v tom, že si všichni myslí totéž, je dost nereálná. To se může stát jedině, když si o minulosti už nikdo nemyslí nic, nejspíš proto, že ji nezná.
    DU
    June 11, 2014 v 10.31
    Je škoda, že spousta našich obcí a měst se nevrátila k původním názvům
    Znám jen případ městyse Krucemburku, který se k původnímu názvu na základě místního referenda po revoluci vrátil od poválečného počeštěného jména "Křížová".

    Ale mohli jsme tu mít zpět Německé Kopisty, Německou Olešnou, Německé Bránice (dnes všechny tři dnes "Nové"), Německou Jablonnou (dnes Dolní), Německou Hůzovou, mohl se vrátit Německý Brod místo Havlíčkova, Frývaldov místo Jeseníku, Fryštát místo Karviné, Kolenfurt (místo Brodu nad Dyjí - starší místní občané dodnes používají původní název) nebo Frélichov místo Jevišovky (mimochodem původně charvátská obec).

    Místní občané se však možná nechali ovlivnit protiněmeckým strašením tak typickým pro minulý režim. A nebo hrála roli i praktická nechuť k výměně občanských průkazů a dalších dokladů.

    Ale o něčem to vypovídá a podpora "shora" k návratu a k překonání historie příliš velká nebyla.
    + Další komentáře