„My jsme se nastěhovali teprve před pár měsíci, takže o tom nic nevím,“ zavírá přede mnou dveře svého bytu mladá žena. Zvoním o patro výš a dostávám podobnou odpověď. A znovu. Sedám si na lavičku před činžákem, kolem je rušno. Z lešení na sebe pokřikují dělníci. Přisedá si ke mně paní v důchodovém věku. Dívá se trochu podezíravě, ale pak začne vyjmenovávat, co všechno se letos bude ještě rekonstruovat.

„Vidíte, jak tam chybí ty lišty? V těch rohových bytech měli všichni plísně. Co tady bydlím, se nikdy nic neopravilo,“ povzdechne si. V domě žije už sedmadvacet let. Měla jsem štěstí — je jednou z mála původních nájemnic, které přečkaly jeho prodej.

Před více něž rokem dům výhodně získala realitní agentura Sting, která rozprodala všech čtyřiadvacet bytů během několika měsíců. Nájmy se zvýšily, a tak se většina obyvatel vystěhovala. Někteří zůstali, ale dostali nového pronajímatele. Jen hrstka z nich si mohla dovolit byt koupit. „Uvažovali jsme o družstvu, ale než jsme se vůbec stihli nějak domluvit, byty byly pryč,“ vypráví paní, která mi nechce prozradit své jméno. Vím jen, že pracovala v místní nemocnici, stejně jako všichni bývalí nájemníci.

Dům leží v klidné sídlištní oblasti, zhruba tři sta metrů od svého původního vlastníka — Jesenické nemocnice —, který jej prodal, vypráví se, za pouhých šest milionů. Obě budovy se podobají svým vzhledem — zanedbané, desítky let bez investic — i sdíleným příběhem, který končí, těžko soudit, jestli špatně, nebo ještě hůř. Je to příběh privatizace.

Region, který potřebuje lidi, a oni jeho

Okresní dvanáctitisícové město Jeseník leží ve Slezsku, blízko polských hranic. Turistům musí připadat takřka idylické: zrenovované lázně, upravené ulice, v malebném údolí s kopci, kam si stojí za to udělat výšlap. Lituju, že nejsem na dovolené. Místní však řeší jiné problémy.

Na jedno volné pracovní místo připadá podle srpnové statistiky 7,6 uchazeče, což okres řadí na šestou nejhorší příčku. Průměrná mzda je zde dlouhodobě nejnižší v republice.

„Myslím, že místní ani nevnímají, jak pěkně tu je a že město kulturně žije. Ale jinak jsme úplně odříznutí…,“ vypráví mi Brňačka, která se do Jeseníku přistěhovala před pár lety. Hlavní silniční tah ze Šumperka je uzavřený, probíhají opravy železnice, ruší se vlaková spojení do Prahy. Cesta v létě autem z Brna do Jeseníku je velká romantika, ale nepraktičnost sama, natožpak v zimě.

„Z jedené strany jede pohřebák, z druhé přes sedlo rychlá. Kdo to stihne dřív do Šumperka?“ glosuje jen tak mezi řečí paní z bytového domu otázku dostupnosti zdravotní péče. Výstižnější příměr bych nevymyslela. V horském regionu, kde žije sice málo lidí, zato v odlehlých oblastech, je existence zdravotnického zařízení v Jeseníku nezbytná. Nejbližší nemocnice leží právě v Šumperku — v dostupnosti tak akorát pro ten pohřebák.