„My jsme se nastěhovali teprve před pár měsíci, takže o tom nic nevím,“ zavírá přede mnou dveře svého bytu mladá žena. Zvoním o patro výš a dostávám podobnou odpověď. A znovu. Sedám si na lavičku před činžákem, kolem je rušno. Z lešení na sebe pokřikují dělníci. Přisedá si ke mně paní v důchodovém věku. Dívá se trochu podezíravě, ale pak začne vyjmenovávat, co všechno se letos bude ještě rekonstruovat.

„Vidíte, jak tam chybí ty lišty? V těch rohových bytech měli všichni plísně. Co tady bydlím, se nikdy nic neopravilo,“ povzdechne si. V domě žije už sedmadvacet let. Měla jsem štěstí — je jednou z mála původních nájemnic, které přečkaly jeho prodej.

Před více něž rokem dům výhodně získala realitní agentura Sting, která rozprodala všech čtyřiadvacet bytů během několika měsíců. Nájmy se zvýšily, a tak se většina obyvatel vystěhovala. Někteří zůstali, ale dostali nového pronajímatele. Jen hrstka z nich si mohla dovolit byt koupit. „Uvažovali jsme o družstvu, ale než jsme se vůbec stihli nějak domluvit, byty byly pryč,“ vypráví paní, která mi nechce prozradit své jméno. Vím jen, že pracovala v místní nemocnici, stejně jako všichni bývalí nájemníci.

Dům leží v klidné sídlištní oblasti, zhruba tři sta metrů od svého původního vlastníka — Jesenické nemocnice —, který jej prodal, vypráví se, za pouhých šest milionů. Obě budovy se podobají svým vzhledem — zanedbané, desítky let bez investic — i sdíleným příběhem, který končí, těžko soudit, jestli špatně, nebo ještě hůř. Je to příběh privatizace.

Region, který potřebuje lidi, a oni jeho

Okresní dvanáctitisícové město Jeseník leží ve Slezsku, blízko polských hranic. Turistům musí připadat takřka idylické: zrenovované lázně, upravené ulice, v malebném údolí s kopci, kam si stojí za to udělat výšlap. Lituju, že nejsem na dovolené. Místní však řeší jiné problémy.

Na jedno volné pracovní místo připadá podle srpnové statistiky 7,6 uchazeče, což okres řadí na šestou nejhorší příčku. Průměrná mzda je zde dlouhodobě nejnižší v republice.

„Myslím, že místní ani nevnímají, jak pěkně tu je a že město kulturně žije. Ale jinak jsme úplně odříznutí…,“ vypráví mi Brňačka, která se do Jeseníku přistěhovala před pár lety. Hlavní silniční tah ze Šumperka je uzavřený, probíhají opravy železnice, ruší se vlaková spojení do Prahy. Cesta v létě autem z Brna do Jeseníku je velká romantika, ale nepraktičnost sama, natožpak v zimě.

„Z jedené strany jede pohřebák, z druhé přes sedlo rychlá. Kdo to stihne dřív do Šumperka?“ glosuje jen tak mezi řečí paní z bytového domu otázku dostupnosti zdravotní péče. Výstižnější příměr bych nevymyslela. V horském regionu, kde žije sice málo lidí, zato v odlehlých oblastech, je existence zdravotnického zařízení v Jeseníku nezbytná. Nejbližší nemocnice leží právě v Šumperku — v dostupnosti tak akorát pro ten pohřebák.

Léta měli místní zcela oprávněný strach z možného zániku nemocnice, dnes už mohou být bez obav. Jesenickou nemocnici získala v únoru letošního roku společnost miliardáře Tomáše Chrenka Agel, která se prezentuje jako „nejúspěšnější poskytovatel zdravotní péče ve střední Evropě“. Vlastní jedenáct nemocnic, osm poliklinik, síť lékáren. Jako by Agel region doslova vysvobodil: lidé očekávají navyšování platů zaměstnanců nemocnice, nákup nového vybavení, rekonstrukce budov — zkrátka tolik potřebnou finanční injekce.

V oblasti s vysokou nezaměstnaností, odkud odchází většina mladých lidí, je hlavním problémem nedostatek lidských zdrojů. Nalákat dnes doktory a sestry na plný úvazek jinak než příznivými platovými podmínkami ani nepůjde.

Jak se stalo, že i pozorovateli zvenku musí převzetí velkým soukromou firmou v posledku připadat jako nejlepší možné řešení? Jinými slovy: jak velký průšvih provoz nemocnice musel být, že obyvatelé Jeseníku nyní vkládají veškerou svou důvěru opět do soukromého zdravotnictví, přestože už je jednou zklamalo?

Idyla privatizace

Odpověď hledám u těch zřejmě nejméně objektivních: dlouholetých zaměstnanců, kteří prožili jednotlivá historická období nemocnice a mají k ní specifický vztah — ať už ji brání, nebo odsuzují.

V roce 1994 si podalo pět společníků — lékařů — privatizační projekt a založili společnost Jesenická nemocnice s.r.o, vůbec první soukromé lůžkové zařízení v republice. Nešlo o ojedinělou záležitost, do soukromých rukou přešla i šumperská nemocnice — ne náhodou posléze vlastněná také Agelem, nyní jedním z jeho akcionářů. Noví vlastníci předpokládali, že provoz nemocnice ufinancují. Do roka zaplatili polovinu z celkové ceny, zbytek se měl splácet. „Vedli jsme si dobře, neměli jsme žádné velké dluhy,“ vzpomíná dnes jeden z nich.

Jednou z podmínek privatizace bylo okamžité uhrazení desetiprocentní části z celkové sumy, tedy více než sedm milionů korun. Poskytla ji firma Puro-klima, která si vyjednala, že investicí získá čtyřicetiprocentní vlastnický podíl. Jeden z nějvětších dodavatelů zdravotnického zařízení dodal nemocnici například i novou dialýzu.

„To jsem zíral, takhle jsem si představoval kapitalismus,“ komentuje, podle svých slov na tehdejší poměry špičkové zařízení, jeden z privatizátorů, bývalý ředitel Josef Mašláň. Soukromému sektoru se důvěřovalo — privatizovaná nemocnice měla vzkvétat a modernizovat se. Až „kauza Rath“ v roce 2012 naplno odhalila neduhy spojené se soukromým zdravotnictvím: firma Puro-klima byla v souvislosti s odsouzeným Davidem Rathem vyšetřována kvůli úplatkům, kterými si měla zajišťovat výhodné zdravotnické zakázky nejen ve Středočeském kraji.

Jak rychle vznikla bezmezná důvěra v privatizaci státního majetku, tak náhle také opadla. O pět let později, v roce 1999 nemocnice získala nového majitele: Jesenickou investiční. Společnost si založili jeden z původních společníků, Petr Krátký, dnešní primář chirurgie, a nový podílník Jan Jedlička, který podnikal ve stavebnictví. Nejvyšší možnou částkou, patnácti miliony, navýšili základní jmění Jesenické nemocnice s.r.o. a takřka úplně ji ovládli. „Věděli jsme, že nemocnici už nic dobrého nečeká,“ odpovídá mi Mašláň na otázku, proč ostatní společníci také nenavýšili, a zmíněné dvojici tak zařízení přenechali. Jeho odůvodnění se dnes jeví logicky: Jesenická investiční chtěla nemocnici ovládnout k vlastnímu prospěchu, bývalé společníky by čekal nelehký boj.

Ve stejné době, a jistě ne náhodou, se svého podílu zbavil Vladimír Ferbr, vlastník Puro-klimy. Podle zdroje obeznámeného se situací, který si nepřeje být citován, nemocnice odkoupila jeho čtyřicetiprocentní podíl za částku poměrnou k privatizační hodnotě objektu. Puro-klima se tak díky původní investici a následnému prodeji svého podílu měla obohatit o více než dvacet milionů.

Doktora Mašláně vystřídal ve funkci ředitele Jedlička a z původních společníků zůstal ve vedení pouze Krátký. Mašláň zanedlouho přišel i o své místo lékaře. Soud později uznal, že byl vyhozen protizákonně a dostalo se mu i finanční satisfakce. Na převzetí nemocnice ale vzpomíná jen nerad: ve funkci jej vystřídal člověk, který nebyl z oboru ani neměl k zařízení vztah. Od vzniku Jesenické investiční to šlo s nemocnicí od desíti k pěti.

„Jedličkův ústav“

Ještě loni vítal pacienty u hlavního vchodu do nemocnice transparent Strany svobodných občanů. O oblíbenosti jejího místního předsedy, bývalého ředitele Jana Jedličky, svědčí výsledek posledních komunálních voleb: z deseti subjektů se do zastupitelstva nedostal pouze jediný — Svobodní. 

Za dobu Jedličkova ředitelování se do nemocnice kromě pořízení repasovaného CT nic neinvestovalo. Naopak dluhů přibývalo tolik, že se místní oprávněně obávali jejího zániku a začali jí přezdívat „Jedličkův ústav“. Nemocnice nebyla schopna plnit svůj privatizační závazek, tedy doplatit zbývající polovinu kupní ceny. V případě nesplacení částky by na základě privatizační smlouvy měla připadnout zpět Fondu národního majetku.

Situaci se nejprve snažil „zachránit“ Miroslav Macek z ODS, když na nemocnici převedl svou pohledávku vůči Fondu národního majetku, kterou získal pochybnou privatizací knižního velkoobchodu J. R. Vilímek . Právě za Občanské demokraty Jedlička kandidoval ve volbách do poslanecké sněmovny v roce 2006, než změnil partaj. A také jejich transparent kdysi visel na nemocnici, jakoby pacientům připomínal, s kým mají tu čest.

Krajský soud v Ostravě však v roce 2009 tento způsob platby uznal za neplatný a uložil nemocnici dluh včetně vysokého penále zaplatit. Vedení se ale dohodlo na mimosoudním vyrovnání s úřednickou vládou Jana Fischera. Politická vůle pro získání nemocnice zpět nebyla.

Nemocnice tak nakonec musela státu doplatit „pouhých“ 41 milionů korun. Na částku si vzala úvěr od Fio banky, ani ten ale nebyla schopna splácet. Postupně se proto začala zbavovat svého majetku. Zmíněný bytový dům prodala realitní agentuře pouhých pět měsíců předtím, než přešla do rukou Agelu. Podle místních byl prodej zbytečný: původní vlastníky nemocnice nezachránil, zato nájemníci, bývalí zaměstnanci, přišli o střechu nad hlavou.

Vykoupení velkým byznysem?

Agel nemocnici získal za výhodnou částku — původní privatizační cenu, 72 miliony korun. Jesenické investiční zřejmě už nezbývala jiná možnost než nemocnici prodat. Svůj závazek vůči státu kvůli nákladnému úvěru nedokázala splatit.

Jan Jedlička se v médiích po celou dobu finančního krachu dovolával spravedlnosti: stěžoval si, že nemocnice nedosáhne na evropské dotace, že ji stát ani kraj nepodporují, a pacienti tak trpí. Byl to ale ve skutečnosti právě on, kdo se obohatil na úkor kvality zdravotní péče. Podle zdroje Deníku Referendum na prodeji Jedlička s Krátkým vydělali — musel se splatit pouze zmíněný úvěr.

Měla by lůžková zdravotnická zařízení patřit do soukromých rukou? Doktor Mašláň, který nemocnici privatizoval, je i dnes přesvědčen, že model může fungovat. Pokud se z takové nemocnice nevyvádí peníze. Devadesátkové představě o tom, kterak bude veřejným institucím lépe u soukromníků, se však už dnes věří o poznání hůř. V případě jakéhokoli selhání jsou totiž následky fatální. Tím spíše v regionu, kde jsou všichni obyvatelé odkázáni na jediné zdravotnické zařízení, kde je špatná dojezdová vzdálenost a kde zoufale chybí kvalifikovaný personál.

Velká firma typu Agel, pro kterou koupě nemocnice představuje jen další výdělečnou položku, se může jevit jako vykoupení ze současného marastu. Lukrativní byznys velkého hráče je pro pacienty lepší než krachující nemocnice. Agel je skupováním ztrátových zařízení, která přivádí k zisku, vyhlášený. 

Názor, že soukromý poskytovatel péče je lepší než ten veřejný, má však svá úskalí. Poskytování zdravotní péče není nikdy čistě tržním podnikáním: provoz nemocnice stojí na příjmech ze zdravotních pojišťoven. Jak upozornila předsedkyně zdravotnických odborů, Dagmar Žitníková, pro Deník Referendum, rozdíl mezi státním a soukromým zařízením spočívá v nakládání s ušetřenými, de facto veřejnými, financemi. Firma jako Agel s nimi může dál podnikat podle svého uvážení, i mimo obor zdravotnictví. Žitníková také zdůraznila, že zaměstnanci Agelu mají zpravidla nižší mzdy, zejména pokud v nemocnici chybí odborová organizace.

Zda se péče v jesenické nemocnici a pracovní podmínky zaměstnanců skutečně zlepší, zatím nelze říct. Tehdejší privatizace poskytovatele zdravotní péče pro celý okres však ohrozila základní službu, kterou by měl stát garantovat: dostupné zdravotnictví pro všechny. Navzdory původním dobrým úmyslům se zkrátka „něco“ zvrtlo. Problém je, že se — tak jako v mnoha jiných případech — nehazardovalo jen s penězi, ale se zdravím.